AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Démonologie Otců pouště a transakční analýza

Zprávy o mniších poustevnících, kteří žili v syrské a egyptské poušti ve 3. až 5. století naší éry, se neustále zmiňují o jejich zápasech s démony. Slovo démon vystupuje v těchto příbězích občas jako popis reality, občas jako její obraz či symbol – démoni jsou prohnaní, lstiví, lžou a předstírají, ale boj s démony se odehrává především jako boj s vlastními zhoubnými emocemi a afekty.

Pro Evagria Pontica, zřejmě nejvýznamnějšího mnišského spisovatele Východu (+ 399), je obrazem podstaty démona slepý hněv, který běsní a zuří proti druhým. V jednom ze svých listů přímo ztotožňuje démona s člověkem, který je bez sebe hněvem: Žádná neřest nepromění rozum v démona tolik jako hněv, protože hněv uvádí emoční oblast duše do varu… Nevěř, že by byl démon něco jiného než hněvem zmatený člověk.

.

„Démoni“ a psychická realita

Mnichy popisovaná technika působení démonů na člověka ukazuje na jejich psychologickou zkušenost. Mniši znají mechanismy lidské psychiky a cesty, kterými se člověka snaží ovládnout jeho vlastní myšlenky, nálady a vášně. S destruktivními myšlenkami je to jako s nepřátelským vojskem, které útočí na město: Na počátku se jejich útok objeví jako letmá sugesce (Nepřítel se blíží). Pak přijde druhé stadium, kdy člověk začne s myšlenkami vést vnitřní dialog (Obležení). Není-li nepřítel odražen, usadí se v lidské mysli a už nechce pryč (Boj). Čtvrté stadium je stadium souhlasu, kdy myšlenky provedly průlom a hrnou se do města. A stadium poslední (Okupace) je charakterizováno tím, že člověk začíná se zhoubnými myšlenkami kolaborovat, jednotlivý poklesek se opakuje a stává se zvykem.

Takový je popis, který uvádějí Otcové pouště o ďábelské strategii destruktivních emocionálních stavů, které ovládají člověka. O démonech se však v příbězích Otců pouště hovoří tak neurčitě a tak rozličným způsobem, že není jasné, zda démoni jsou považováni za původce zhoubných myšlenek a vášní nebo za destruktivní vášně samé. Ale to nemusí být na obtíž, abychom jejich způsobu vyjadřování rozuměli. Tuto dvojakost odráží i naše běžná zkušenost. Působení nezvládnutých emocí a afektů prožíváme často jako působení samostatných bytostí, které do nás vstupují zvnějšku a ovládají nás. Který „běs“ to s tebou zase orá? říkáme často. A jindy: Co to dnes do tebe vjelo?

.

Tři stavy jáství

Abychom dokázali přeložit démonologii Otců pouště do jazyka dnešní psychologie, podívejme se nejprve na teorii transakční analýzy, psychologické školy, která se zabývá proměnami různých stavů lidského já v jakési odlišné podosobnosti. Transakční analýza tvrdí, že v každém člověku existují tři odlišné psychické konstelace. Jako by v každém člověku byly tři malé osůbky: První osůbka je totožná s psychickou strukturou jáství, kterou byl člověk v dětském věku a která skladuje zásobu dětských pocitových reakcí. Druhá osůbka je představována svrchovaně hodnotícími postoji a názory vlastních rodičů, a třetí osůbka, odlišná od předchozích dvou, provádí logické zpracovávání informací a řadí podněty na základě předchozích zkušeností. První psychickou konstelaci označuje transakční analýza termínem Dítě, druhou termínem Rodič a třetí termínem Dospělý.

Proměny jedné psychické konstelace v druhou jsou pozorovatelné v chování, vzhledu, slovech i gestech. Thomas Harris, jeden ze zakladatelů transakční analýzy, uvádí příklad z praxe: „Čtyřiačtyřicetiletá žena u mě hledala pomoc proti nespavosti zaviněné neustálým strachem, ´jestli jsem neublížila svým dětem´ a vzrůstající nervozitou. Během prvního sezení náhle začala plakat a řekla: Cítím se před vámi, jako by mi byly tři roky. Její hlas a chování odpovídaly tříletému dítěti. Zeptal jsem se jí: ´Co vás přimělo, že se cítíte jako tříleté dítě?´ Nevím, odpověděla, ale poté dodala: Měla jsem náhle pocit, že jsem zklamala. Navrhl jsem jí, že si budeme povídat o jejích dětech a rodině a možná objevíme, co v jejím nitru vyvolává pocity nezdaru a zoufalství. V jiném okamžiku stejného sezení se její hlas a chování opět náhle změnily. Začala být kritická a dogmatická: Konec konců, rodiče mají také svá práva. Dětem se musí ukázat, kde je jejich místo. Během hodiny se tato matka změnila ve tři různé a odlišné osobnosti: Malé dítě ovládané pocity, rozumnou logicky uvažující dospělou ženu a svrchovaného rodiče, matku tří dětí.“

Z pohledu transakční analýzy je důležité si uvědomit, že když se nějaký člověk dostane do zajetí svých pocitů a emocí, převládá v něm stav zvaný Dítě. Na první pohled to vypadá, že Dítě je totožné s démonem Otců pouště, ale situace je složitější. „Démonem“ je pouze to Dítě, které je destruktivní a které se zmocní nadvlády nad člověkem: Dítě-tyran, Nezvládnuté Dítě, nebo ještě lépe Běsnící Dítě. Tedy psychický stav, který pohlcuje veškerý duševní prostor člověka a stravuje jeho mentální kapacity. Člověk pod jeho vlivem jedná tak, jak ani sám nechce, ba někdy jedná přímo proti tomu, jak mu radí jeho chladný rozum i jeho morálka.

Dějiny mnišství popisují nejrozličnější příznaky takových psychických stavů. Démoni dokážou člověka ovládnout až k posedlosti: Mnich si nehty rozdírá do krve své tělo, jiný pojídá své výkaly. Démoni působí nemoci jako je schizofrenie, akutní psychóza nebo hysterie. Z hlediska transakční analýzy jde vždy o nemoci, v nichž jedinec ztrácí kontakt s realitou v důsledku toho, že jeho Dítě vylučuje z reálného vlivu nejen Rodiče, ale i Dospělého a expanduje v duševním prostoru člověka tak, že se v jeho mysli nachází jen neuspořádaná směsice afektů a archaických dat.

.

Běsnící Dítě

Mniši pouště rozlišovali různé druhy démonů. Hledisko jejich rozlišení podávala tzv. nauka o osmi neřestech. Nauka vychází z platónského členění vrstev lidské duše, rozlišuje osm neřestí a každé z nich je přiřazen jeden démon. Démoni jsou tedy určeni podle obsahu nosných afektů, nepůsobí všichni tytéž myšlenky. Z hlediska moderní psychologie jejich rozdělení poukazuje na ty emoční obsahy, které s sebou nesou nebezpečí zhoubného zvrhnutí vnitřního Dítěte, tedy emocionální a afektivní stavy mocné intenzity, které znesvobodňují člověka a jsou schopné ho zcela pohltit (= „posednout“).

První tři neřesti jsou – na základě platónského dělení – přiřazeny pudové části duše (epithymia). Zahrnují démona obžerství (dnes bychom snad hovořili o bulimii či o látkových závislostech), démona smilstva (který má na „svědomí“ nutkavé sexuální deviace, pubertální třeštění či vraždy z vilnosti) a démona hrabivosti (což je oblast destruktivní emocionality doprovázející v extrému vydírání dlužníků a někdy i zabíjení věřitelů).

Další tři neřesti se týkají emoční části duše (thymos) a zahrnují démona smutku (s následkem možných sebevražd), démona hněvu (s konsekvencí vražd, ublížení na zdraví či zlomenin spodin lebečních) a démona vnitřního vypálení (burn-out). Ten je mnichy identifikován nikoliv jako nepřítomnost emocí, ale jako specifická „emoce“ otrávenosti, apatie a celkové nechuti cokoliv dělat a o cokoliv usilovat.

Poslední dva démoni, démon slavomamu a démon pýchy, jsou zařazeni pod nejvyšší část duše (nús), zahrnující vztahy mezi lidmi. Dokazují, že mnichům v jejich nauce o démonech nešlo jen o mimořádné stavy mysli, jako je duševní nemoc nebo emocionální svázanost, ale i o vyrovnání se s temnými a zlými postoji v sociálních kontaktech, které se projevují zvláštními a ustálenými vzorci jednání. Za příklad takového destruktivního vzorce jednání blízkého mnišskému viděni světa lze třeba uvést variantu zvláštního destruktivní „hry“ Kazisvět, kterou popsal Erich Berne a kterou bychom mohli nazvat  Pobožný Kazisvět: Hříšník během týdne ztrpčuje život nájemníkům, zesměšňuje manželku, křičí na děti a rozšiřuje pomluvy o spolupracovnících a potom se v neděli v kostele bije v prsa a modlí se Pane Bože, odpusť mně hříšnému. Vnitřní Rodič tohoto člověka je uspokojen a on sám (respektive jeho Dítě) odchází s pocitem jistoty, že všechno napravil – což bylo záměrem démona, pročež další týden se celý koloběh opakuje. Podle mnichů pouště by v tomto případě šlo o manévr vlastních nezvládnutých emočních stavů, tedy o manévr démonického Dítěte či démona (zde) slavomamu. Ten se objevuje vždy, když Dospělý ztrácí kontrolu nad životem člověka a morální a náboženský život se dostává pod kontrolou jeho bigotního Rodiče.

..

Duchovní boj

Ještě zajímavější než dobové klasifikace Démonického Dítěte je popis technik, které mniši nabízejí jako nástroj boje s démony. Už z běžného pohledu připomínají tyto techniky psychologické techniky zaměřené na posilování a budování dospělých struktur osobnosti. Jednou z nejdůležitějších funkcí vnitřního Dospělého je totiž prověřovat informace v Rodiči a v Dítěti, aby se poznalo, zda jsou pravdivé a nosné, a použitelné pro současnost. Podle toho by měly být přijaty nebo odmítnuty.

Základní věc, kterou musí mnich při boji s démony použít, je podle doporučení Otců pouště pozorování myšlenek a obrazů a především jejich vzájemných souvislostí: Chce-li mnich svou zkušeností poznat divoké démony a obeznámit se s jejich technikou, nechť tedy pozoruje myšlenky, dbá na jejich trvání, proplétání, pomíjení, dobu, v níž se objevují, i to, co ten či onen démon působí.

Podle mnichů je třeba nejprve démona „pojmenovat“. Jakmile nějakou myšlenku nebo vášeň pojmenujeme, již jsme od ní získali určitý odstup. Hovoří zde ve skutečnosti o téže technice, kterou nabízí dnešní psychologie, když vybízí, abychom se naučili rozeznávat vlastní Dítě, jeho slabá místa, obavy a základní způsoby, jak vyjadřuje své pocity. Podle transakční analýzy je pro posílení Dospělého nejdůležitější věcí znát vlastní Dítě a být vnímavý k jeho ne-pohodovým pocitům. Poznání tohle je moje Dítě, které není v pohodě pomůže pak člověku nezaměňovat pocity za činy a posilovat skutečnou autonomii vlastního já.

V této fázi nejde ovšem jen o vnímavost pro signály, které přicházejí z Dítěte, ale i z Rodiče. Když je člověk schopen říci „Tohle je můj Rodič“, i zde hovoří jeho ústy Dospělý, který posiluje svou autonomii. Mnohé zásadní problémy, které máme se svým nešťastným nebo zuřivým Běsnícím Dítětem, koření nikoliv v oblasti našich emocí, ale v oblasti zbytnělého Rodiče, který si na Dítěti vybíjí svoji zlost. Jde o situace, kdy sami sobě říkáme: „Ty jsi ale hlupák (gauner)!“ a necítíme se vůbec dobře (ono oslovení 2. osobou jednotného čísla svědčí o tom, že v nás a k nám v ten okamžik mluví náš vlastní Rodič a ten, kdo se v nás cítí v nepohodě je naše vlastní Dítě). Funkce Dospělého spočívá v zablokování láteřícího Rodiče, neboť jen dospělé přijetí vlastní emocionality a uznání její obohacující důležitosti pro život je podmínkou nadvlády nad zhoubnými afekty.

Také Otcové pouště říkají, že svých emocí se nemusíme bát. Evagrius Ponticus dokonce radí, že si máme klidně na den či dva démona k sobě připustit a podívat se na něj tváří v tvář: Když tě zastihne nějaké zjevení, nevrhej se hned zbaběle k zemi, ale nejdříve se statečně ptej, jakého je druhu.

I zde dotaz na démona ukazuje, že se člověk nemusí zaleknout nějaké myšlenky nebo emoce a považovat je za svůj osobní hřích, nemá pohrdat světem citů a spíše by měl vědomě upustit od snahy je tlakem vůle změnit. City jsou nesmírným zdrojem informací o nás samých a přehnaný tlak vůle na city může vést jedině k depresi. S našimi city bychom měli jednat jako zkušený pastýř se stádem. Ten s veškerým klidem pozoruje ovce a dovoluje jim chodit jakýmkoliv směrem. Rozhodně zasáhne teprve tehdy, když se ovce blíží k propasti nebo když jim hrozí nějaké nebezpečí.

Dalším nástrojem, který uvádějí antičtí mniši k boji proti démonům, je humor. O otci Olympiovi se vyprávěl následující příběh: Otec Olympios byl sváděn k nečistotě. Jeho myšlenka mu říkala: „Jdi a najdi si ženu!“ A on vstal, připravil si hlínu, vytvořil panáka a řekl si: „Podívej se, to je tvoje žena, teď musíš hodně pracovat, abys ji uživil.“ I pracoval velmi usilovně. Dalšího dne si opět připravil hlínu, vytvaroval z ní nemluvně a řekl si: „Tvá žena porodila! Teď musíš ještě víc pracovat, abys uživil a ošatil své dítě.“ Pracoval, až se docela znavil, a řekl si: „Už tu námahu dál nesnesu.“ I řekl sám sobě: „Jestliže nesneseš takovou námahu, raději nechtěj ani ženu.“ Bůh viděl jeho úsilí a odňal od něj ten zápas, a on získal pokoj.

Humor dokáže dát životu míru a i svatý Antonín Poustevník vyzývá mnichy, aby démony častovali pohrdáním a výsměchem. Humor vytváří nadhled nad nepohodovými pocity Dítěte a rozčilujícím se Rodičem. Humorem aktivizujeme pozitivní emoce a vrháme je proti negativním emocím. Paradoxně v tomto boji využíváme jakoby vzájemného znesváření démonů, jednoho citu proti druhému a Evagrius v této souvislosti cituje antické přísloví, že klíč se dá ze zámku vystrčit opět jen klíčem.

.

Antirhetická metoda

Za základní nástroj boje proti démonům považuje ovšem Evagrius tzv. antirhetickou metodu. Proti každému hnutí mysli staví výrok Písma, který navrhuje metat démonům do tváře, jak to dělal Ježíš, když byl podle Bible pokoušen od ďábla. Ježíš proti ďáblově sugesci postavil text Písma, tedy Boží slovo. Jsi-li Syn Boží, poruč, ať se z těchto kamenů stanou chleby řekl Ďábel a Ježíš odpověděl: Stojí v Písmu: Člověk nežije jenom z chleba, ale žije také z každého slova, které přichází od Boha (Mt 4,3-7). Tuto metodu nazval Evagrius řecky antirhesis, doslova odmlouvání. Slovo Písma jakoby proniká konfliktní situaci a nese v sobě vítězství. Nikoliv argumentačním vyvrácením, nýbrž tím, že proti nepohodovému pocitu člověk postaví jinou vyšší osvobozující realitu.

Uveďme dva příklady užití antirhetické metody: Proti démonu obžerství Evagrius zmiňuje následující výrok: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám (Ž 23,1). Zde proti zatrpklosti vzniklé z potřeby jídla a pití nabízí uvědomění, jež působení démona zarámovává do jiného kontextu: Bůh, který je mým pastýřem, se sám stará, aby mi nic nechybělo. Proti démonu smutku zase uvádí Evagrius jiný text Písma: Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh milosrdný, nenechá tě klesnout a nepřipustí tvou zkázu (Dt 4,31). I zde se dá říci, že Evagrius skrze Písmo nabízí člověku systém hodnot, na jehož základě může učinit rozhodnutí o zásadním směřování života a tak vytvořit etický základ pro aktuální otázku, jak žít a co dělat.

Evagriovo „odmlouvání“ úzce připomíná transakčně analytickou metodou vytváření základního hodnotového rámce, k němuž se má člověk vztahovat, aby z jeho hlediska dokázal nově nahlížet na touhy a přání svého Běsnícího Dítěte. Každý den dělá většina lidí morální rozhodnutí. Nelze se tomu vyhnout, lze se ale rozhodovat z různých pozic: Z pozice nasupeného Rodiče (pro něhož platí teze „správné = vyšší řád“), z pozice arogantního Dítěte („správné = já chci“), případně z pozice jakési Rodinné hádky (kdy ustrašené Dítěte pod vlivem láteřícího Rodiče prohlašuje rezignovaně: „Správné = Nemáš pravdu“, případně vzpurně „správné = Trhni si nohou!“).

Samozřejmě z hlediska moderní psychologie je zde problém, zda je možné činit morální rozhodnutí i z pozice Dospělého. Mnozí psychologové především hlubinného zaměření jsou v tomto ohledu skeptiky, neboť stanovení hodnot považují za odklon od racionálních metod. Trvají na tom, že v oblasti hodnot nelze využít vědeckého zkoumání, neboť podle nich se hodnoty nacházejí v oblasti domněnek a iracionálních příkazů super-ega. Ale transakční analýza (alespoň jak ji reprezentuje Thomas Harris) vyjadřuje v tomto ohledu morální optimismus blízký i pojetí Otců pouště: Každé osobní vědomí a svědomí je svou povahou vázáno na hledání pravdy, kterou nachází dialogicky, tedy v setkání s jinými osobními vědomími. Morální data je možné zpracovávat Dospělým, pokud přijmeme za své kriterium, že správné je nejen to, co nikomu neubližuje, ale i to, co obstojí v logickém diskurzu.

V této oblasti se setkává psychologie nejen s Otci pouště, ale i s moderní filozofií etiky Jürgena Habermase. Podle něj je známkou dospělosti nikoliv to, co se v etice hlásá, ale jakým způsobem k se k etickým závěrům dochází. Podle něj musejí všechny etické obsahy vycházet z dialogické argumentace: Všechny morální a hodnotové normy musejí vyplynout v závislosti na rozumových a logicky konzistentních diskurzech. A o to vlastně v duchovním boji Otcům pouště i v „terapii životem“ u transakční analýzy jde: Důležitý pro rozvoj osobnosti a pro její duchovní zrání není ani tak konkrétní psychický obsah, ale spíše jeho dospělá struktura v osobnosti člověka.

.

Repro internet:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:The_Torment_of_Saint_Anthony_(Michelangelo).jpg

http://www.abcgallery.com/R/rubens/rubens106.html

http://www.heiligenlexikon.de/Literatur/Versuchung_Antonius.html