AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Theodicea a mentální reprezentace Boha

.

Hlavním problémem tzv. theodiceje je otázka, zda existence zla a utrpení ve světě je důkazem popírajícím existenci Boha. Logická argumentace, jak bývá tradičně formulována, předkládá tři výroky:

V1: „Bůh je všemohoucí a vševědoucí.“

V2: „Bůh je naprosto dobrý a milující.“

V3: „Svět obsahuje příklady nezměrného utrpení a zla.“

Kritikové náboženství prohlašují, že třetí hypotéza je neslučitelná s prvními dvěma a říkají: „Bůh buď není všemohoucí či vševědoucí, nebo není dobrý a milující. Buď platí jedno nebo druhé, nemůže platit obojí současně. Víra v Boha  je nesmyslná.“


Teorie a praxe

Situace však není tak jednoduchá. S první námitkou přišel již před více než sto lety francouzský filozof vědy Pierre Duhem (1861 – 1916). Jeho pochybnosti o půl století později oprášil a znovu uvedl na do centra filozofického zájmu Willard Quine. Teorie, která od té doby bývá nazývána jako „Duhem – Quinova teze“, říká zhruba toto:

♦ ♦ ♦ Zdají-li se být zkušenostní data v konfliktu s nějakým teoretickým modelem, nelze z toho vyvodit, že za to může model, který je třeba odvrhnout. Kořen potíží může spočívat v nějakém skrytém předpokladu, který byl použit při formulování rozporu. Platí-li například teze, že pozorovaná oběžná dráha Merkuru může vyvrátit Newtonovu teorii, platí to pouze tehdy, je-li naše pozorování správné, jsou-li naše zákony optiky správné, není-li mezi námi a Merkurem žádný rušivý vliv, atd. ♦ ♦ ♦

Quine podal skvělý popis, jak se věroučné systémy či světové názory vztahují ke zkušenosti: „Celkový souhrn našich tak zvaných vědomostí či přesvědčení, od těch nejméně důležitých záležitostí zeměpisu a historie až po nejhlubší zákony atomové fyziky, a dokonce čisté matematiky a logiky, je uměle vyrobená tkanina, která se upíná ke zkušenosti pouze na okrajích. Rozpor se zkušeností na okraji vyvolává změny v nejvnitřnější části pavučiny. Celá pavučina je však tak nedostatečně určena svými okrajovými podmínkami, zkušeností, že existuje široký výběr, které výroky ve světle jednotlivé sporné zkušenosti přehodnotit.“ Jinými slovy: Prakticky každý teoretický model lze formulovat tak, aby byl nevyvratitelný experimentálními fakty. Či ještě jinak: Prakticky jakýkoliv teoretický model lze udržet navzdory jakýmkoliv faktům.


Kritika kritické kritiky

Podívejme se na výše uvedenou kritiku náboženství podrobněji. Problém spočívá v tom, že předpokládá další, na vědomé úrovni ne vždy vyřčený předpoklad V4: „Všemohoucí a dobrý Bůh by vyloučil existenci utrpení a zla“. Tento předpoklad není samozřejmý a Duhem se ptá, jak můžeme vědět, že hypotéza V4 („Všemohoucí a dobrotivý Bůh by vyloučil existenci utrpení a zla.“) skutečně platí.

Argumentace neslučitelnosti existence zla a dobrotivého všemohoucího Boha stojí a padá s přesvědčením, že víme, že všemohoucí a dobrotivý Bůh by existenci utrpení a zla nedopustil. Ve skutečnosti to ale nevíme. Nevíme, zda mohou či nemohou existovat závažné důvody, aby Bůh ve světě připustil utrpení a zlo. Možnosti lidského rozumu jsou omezené. Tak jako člověk s poruchou intelektu nikdy nepochopí Pythagorovu větu či Keplerovy zákony, existuje nekonečně mnoho dalších zákonitostí světa, jejichž pochopení se vymyká rozumovým schopnostem i nejinteligentnějších jedinců.

Obdobnou pozici, i když zcela nezávisle na něm, zaujal k theodiceji i zakladatel logoterapie Viktor E. Frankl: V jedné terapeutické skupině byla nadhozena otázka, jak je možné myslet existenci dobrého a všemohoucího Boha a současně existenci hrůz, které přinesl holocaust. Otázal jsem se: „A myslíte si, že když k vývinu séra proti dětské obrně bylo použito opice, které byly opakovaně aplikovány bolestivé injekce, pochopí někdy tato opice smysl svého utrpení?“ Skupina odpověděla, že nikoliv. Neboť opice nikdy nedokáže vstoupit do světa lidí, v němž jedině její utrpení nabývá smyslu. A Frankl, který sám prošel Osvětimí, své tázání uzavřel: A není možné si představit Inteligenci, která by stokrát, tisíckrát, ba milionkrát převyšovala inteligenci lidskou, v níž by otázka existence zla ve světě nalezla jasné a jednoznačné řešení?

Přísně logicky vzato, na vědomé rovině většina z nás uznává, že nevíme všechno a nemůžeme prohlašovat, že všechno inteligibilní ve Vesmíru je nám pochopitelné. Jako malé dítě nemůže nikdy pochopit jednání svých milujících rodičů, které mu působí bolest (třeba návštěvou lékaře), nejsme ani my v situaci, že bychom mohli spravedlivě tvrdit, že milující Bůh, pokud existuje, nemá a nemůže mít žádný dobrý a láskyplný důvod, aby existenci zla a utrpení dovolil. Můžeme se zlobit, můžeme Boha odmítat, můžeme ale svůj osud přijmout i s důvěrou v jeho dobrotivost a lásku. To, co přináší problém theodiceje, je ale náhled, že ona jinakost Boží je tak nesmírná a tak radikální, že nejde o to, abychom svou starou představu o Bohu nahradili nějakou novější, nýbrž o to, abychom získali odvahu všechny naše lidské představy o Bohu odložit (či alespoň „dát do závorky“) a stanout mlčky a v úžasu před Tajemstvím.


Mentální reprezentace Boha

Tím se dostáváme se k psychologické rovině problému. Tradiční filozofická a teologická „řešení“ jsou často příliš akademická a odtržená od života a málokdy někoho přesvědčí. Popření Boha v situaci setkání s bolestí, zlem, a utrpením je hluboce zakořeněno v myslích mnoha lidí. Mocnou sílu mu dává prožitek subjektivní jistoty, který vychází zjevně z hlubších nevědomých konstelací. O jaké konstelace se ale jedná? Zdá se, že těmito konstelacemi jsou zcela specifické mentální reprezentace Boha, které my jako lidé o Bohu utváříme a které pak nosíme je ve své mysli.

Na tomto místě se na chvilku zastavme. Předně, co vyjadřuje termín mentální reprezentace? Ze všeho nejvíc fakt, že nikdo z nás nemá bezprostřední kontakt s objektivní realitou. Kontakt s ní se děje výhradně prostřednictvím obrazů mysli, které nám realitu reprezentují. Reprezentují ji však nejen ve smyslu menší, větší či plné korespondence s touto realitou, ale i ve smyslu větší či menší korespondence s naší předchozí životní zkušeností. Ba dokonce v korespondenci i s geneticky podmíněnými algoritmy uvažování, které jsou vlastní všem lidem.

Mentální reprezentace představují určitý model, který nám nahrazuje nejen Boha a skutečnosti, s nimiž je problematický fyzický kontakt, ale i skutečné žijící lidi ve chvílích, kdy nejsou fyzicky přítomni. Tyto obrazy k nám svým způsobem patří i nepatří, tvoříme je ve své mysli, ale vnímáme je jako objektivní realitu samu. Každopádně nás trvale ovlivňují. Obrazy Boha v naší mysli nás například ovlivňují do té míry, že setkání s reálným životním zlem a utrpením nás může vést čistě podle typu našich mentálních reprezentací Boha ke zcela protikladným reakcím – jednou k destrukci náboženské víry, jindy k jejímu zpevnění.


Patriarcha Jób a jeho žena

Bible se vyrovnává s otázkou existence zla ve světě ve starozákonní knize Jób. Na psychologické rovině ukazuje, že ve vztahu ke zlu a utrpení existuje základní podvojnost, která vychází z podvojnosti našich mentálních reprezentací Boha. Tuto podvojnost demonstruje názorným způsobem na příkladě patriarchy Jóba a jeho manželky:

Jób je postižen neštěstím, postihuje ho zohyzďující nemoc, se svojí manželkou jsou zasaženi smrtí svých dětí a katastrofickou ztrátou veškerého svého majetku. Zajímavé jsou jejich reakce – zatímco víra v Boha se u Jóbovy manželky hroutí, Jóbova víra se v této situaci utvrzuje. Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři, říká Jóbovi jeho žena. Ale Jób jí odpovídá: Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme? (Job 2,9-10).

Jób i jeho žena se vztahují k týmž událostem a k týmž životním danostem. Každý ale reaguje jinak. Jestliže nazveme události a životní danosti, které postihly Jóbovu rodinu písmenem „A“ (activating events) a výsledné postoje a jednání Jóba a jeho ženy jako “C“ (consequens), pak z hlediska A-B-C systému moderní psychoterapie (A = událost, B = systém přesvědčení, C = důsledek) je zjevné, že to nemůže být samotná událost, která rozhoduje o určité reakci člověka. To by museli oba reagovat stejně. Vzhledem k tomu, že reagují odlišně, je to daleko spíš systém přesvědčení „B“, tedy v případě Jóba a jeho manželky obraz Boha a vzorec jeho fungování v jejich myslích, jenž zásadním způsobem určuje, jakým způsobem se smrt, bolest, neštěstí a utrpení projevují v jejich životních postojích.

.

Bůh jako „Mocný Ochránce“

Fylogeneticky i ontogeneticky původní způsob, jak se vyrovnat s vědomím existence zla, vlastní konečnosti a smrti, představuje víra v nekonečně Mocného Ochránce. Tento typ víry vychází z dětského přesvědčení, že naši rodiče jsou nadáni všemohoucností, milují nás a cele touží saturovat všechny naše potřeby. Erich Fromm nazývá tuto ochranitelskou postavu „Magickým pomocníkem“ a Masserman „Všemocným služebníkem“. V dospělosti si tuto postavu často promítáme do reálně existujících osob, například do politiků, lékařů, proslulých umělců a někdy také do krásných idejí (vlast, národ, strana). Nejčastěji však do osobního Boha.

Víra v nekonečně Mocného Ochránce představuje typ víry, k němuž lidé lnou již od samého počátku své existence. V jejím kontextu prožívají emoce posvátna a Boha si představují jako bytost, která může být nekonečně milující, ale i úděsná, vrtkavá, drsná, smířlivá nebo i hněvivá. Vždycky je to ale bytost, která je mocná, přesahující a je někde tam. Neexistuje žádná větší společenská skupina, která by věřila, že lidé existují v chaotickém a mrazivém vesmíru sami. Lidé vždy věřili v bohy, démony či „mimozemšťany“ (podle průzkumů 40% obyvatel ČR věří v existenci UFO), kteří jsou nadáni mohutnostmi, o nichž si lidé mohou nechat jenom zdát.

Jak dokládají dějiny náboženství, obrazy Boha tohoto typu pomáhají efektivně zvládat úzkost ze smrti. Fanatické pohrdání životem (respektive smrtí) ve „svatých“ válkách všech dob je toho názorným dokladem. Ukazuje se však, že v hraničních situacích se tento typ víry může až překvapivě snadno demaskovat jako iluzorní a ve své podstatě nefunkční berlička. Když život dlouhodobě, případně intenzivně neodpovídá představám, které se člověk usiluje žít, může se víra v nekonečně milujícího Ochránce překvapivě snadno a zcela od základů zhroutit.


Bůh jako „Dárce smyslu“

Druhý způsob pojetí Boha představuje obraz složitější povahy, který se ale pro život jeví mnohem užitečnější. Je to obraz Jóbův, generující spíše emoce lásky než emoce posvátné hrůzy. I Jóbův Bůh „zachraňuje“, dokonce i v situacích velmi těžkých ztrát, ale jiným intrapsychickým mechanismem než se to děje u „Boha Ochránce“. Jóbův mentální obraz líčí Boha jako univerzálního Dárce smyslu. Tedy Dárce úkolu, k němuž je člověk povolán a který mu tvoří základ pro prožitky životního naplnění. Tím, že tento obraz Boha předkládá existenci smyslu ve všem, co se děje, současně budí i nejmocnější intrapsychické síly, které se člověku dávají jako pomoc k překonávání bolesti, utrpení a životních ztrát. Na rozdíl od obrazu „Boha Ochránce“ pro obraz „Boha Dárce smyslu“ platí, že čím větší bolest a utrpení přináší reálný život, tím více se má tento obraz tendenci v mysli člověka zpevňovat.

Zkušenosti z praktické psychoterapie lidí onemocnělých pozdními stadii rakoviny, kterou prováděl Američan John Hinton, dokazují, že existuje nepřímá úměrnost mezi pocitem životní naplněnosti a prožitkem životního utrpení. Utrpení je méně obtížné, když se život ukazuje jako smysluplný. A naopak, menší uspokojení v minulém životě vede ke zvýšení hladiny úzkosti z vyhlídek na nemoc, utrpení a možnou smrt. Smysl není nutně vázán na vědomou náboženskou víru. Není ale současně ani něčím, co si libovolně „volíme“. Je to něco, co prožíváme jako účast na řádu dobra, který je nekonečný a který je nám „předložen“ jako úkol k naplnění. Předložen? Ale kým? Na nevědomé rovině na to existuje jediná smysluplná odpověď – Bohem!


Psychoterapie v duchovní pomoci

Problém theodiceje je méně filozofickým a teologickým problémem, než se na první pohled zdá. Formulace rozporu mezi existencí všemohoucího a dobrotivého Boha a existencí zla a utrpení ve světě je méně projevem objektivního filozofického problému než markerem subjektivního vzorce, který nosíme ve svém nitru. Podle Irwina Yaloma je to dáno tím, že úzkost ze smrti (která v sobě zahrnuje problém utrpení a zla) je u věřících zpracovávána nejen běžnými obrannými mechanismy, například potlačením, vytěsněním či racionalizací, ale i mechanismy, které jsou typické pouze pro náboženskou víru – specifickými mentálními reprezentacemi Boha: Přijetím hypotézy existence všemohoucího Ochránce, případně přijetím víry v existenci Dárce životního smyslu.

Existuje běžná klinická zkušenost, že mnozí lidé po setkání se zlem, neštěstím a utrpením odpadají od náboženské víry, zatímco v jiných tyto situace jen víru zpevňují a prohlubují. Která reakce je přísně vzato logičtější, nelze rozhodnout. Problém theodiceje je více problém existenciální než problém logický a v rámci logiky nemá pro lidi zasažené zlem přesvědčivé řešení. Je to problém konstelací lidského nitra. A jestliže psychoterapie má pomáhat lidem na jejich cestě k větší osobní zralosti, je jistě ideálem bohatost možností, které se dle situace mohou aktualizovat tu v podobě méně zralého, tu v podobě zralejšího vztahu.

.

Poznámka: V našich skupinách se někdy objevuje následující myšlenková inspirace: Co když Boží všemohoucnost je všemohoucností lásky? Láska je všemocná, alespoň to máme tendence tak vidět, a anti-entropická evoluce Vesmíru to  – zdá se – potvrzuje. Ale je to všemocnost nazíraná až z konečnosti dějin. Když se láska položí do času (a dlužno říci, že pojem lásky zde zahrnuje všechny božské síly života, rozvoje a bytí), musí před svým konečným vítězstvím podstupovat mnohý těžký, nebezpečný a zničující zápas, ve kterém snad i časně prohrává …

Nebo totéž z pohledu spirituální teologie: Bůh je mimo čas. Boží všemohoucnost je všemohoucností mimočasovou, ale položením se do stvořeného světa a času  je podřízena zápasům se silami zla a destrukce (stvoření je zákonitě mixem bytí a nebytí, dobra a zla). Na této straně hranice mezi časem a bezčasím jakoby Boží všemohoucnost časně i prohrávala, ale tím právě nás, kteří v čase žijeme, zve k angažovanosti a k účasti v boji sil života, lásky a dobra proti silám zla, nenávisti, smrti a utrpení …

Nebo ještě jinak:  Bůh je všemohoucí, ale pokud je jeho všemohoucnost vložena do světa a času, ani Bůh nic nenadělá s tím, že ve světě je zlo. Stvořený svět je vždy a nutně mixem dobra se zlem, to je ontologická zákonitost stejného řádu jako jsou třeba zákonitosti matematiky (jsoucnem bez zla je pouze nestvořený Bůh, ale Bůh nemůže stvořit jiného nestvořeného Boha). Nutnost zla však Bůh prolamuje, totiž tím, že hybatelem stvořeného světa činí evoluci. Tedy postup vývoje ke stále vyššímu stupni naplňování dobrem, ke stále vyššímu produchovňování a zbožšťování.

.

Repro internet:

http://www.freechristimages.org/images_oldtestament/Satan_Before_the_Lord_Giaquinto_1750.jpg

http://fortworthbishopbooks.blogspot.cz/2012/03/concerning-pain.html

http://reflexionesdiarias.wordpress.com/caregory/madre-maria-teresa/, staženo 14. 7. 2012