AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Zenové koány a teorie komunikace

Mnich se zeptal Džóšua: „Všechny pravdy lze zahrnout do jednoty, ale kam lze zahrnout onu jednotu?“ Džóšua odpověděl: „Když jsem byl v Seišu, ušil jsem si konopnou košili. Vážila sedm liber.“

První podmínkou dorozumění je, aby lidé vzájemně chápali, „co“ říkají. K porozumění v této oblasti slouží lingvistika, textová kritika a sémantika, které studují věci tak, aby se zmenšilo nebezpečí zkreslení předávaných informací. Druhou podmínkou porozumění je, aby lidé vzájemně chápali, „proč“ něco říkají. K porozumění této složce řeči slouží pragmatika, psychologie komunikace a hermeneutika zaměřená na příjemce. Ty studují věci tak, aby se ozřejmil záměr, s jakým byl výrok vysloven, a tudíž, jak má být interpretován.

ZENOVÁ ŠKOLA RINZAI

Podle Budhova učení jsou zdrojem veškerého utrpení člověka jeho neuspokojené touhy. Tyto touhy jsou principiálně neuspokojitelné, a proto jedinou cestou k vysvobození z bludného kruhu toužení a utrpení je přestat toužit. Separovat se od svých tužeb (speciálně) a od emocí (obecně). Zenový buddhismus jde ještě dál. Zdrojem utrpení nejsou pouze touhy, ale kognitivní mapy lidské mysli, které touhy generují. Tyto „mapy“ nejsou realitou, jsou to pouhé virtuálními obrazy v naší mysli a je neštěstí, když je člověk za realitu považuje. Válečné běsnění mezi třemi „virtuálními národy“ v bývalé Jugoslávii ilustruje tuto zenovou myšlenku naprosto přesvědčivě. Zen však nabízí řešení: Z virtualit naší mysli je třeba se osvobodit. Zenová škola sótó k tomu nabízí cestu tělových meditací zaměřených na sledování vlastních myšlenkových pochodů. Zenová škola rinzai nabízí cestu konfrontace mysli s racionálně neřešitelnými paradoxy, tzv. koány.

KOÁNY

Struktura zenových koánů, tedy zvláštních logických paradoxů, je vždy obdobná a spočívá v tom, že hovoří k člověku na dvou odlišných rovinách:

Na první rovině (informační) připomínají koány běžné lidové hádanky, jak je známe z evropského folklóru. Navozují logický problém, a my čekáme, že se nám dostane odpovědi, která tento problém vyřeší. Tak i v koánu o konopné košili. Mnich objevil logickou záhadu: Když všechny pravdy lze shrnout do jediné odpovědi, kam je zahrnuta tato odpověď? I tato odpověď je totiž pravdou. Buď tato odpověď nezahrnuje „všechny“ pravdy, nebo není „jedinou“ odpovědí, jiné možnosti není. Buď jak buď, je zde logický rozpor. Tak uvažuje mnich.

Je zde však druhá rovina (interpretační) a koánová odpověď se dává překvapivě na ní. Na místo vysvětlení logického problému, tedy odpovědi na rovině obsahové, přichází cosi jako osobní oslovení. Na věcnou otázku, která má zmenšit zmatek v učedníkově mysli, přichází odpověď, která zmatek ještě zesiluje. Mnich je náhle do koánu zapleten a začíná tušit, že by měl začít nově vidět. Ale co? Z Džóšuovy odpovědi je zřejmé, že je zbytečné se přít o filozofické skutečnosti, neboť není podstatné, „co“ se říká. Zenový mistr vede svého žáka k tomu, aby se ptal sám sebe: „Proč se mi to říká? Proč se mi to říká právě zde a nyní?“

PROBUZENÍ JAKO „AHA-ZÁŽITEK“

Na informační rovině nemají zenové koány řešení. Komentář ke koánu o konopné košili to ilustruje tím, jak na logické rovině vše ještě zamotává: „Vezmi špetku chytrosti na tuto starou hádanku. Znáš, ale dobře sedmilibrové konopné košile? A já ji zahodil do jezera Seiko a pluji s větrem v zádech. Kdo se podělí se mnou o ten chlad?“ Co je smyslem tohoto „nesmyslného“ komentáře? Zřejmě ukázat, že na logické rovině nemá koán řešení. To už víme, ale co z toho?

Člověk se většinou neptá, proč (se mu něco říká), pokud není zpochybněn v tom, co (se mu říká). Smysl nesmyslné Džóšuovy odpovědi (i uvedeného komentáře) je zřejmě instrumentální – koán má čtenáři pomoci opustit logickou rovinu komunikace a vstoupit do roviny vztahové. Přestat se ptát, co se zde hovoří, a začít se ptát, proč se to hovoří. V našem případě: Džóšua předkládá mnichovi řešení problému. Ale předkládá mu to tak, aby to pro něj mělo uzdravující význam. A čeká, zda mu to bude jasné. Život neprobíhá v médiu kognitivních klišé, ale realitních „zde a nyní“. A to je přesně to, co působí úzdravu. Vědomí, že život je o realitě, nikoliv o strukturách naší mysli.

BIBLE

Zenové probuzení připomíná aha-zážitky psychoterapie. Práce s textem, jak ji popisují paradoxy zenového buddhismu, tvoří předobraz toho, jak se dá terapeuticky pracovat například i s Biblí. I Bible obsahuje příběhy koánového charakteru. Uveďme nejznámější z nich:

Svým učedníkům (Ježíš) řekl: Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: „Čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.“ Správce si řekl: „Co budu dělat, když mě můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mě někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!“ Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: „Kolik jsi dlužen mému pánovi?“ On řekl: „Sto věder oleje.“ Řekl mu: „Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.“ Pak řekl druhému: „A kolik jsi dlužen ty?“ Odpověděl: „Sto měr obilí.“ Řekl mu: „Tu je tvůj úpis, napiš osmdesát.“´ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků. (Lk 16,1-9)

Co si o tom myslet? Tento příběh vyvolává ve čtenářích vždy velké rozhořčení a pocity zmatku. Ježíš zde chválí člověka, který jedná zjevně nemorálně. Vysvětlovat, že to Ježíš tak nemyslí, že nechválí správcovu nemorálnost, ale jeho životaschopnost, nasazení pro sebezáchranu atd., zastírá skutečnost, proč si Ježíš vybral právě toto podobenství. Jistě věděl, jaký zmatek a rozhořčení to v lidech vyvolá. Jediná smysluplná odpověď zní: Ježíš to tak chtěl! Chtěl ukázat, že jeho příběh nemá běžné morální řešení. Chtěl v lidech vyvolat pocity nazlobení, neboť tyto pocity mohou tvořit klíč k pochopení tohoto podobenství – život s Bohem je o reálném vztahu, nikoliv o virtuálních morálních „mapách“ v naší hlavě. Nebo ještě jinak: Médiem, v němž je možné setkat se s Bohem, je všeobecná a totální „ne-spravedlnost“.

HAGIOTERAPIE

Koány, jak je známe ze zen-buddhistické tradice, nejsou záležitostí speciální literární formy. Jsou záležitostí určitého kladení otázek. V souvislosti s Biblí je možné je použít v rámci libovolného příběhu. Nicméně přistupovat tímto způsobem k Bibli není vůbec jednoduché. Zvláště ne pro věřícího člověka.

V 9. kapitole Skutků apoštolů se například popisuje událost, jak apoštol Pavel spatřil před Damaškem vzkříšeného Ježíše. Ve skupině křesťanských teologů jsem v rámci hagioterapeutické skupiny položil otázku: „Co byste dělali, kdyby se vám při odchodu z tohoto setkání zjevil na ulici vzkříšený Ježíš a řekl by vám, abyste se stali svědky Jehovovými? Jak byste reagovali?“ Všichni se křečovitě se rozesmáli. Nikdo z nich nebyl ochoten na tuto otázku odpovědět, ba ani o ní jen uvažovat. Prý je to totální nesmysl a posléze s hněvem namítli, že nevidí důvod, proč prý by měli vstupovat do nějaké sekty. Oni prý neposlouchají žádnou organizaci, žádnou církev, poslouchají jedině Krista!

„A poslechli byste ho?“ otázala se koterapeutka a v ten okamžik na ni zůstalo několik účastníků ohromeně hledět. Jak následně líčili své pocity, cítili se zasaženi aha-zážitkem: „Vždyť ten Pavel, to jsem já!“

Silou, která je vedla k tomuto poznání, nebyla samozřejmě žádná obratná manipulace ani psychologická technika. Tou silou byla reálná moc nacházející se v příběhu pod povrchem běžných kognitivních klišé. Co jsme ve skupině udělali, bylo, že jsme Pavlův příběh převedli do zde-a-nyní jako vlastní osobní zkušenost každého z nás. A náhle bylo zřejmé, že je zbytečné se přít o historické či teologické skutečnosti. Vyprávění se stalo formou psychoterapie, v níž se teologická výpověď změnila v dialog. Účastníci skupiny vstoupili do komunikace s biblickým příběhem, byli do něj zapleteni a náhle jim bylo jedno, „co“ se říká, protože příběh jim odhalil: „Aha, to jsem já!“ Historický příběh s logickým dějem se stal jedinou položenou otázkou – koánem.

ZÁVĚREM

Nevím, zda pro mnohé z čtenářů není tento článek spíše koánem, než odborným esejem. A tak bych rád na závěr parafrázoval jednu myšlenku z románu Umberta Eca Jméno růže:

Autor tohoto článku neví, jestli nenapsal pouhou slátaninu. Ale nevadilo by mu, kdyby se před ním objevil jiný způsob výkladu, na který on sám nepřišel a který by mu zprostředkovali jeho čtenáři. Při psaní vědeckých pojednání je důležité sledovat, zda čtenáři přesně chápou myšlenky, které jim autor chce sdělit. Při psaní psychoterapeutických esejů se to však má jinak. Různá čtení vynášejí na světlo nové překvapující významy a na autorovi není, aby se o ně se svými čtenáři přel. Musí mlčet a přenechat čtenářům, aby oni sami jeho myšlenky vykládali. Psychoterapeutický text totiž není realitní fakt, ale koán k interpretaci životních zkušeností.

.

Repro internet:

http://japanart.wordpress.com/2007/09/18/japan-sumi-e-painting-daruma-bodhidarma-zen-buddhist/

http://tokaido.wordpress.com/2007/11/15/vintage-japanese-shikishi-art-print-landscape-sumi-e/

http://kungfuspace.blogspot.com/2010/06/filosofia-chan-e-o-kung-fu.html