AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Motivace náboženské konverze

Z metodologického hlediska můžeme rozlišovat tři roviny motivací, které přivádějí člověka k náboženské víře: Primární rovinu představují motivace „existenciální“, pro něž neexistuje ne-náboženská alternativa a které přivádějí člověka k náboženské víře. Sekundární rovinu představují „psychologické“ motivace, které specifikují odklon od ateismu ke zcela určité formě náboženství. Terciální rovinu představují motivace „sociologické“, jež jsou rozhodující pro vstup do konkrétní náboženské skupiny a do konkrétních mezilidských vztahů.

Primární motivace: Smysl, hodnoty a strach ze smrti

Podle exaktních sociologických průzkumů jsou pro náboženskou konverzi určující tři existenciální faktory: Otázka smyslu věcí (respektive lidského života), otázka po podstatě morálních hodnot (jejich absolutnosti či relativnosti) a otázka konečnosti lidského života.

a) Jako stěžejní v otázce smyslu života se ukázalo hledání odpovědi na otázku, zda život má smysl. Zda smysl existuje objektivně, a pokud ano, kdo ho dává? Ukázalo se, že z psychologického hlediska je smysl zažíván jako „danost“, která k nám přichází zvenčí. Konvertité to reflektují tak, že bez předpokladu existence Boha nemůže být s životním smyslem spjata zážitková kvalita „hledání“ ani „nalézání“ a prožitek smyslu se tím rozpadá.

b) V otázce hodnot znělo dilema ateismu takto: Jsou morální hodnoty záležitostí konvence, nebo je to „něco“, co je dáno lidstvu objektivně a předem? Jinými slovy, závisejí etické normy dobra a zla na hlasování lidí, nebo je to něco, co lidé pouze lépe či hůře poznávají? Na vědomé rovině se často předpokládá, že normy jsou věcí konvence, ale při hlubší reflexi vede tento předpoklad k těžké kognitivní disonanci. Neexistují morální soudy, které by nevycházely z „danosti“ dobra a zla, a právě tato „danost“, kterou nelze empiricky odůvodnit, vedla konvertity k předpokladu existence vyššího Zákonodárce, tedy Boha. „Posílat děti do plynových komor je zlo, ať si o tom člověk, společnost nebo lidstvo myslí cokoliv“, tak to formuloval jeden z konvertitů.

c) V otázce úzkosti ze smrti byl ze všech existenciálních faktorů vztah k náboženství nejpřímější. Úzkost ze smrti představuje jednu ze základních konstant lidské psychiky a náboženská víra v tomto směru působí jako účinný prostředek proti této úzkosti. Ve shodě s tím se podle průzkumů setkáváme u věřících lidí s úzkostí ze smrti v méně intenzivních podobách než u lidí nevěřících.

Sekundární motivace: Láska, svoboda a moc

Na úvod trochu psychologické teorie: Podle Karen Horneyové může člověk ve zdravých mezilidských vztazích volit jednu ze tří možností: Buď činit kroky „k“ ostatním lidem, „od“ nich, nebo „proti“ nim (nemůže nevolit, neboť nevolba je už krokem „od“). Podle uvedené autorky platí vztah, že podle svých převládajících postojů si člověk vytváří odpovídající životní hodnoty a tyto hodnoty lze shrnout pod tři odlišitelné maximy – lásku, svobodu a moc.

Jeden ze zakladatelů transakční analýzy Thomas Harris mluví v zásadě o tomtéž, když hovoří, že každý člověk se v raném dětství rozhoduje pro jeden ze tří základních životních postojů:

Nejsem OK – Jsi OK, Nejsem OK Nejsi OK a Jsem OK – Nejsi OK. Poněkud vágní slovo „OK“ užívá Harris k označení ocenění-hodnosti sebe sama a zevního světa ve smyslu: „Jsem či nejsem milováníhodný“, potažmo: „Svět je či není bezva“. Převládající životní postoje se pak formují jako odpověď na základní nevědomé rodičovské příkazy. Pozice Nejsem OK – Jsi OK se formuje jako odpověď na rodičovský příkaz „Smíš žít, jen když budeš hodný“, pozice Nejsem OK – Nejsi OK je reakcí na nařízení „Smíš žít, jen když potlačíš své pocity“, a pozice Jsem OK – Nejsi OK se vytváří jako odpověď na poselství „Smíš žít, jen když budeš úspěšný“.

Přijetí některé z těchto tří pozic umožňuje člověku najít v životě řád a možnost strukturace světa. Tím se mu nabízí úleva od trýznivých a nesnesitelných pocitů ztracenosti, úzkosti a méněcennosti, s kterými se člověk denně setkává v kontaktu s ostatními lidmi. Je zde ale problém: Do jaké míry tyto pozice korespondují s volbami různých náboženských systémů a hodnotami, které tyto systémy jedinci nabízejí.

Náboženské nabídky

Z psychologického hlediska je zřejmé, že s nabídkou lásky jako nejvyšší hodnoty lidského života přichází zejména křesťanství. Svět je v tomto náboženství vnímán jako přitažlivé místo pro přebývání a „láskou“ se zde míní především prožitková kvalita „milování-hodnosti“. Možnost „být milován“ je základní hodnotou, s níž křesťanství přichází na současný světonázorový trh, a v propagandistické podobě se s ní setkáváme u sloganů typu Bůh tě miluje, Ježíš tě má rád ap. Teprve druhotně (a méně specificky) je v křesťanství pod hodnotu lásky zahrnuto i aktivum „milovat“, tedy empatické a charitativní vztahování k ostatním lidem, živým bytostem a světu jako celku.

S hodnotou svobody se setkáváme především u náboženských systémů Indie, tedy u hinduismu a buddhismu. Tato náboženství hovoří o světě jako o místě utrpení a strasti, případně jako o iluzi, z níž se člověk musí „osvobodit“. Čímž se často myslí stažení do vnitřního světa. I když tato náboženství v některých svých směrech oceňují mezilidskou vzájemnost, charitu a pomoc, je i v těchto případech vztahování se k druhým lidem spíše nástrojem k dosažení základní nabízené hodnoty – osvobození od světa. Je ovšem pravda, že buddhismus mahájánového směru výrazně osciluje mezi nabídkou svobody a lásky, přičemž jeho pojetí lásky je velmi blízké pojetí renomovaného křesťanství.

Konečně s nabídkou moci (a prosperity) jako univerzální vztahové hodnoty lidského života přichází na naši náboženskou scénu zejména hnutí Nového věku a v jeho rámci nejrůznější alternativní léčitelé a psychoterapeuté, astrologové, čarodějníci, homeopati, případně mimozemšťané (i když účastníci některých zážitkových skupin inklinují spíše k hodnotě svobody a stahování se do vnitřního světa). Recept Nového věku reaguje na pocit dnešních lidí „jak málo mám život ve své moci“ a typické je, že agrese v lidském nitru zde nejsou potlačovány, nýbrž uvolňovány. Životní energie je zaměřována na výkon a úspěch. Mimo hnutí Nového věku sem patří i současný islám a některé misijní křesťanské skupiny zejména charismatického hnutí a Hnutí víry, právě tak jako agresivní sekty typu svědků Jehovových. Zajímavý je v tomto ohledu satanismus, který v různých svých projevech kolísá mezi nabídkou moci (reálná víra v Satana jako démona zla) a nabídkou svobody (Satan jako symbol nevázaného užívání, zvláště užívání si deviantní sexuality).

Terciární motivace: Nebýt sám

Aby se ale situace ještě více zkomplikovala, je nutno zvážit, že v náboženské konverzi hrají významnou roli i terciální motivace, které vycházejí z potřeby člověka nebýt sám a stát se částí vyššího společenského celku.

Terciální motivace vedou k postoji přijatému ad hoc, který plní požadavky a názory okolí. S jeho významností se setkáváme u tradičních lidových církví, jejichž příslušníci často přijímají náboženské přesvědčení podle sociálního okolí, do kterého se rodí, případně podle prostředí, v němž celý život žijí. U konverzí v dospělém věku se však s důležitostí této stránky setkáváme především u sekt. Jednak v rámci tzv. love-bombing, „bombardování láskou“, jakéhosi druhu hraní si na sociální blízkost, jednak v rámci úlevně zažívaného spoléhání se na otcovskou autoritu vůdce, který člověka miluje a ochrání.

Je ovšem pravda, že terciální motivace (které vycházejí z Jungovy persony) se často obtížně odlišují od motivací sekundárních (které jsou výrazem autentické osobnosti). Každá skupina vytváří na své členy nátlak k přijetí skupinového ideálu. Přitažlivost konkrétních jedinců pak do značné míry splývá s přitažlivostí skupinových hodnot, které tito jedinci svým vnějším vystupováním reprezentují, a mnohdy není jasné, zda se přitažlivost týká jejich autentického či maskovaného vyjádření.

Co ale s tím ?

Uvědomuji si, že naznačené vazby mohou vyvolávat skepsi: Jsme všichni tak zaškatulkovatelní? Znamená to, že ať zvolíme jakékoliv životní přesvědčení, vždycky jde jen o ideologickou „berličku“, jejíž povaha je determinovaná naší osobnostní strukturou? Copak žádná psychologická teorie, žádné poznání, náboženství ani životní postoj nedokáže člověka dovést k autonomnímu vyřešení hádanky jeho života?

Neodvažuji se soudit. Fakt je, že z religionistického hlediska existují náboženství, která nestaví na myšlených systémech. Třeba filozofie zenového buddhismu nebo teologie Ježíšova křesťanství. Postoj těchto systémů ke schopnosti člověka zachránit sama sebe vlastními silami a prostřednictvím ideatorních konstruktů („náboženství“) je nanejvýš skeptický. Co podle nich zachraňuje, je bezprostřední vztah k realitě (filozofie zenu), případně žitý vztah k dějinným událostem (Ježíšovo zmrtvýchvstání). Tedy nikoliv užitečnost nějakého myšleného systému, ale jeho vztah k pravdě.

Neodvažuji se posuzovat, do jaké míry lze tento životní postoj přirovnávat ke čtvrté životní variantě, kterou nabízí T. Harris Jsem OK – Jsi OK (= „Jsem milování-hodný a ty, světe, jsi `bezva`“). Podle Harrise tento postoj není výsledkem pocitu, ale rozhodnutí, a snad by ho bylo možné charakterizovat sloganem „Žít je úžasné“. Paralely se zenem a zejména s prvotním křesťanstvím se přímo nabízejí, ale hovořit o tom podrobněji… to by bylo na mnohem delší povídání.

.

Repro internet:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kop%C3%AD_osudu

http://sror.wordpress.com

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Maome.jpg