AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Abú Ghrajb a morální teologie

Morální teologie se nachází v krizi. Její zaměření na osobní dispozice člověka, který se dopouští zlého jednání, a její přisuzování  zlého jednání osobám s mravně vadným charakterem, se dostává do rozporu s běžnou lidskou zkušeností. Toto pojetí nedokáže vysvětlit existenci zla ve světě, pokud máme na mysli zlo, kterého se účastní „normální“ běžní lidé.

SamaritánPřed více než třiceti lety vybrali výzkumní pracovníci Princetownské univerzity John Darley a Dan Baton mezi věřícími studenty teologie dobrovolníky, kteří dostali za úkol přednést kázání o milosrdném Samařanovi (Lk 10,30-37). Prý za účelem výzkumu komunikace. Tito studenti se měli odebrat do střediska, které mělo zajistit videonahrávku, ale vše bylo zinscenováno tak, aby cestou narazili na neznámého člověka, který ležel v průchodu ulice a byl ve zjevně zbědovaném stavu. Dalo se očekávat, že mladí lidé (praktikující křesťané a studenti teologie) nebudou váhat s poskytnutím pomoci. Výsledky však byly překvapující: V určitém situačním nastavení minulo 90% z nich zjevně zbědovaného člověka bez zastavení a bez jakékoliv pomoci.

Tradiční dispoziční pojetí morálky by muselo tvrdit, že mravní selhání těchto lidí bylo důsledkem jejich vadného charakteru, respektive důsledkem jejich necitelnosti, lhostejnosti a cynismu. Byla by to však pravda? Jednoduché proměny situačních parametrů ukázaly, že nejdůležitějším faktorem, který určoval jednání pokusných osob, byl … čas! Čím více měli studenti pocit, že meškají, tím více měli tendenci minout zbědovaného člověka a nevšímat si ho. Čím více si mysleli, že mají času dostatek, tím větší ochotu projevovali k tomu, aby se zastavili a pomohli. Poznatek nepříliš překvapující, ale závěr šokující: Nebyla to tedy osobní zralost, kvalita víry ani morální struktura jedinců, co nejmocněji ovlivňovalo jejich mravní jednání. Nebyly to ani žádné patologické sklony k cynismu a necitelnosti. Šlo o jednoduchou „etickou“ proměnnou –  prožitek dostatku času!

Situační proměnné

S poznáním důležitosti situačních parametrů v morálním rozhodování každého z nás přišla sociální psychologie v 60. letech minulého století. Známým se stal Millgramův pokus, při němž dvě třetiny pokusných osob byly ochotny udělovat smrtící elektrické šoky svým bližním, když se dostaly do situace, v níž vedoucí výzkumu prohlašoval, že veškerou zodpovědnost za jejich skutky bere na sebe (vše bylo samozřejmě sehráno). Známými se staly Bandurovy pokusy týkající se ochoty běžných lidí  „trestat“ své bližní pouze proto, že byli autoritou označeni dehumanizující nálepkou „dobytek“. Známým se stal též Zimbardův pokus s experimentálním vězením na Stanfordské univerzitě, kdy pouhé přijetí role vězeňských dozorců, krytých anonymitou bachařské uniformy a velkých černých brýlí, vedlo k brutální patologizaci jejich chování, takže experiment plánovaný původně na dva týdny musel být po šesti dnech přerušen kvůli vzrůstajícímu násilí a projevům těžké šikany. Ve všech těchto případech šlo o to, že zlo situace jednoznačně triumfovalo nad dobrými lidmi. Mírumilovní lidé se chovali sadisticky, ponižovali jiné lidi, ubližovali jim a způsobovali jim utrpení, a to jenom proto, že vstoupili do role, „jako by“ se vztahovali k reálně provinilým a morálně nižším jedincům.

Nebyly to ale experimenty sociálních psychologů, ba nebyly to ani hrůzy ex-jugoslávské války na konci minulého století, co nejvíce otřáslo morálním sebevědomím lidí na Západě. Bylo to skandální odhalení týrání, kterého se dopouštěli běžní američtí dozorci na iráckých vězních ve věznici Abú Ghrajb. Tito dozorci byli vojenským vedením ostrakizováni jako „mravně zkažení“, i když šlo o normální záložníky, „normální“ ve všech měřítkách, které vypracovali vojenští kliničtí psychologové: Neměli žádné sadistické sklony, byli přátelští, žili ve vyrovnaných manželstvích, téměř všichni byli praktikující křesťané. Jediné, co bylo patologické, byla situace, ve které se nacházeli. Bylo zde trvalé přepětí a strach z teroristických útoků a ze vzpoury (na tisíc vězňů připadalo pouze dvanáct dozorců), trvalý tlak vyšetřovacích orgánů, aby působili frustraci vězňů, neboť právě vězňové z Abu Ghrajb byli považováni za nejnebezpečnější členy teroristických komand. Byl zde trvalý pocit anonymity a odkázanosti na sebe sama (velitelka věznice dané oddělení nikdy nenavštívila), byl zde trvalý pocit morálního rozhořčení na dominantní vůdce mezi vězni, kteří nejen podněcovali ke vzpouře, ale byli i iniciátory šikany slabších vězňů (čtyři týraní iráčtí vězňové znásilnili dvanáctiletého chlapce). Že morální a křesťanské dispozice dozorců nesly tak „zkažené ovoce“ (jak to vyjádřil soudce), nebylo dáno tím, že by jejich chování pramenilo z jejich osobností, z jejich  víry a špatné výchovy. Bylo to dáno tím, že pramenilo ze situačních proměnných, v nichž by jednal podobně snad každý z nás!

Každý z nás?

Přiznat si, že řada zdánlivě jednoduchých situačních faktorů může mít na naše jednání a svědomí daleko větší vliv než naše víra a morální zralost, není jednoduchá věc. I když jde ve skutečnosti o přiznání nesené hluboce křesťanským étosem. Svatí všech dob považovali sebe sama za ty nejhorší hříšníky. To nebyla přehnaná pokora a už vůbec ne neupřímné pokrytectví, nýbrž upřímné poznání toho, co si nesli v nitru. Svatý Augustin po zkušenostech z prvního období svého života dobře věděl, co znamená podlehnout pokušení, a když vypráví o svém obrácení k Bohu, doprovází své vyprávění upřímným vyznáním: „Hospodine, ty jsi mě zbavil příležitosti!“ Osoba je podle Augustina stále stejná, a kdyby se změnily okolnosti, změnilo by se i chování. My slušní lidé se od veřejných zločinců nelišíme tím, co jsme, ale pouze tím, že se nacházíme v odlišných situacích. V podstatě jsme všichni stejní, všichni nosíme ve svém nitru svatého i hříšníka, kteří čekají jen na to, kdy jim dáme příležitost se projevit.

Podíváme-li se z tohoto úhlu pohledu do Bible, vidíme, že mnohé novozákonní texty nás mohou oslovovat i trochu jinak, než jak se běžně vykládají. Podobenství o farizeovi a celníkovi nás může poučit, že viny viníků nevypovídají tolik o jejich hříšných rysech, jako spíš o situací, do nichž se tito lidé dostávají (právě tak jako dobré činy farizeů vypovídají jen málo o jejich dispozicích dobrých). Příběh o cizoložné ženě můžeme vnímat jako povzbuzení pro každého z nás, abychom byli více pokorní, když se díváme na zločiny, které považujeme za “nemyslitelné“, „nepředstavitelné“ a „nesmyslné“. Místo toho, abychom a priori zaujímali vysoký moralistní postoj, který nás dobré lidi odlišuje od lidí zlých, nám právě tento příběh nabízí možnost sebereflexe: Jakýkoliv čin, zlý nebo dobrý, který kdy nějaký lidská bytost vykonala, bychom mohli vykonat i my sami. Možná se cítíme „lepší“ než běžní hříšníci. Ale proč se žádný ze soudců cizoložné ženy neodvážil hodit kamenem? Protože si všichni uvědomovali, že na místě cizoložné ženy mohli stát oni sami. „Všichni“, to ale znamená i kdokoliv z nás!

Z filmového světa (který jsme si sami vytvořili) jsme přijali představu o dobrých a špatných lidech a bohužel ji uplatňujeme i ve svém reálném životě. Dělíme lidi na dobré a zlé, zaštiťujeme se odvoláním na biblické obrazy, a přitom si neuvědomujeme, že si přisuzujeme roli Boha. Teze, že spásu si nemůžeme „zasloužit“ žádnými svými dobrými skutky, odsuzuje tento postoj z pozic dogmatické teologie. Ale teprve když Millgramovy, Zimbardovy a Bandurovy pokusy ukázaly, jakou moc nad člověkem může mít situace, byl prvek pravé křesťanské pokory a duchovnosti objeven i v současné psychologii. Nejen morální teologie, ale i klasická psychologie trpěly dlouho strachem, že důraz na bezpodmínečnou milost a rovnost všech lidí ve smyslu jejich tragické zapletenosti do zla by mohl vést k relativizaci morálky a rozkladu společenského soužití. Otázky typu „Co by mě mohlo přimět udělat totéž?“ byly vnímány jako příliš nebezpečné. I když ve skutečnosti – poznání zásadní rovnosti všech lidí žádné zlo ani vinu neomlouvá. Pouze je demokratizuje. Místo démonizování viníků viní každého z nás.

Dokonale spravedlivý je … Satan

Tady nejde o nějaké zjednodušené, rádoby laické a nenáročné křesťanství. Naopak. Pokud je každý z nás schopen se za určitého společenského nátlaku dopustit kteréhokoliv skutku, který kdy spáchala lidská bytost, ať je jakkoliv hrozný, má každý z nás před sebou a před Bohem obrovskou morální odpovědnost. V křesťanství se stalo běžné se morálně pohoršovat a křesťané   jednají často jako soudce z věznice Abú Ghrajb, podle něhož byl velitel bloku 1-A seržant Frederick osobně vinen špatným zacházením s iráckými vězni, neboť měl vědět lépe a skutečně to věděl, že jedná špatně. Měl svobodnou vůli činit to, co je správné, a přesto konal špatně. A proto je  správné, že byl odsouzen k osmi letům vězení v Kuvajtu na samotce, dokud nebude ochoten svědčit proti jiným dozorcům.

Přes verbální proklamace o bezpodmínečné milosti patří křesťané k nejradikálnějším příznivcům trestu smrti, odsuzování viníků a trestání vin. Místo prostředím záchrany se církve a křesťanská morální teologie staly často místem přísného vážení viny a dokonalé „spravedlivosti“. Ale tomuto křesťanství, o němž Tomáš Halík říká, že je spíše satanské než křesťanské (Satan je podle něj dokonale spravedlivý a právě on svoji spravedlnost odvažuje na lékárnických vahách), došel dech už před staletími. Morální teologie se stala teologií moralizátorskou a už dávno neodpovídá na otázky, které lidi opravdu pálí.

Po Osvětimi není možné zavírat oči před faktem, že chceme-li si my křesťané udržet vliv na tento svět, musíme rozšířit své důrazy a předefinovat své koncepce podle zkušeností praktického života. To znamená především projít radikální proměnou pohledu na Ježíšovu etiku – opustit představu, že úhelným kamenem Ježíšovy morálky byly extrémní příkazy Kázání na hoře (podle jednoho teologického názoru formuloval Ježíš tyto extrémní požadavky právě proto, aby ukázal, že žádný člověk je není schopen dodržet) a obrátit se k tomu, co bylo v Ježíšově učení opravdu nové, revoluční a skandální a co bylo snad nejradikálněji formulováno v podobenství o nepoctivém správci Ježíšovým výrokem: „Pán pochválil toho nepoctivého služebníka“ (… který ho okradl a vytuneloval jeho majetek)!

Je to skandál? Je! A mnohé Ježíšovy výroky zní skandálně i po dvou tisíci letech. Ale připustit si, že propracované modely scholastické etiky jsou pro dnešní život vlastně neupotřebitelné, zavání nemenším skandálem. I když zde je přece jenom šance. Pokud se nejen křesťanská morální teologie, ale i veškeré uvažování křesťanů obrátí od koncepce směnné spravedlnosti farizeů a Aristotela (jejíž základní heslo zní: „Protože existují dobří a zlí lidé, je správné, aby dobří byli odměněni a zlí potrestáni“),  k Ježíšovu učení o distributivní spravedlnosti („protože všichni jsme hříšníci, všem se nám zcela zdarma nabízí odpuštění“), pak snad má křesťanství ještě šanci odpovídat na otázky, které dnešní lidi opravdu pálí. Podobně jako na otázky, které pálily tehdejší lidi, odpovídal před dvěma tisíci lety Ježíš.

.

Repro internet:

http://www.wikigallery.org/wiki/painting_14573/Vincent-Van-Gogh/The-Good-Samaritan-%28after-Delacroix%29

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Michael_Pacher_004.jpg

http://www.riverwindgalleryart.com/liz-lemon-swindle.html