AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Freud a budoucnost náboženství

Každý, kdo se hlouběji pohybuje v současném psychoterapeutickém prostředí, jistě postřehl zajímavý vztah, který zaujímá současná psychoterapie k náboženství. Na jedné straně můžeme pozorovat určité odmítání křesťanství a zejména křesťanských církví, které jsou často vnímány jako škodlivé a moralistní organizace a v souhlasu s osvícenským vnímáním historie i jako negativní činitel v celém vývoji západní civilizace. Na druhé straně je patrný určitý příklon k východním náboženstvím, buddhismu, hinduismu, ale i šamanismu  a různým spirituálním technikám, jak je představují meditace, jóga,  návraty do minulých životů, astrologie, reiky atd.

.

Do této situace, o které není zcela jasné, zda představuje vytěsňování nebo explozi religiozity, vstupuje na našem trhu Hans Küng se svojí knihou Freud a budoucnost náboženství. Küng je poněkud neortodoxní katolický teolog, ovšem s mimořádnou šíří vzdělání. Diskusi mezi psychoterapií a teologií se věnuje již mnoho let, je nositelem Ceny Oscara Pfistera, která mu byla udělena Americkou psychiatrickou asociací v roce 1986, ale již v roce 1979 vedl na univerzitě v Yale soubor přednášek na téma vztahu psychoterapie a náboženství. A právě tyto přednášky se staly základem jeho knihy Freud a budoucnost náboženství.

„Tenhle leták je prázdný“ …

Proč tento název? Küng poukazuje na skutečnost, že současný postoj k náboženství, jak se s ním setkáváme v psychoterapii, koření v psychoanalýze, respektive v osobním životě S. Freuda a v jeho osobním vztahu k náboženství. Této problematiky se týká celá první část knížky nazvaná Bůh – infantilní iluze? Küng poukazuje na skutečnost, že v dospělém věku měl Freud k náboženství jednoznačně odmítavý vztah, ale současně je pravda, že jako dítě vyrůstal Freud v silně religiózním prostředí tradičního judaismu (otec) a katolictví (chůva). Dá se tedy podle Künga předpokládat, že to bylo právě setkání s katolickým ritualismem, učením o nebi a peklu a zejména s antisemitismem, které ve Freudovi budily už v raném věku nenávist a touhu po pomstě. O to více je ale pozoruhodné, že „Freud, který je jinak schopen popisovat největší intimity svého života, se o svém obratu k ateismu nezmiňuje ani slovem“ (str. 22). Jakoby u něj osobně, i když bořil všechna tabu, zůstávalo náboženství v jeho vlastním životě posledním tabu, a to dokonce tak mocným, že zůstalo celý jeho život nereflektováno.

Hned na začátku je třeba zdůraznit, že Küng svojí kritikou Freuda nikterak nepopírá přínos psychoanalýzy a její kritiky náboženské praxe. Zejména v oblasti zneužívání moci v církvích, ritualismu a manipulace lidmi skrze jejich Super-ego. Küng uznává, že „po Freudovi musíme všechno lidské, veškerou vědomou individuální a společenskou aktivitu člověka i jeho náboženství a víru v Boha vidět v hluboké souvislosti s onou sférou psýché, která má svou vlastní zákonitost a která se přese všecko vymyká vědomé kontrole a přímému pozorování, v souvislosti s nevědomím, hlubinnou vrstvou člověka“ (str. 76). Nicméně podle Künga je úkolem psychoterapie  nejen řešit zvládání pudů. V chybění osobní sebereflexe a jejího pozitivního zpracování vidí Küng hlavní důvod, proč většina Freudových žáků počínaje Adlerem a Jungem a konče Frommem a Franklem, se od Freuda názorově oddělila a vztah k náboženství v tom hrál velkou roli.

Psychoterapie podle Künga musí odpovídat i na otázku smyslu života. A to tím víc, čím dál ve svém vývoji postupuje západní – a nyní již globalizovaná – společnost. „Ve Freudově Vídni před první světovou válkou“ říká Küng, „stál právem v centru terapeutického úsilí problém vytěsněné sexuality. Tehdy vyžadovalo intenzivní analýzu Ono. Nyní ale přitahuje pozornost opět Já. Sociálně-kulturní podmínky většiny neuróz nesmějí být přehlíženy“. A ptá se: „Není teď na čase reflektovat i problém vytěsněné religiozity?“ (str. 95).

Jak již bylo řečeno, Hans Küng je významný teolog, a tak neudivuje jeho diferencovaný postoj k současné psychoterapii obecně a psychoanalýze speciálně: „Vliv hlubinně psychologických, nevědomých faktorů a zvláště vztahu mezi rodiči a dítětem na náboženství a obraz Boha lze sice psychologicky analyzovat“, říká, „ ale – tady se Freud mýlí – nelze z něj ještě vyvozovat nic, co by existenci Boha potvrzovalo nebo popíralo. Neboť: Touha po nějakém Bohu („projekce“!) jistě ještě není argumentem pro existenci Boha, avšak není ani argumentem proti ní; touze po Bohu může odpovídat nějaký skutečný Bůh“ (str.111).

Tento postoj k Freudově kritice náboženství je důvodem, že se Küng ve druhé části své knihy nazvané Náboženství – poslední tabu? zaměřuje i na sociologická specifika současné doby a v rozvíjení zdravé religiozity se usiluje nalézat řešení krize, do které se západní společnost dostává. Zatímco podle všech průzkumů považuje naprostá většina obyvatel USA tradiční náboženství za důležitou a pozitivní součást života lidí, Küng poukazuje na to, že v nazírání amerických psychiatrů a psychoterapeutů se náboženství vyskytuje většinou v negativní formě. A rozhodně – což je specifické – není zmiňováno v souvislosti s kritickou sebereflexí samotného psychoterapeuta. „Je náboženství poslední tabu?“ ptá se Küng. „Nejde o fenomén vytěsňování a nezasluhuje tato „represe“ hlubšího zkoumání?“

Celou Küngovou knížkou se jako červená nit vine myšlenka, že charakteristickou neurózou naší doby už není vytěsnění sexuality a viny (co by se tu dalo ještě vytěsnit?), ale absence orientace, norem, významu, smyslu, prázdnota a vytěsnění morálky a religiozity. Küng poukazuje na nesporně pozitivní roli tradičního (monoteistického) náboženství, kterou můžeme v oblasti psychoterapie pozorovat v činnosti nejrůznějších svépomocných skupin Anonymního hnutí, mutual-need-therapy, logoterapie, existenciální psychoterapie i různých transpersonálních terapií. Dodává však, že stále jde jen o okrajové směry psychoterapie. Neznalost náboženské tradice západní kultury, z níž vyrůstáme, v níž kořeníme a s níž se celý život snažíme být tak či onak konzistentní, je podle jeho soudu její největší Achillovou patou. A proto právě tady může vypomoct křesťanská teologie – může připomínat kriteria pro kritické rozlišování pravé a falešné religiozity, může poukazovat na religiozitu, která je osvobozující, nikoliv zotročující, léčivá, nikoliv poškozující, stabilizující, nikoliv nestabilizující, která je základem pro skutečnou seberealizaci.

A tak současná společenská situace vlastně představuje podle Künga pro psychoterapii výzvu. Převažujícím náboženstvím západní společnosti je stále ještě křesťanství, a i když terapeut může být vzdělaný buddhista či šamanista, pacientovi nemůže být lhostejné, jestli o náboženství, které tvoří podklad kulturního diskurzu západní civilizace (tedy i jeho osobně), jeho terapeut něco ví nebo ne. A nemůže to být lhostejné ani psychoterapii jako takové. „Kdo nemá v důsledku nedostatečné vnímavosti nebo výchovy řádné zkušenosti s hudbou, nikdy nebude schopen ocenit její léčivou nebo povzbuzující sílu; bude chudší než druhý,“ říká Küng, „A tak snad smíme také říci: Kdo se neseznámil s náboženstvím (ať už v důsledku životních překážek, filozofických premis či společenských předsudků), nepozná nikdy mocné duchovní zdroje, které mohou být rozhodující pro blaho pacienta; je chudší než ti, kdo osvobozující, léčivý účinek náboženství zakusili“ (str. 129).

Jak vidno, Küngova knížka je provokativní. Ale právě proto stojí za to ji číst. Je psána svěžím jazykem, jednoduše, strhujícím způsobem a dá se přečíst na jedno posezení. Myslím si ale, že většina čtenářů, kteří ji vezmou do rukou, ji budou číst mnoho a mnoho dní. Není totiž věty, která by člověka neinspirovala k odložení knížky, k přemýšlení a k hluboké vlastní reflexi myšlenek, které knížka ve čtenáři vyvolává. Rozhodně pro každého člověka, který se zabývá psychoterapií nebo teologií, by její přečtení mělo být nepostradatelnou součástí jeho nejširšího vzdělání.

Hans Küng: Freud a budoucnost náboženství, Vyšehrad, 2010, 153 stran, doporučená cena 248 Kč.

 

Repro internet:

http://lolgod.blogspot.com/2010/01/this-pamphlet-is-blank-were-atheists.html

http://www.bibleplaces.com/heztunnel.htm