AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

„Karmické“ zážitky a psychologie

.Jedna psychoterapeutka mně vyprávěla příhodu ze své praxe. Navštívila ji klientka s bizarní fobií – trpěla nezvládnutelným strachem z křížů. Byla z toho velmi nešťastná, protože byla katolička a tato okolnost jí znemožňovala návštěvy bohoslužeb. Velmi tím trpěla. Poněkud zvláštní bylo ovšem to, že tato žena požádala terapeutku, aby ji uvedla do hypnotického transu, v němž by jí umožnila navštívit její „minulý“ život. K překvapení obou se „to“ zdařilo, a to hned při prvním sezení. Klientka se přenesla do 17. století, do jakéhosi kláštera ve Španělsku, kde se cítila být mladou řeholnicí jménem Alice de Clam a její životní příběh vyvrcholil dramatickým střetnutím se španělskou inkvizicí.

O jaký problém se to před inkvizicí jednalo, si pacientka neuvědomovala, důležité ale bylo to, že představitelem inkvizičního tribunálu, který ji podroboval výslechu a mučení, byl muž se sadistickými sklony, v němž poznala (jakoby) minulou inkarnaci svého současného manžela.

Na tomto místě není důležité, jak se vyvíjel její další životní příběh coby šlechtičny Alice de Clam a jak to všechno souviselo s její současnou fobií z křížů. Absurdnější byla okolnost, že ačkoliv klientka byla s terapií velmi spokojena, její terapeutka – dcera evangelického faráře – se cítila psychicky rozhozena a zasažena ve svém křesťanském přesvědčení. Začala zažívat existenciální pochybnosti a jistou krizi své náboženské víry, které ji přivedly až ke mně a z nichž se vzpamatovávala v terapii ještě několik týdnů.

.

Mimořádné stavy vědomí

V mysticko-spirituální literatuře se opakovaně setkáváme s tvrzením, že podobné příběhy, jako zažila naše pacientka v hypnotickém transu, jsou empirickým důkazem toho, že postupné přecházení duší z jedněch živých bytostí do druhých je experimentálně dokazatelným faktem. Nicméně věc není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Prožitky časoprostorové expanze vědomí se označují jako „transpersonální zážitky“ a zjednodušeně si je snad můžeme definovat jako obsahy vědomí vnímané jako zážitky někoho jiného. Přes jejich mnohovrstevnost je patrné, že v nich můžeme rozeznávat tři nezávislé proměnné dimenze: dimenzi vnímání času, dimenzi fantazijně paměťovou a dimenzi identity já. Takto vymezené fenomény však tvoří jen malou část mimořádných zážitků vědomí, při nichž dochází k expanzi vědomí přes hranice prostoru a času. Proto se na tyto zážitky nejprve podívejme v širších souvislostech.

1. Dimenze vnímání času – Jde o psychickou kvalitu umísťující prožívaný děj do určitého období na časové ose od minulosti, přes přítomnost až do budoucnosti. V těchto případech ale někdy dochází k propojení dvou odlišných časových os – jednu představuje současný stav, kdy přichází pacient do ordinace terapeuta a dochází k regresi, druhou představují prožívané obsahy vědomí. Jednoduše řečeno, klient si během transpersonálních zážitků například jednou svou částí uvědomuje, co se děje zde a nyní v ordinaci lékaře, a druhou částí je současně přesvědčen, že se nachází třeba ve 13. století v Mexiku nebo v zákopech Verdunu za 1. světové války.

Variabilita prožitků je v takových situacích značná. Kupodivu se neomezuje na historická období lidských dějin, ale často přecházejí do velmi vzdálené minulosti, dávných geologických dob, do období vzniku naší planety, ba dokonce do období vzniku kosmu a vývoje raného vesmíru. Na druhou stranu je v mimořádných stavech vědomí možné zažít i záblesky předvídavosti a jasného očekávání budoucích událostí. Relativně časté je vidění budoucích scén i s akustickými efekty. Někteří lidé uvádějí, že v transpersonálním zážitku nejen viděli vizuální obraz budoucí katastrofy, ale třeba slyšeli i skřípění brzd aut, hřmot srážky nebo sirény lékařské ambulance.

2. Dimenze fantazijně paměťová – Jde o psychickou kvalitu umísťující prožívaný obsah v kontinuu mezi čirou fantazií a čirou vzpomínkou. Zdá se, že u většiny transpersonálních zážitků dochází k těžce rozlišitelnému prolínání obou složek. Podobně jako tomu bývá u snů. Hovoří se potom většinou o jakémsi fantazijním zpracování paměťových stop mysli, kdy jednou je více akcentována složka fantazijní, jindy složka paměťová. Podle mínění většiny psychologů si mysl ve vypjatých stavech vytváří vlastní dramata, jejichž pomocí zpracovává tíživé životní konflikty. Tato dramata nás nestaví před věci přímo, ale vyjadřují se v metaforách. Tím se rozumí řeč obrazů, při jejichž vytváření sahá naše nevědomí do materiálu dávno vymazaných vzpomínek na osobní životní zážitky, na útržky rozhovorů, filmy, televizi, knihy i na naše snílkovské představy. Je-li mysl postavena před nějaké dilema, vytváří si drama z materiálu, který má po ruce. V hypnóze nebo pod vlivem drog pak získává kompozice z tohoto materiálu zdání skutečných vzpomínek z minulé doby.

Jako příklad stavu mysli s vysoce akcentovanou fantazijní složkou by nám mohly sloužit zážitky mýtů, legend a bájí, v nichž se člověk stává svědkem a aktérem mnoha scén z mytologie a pohádek. Může prožít setkání s rytíři svatého Grálu nebo Jásonova dobrodružství, může se setkat se Sněhurkou nebo Šípkovou Růženkou, může se ztotožnit s vílami, elfy či troly, může se setkávat s upíry a vlkodlaky a zažívat s nimi neuvěřitelná dobrodružství. Na druhou stranu nelze nevidět i zážitky s vysoce akcentovanou složkou paměťovou, kdy vědecká bádání mohou potvrdit validitu těchto prožitků do nejmenších detailů. Kromě případů, které by bylo možné zahrnout pod nálepku telepatie, by sem patřily i zážitky dětí, které o sobě tvrdí, že si pamatují nejrůznější události z předchozího života. Znají místa, kde se tehdy narodily, mají detailní vědomosti o tom, jak to tam vypadalo, znají jména a životní příběhy údajných příbuzných, známých a přátel i další detaily. V mnohých případech není možné vysvětlit, jak by tyto osoby mohly dané informace získat obvyklými způsoby, běžnými senzorickými kanály.

3. Dimenze identity jáství – Tato dimenze vyjadřuje šíři prožitků od uvědomování si svého já zde a nyní v ordinaci lékaře či terapeuta, přes pseudohalucinační ztotožnění s jinými subjekty, při čemž si jedinec uchovává jistotu, že není osobou, s níž je ztotožněn, až k typické halucinaci jáství, při níž je člověk nevývratně přesvědčen, že jeho současné já je identické s jedincem, s nímž se v transpersonálním zážitku ztotožnil.

.

Halucinace jáství a karmické zážitky

Fenomén proměny identity jáství patří v psychologii mezi nejzajímavější. Mezi prožitky se zachovaným jástvím by patřily zážitky odpoutávání se vědomí člověka od těla v hraničních situacích mezi životem a smrtí (tzv. out-of-body experience), při nichž jedinec sleduje postup resuscitace z místa blízkého stropu nebo vnímá i děje probíhající na vzdálených místech. Patřily by sem i zkušenosti mimořádné jasnovidnosti týkající se vzdálených událostí či telepatické vstupování do myšlenkových procesů jiné osoby. I zde se ve vědomí objevují informace, které do něj nemohly vstoupit běžnými senzorickými kanály, které popisují situaci časově i prostorově vzdálenou jeho skutečné situaci.

Poněkud odlišná situace nastává v případě prožitků úplných a realistických ztotožnění s jinými osobami, zvířaty, rostlinami i nerostnými látkami. Pocit, že prožívající se stal někým jiným, je naprostý a týká se často všech stránek osobnosti. Zahrnuje představu tělesného vzhledu, fyzické pocity, citové reakce, typická gesta, modulaci hlasu. Někteří lidé podávají zprávy o tom, že dosáhli naprostého pochopení pudu úhoře či lososa, který ho vede na jeho hrdinské cestě proti proudu řek skrze peřeje, či pochopení pocitů pavouka tkajícího svou síť. Na rozdíl od zážitků s kompletní halucinací jáství však prosté ztotožnění z jinou osobou nemá kvalitu vzpomínky a nepřináší přesvědčení, že prožívaný danou osobou či bytostí skutečně byl.

Existuje ovšem i zvláštní kvalita nejvyšší subjektivní hodnověrnosti zažívaných prožitků, která tvoří podklad fenoménu, který bývá označován jako karmické zážitky. Při nich je jedinec nevývratně přesvědčen o identitě své osoby s osobou, s níž se v prožitku ztotožnil. Toto ztotožnění se může týkat libovolné osoby v minulosti, ale i zvířat dávných prehistorických dob. Vstup do těchto prožitků je většinou provázen atmosférou důvěrné známosti, někdy dokonce pocitem určité nostalgie. Podle výpovědí lidí se tyto pocity podobají stavům známým pod názvem „deja vu“, kdy se člověka pod vlivem psychické či fyzické únavy zmocňuje silný dojem, že to, co se děje, se už někdy muselo stát. Tento pocit důvěrné známosti se může vystupňovat až k jistotě, že dávno prožité události jsou nyní prožívány znovu, což může probouzet pocity stesku a touhy po ztraceném světě.

V rámci výše uvedeného členění by bylo možné tzv. karmické zážitky charakterizovat jako 1. prožitky minulého; 2. prožitky sugerující vzpomínku a 3. prožitky nového jáství. Protože však tyto kvality se vzájemně prolínají, dají se prožitky „karmických“ regresí zjednodušeně popisovat dvojicí fenoménů: prožitkem „deja vu“, tedy prožitkem viděného a prožitého před vlastním narozením, a obsahem takové vzpomínky, který může či nemusí vykazovat větší či menší míru ověřitelnosti a historické pravdivosti.

.

Existuje důkaz života člověka před narozením?

Pocit, že se člověk setkává s něčím, co už viděl, a prožívá něco, co již prožil v předcházejícím životě, vystupuje jako fenomén, který jen obtížně může být podroben další analýze. I když jeho přesvědčivost pro prožívajícího člověka je často srovnatelná se schopností rozlišit vzpomínky na události, které se skutečně staly, od snů, fantazií a představ, není validita tohoto prožitku bezproblematická. Prožitky deja vu a deja vecu má ve skutečnosti mnoho lidí, někteří při únavě, velké zimě, při migréně, ovšem mohou být také příznakem onemocnění spánkového laloku. Spolehnutí na jejich přesvědčivost může být ošidné, protože leckdy jde o prokazatelný klam. Profesor Masaryk z Vídně referoval kdysi o případu opakované hypnotické regrese jistého člověka do téhož historického období. Zajímavé bylo, že týž člověk referoval o dvojích „kosmických“ zážitcích, o dvojím odlišném ztotožnění se s nějakou historickou postavou a přesto každá z těchto „vzpomínek“ měla pro něj vysokou subjektivní hodnověrnost a reálnost.

V některých případech ovšem se argumenty zastánců reinkarnace opírají o něco víc, než pouhý pocit prožitého. Tito lidé udávají, že zlomky zážitků minulých životů obsahují i jednoznačné informace o osobnosti a životě člověka, který dávno žil a s kterým se cítí kosmicky spojeni. Tyto informace prý mohou obsahovat jména osob, míst, data, popisy předmětů a mnoho jiného. Nicméně i zde je třeba být opatrný. Raymond Moody referuje o případu pacienta, který regredoval do osoby Marka Twaina. V regresi referoval o mnoha neuvěřitelných detailech ze života a díla tohoto amerického spisovatele. Nejvíce to udivovalo samotného pacienta, protože pokud si pamatoval, nikdy od něj nic nečetl a neviděl ani jeho žádné zfilmované dílo. Později se však ukázalo, že na střední škole nutil pacienta učitel literatury, aby se seznámil s dílem Marka Twaina. Zřejmě šlo pro něj o veliké trauma, protože jinak by svou znalost tohoto klasika americké literatury tak dokonale nepotlačil ve svém vědomí. V jeho nevědomí však zůstalo všechno, co se jednou o knihách a životě tohoto spisovatele dověděl. Tyto informace zůstaly v jeho nevědomí skryty tak dokonale, že je pacient za určitých okolností – na příkaz vrátit se do své poslední inkarnace – reprodukoval jako své osobní vzpomínky.

.

Bible jako svědectví ?

Mezi nejvážnější argumenty zastánců reinkarnace, podle nichž prý i Bible obsahuje učení o stěhování duší, představuje poukaz na začátek 9. kapitoly Janova evangelia. Ježíšovi učedníci se zastavují nad člověkem slepým od narození a ptají se Ježíše: „Mistře, kdo se provinil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče“ (Jan 9,2). Ježíš jim sice odpověděl, že slepcovo postižení není důsledkem žádného lidského hříchu („je slepý, aby se na něm zjevily velké skutky Boží“ – Jan 9,3), ale otázka, co přesně měli Ježíšovi učedníci tímto dotazem na mysli, tím vyřešena není. Učedníci zjevně uvažovali takto: Slepota je Božím trestem za spáchaný hřích. Mohlo jít o hřích rodičů, kdy Boží trest za jejich provinění padl na jejich dítě. Nebo o hřích slepce samého, k němuž ovšem muselo dojít už před jeho narozením. Neboť slepec byl potrestán Bohem tím, že se již jako slepec narodil. Boží trest následuje po lidském hříchu, musel tedy onen člověk zhřešit ve svém minulém životě.

Uvedená argumentace bývá křesťany většinou smetena ze stolu jako zcela nesmyslná, ale podívejme se na věc hlouběji. Otázka totiž nezní, zda Bible, judaismus nebo křesťanství někdy hlásalo reinkarnaci (respektive „stěhování duší“). To zjevně nikdy nehlásalo a historici mají v tomto ohledu jasno. Otázka ale zní, co měli svým dotazem na mysli Ježíšovi učedníci. Židovský historik 1. století naší éry Josef Flavius dosvědčuje, že mezi židovskými farizeji existovali v té době mnozí představitelé, kteří řecké učení o stěhování duší (tedy učení o metempsychóze) přijímali a pod vlivem různých platónských a pythagorejských škol v metempsychózu věřili (J. Flavius, Válka židovská II/8/162). Nesmíme zapomínat, že celé tehdejší Středomoří se nacházelo pod výrazným vlivem helénské kultury a představa stěhování duší nebyla ani v tehdejším židovstvu něčím zcela neznámým. Židovství bylo pod silným vlivem řecké kultury již od dob Alexandra Velikého, a i když je zjevná pravda, že křesťanství a Bible nikdy učení o stěhování duší nehlásaly jako pravdu, je docela možné si představit, že když se Ježíšovi učedníci ptali Ježíše, zda slepota postiženého člověka nebyla Božím trestem za nějaký hřích učiněný před jeho narozením, měli tím skutečně na mysli učení o stěhování duší, tedy metempsychózu. Neboť s ním se mohli běžně setkávat v učeních a názorech mnohých představitelů tehdejších židovských farizejských škol.

.

Argumenty proti reinkarnační teorii

Vraťme se ale do současnosti a podívejme se, jaké argumenty se naopak uvádějí proti realitě zážitků minulých životů. První argument se týká okolnosti, že většina osob procházejících regresemi do tzv. minulých životů je prožívá podle okolností ve dvojí perspektivě: chvíli je prožívá z vnitřního pohledu, tedy tak, jak se díváme na svět v běžném životě, a chvíli je prožívá jakoby z nadhledu, z pozice vnějšího pozorovatele. Ten sleduje jednání všech zúčastněných osob, které v dané situaci vystupují, tedy sleduje i osobu, s níž se ztotožňuje, a přesto se na ni dívá (tedy sám na „sebe“) jakoby z pohledu mimo své vlastní tělo. To je samozřejmě nesmysl, reálná vzpomínka je záznamem subjektivních smyslových vjemů a nikdy nemůže mít charakter objektivního záznamu.

Druhá námitka proti reinkarnační teorii vychází z empirického faktu, že u největší části osob se ve scénách z tzv. minulých životů zrcadlí konflikty a problémy, které zažívají ve svém životě současném. Tato častá podobnost mezi zážitky v regresi a současnými konflikty sugeruje přesvědčení, že to, co pacient prožívá jako svůj minulý život, není ničím jiným než symbolických zobrazením problémových situací jeho stávajícího života. Pak se může třeba stát, že člověk, jehož deprese pramení z rozvodu jeho manželství, může spojit pocit zhrouceného vztahu s představami, které získal při čtení knížek a sledování filmů v dětství. A ty se pak spojují v interpretaci „minulého života“, v němž je současné manželka otrokyní zneužívanou majitelem plantáže, jímž je její stávající manžel.

.

Hypotézy a pokusy o vysvětlení

Je jisté, že teorie, která by se usilovala o plné vysvětlení karmických zážitků, by musela být současně teorií parapsychických fenoménů, zejména telepatie – přenosu mentálních obsahů z člověka na člověka. Musela by umět vysvětlit, jak se mohou dostat do lidské psychiky informace, které do ní v některých případech nemohly vstoupit běžnými smyslovými kanály. W. James pojednává o všesvětovém vědomí, C. G. Jung o kolektivní a genetické paměti. Třebaže pohnutky pro stanovení koncepce jakéhosi rezervoáru informací byly u obou těchto autorů různé, pociťovali přesto potřebu s touto hypotézou počítat. Snad nejdále došel český laický badatel Břetislav Kafka, který na návrh pokusné osoby zavedl termín „protonace“. Její charakteristickou vlastností měla být schopnost přesně do sebe otiskovat veškeré činy, myšlenky, představy a události, které se staly kdekoliv a kdykoliv na světě. Podle Kafky by pak bylo možné za pomoci subjektu v protonaci spatřovat děje dávno zašlých věků, a to naprosto věrně, zcela jako v současnosti.

S podobnou koncepcí, s jakou přišel Kafka,  pracuje v současné době i teorie morfické rezonance Ruperta Sheldraka. Jeho teorie akceptuje existenci vzpomínek z minulých životů, ovšem nikoliv jako důkaz reálného převtělování, ale jako doklad možnosti naladění se člověka na ozvěny minulosti a zážitky lidí, kteří již zemřeli. Morfická rezonance podle tohoto pojetí funguje na principu podobnosti, což by mohlo vysvětlovat skutečnost, že v regresích se pokusným osobám často proplétají nejen jejich faktické vzpomínky (Sheldrake upozorňuje, že organismy jsou nejpodobnější samy sobě, čili „rezonují“ nejvíce se svými vlastními minulými zážitky), ale i konkrétní vzpomínky lidí, kteří se kdy v minulosti ocitli v podobné situaci, v jaké jsme nyní dnes my.

.

Reinkarnační „terapie“

Z uvedeného rozboru vyplývá, že teoretických hypotéz, jak vysvětlovat existenci tzv. reinkarnačních zážitků, existuje velké množství. Bez ohledu na teorii však pro běžného člověka je důležitější jiná otázka: Je či není reinkarnační terapie účinná? Může člověku „návrat“ do minulých životů (ať už jde o realitu nebo sugestivní fantazii) nějak pomoci?

Je to již několik let, co mě navštívila jedna žena, aby se mně svěřila se svou zkušeností, kterou zažila po návštěvě Dianetického centra Scientologické církve v Praze. Dala se tehdy zlákat nabídkou jakési terapeutické pomoci, protože trpěla dlouhodobými bolestmi krční páteře. Souhlasila s tzv. auditingem, tedy rozhovorem nad minulými traumatickými zážitky, jehož součástí byla i regrese do údajného minulého života. Celý auditing probíhal v lehkém hypnotickém transu, a když jí byl dána instrukce, aby ve svém návratu do minulosti postoupila před své narození, stala se jí neuvěřitelná věc – měla zážitek, že se stala francouzskou královnou, manželkou Ludvíka XVI. Marií Antoinetou.

Ona žena mi o tom vyprávěla s pobaveným úsměvem. V historickou realitu svého zážitku nevěřila. Ale zážitek samotný a její identita s poslední francouzskou královnou byly pro ní silnou a zajímavou zkušeností. Pointa její „terapie“ navíc spočívala v tom, že historická Marie Antoineta skončila, jak známo, během Francouzské revoluce na popravišti. Představitel Scientologické církve, který s ní vedl auditing, jí pak poskytl „duchaplné“ vysvětlení: „Nesmíte se divit, že Vás bolí krční páteř. Jen si to představte, to byla pořádná rána do vazu, když vám na krk padla sekera gilotiny a usekli Vám tu hlavu…“ Dotyčná žena se tomu pobaveně smála, ale pak se smíchem dodala: „Největší legrace, pane doktore, je ovšem to, že po tomto prožitku mně bolesti krční páteře asi na měsíc úplně ustaly.“

Teorie reinkarnace se potýká s obrovskými problémy a logickými inkonzistencemi. Je spíše matnou ideou či hypotézou. Není vědeckou teorií v pravém slova smyslu, protože ji fakticky nelze ani dokázat ani vyvrátit. Pro praxi to však není tak důležité. Pro některé lidi může znamenat zážitek návratu před vlastní narození počátek hlubokého obratu a duchovního hledání, který je nakonec může dovést k nově získanému klidu a porozumění sobě samým. Čistě z hlediska psychoterapie je i to veliká věc … nicméně – účinnost nejrůznějších regresních terapií je i jejich velkým rizikem. Kdyby různé hypnotické regrese nefungovaly, bylo by možné se jim při použití v rukách laiků vysmát. Ony ale fungují. A právě proto mohou být v rukách laiků vysoce nebezpečnou věcí. Bohužel nejen já jsem se asi setkal s případy, kdy po nejrůznějších „terapiích“ reinkarnační povahy, skončili pacienti po takových sezeních na uzavřených psychiatrických odděleních s diagnózou akutní psychotické poruchy.

,

Prokop Remeš, Rozmer, 3/2010

.

Repro internet:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Victor_Schivert_-_Inchizitia.jpg

http://carmelourso.wordpress.com/2011/03/19/reencarnacion/ – 5. březen 2013

http://www.wikipaintings.org/en/el-greco/christ-healing-the-blind-man-1560

http://www.wikigallery.org/wiki/painting_206843/George-E.-Hamilton/The-Execution-of-Marie-Antoinette-1755-93