AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Medžugorje a sestra Elvíra

Na mariánská zjevení v Medžugorje se můžeme dívat z různých úhlů pohledu. Nemůžeme však popřít vysoce pozitivní význam díla italské řeholní sestry Elvíry Petrozzi, které vykazuje právě v tomto místě své nejzjevnější výsledky. Mám na mysli komunitu Cenacolo, která v Medžugorje působí již od roku 1985 a která se jako komunita bývalých narkomanů zabývá léčbou a rehabilitací mladých lidí propadlých drogové závislosti.

Bratrstvem Cenacolo, jak zní oficiální název („cenacolo“ = it. večeřadlo), prošlo do současné doby téměř tisíc lidí z celého světa. Založeno bylo v Italii téměř před dvaceti lety. V roce 1983 se pod vedením sestry Elvíry usadilo v polorozpadlém domě v městečku Saluzzo v Piemontu nedaleko francouzských hranic svépomocné společenství lidí, kteří se vlastní vinou ocitli na okraji společnosti – bezdomovci, prostitutky, alkoholici a narkomani. Úspěch tohoto počinu byl mimořádný a záhy se z tohoto „mateřského“ domu rozšířilo Elvířino bratrstvo do dalších zemí světa. Důležité pro utváření jeho charakteru bylo vybudování prvního „satelitního“ domu hned příštího roku v jugoslávském Medžugorje, čímž hnutí nabylo výrazných mariánských rysů. Dům v Medžugorje navíc celé hnutí zpopularizoval, takže v současné době se Cenacolo rozrostlo již na 33 komunit po celém světě, nacházejících se v zemích jako Italie, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Francie (Lurdy), Rakousko, Polsko, Irsko, USA, Brazilie a Mexiko.

Život v komunitě

Život v komunitách Cenacolo je na první pohled specifický tím, že rezignuje na běžné farmakologické a psychoterapeutické postupy, s nimiž se setkáváme v léčbě závislostí. V komunitách nejsou přítomni lékaři ani profesionální terapeuté, komunity jsou svépomocné a jsou vedeny laiky zásadně z řad vyléčených a abstinujících narkomanů. Léky se klientům nepodávají ani na tlumení příznaků abstinenčního syndromu. Podle referencí se i na jiná farmaka, zejména na léky ovlivňující lidskou psychiku (antiepileptika, neuroleptika či antidepresiva), hledí s velkým podezřením a spíše jsou odmítány.

Délka léčby není v komunitách Cenacolo přesně stanovena a je posuzována vždy přísně individuálně. Průměrně trvá asi 4 roky (pro srovnání – život v českých komunitách zabývajících se léčbou drogové závislosti trvá průměrně jeden rok). Denním řádem a stylem života připomínají komunity Cenacolo život v přísných středověkých klášterech benediktinského typu, jako jsou trapisté, případně kartuziáni. Sestra Elvíra prohlašuje, že život v jejích komunitách stojí na dvou duchovních pilířích – modlitbě a lásce. Aniž bych chtěl toto duchovní hledisko zpochybňovat, zdá se, že z psychoterapeutického hlediska stojí úspěch její komunity současně na dalších dvou pilířích: Na extrémní askezi a na extrémní separaci od světa.

Askeze: Komunity Cenacolo jsou přímo proslulé asketickým stylem života, který jako by vycházel z přísné aplikace benediktinského hesla Ora et labora! (Modli se a pracuj!). Modlitbě, která má výrazný mariánský ráz, je během dne věnováno hodně času. Kromě čtení, meditaci Písma a eucharistické liturgii, se členové věnují třikrát denně modlitbě růžence (radostný ráno, bolestný v poledne a slavný večer). Mezi modlitbou se pak žije prací, která členy komunity zaměstnává po celý den. Práce je většinou fyzická a často velmi tvrdá (kamenolom). Na výsledcích této práce jsou ovšem členové komunity existenčně závislí, protože si jí vydělávají na provoz a zajištění základních podmínek života. Soukromé peníze v komunitě prakticky neexistují, k asketickému stylu života patří i zákaz kouření a sexuální abstinence.

Separace: Komunity Cenacolo vytvářejí pro své členy jakýsi svět ve světě. Neexistuje zde televize, rozhlas ani noviny, prvních několik měsíců nejsou klientům povoleny styky ani s nejbližšími příbuznými (rodiče, přátelé, manželé či manželky). Život je omezen téměř výhradně na členy společenství, ti se společně modlí, společně pracují, společně se scházejí k bohoslužbám i k jídlu. Specifikem komunit Cenacolo je existence tzv. „andělů strážných“. Jde o služebně starší a zkušenější členy společenství, kteří jsou individuálně a zcela osobně přiřazováni nově příchozím členům. S nimi tráví nepřetržitě celých 24 hodin denně, věnují se jim, všude je provázejí a ani na okamžik se od nich nevzdalují (doprovázejí je do koupelny i na záchod). „Anděl strážný“ nového člena na jednu stranu chrání před nároky života v abstinenci a pomáhá mu orientovat se v novém prostředí, překonávat touhu po droze a stimuluje ho i k práci pro komunitu. Na druhou stranu ho ale i hlídá, což při práci s narkomany není nic neobvyklého ba ani negativního.

Cenacolo a Česká republika

Podle údajů dr. Mráčka ze společnosti Verité se na programu Cenacolo účastnilo dosud asi 12 klientů z České republiky. Osobně jsem se setkal s některými chlapci i dívkami, kteří tuto komunitu absolvovali a nyní úspěšně abstinují, setkal jsem se však i s takovými, kteří předčasně z komunity odešli a posléze recidivovali. Přesná čísla v tomto směru se mně nepodařilo zjistit a nevím, zda jsou vůbec registrována.

Zajímavé je, že od roku 1999 působí v Žibřinicích u Liberce komunita s názvem Cenacolo, která uvádí, že pracuje na principu komunity sestry Elvíry. Původně (od roku 1996) se však tato komunita nazývala Komunitou svaté Zdislavy, a i když došlo k jejímu přejmenování na „Cenacolo“, nebyla ze strany mezinárodního bratrství sestry Elvíry žibřinická komunita za její odnož nikdy uznána. Jiný neúspěšný pokus o založení satelitní komunity Cenacolo u nás pak představuje terapeutická komunita Magdaléna u Mníšku pod Brdy (otevřena roku 1998). Tato komunita nakonec rezignovala na možnost začlenění do sítě komunit sestry Elvíry, protože v zájmu ekonomického přežití byla nucena souhlasit s běžnými u nás uznávanými standarty protidrogové péče (lékaři, psychoterapeuté, odborné supervize atd.). Křesťanského, respektive katolického ducha si však komunita Magdaléna do určité míry uhájila do současnosti.

Cenacolo a protidrogová scéna

Myslím si, že neexistuje odborník přes protidrogovou problematiku, který by výrazně pochyboval o úspěšnosti programu, který sestra Elvíra svým klientům předkládá. Tak výrazná proměna životního stylu, který život v jejích komunitách vyžaduje, se nemůže obejít bez výrazné proměny osobnostní struktury lidí, kteří v nich žijí. Příznivci hnutí Cenacolo často uvádějí neuvěřitelnou, téměř stoprocentní, úspěšnost jejich léčby, ale na internetových stránkách komunity se není možné dobrat přesných čísel ani kritérií, podle kterých je úspěšnost léčby posuzována. A tak, i když laiky to možná ohromí, u odborníků vyvolávají podobné „stoprocentní“ úspěšnosti spíše podezření. V nabídkových publikacích různých programů se s podobnými tvrzeními lze setkávat relativně běžně, bohužel čím úžasnější výsledky, tím problematičtější bývá občas komunita, která tyto výsledky udává (jako třeba „úžasný“ scientologický Narconon ap.).

Nechci tvrdit, že právě toto je případ komunity Cenacolo. K jednoznačnému posouzení medicínské úspěšnosti jejího programu by však bylo třeba znát přesná čísla a údaje, o kterých v odborných kruzích není nic bližšího známo. Především by mělo jít o údaj procenta klientů, kteří přicházejí do komunit, nevydrží léčbu a odchází z léčení ještě před jejím ukončením. A posléze údaj o procentu klientů, kteří po roce, po pěti či po deseti letech (tedy po návratu do svého původního sociálního prostředí) vydrží v plné abstinenci.

(Uveřejněno v časopise Dignir 3/2002, s. 30 – 31)

.

Repro internet:

http://www.reginapace.altervista.org/campodellavita.htm