AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Řekni mi, jaké náboženství volíš… a já ti řeknu jaký jsi

 

Jedna ze základních tezí sociální psychologie říká, že člověk přijímá za vlastní ty názory, které jsou blízké jeho vlastním postojům. Postoje tvoří jakýsi bod ukotvení, kolem něhož se rozprostírá různě velká oblast akceptace. Ta určuje, které názory jsou blízké a mohou být asimilovány, a které názory jsou natolik odlišné, že vytvářejí s osobními postoji kontrast. Ty jsou vykázány do oblasti odmítnutí.

.

JÁ JSEM OK – TY JSI OK

Nejpopulárnější typologii životních postojů představuje pravděpodobně „OK-teorie“ Thomase Harrise. Podle ní se každý člověk nevědomky rozhoduje pro jeden ze tří základních životních postojů: Nejsem OK – Jsi OK, Nejsem OK Nejsi OK a Jsem OK – Nejsi OK. Slovo „OK“ zde naznačuje základní ocenění sebe sama a zevního světa zhruba ve smyslu postoje: Já jsem „milováníhodný“, Ty, světe, jsi „bezva“. Předpokládá se, že rozhodnutí pro některý z těchto základních životních postojů se utváří už v dětství jako odpověď na převládající rodičovské poselství. Pozice Nejsem OK – Jsi OK se formuje jako odpověď na poselství „Musíš být hodný“, pozice Nejsem OK – Nejsi OK jako reakce na nařízení „Musíš potlačovat své pocity“, a pozice Jsem OK – Nejsi OK jako odpověď na poselství „Musíš být úspěšný“.

Karen Horneyová říká, že na základě svých životních postojů může člověkve zdravých mezilidských vztazích volit jednu ze tří možností: Buď činit kroky „k“ ostatním lidem, „od“ nich, nebo „proti“ nim. Podle ní platí, že podle svých převládajících postojů („k“, „od“, nebo „proti“) si člověk vytváří odpovídající životní hodnoty a tyto hodnoty lze shrnout pod tři odlišitelné maximy – lásku, svobodu a moc. Přijetí jedné z těchto tří pozic (které ve skutečnosti odpovídají Harrisově „OK“ klasifikaci) umožňuje člověku najít v životě řád a možnost strukturace světa. Tím se mu nabízí úleva od trýznivých a nesnesitelných pocitů úzkosti, ztracenosti a méněcennosti, s kterými se denně setkává v kontaktu s ostatními lidmi.

.

NÁBOŽENSKÉ HODNOTY

Člověk, který se obrací k náboženství, volí více méně vždy určitou formu náboženské víry. Jednou dává přednost jednomu typu víry a jindy zase druhému. Důvody pro to mohou být různé, ale obecně platí, že člověk volí tu formu reprezentace reality, která mu nejvíce „vyhovuje“. Ať už proto, že přijetím určitého přesvědčení se chce začlenit do společenství lidí, kde se z těch či oněch důvodů cítí dobře, nebo z toho důvodu, že konkrétní náboženské přesvědčení mu zprostředkovává nějakou životní hodnotu. Jaké hodnoty však jednotlivá náboženství nabízejí? Podíváme-li se na světová náboženství prizmatem klasifikace Karen Horneyové, zdá se, že kromě hodnot, které jsou všem náboženstvím společné, existují hodnoty specifické pro to které náboženské vyznání:

.

a) S nabídkou lásky jako nejvyšší hodnoty lidského života přichází na pomyslný náboženský trh zejména křesťanství. Svět je v tomto náboženství vnímán v zásadě jako dobrý a možnost „být milován“ je základní hodnotou křesťanství (jak vidíme nejzřetelněji u reklamních sloganů typu Bůh tě miluje, Ježíš tě má rád ap). Teprve druhotně (a méně specificky) je v křesťanství pod hodnotu lásky zahrnuto i aktivum „milovat“, tedy soucit a charitativní se vztahování k ostatním lidem, případně živým bytostem a světu jako celku.

b) S hodnotou svobody se setkáváme především u náboženských systémů Východu, především u hinduismu a buddhismu. Tato náboženství hovoří o světě jako o místě utrpení a strasti. Svět je v zásadě zlý a člověk se z něj musí „osvobodit“. Čímž se často myslí stažení do vnitřního světa člověka. I když tato náboženství v některých svých směrech oceňují mezilidskou vzájemnost, charitu a pomoc, je i v těchto případech vztahování se k druhým lidem nástrojem k osvobození od světa. Buddhismus máhajánového směru v tomto ovšem osciluje mezi nabídkou svobody a lásky a ta je v jeho pojetí velice blízká pojetí renomovaného křesťanství.

c) S nabídkou moci (a prosperity) jako univerzální vztahové hodnoty lidského života přichází na naši náboženskou scénu zejména hnutí Nového věku. V jeho rámci nejrůznější alternativní léčitelé a psychoterapeuti, astrologové, čarodějníci, homeopati, případně mimozemšťané. Recept Nového věku reaguje na základní pocit dnešního člověka „jak málo mám život ve své moci“. Typické je, že expanzivní síly a agrese v lidském nitru nejsou potlačovány, nýbrž jejich energie je zaměřována na výkon a úspěch. Mimo hnutí Nového věku sem patří i současný islám a některé misijní křesťanské skupiny zejména charismatického směru, právě tak jako agresivní sekty typu svědků Jehovových. Zajímavý je v tomto ohledu satanismus, který v různých svých projevech kolísá mezi nabídkou moci (reálná víra v Satana jako démona zla) a nabídkou svobody (Satan jako symbol nevázaného užívání, zejména deviantní sexuality).

.

CHARAKTEROVÉ TYPY

Co nám však toto vše říká o psychologických dispozicích lidské duše? Zkusíme si to ilustrovat na paralelách z běžného života.

a) Dá se říci, že u lidí životní pozice Nejsem OK – Jsi OK řeší všechny problémy láska. Lidé tohoto typu volí sebezapírající strategie, oslavují dobrotu, velkodušnost a soucit a jejich vlastním očekávaným postojem je poddajnost. Spíše než o ambice a vládnutí jim jde o tendenci pomáhat a podřizovat se. Žijí s neustálým a hlubokým pocitem selhávání a jejich životním heslem je obdivné „Kdybych jen byl jako ty… (úžasný ideále)“. Mohou inklinovat ke vztahům s chorobnou závislostí a paradoxně je to často táhne k lidem, kteří dělají dojem silných a nadřazených jedinců.

V nenáboženském prostředí se s tímto postojem setkáváme u různých pomáhajících profesí, aktivistů charitativních hnutí a soucitných humanistů zasazujících se za nejrůznější lidská a zvířecí práva. Typické je, že projevy expanzivních sil vyvolávají u těchto lidí pocity viny a jakýkoliv prožitek nadřazenosti nad druhými je vědomě odmítán. Sklony k méněcennosti a opovrženíhodnosti mohou vést až ke vzniku politických a společenských hnutí sebemrskačsky zavrhujících západní civilizaci jako celek (od křížových výprav, přes kolonizaci Ameriky až po současnou globalizaci) a nostalgicky glorifikujících všechno, co je vnímáno jako přírodní, nezkažené a západní civilizací nedotčené.

b) Vysoce postavená hodnota svobody je spojena zejména s Harrisovým postojem Nejsem OK – Nejsi OK. V profánní oblasti ji lze očekávat u nejrůznějších skeptiků a nezúčastnělých pozorovatelů cizího a vlastního života (filozofové, psychologové, historici atd.), ale i u příslušníků drogové a protestní subkultury, revolucionářů všeho druhu, příslušníků hnutí hippies či nadšenců pro změněné stavy vědomí. Též u konzumních materialistů typu diváků mýdlových telenovel, případně u extrémních fandů do virtuálního světa počítačů a internetu. Společným jmenovatelem všech těchto postojů je životní motto „Nic nemá smysl“ a slovem „nic“ se myslí reálný svět a reální lidé a reálné emocionální vztahy. Tito lidé žijí v neustálé subdepresi a jediné přání, které skutečně mají, je, aby nebyli obtěžováni. Vůči druhým lidem mohou být pozorní, ale o sobě nikdy podrobně nemluví. Nechtějí být na ničem závislí. Ať už však je pro ně charakteristická rezignace, vzpoura nebo konzumní životní styl, „svoboda“, po které touží, je může vést k naprostému odstupu od skutečnosti a k životu na velmi nízké úrovni. K životu bez bolesti a sváru, ale také bez chuti a bez zápachu. Což je u těchto lidí vnímáno často jako životní moudrost, tolerance, stav povzneseného klidu a osvobození od tužeb a přání.

c) Co se týče hodnoty moci a prosperity, tu bychom mohli spojovat především s narcistickým přesvědčením „Já jsem Bůh“. S tímto postojem (Harrisova arogantní varianta Jsem OK – Nejsi OK) se můžeme setkat především u nejrůznějších životních vítězů a ambiciózních hvězd, a to jak v oblasti politických, ekonomických, tak i společenských struktur. U lidí, kteří mají sklony k pocitům nadřazenosti, kteří se cítí nekonečně lepší, než jsou „oni“, a vylučují z vědomí všechny stopy sebezapírání a sebeobviňování. Tito lidé chtějí svůj život zvládnout pomocí své inteligence a vůle, případně kouzlem své osobnosti, a v hloubi duše jsou na svou schopnost zvládnout „všechny“ problémy velice pyšní (úspěšní absolventi psychoanalýzy, gestaltu či jiných módních psychoterapií). Patřili by sem i fanatici nejrůznějších mesiášských ideologií, které jim dávají pocit, že mají nad druhými navrch. Třeba komunismu, liberalismu, dianetiky či nacismu. Někdy jsou vysoce soupeřiví, jindy vyžadují obdiv, někdy jim stačí perfekcionistické dodržování řádu (či Řádu, jak to vnímají oni). Specifikem je v tomto ohledu satanismus, který není v pravém slova smyslu náboženstvím, protože většina satanistů uznává Satana pouze za symbol revolty, a který – jak už jsme řekli – se svým životním mottem „Všichni jste ´debilové´“, kolísá mezi hodnotou moci a protestní hodnotou „osvobození“ od autority.

.

NEBÝT SÁM

Uváděná typologie je pouze přibližná a je nutné k ní přistupovat velmi opatrně. Podstatný je vztah k základním hodnotám lásky, svobody a moci, nikoliv samo náboženské vyznání. V náboženské konverzi však hrají významnou roli i motivace, které vycházejí z potřeby člověka nebýt sám a z jeho touhy stát se částí vyššího společenského celku.

S těmito motivacemi se setkáváme především u příslušníků tradičních lidových církví. Tito lidé přijímají často své náboženské přesvědčení podle sociálního okolí, do kterého se rodí. U konverzí v dospělém věku se s důležitostí této stránky setkáváme u sekt. Jednak v rámci tzv. love-bombing, „bombardování láskou“, jakéhosi druhu hraní si na sociální blízkost, jednak v rámci úlevně zažívaného spoléhání se na otcovskou autoritu vůdce, který člověka miluje a ochrání. Tyto motivace se ale obtížně odlišují od motivací, které jsou výrazem autentické osobnosti. Každá skupina vytváří na své členy nátlak k přijetí skupinového ideálu a přitažlivost konkrétních jedinců pak do značné míry splývá s přitažlivostí skupinových hodnot, které tito jedinci reprezentují. A mnohdy není jasné, zda přitažlivost se týká jejich autentického či maskovaného vyjádření.

.

ZÁVĚR ?

Uvědomuji si, že naznačené vazby mohou vyvolávat skepsi: Jsme všichni tak snadno zaškatulkovatelní? Znamená to, že ať zvolíme jakékoliv životní přesvědčení, vždycky jde jen o ideologickou „berličku“, jejíž povaha je determinovaná naší osobnostní strukturou?

Neodvažuji se soudit. Fakt ale je, že z religionistického hlediska existují náboženství, která tolik nestaví na myšlených systémech, ale více na bezprostředních vztazích. Třeba filozofie zenového buddhismu nebo Ježíšova učení. Neodvažuji se ovšem posuzovat, do jaké míry lze tento životní postoj přirovnávat ke čtvrté životní variantě, kterou nabízí T. Harris Jsem OK – Jsi OK (= Jsem milování-hodný a ty, světe, jsi `bezva`). Podle Harrise tento postoj není výsledkem pocitu, ale rozhodnutí a snad by ho bylo možné charakterizovat sloganem „Žít je úžasné“. Paralely se zenem, prvotním křesťanstvím nebo životem v modu „být“ se přímo nabízejí. Ale hovořit o tom podrobněji… to by bylo na mnohem delší povídání.

.

Repro internet:

http://www.bestpicturegallery.com/Best_picture_gallery_cottage_lake.htm

Foto archiv autora