AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Hagio-seminář říjen 2015

.

Prokop Remeš: Osvícení, zenový buddhismus a kóany

Zakladatel buddhismu Siddhárta Gautama (563 – 486), zvaný Buddha (Probuzený) formuloval své učení o lidském utrpení ve tzv. Čtyřech vznešených pravdách. Jejich podstatou je teze: Život je neuspokojivý, protože žijeme v neustálé žádostivosti po budoucí změně. Ovládneme-li tuto svou neutuchající žádostivost, život přestane být neuspokojivý. Proto je třeba dosáhnout nirvány, tedy stavu, kdy v nás žízeň po uspokojování pomíjivými skutečnostmi našeho života zcela vyhasne.

nebe

Po Buddhově smrti došlo v rámci buddhismu k diferenciaci – původní Buddhovo učení, které je spíše životní filozofií, se uchovalo v tradici théravádového buddhismu, jak se šířil zejména do zemí jihovýchodní Asie (Kambodža, Laos, Thajsko, Barma, Vietnam). Severní větev šířící se přes území Číny do Japonska  Koreje částečně zreligiozněla v buddhistickém směru vadžrajány (sem by patřil šamanisticko magické buddhismus Diamantové cesty) a částečně se přetavil do životní filozofie školy čchan, v Japonsku známém jako zen.

Na rozdíl od tradičního théravádového buddhismu je zen o to radikálnější, že hlásá, že nelze rozbít vzorec životní žádostivosti „budu šťastný, až bude … něco“, nerozbije-li se sám vzorec konceptuálního myšlení. Zen se proto usiluje odstraňovat pojmové mapy světa v psychice člověka a nahradit je životem v bezprostředním dotyku se skutečností. Ilustrativně to vyjadřuje následující zenový příběh:

KamJeden vášnivý šachista začal hledat duchovní osvobození, protože si po každé prohrané partii myslel, že selhal. Pak byl dva roky v učení u slavného rabína a rozpoznal pravdu, že selhal, když vyhrával. Poté byl tři roky žákem sofijského mudrce a dospěl k poznání, že selhal, když prohrával, ale nyní už měl z toho dobrý pocit. Přesto nebyl zcela spokojen a odešel na čtyři roky do Himalájí, kde u velkého jogína došel k osvícení, že selhal, když vyhrával, ale už se z toho necítil nikterak provinile. Nakonec narazil na mistra zenu. A co se stalo během několika týdnů? … Konečně se naučil, jak se správně táhne pěšcem.

Existují dvě základní zenové školy. Škola sóto a škola rinzai. Škola sóto usiluje rozbíjet konceptualistu v mysli člověka především každodenními meditačními cvičeními vsedě (tzv. zazen), ale i každodenní prací, kterou se člověk učí plně prožívat přítomný okamžik. Maximální soustředění na každou vykonávanou činnost vede k přesnému ritualizovanému jednání, které je současně maximálně účinné. Každodenní práce se tak stává formou meditace. Náplň života zenového mnicha je proto dobře charakterizována výkony jak tělesnými (bojové umění), tak estetickými (kaligrafie, aranžování květin, čajový obřad atd.)

Pozoruhodnou metodu rozbíjení konceptuálního myšlení představuje ve škole rinzai snaha o řešení neřešitelných hádanek, tzv. kóanů. Např.: Mnich se zeptal Džóšua: „Všechny pravdy lze zahrnout do jednoty. Ale kam lze zahrnout onu jednotu?“ Džóšua odpověděl: „Když jsem byl v Seišu, ušil jsem si konopnou košili. Vážila sedm liber.“

Struktura zenových kóanů je vždy obdobná a spočívá v tom, že k člověku hovoří na dvou odlišných rovinách: Na rovině informační (co se říká) připomíná běžné lidové hádanky, které navozují logický problém, a my čekáme, že se nám dostane odpovědi, která tento problém vyřeší. Logické řešení však u kóanů neexistuje a každá snaha po takovémto řešení vše ještě zamotává. Ilustruje to komentář ke kóanu o konopné košili: „Vezmi špetku chytrosti na tuto starou hádanku. Znáš ale dobře sedmilibrové konopné košile? A já ji zahodil do jezera Seiko a pluji s větrem v zádech. Kdo se podělí se mnou o ten chlad?“ Co je smyslem tohoto „nesmyslného“ komentáře? Smysl nesmyslné Džóšuovy odpovědi (i uvedeného komentáře) je zřejmý – přestat se ptát, co se zde hovoří, a začít se ptát, proč se to hovoří.

TamJe zde totiž ještě druhá rovina – rovina interpretační, proč se daná výpověď činí, a kóanová odpověď se překvapivě dává na ní. Na místo logického vysvětlení problému, tedy odpovědi na rovině obsahové, přichází odpověď na rovině významové. Položením nesmyslného kóanu se učitel ve skutečnosti svého žáka ptá: „Kde se duchovně nacházíš?“ A žák svojí odpovědí mu může vyjevit, do jaké míry se stále nachází v nespokojeném a konceptuálním modu svého bytí, a do jaké míry prožil osvícení spojené s radostnou vděčností za život, který je mu aktuálně a zde a nyní dán.

Na závěr příspěvku jsou účastníkům přečteny tři zenové příběhy mondó a účastníci jsou rozděleni do skupin, aby nad těmito příběhy meditovali a posléze se sdíleli se svými postřehy.

.


Martin Petrovský: Terapie paradoxem (úvaha)

Terapie paradoxem jako psychoterapeutický směr neexistuje. Lze jej však využít jako součást terapie. Při vzniku neurotických příznaků je například obvyklý mechanismus racionalizace, zdůvodnění příznaků nějakým logickým smyslem, proč to tak musí být. Ohrožení, které na úrovni psychické je neurčité, se stává určité, a tyto projevy se upevňují neustálým cirkulováním myšlenek dokola, až s obsedantní urputností. Terapie, usilující tenbto bludný kruh vyžaduje velkou trpělivost a čas. Je však možné zkusit použít suchá kytkarazantnější přístupy se snahou a rychlé otevření nových horizontů. Jednou z možností je použít paradoxy.

Paradox je tvrzení, které spojuje výroky v běžném slova smyslu si odporující, přesto však tvořící neočekávaný, překvapivý a přitom smysluplný celek.  Jde v něm o to, vymanit se z intencionality, zaměřenosti psychiky, z omezení konečného myšlení, z běžné racionality, nadvlády logu, tradiční metafyziky. O tom, zda technika paradoxní intence, kterou do terapie zavedl Viktor Emil Frankl, je skutečným paradoxem, má ovšem autor pochybnosti: „Pokud pacientovi doporučíme, aby to, co mu dělá potíže, neustále prováděl, není to paradoxem. Spíše má ukázat, že to, co pacient považoval mylně za smysluplnou činnost je vlastně nesmyslné, absurdní“. Paradoxní intence podle autora poukazuje k nesmyslu, použití paradoxu k vyššímu smyslu.

 

Foto: PaSt 2015, 2016