AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Satanismus – kult uctívačů ďábla

Satanismus není sekta, není to organizace s jednotnou strukturou. Satanismus je hnutí, jehož jednotlivé skupiny vznikají a zanikají bez jakýchkoliv vazeb na předcházející. Podstatou tohoto hnutí je vzpoura, která užívá symbolu křesťanského „vzdoroboha“. Projevy satanismu leží na pomezí náboženství, psychopatologie a patologie sociální, ale jejich obrysy jsou tak rozmlžené, že není často jasné, které konkrétní jevy k satanismu vlastně řadit.

Podle etymologie slova Satan, hebrejsky nepřítel, žalobce, odpůrce, představuje satanismus hnutí nepřátel křesťanského Boha. Satanismus = antikřesťanství. Protest proti křesťanství může být ovšem trojího druhu: Může být protestem proti většinovému náboženství, protestem proti morálce, která na tomto náboženství stojí, případně protestem proti hodnotám křesťanské civilizace jako takové. Podle těchto tří aspektů se formulují tři základní proudy satanismu.

SATANISMUS JAKO ANTINÁBOŽENSTVÍ

Nejstarší formu satanismu představuje satanismus náboženský. Jeho kořeny vycházejí z pohanství a během středověku se projevoval jako jeden z inspiračních zdrojů lidového čarodějnictví. Tehdy se formoval jako hnutí vzpoury proti krutým sociálním podmínkám, jako výron nenávisti proti všemu, co reprezentovalo daný společenský řád. Ze zachovalých zpráv je zřejmé (pokud nejde jen o tragickou paranoidní fantazii v myslích inkvizitorů), že tito satanisté uctívali satana jako reálně existující duchovní bytost. Při shromážděních na opuštěných a zpustlých místech, tzv. sabatech, ho vzývali orgiastickými rituály a věřili, že jim na toto vzývání odpovídá, dává jim sílu a vede je v nejrůznějších životních situacích.

Dějiny satanismu jako intelektuálské ideologie začínají ovšem až v 17. století. Zvláště v západní Evropě šlo o dobu nastupujícího společenského marasmu a dekadence, dobu úpadku náboženské víry a jejího nahrazování magií a pověrou. Ve Francii té doby zorganizovala Kateřina Deshayesová, pařížská čarodějka, rozsáhlé spiknutí, jehož cílem bylo udržet pro markýzu de Montespan, milenku Ludvíka XIV., trvalou přízeň krále. K tomuto účelu bylo slouženo několik mší lásky, při nichž nahé tělo paní Montespan sloužilo jako oltář a odpadlý kněz abbé Guibourg na něm obětoval živé dítě. Z jeho krve se vyráběly hostie, které pak byly tajně předkládány králi. Když bylo vše prozrazeno, bylo zatčeno 367 osob, vesměs vysoce postavených lidí dvora, sedmdesát čtyři z nich bylo odsouzeno a Deshayesová sama byla v roce 1680 upálena. Nelze pochybovat, že abbé Guibourg, paní Montespan i Kateřina Deshayesová věřili v reálnou existenci Satana. Rituální mše vykonávali za magickým účelem a o jeho účinnosti byli podle všeho přesvědčeni. Jak však upadala náboženská víra, začaly se satanistické aktivity stávat stále více a více hříčkou k pobavení, přitahující sadomasochisty či jiné sexuální devianty, jejichž hlavním motivem nebyla magie, ale sexuální orgie, které byly s těmito obřady spojovány. Tak tomu bylo počátkem 18. století v anglickém Hellfire Club (Klubu pekelného ohně), kde pod vedením sira Francise Dashwooda se konaly pro společenskou smetánku karnevalové obřady, jejichž jedinou nepokrytou záminkou byl masový sex.

File:Aleister Crowley 1902 K2.jpgDeviantní sex smíchaný s prvky zednářského učení hrály ústřední roli i v magické koncepci největšího satanisty 19. století Angličana Aleistera Crowleyho (1875 – 1947). Crowley sám se považoval spíše Antikrista, mága a „Bestii 666“ než za uctívače ďábla. Přesto jeho spisy ovlivnily vývoj soudobého satanismu více než kterékoliv jiné. Crowley tvrdil, že v roce 1904 byl ve stavu transu navštíven andělem Aiwassem, který mu nadiktoval evangelium pro tuto dobu: Knihu zákona – Liber legis. Její základní myšlenkou měl být „thelemický zákon“: „Dělej, co chceš, to ať je tvůj celý zákon.“ V roce 1920 se Crowley s malou skupinkou následovníků odstěhoval na Sicílii, kde založil Opatství Thelema, aby odtud šířil své nové „evangelium“ do celého světa. V roce 1921 přiměl kozla, aby se pářil s jeho stálou družkou Leah Hirsigovou, ale šíření nového náboženství po světě přesto selhalo. Navíc, když jeden člen „opatství“ zemřel, protože během magického rituálu vypil krev nemocné kočky, Mussollini skupinu z Italie vyhnal. V roce 1912 byl Crowley uveden do hermetického řádu O.T.O. (Ordo Templi Orientis – Řád východního chrámu) a po několika letech se stal hlavou jeho britské organizace. O.T.O mělo několik odboček po celém světě a jednou z nich byla i tzv. Thelemická církev v Kalifornii. V jejím čele stál odborník přes raketové motory Jack Parsons. Známou se stala aféra, když se Parsons pokoušel přivést z hvězdných sfér dolů na zem „Měsíční dítě“ a vtělit je do dělohy žijící ženy. První tři březnové dny roku 1946 prováděl raketový vědec pohlavní styk s jednou svojí obdivovatelkou („Babylonskou děvkou“) a pomocí zaříkávání se ji pokoušel přivést do jiného stavu. Když se mu to nezdařilo, uprchla mu kandidátka na výše zmíněnou děvku s deseti tisíci dolary v kapse a se spisovatelem sci-fi Ronem Hubbardem, který dělal sexuálně vyčerpanému mágovi pomocníka. „Úplně šílím, když se musím dívat na blbost takových klacků.“ napsal o tomto pokusu Crowley. Sám Parsons byl roztrhán výbuchem ve své podzemní chemické laboratoři v Pasadeně roku 1952 a zhruba v té době si druhý z těchto „klacků“ Hubbard založil vlastní vysoce prosperující náboženskou organizaci – Scientologickou církev.

V nejnovější době vyznávala svérázný kult ďábla spojený se sexuální magií i Church of Final Judgment (Církev Posledního soudu) založená v roce 1967 Robertem DeGrimston a jeho ženou Mary Anne, bývalou prostitutkou. Tato církev pocházela z Anglie a nutila své členy ke krvavým rituálům. Proslula zejména pochody s vycvičenými bílými vlčáky po ulicích San Francisca a Los Angeles a také tím, že příznivcem této skupiny se stal Charles Manson, člověk prohlašující se za Satana a Krista v jedné osobě a pověstný rituální vraždou hollywoodské herečky Sharon Tateové a jejích přátel dne 9. srpna 1969. Je ovšem pravda, že krvavé oběti jsou dnešními satanisty vesměs odmítány. Poslední významnou skupinou náboženského proudu satanismu v USA byl tzv. Séthův chrám Michaela Aquina a jeho ženy Lilith Sinclairové. Tento kult byl ustanoven v roce 1975 a za hlavní pilíř chrámového učení bylo kromě odmítání krvavých obětí prohlášeno přijetí Sétha neboli Satana jako doslovné osoby. Aquino prohlašoval, že anděl Aiwass, který se zjevil Crowleyovi v roce 1904 v Káhiře, byl ve skutečnosti bůh smrti Séth. Ten prý obdaroval člověka inteligencí a umožnil mu stát se bytostí podobnou Bohu. Aby toho dosáhl, musí se ovšem člověk nejdříve zbavit „spánku“, který je jeho normálním funkčním stavem, a dosáhnout „sebeuvědomění“ pomocí procesu zvaného „xepering“. Ten pozůstává z četby, přijímání vědomostí a prováděním rituálů. V dobách největšího rozmachu měla Aquinova církev asi sto členů, ale v druhé polovině osmdesátých let se prakticky rozpadla.

SATANISMUS JAKO ANTIMORÁLKA

Silný protiklad k výše uvedeným skupinám představuje kalifornská Satanova církev a její dílčí organizace. Tyto „církve“ reprezentují naprostou většinu současných satanistických organizací. Zakazují rituální obětování lidí i zvířat a odrazují své členy od účasti na jakékoliv ilegální činnosti. Protestují ovšem proti křesťanské morálce. Tu považují za pokryteckou, slabošskou a škodlivou. Vyhlašují narcistickou víru v člověka, který není spoután žádnými omezeními, žije volně a je mu vše dovoleno. Proti solidaritě staví egoismus, proti odpuštění odplatu, proti soucítění boj. Z politického hlediska mají blízko k extrémní pravici, z teologického hlediska tvoří nové specifické pojetí ďábla: Satan není pojímán jako reálně existují bytost duchového světa, ale jako symbol volnosti, pokroku a požitkářství. Za uznávanou hlavu tohoto proudu satanismu a současně za největšího satanistu 20. století je považován Anton Szandor LaVey, který se narodil v roce 1930. Když v 15 letech uprchl z domova, byl nejdříve zaměstnán v cirkusu jako pomocný krotitel šelem, pak jako pouťový hypnotizér a posléze jako hráč na parní varhany. Když se v roce 1951 oženil, přihlásil se na studium kriminalistiky v San Franciscu a současně si přivydělával jako policejní fotograf. Znechucen prý násilím, které viděl kolem sebe, začal studovat okultní vědy a ve svém domě pořádal esoterické přednášky. O Valpuržině noci roku 1966 (30. dubna/1. května) si pak vyholil hlavu a prohlásil se za velekněze Satanovy církve.

Slávu si ovšem LaVey získal především jako autor Satanské bible (1969), která se stala okultním bestsellerem. V ní srozumitelným způsobem vykládal svoji životní filozofii – „egoteismus“. LaVey jej charakterizoval jako ideologii osvobození od pout konvence a slabošské morálky, zbožštění sebe sama, něco na hranici mezi psychoterapií a náboženstvím. Jde o ideologii extrémního narcismu: Anton LaVey ctí pouze LaVeye, jeho náboženstvím je egoismus a ukájení choutek, jeho Já je Bůh a to jediné je prý opravdu satanské. Díky LaVeyově proslulosti se Satanská církev stala nejrozšířenější satanistickou organizací na světě. Asi s pěti tisíci členy a mnohými odbočkami, tzv. slujemi („grottoes“), po všech kontinentech. Ty ovšem občas kryly zcela pochybné aktivity. Martin Lamers z holandské sluje ustanovil například počátkem sedmdesátých let v Amsterodamu systém nevěstinců a žádal státní úřady o osvobození od daní (striptérky svých podniků označoval za klášterní sestry a jejich masturbaci za realizaci symbolického spojení se Šejanem). Spor s holandskou vládou nakonec prohrál, ale přesto Lamers považoval Holandsko za satanistický ostrůvek v Karta č. 366 (1985)moři útlaku ostatní Evropy a prohlašoval, že „existují skupiny, které by chtěly být součástí Církve, ale nemají odvahu se k nám přidat, protože mají strach“.

To možná platilo o Belgii, kde dosud nebyly zrušeny středověké zákony o čarodějnictví, ale rozhodně to neplatilo pro Českou republiku. Zde se již několik let hlásí k LaVeyově Satanské církvi kapelník skupiny Root Jiří Valtr (alias Big Boss) a jeho obdivovatelé. Samozřejmě, jsou to vesměs lidé s narušeným sebevědomím, kteří bývají přitahováni satanismem, a zvláště u nezralých lidí lze očekávat, že podlehnou lákavé představě, že agresivní vzpourou překonají pocit vlastní bezvýznamnosti. Na rozdíl od LaVeye však Jiří Valtr o historickém křesťanství neví skoro nic a svými zmatenými představami o Ježíšovi připomíná spíše aktivisty Pionýra padesátých let. V polovině osmdesátých let již Satanská církev přesáhla zenit své slávy. LaVey přestal vycházet ze svého domu, trpěl extrémní osamělostí a za dlouhých nocí hrával na klavír polyuretanovým figurínám. V roce 1985 byla v Connecticut založena poslední velká skupina, která se hlásila k LaVeyově odkazu – Církev satanského sjednocení Paula Valentina. Valentinova skupina, která měla v době svého vrcholu přes tisíc členů na celém světě, zahrnovala sexualitu do svého rituálu „pokud odpovídá zákonu o povoleném věku“. Valentine sice velmi důrazně odsuzoval zneužívání dětí, ale bez jakéhokoliv studu připouštěl, že jedním z důvodů, proč založil svou organizaci satanistické víry, byl pocit moci, kterého se mu tím dostalo.

SATANISMUS JAKO ANTIKULTURA

Třetí proud satanismu, v našich podmínkách zdaleka nejpočetnější, zahrnuje jedince a skupiny, jimž z celé jejich satanistické charakteristiky zůstalo pouhé slůvko „anti“. Zatímco náboženští satanisté v Satana věří a antimorální satanisté často nevěří, antikulturní satanisté o Satanovi často ani příliš neuvažují. Jsou to většinou osamělí mladí lidé, kteří žijí na okraji společnosti, v lepším případě se účastní na tvorbě nové kultury, která zavrhuje tradiční hodnoty krásy, dobra a života. Někdy se sdružují, ale nevytvářejí pevnější organizace, někdy žijí samotářsky. Vždy ale vyznávají svoji vlastní verzi satanismu, jehož rituály si tvoří na základě četby o tomto tématu. Často je jejich způsob života spojen s užíváním drog, zvláště halucinogenů, a s fanatickou oddaností rockové hudbě.

Zejména posledních dvacet let zaznamenalo explozi zájmu o skupiny tzv. heavy metalu, jejichž symbolika i tvorba propagují démonická témata smrti, zatracení a násilí. Rockové festivaly pod širým nebem skupin Black Sabath, Iron Maiden, AC/DC či KISS mnohdy připomínají pohanské sabaty a jejich účastníci vystupují v oblečeních jako při náboženských slavnostech. Od známého koncertu skupiny Rolling Stones v Altamont v roce 1969 jsou zaznamenávány na takovýchto setkáních i vraždy. Lidé hlásící se k tomuto proudu satanismu vnímají současnou západní civilizaci jako křesťanskou a s odmítáním této civilizace nacházejí svojí identitu v nenávisti vůči křesťanství. Někdy jde o lidi upřímně toužící po dobru a lásce (a křesťanství si ztotožňují s náboženskou nesnášenlivostí), občas ovšem podléhající komerční manipulaci nejrůznějšího druhu. Pod vlivem satanistických písní mohou pak i mimo vzrušenou atmosféru veřejných koncertů páchat tragické činy (například masový vrah R. Ramíréz v roce 1985 v jižní Kalifornii nacházel inspiraci pro mnohonásobné noční krvavé orgie v písni skupiny AC/DC Night Prowler – Noční tulák). Nicméně i u tohoto proudu satanismu je třeba přijímat širší souvislosti. Steven Hurd obžalovaný v USA v roce 1970 z rituální vraždy a kanibalismu či Francisco Fuster, odsouzený na 165 let vězení v roce 1984 za pohlavní týrání a zneužívání dětí, a mnozí další jsou jen logickým vyústěním zásad hlásaných samotným LaVeyem – Satan znamená ukájení choutek, nikoliv odříkání, Satan znamená všechny hříchy, které vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení.

Satanismus má mocnou destruktivní potenci a odlišnost jednotlivých případů je často pouze v tom, že jednou je to deviantní motivace, která vede k deviantnímu chování, jindy je to deviantní chování, které vyvolává deviantní motivaci. Tisíce mladých lidí nosí trička vyzdobená obrácenými pětiúhelníky, sprejem nastříkané satanistické symboly a hesla jsou dnes běžně k vidění na náhrobních kamenech opuštěných hřbitovů i na stěnách učilišť mládeže. Ďábel – pokud existuje – má nepochybně zájem na kulturním úpadku, satanistickém módním stylu a démonických rockových a metalových skupinách. Ale ruku na srdce, myslím si, že více než vřeštícími adolescenty skandujícími na rockových a metalových koncertech jeho jméno, musí být nadšen jadernými zbraněmi, koncentračními tábory a hroutící se ekologií. Ale tato oblast představující samo centrum satanova panství ve světě, už nespadá pod religionistické heslo „satanismus“.

.

Repro internet:

http://en.wikipedia.org/wiki/Ath%C3%A9na%C3%AFs_de_Rochechouart_de_Mortemart

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Aleister_Crowley_1902_K2.jpg

http://www.dooffy.com/cs/vrazda-charles-miller-manson-sedminasobny-vrah.html

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Lilith_(John_Collier_painting).jpg

http://www.saudek.com/cz/jan/fotografie.html?r=1981-1985&typ=f&l=0&f=237

http://www.frenblog.com/illusion/page/4/