AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Dianetický auditing a práce s traumatem

Učení scientologické církve se řídí spisy jejího zakladatele L. R. Hubbarda (1911 – 1986). Jádrem nauky je víra v duchovní bytosti mimozemského původu, tzv. thetany, kteří sestoupili do hmoty a zapomněli na svůj božský původ. Thetanem, který má božské schopnosti s vysokou inteligencí a absolutním zdravím, je každý člověk. Jeho schopnosti jsou pouze omezeny vznikem paměťových a emocionálních stop po nejrůznějších traumatech, které mohou být příčinou pozdějších psychických případně somatických poruch.

Učení o důležitosti raných traumatických událostí převzala dianetika (scientologická „věda o duševním zdraví“) z psychoanalýzy. Lidé, kteří prožili těžká traumata, často trpí symptomy označovanými jako posttraumatický stresový syndrom. Jde o poruchy spánku, noční můry, živé vzpomínky (flashbacky), deprese, podrážděnost, emocionální labilitu či ustrašenost, případně bohaté somatické příznaky. Dianetika však navíc přichází s problematickým nárokem, že použitím abreaktivní techniky auditingu, při níž traumatizovaný člověk opakovaně znovuprožívá výchozí situaci, mizí její emociální doprovod a u klienta dochází k vymizení i následných psychických a somatických potíží. Dianetiku lze z tohoto pohledu zařadit mezi tzv. regresní terapie, které nejen předpokládají, že zdroj současných potíží pacienta leží v hluboké minulosti, ale současně i navrhují terapeutické postupy, jejichž podstatou je „návrat“ do traumatické události a vyrovnání se s traumatem nikoliv zde-a-nyní v současnosti, nýbrž spíše tam-a-tehdy v minulosti.

Práce s traumatem představuje pro současnou psychoterapii velkou výzvu. Byly to zejména zkušenosti z holocaustu a v poslední době z bosenské války, které uvedly práci s traumatem do centra psychoterapeutického zájmu. Došlo k ustavení traumaterapie coby „mezioboru“ na pomezí psychologie, psychiatrie, psychoterapie a fyzioterapie. Pracuje nejenom s rozumovou a emoční částí mozku, ale „hovoří“ i s jeho hlubšími částmi, s instinktivním mozkem (mozkem plazů) a mozkovým kmenem. Používá velké množství metod. Od tzv. somatického prožívání (Peter Levine, jehož kniha Probouzení tygra je u nás dostupná ve slovenském vydání), senzomotorické posloupnosti (Francine Shapirová) až k integraci pomocí očních pohybů (Danie Beaulieuová) a techniky emoční svobody (Gary Craig). Uvedené metody mají různé teoretické základy a vycházejí z rozdílných vědeckých tradic. Existuje však mezi nimi základní shoda, která spočívá v tom, že k minulým traumatům se vztahují velmi opatrným způsobem a spíše než na prožitou minulost jsou orientované na zdroje, pozitiva a úspěch. Nové poznatky z práce s traumatem vrhají nové světlo i na scientologickou dianetiku. O tom pojednává následující řádky.

.

Traumatické vzpomínky

Jak už bylo naznačeno, jeden z prvních, kdo si všiml souvislosti mezi nezpracovanými traumaty a následnými psychickými potížemi, byl Sigmund Freud. Freud tyto události zpočátku odhaloval použitím hypnotického transu, později metodou bdělých volných asociací. Domníval se, že samo vyvedení traumatických zážitků z nevědomí (kam byly tyto zážitky potlačeny) bude mít terapeutický efekt. Tato očekávání se však nenaplnila a zkušenost ukázala, že samo uvědomění si traumatu jen zřídka vede k ústupu psychických potíží.

Hubbardova dianetika je psychoanalýzou nesporně inspirovaná, ale nabízí odlišný a do značné míry manipulativní postup – řízený rozhovor, který označuje jako auditing. Ten probíhá ve dvou vzájemně se prostupujících fázích – ve fázi diagnostické a ve fázi terapeutické. V diagnostické fázi je člověk napojen na přístroj zvaný e-metr, který zaznamenává tělesné příznaky napětí a úzkosti. Rozhovor probíhá v lehkém hypnotickém transu a „terapeut“ při něm provází klienta jeho paměťovými stopami. Zde nachází zasutá traumata, respektive obrazy mysli, které traumata vyjadřují a které jsou leckdy zažívány jako vzpomínky na skutečné události. Specifické pro dianetiku je to, že s traumatickými obrazy, které se vynořují v mysli člověka, se pracuje jako se skutečným záznamem reality. Co člověk zažívá jako vzpomínku, je za vzpomínku i považováno. Bez ohledu na to, že různá „odhalení“, která tyto vzpomínky přinášejí, mohou mít velmi negativní dopad na sociální vazby klienta k jeho okolí. Rodiče, sourozenci, manželští partneři mohou být „odhaleni“ jako agresoři, psychopati a zločinci se všemi důsledky, které to s sebou nese – emočním stažením, rozbitím stávajících vazeb, zpřetrháním kontaktů, někdy i přímým obviněním a trestním oznámením.

Na tomto místě se na chvíli zastavme. Je dobré vědět, že na rozdíl od dianetiky je současná psychoterapie vůči traumatických vzpomínkám značně skeptická. Zkušenosti ukazují, že paměť člověka je vysoce selektivní, funguje asociativně a své obrazy vytváří podle okamžitého emocionálního stavu. Paměť není pasivní odkladiště minulých zážitků. Je to spíš aktivní pořadač, který spojuje dohromady různé obrazy s touž emocionální náplní. A právě pro vysokou hladinu emocí, které jsou spojeny s traumatem, je člověk často přesvědčený, že traumatický zážitek je pravdivý. Existuje tzv. syndrom falešných vzpomínek, kdy lidé mají zážitek zcela jasné, průzračné a nevývratné vzpomínky, a přesto vypovídají o minulosti mylně, v rozporu s empirickými fakty.

„Myšlenka, že paměť není přesným záznamovým přístrojem, narušuje naše konvenční představy“ říká Levine a dodává, že ale právě tato okolnost nabízí traumatizovaným lidem úlevu v nekonečném kruhu pokusů dobrat se pravdy v otázce, co se jim vlastně přihodilo. Naštěstí není důležité, zda obraz vyvolaný při terapeutickém sezení je či není pravda. Terapie pomáhá, ať už ve vybavených „vzpomínkách“ jde o reálný záznam minulosti nebo o produktivní práci lidského nevědomí. Vlastně to není jedno: „Je prozíravé, že si od svých „vzpomínek“ držíme odstup a nemáme pocit, že je musíme akceptovat jako doslovnou pravdu.“ A jako memento různých regresních a katarzivních postupů Levine varuje: „I když se nám podaří vydolovat dostatečně přesné „vzpomínky“ na událost, tak nás to ještě nevyléčí. Naopak, může to způsobit, že opětovně inscenujeme zážitek, který nás vtáhne zpět do víru traumatu. Hledání vzpomínek může zplodit víc bolesti a vyčerpání, což dále zafixuje naše znehybňující zmrznutí.“

.

Abreakce

Podstatou Hubbardova auditingu není pouhá diagnostika, tedy „objevování“ škodlivých zážitků v paměti člověka, ale zejména jejich abreaktivní či katarzivní odžití, které představuje jakousi terapeutickou fázi auditingu. Klient je veden k tomu, aby se vracel k výchozímu zážitku a opakovaně jej prožíval se všemi jeho OLYMPUS DIGITAL CAMERApodrobnostmi, emocemi a bolestmi. Je instruován tak, aby si vybavil všechny okolnosti, které událost provázely, a aby byl tak dostatečně stimulován pocit úzkosti. Smyslem není o události debatovat, ale co nejvíce ji prožít. Považuje se za normální a správné, že klient zpočátku zažívá intenzivní nárůst nepohody, úzkosti a odporu, ty se ale po několikanásobném prožití traumatické události (většinou jde ovšem o desítky návratů) otupují, až dochází k ulehčené ztrátě emocionálního náboje, který byl s danou traumatickou událostí spojen.

Zde se zastavme podruhé. Zkušenost ukazuje, že po jakékoliv traumatizující události oběť zažívá „zabydlování se“ v úzkosti. Jejím středem je strach, že se ona událost stane znovu, i kdyby jen v mysli, ale zejména v realitě. Pokud se to stane, člověk znovu prožije původní šok. Dojde k posílení původního traumatu i traumatické reakce. Toto znovuprožívání nazýváme retraumatizace, a právě kvůli tomuto mechanismu představuje dianetický auditing značně problematický postup.

Zdá se totiž, že podstatou „abreakce“ u dianetiky je opakované emocionální zaplavování, které vede k extrémnímu obrannému mechanismu, který se nazývá disociace. Ta představuje vyloučení emocionálního prožitku z vědomí nebo znepřístupnění emocionální části psychiky vlastnímu já. To je často považováno za uzdravení, ale ve skutečnosti se jedná jen o zatlačení zážitku do hlubších vrstev nevědomí. Tento stav může být navíc provázen blokádou prožívání emocí a bohužel někdy i nutkavým znovuodehráváním a znovuprožíváním vlastního traumatu.

Je pravda, že mimo terapii v běžném životě se s disociací – tedy zablokováním určitých psychických oblastí – můžeme setkat i jako s jevem pozitivním. Například při pozorování zvířat lapených predátory. Zdá se, že ulovená zvířata nezažívají bolest, hrůzu ani utrpení, neboť se nacházejí ve stavu totálního tělesného i emocionálního zmrznutí. Tento stav popisují i někteří lidé, kteří prošli hraničními situacemi. Například když cestovatel David Livingstone popisuje útok lva, zaznamenává stav, v němž jeho psychika jakoby zmrzla: „Zaslechl jsem řev. Překvapeně jsem se otočil a všiml jsem si lva ve chvíli, když na mě skočil. Byl jsem na malé vyvýšenině; při skoku mě zachytil za rameno a oba jsme spadli na zem. Strašně zblízka mně vrčel do ucha a smýkl se mnou jako teriér s potkanem. Šok, který jsem prožíval, vystupňoval stupor, podobný tomu, který asi prožívá myš, když s ní smýkne kočka. Vyvolalo to určitý typ snového stavu, ve kterém jsem necítil žádnou bolest ani strach, jen jsem si všechno v tichosti uvědomoval. Smýknutí vymazalo všechen strach, takže při pohledu na bestii jsem se vůbec nebál.“

Role disociace v mysli člověka je tedy dvojznačná. Peter Levine píše, že i když je disociace nejvhodnější způsob, jak je člověk schopen vydržet aktuálně působící nesnesitelné zážitky, na druhou stranu v procesu terapie brání efektivně pracovat na vyléčení jejich traumatických symptomů. Při všech katarzivních terapiích, kde dochází k disociaci vědomí a potlačení vlastní emocionality (a sem lze s jistou licencí zařadit i dianetický auditing), nejenže nemizejí posttraumatické příznaky, ale naopak se opouzdřují v daleko hlubších strukturách lidského nevědomí. Lidé ztrácejí schopnost spontánního prožitku a na své okolí působí někdy zvláštním dojmem, který je popisován jako „stroje“ či „lidé bez emocí“. Jako by být robotem byl pro některé regresní „terapeuty“ ideálem.

,

Zpracování traumatu

V současné době se terapie traumatu úzce zaměřuje na to, jak pacientům pomoci zpětně propojit jejich dříve odštěpené části. Obnovit uceleného člověka je cílem většiny psychoterapií. Z důvodů rizika retraumatizace a zaplavení emocemi se bolestivé události zpracovávají tak, že se při vzpomínkách postupuje nejen nenásilně, ale využívá se i střídavého zaměřování pozornosti na traumatický materiál a na bezpečí přítomného okamžiku. Záměrně se problematizuje přesnost traumatické vzpomínky, výslovně se hovoří o tom, že „vzpomínka“ odráží více emocionální stav člověka než událost samotnou. Současně se odvádí pozornost k pozitivním zážitkům, jimiž je možné získat podporu při zpracovávání traumatu.

Kdybychom měli být konkrétní, museli bychom zmínit zejména využívání fantazie. Například k vytváření představ bezpečného místa, kam se klienti mohou ve své imaginaci utíkat, pokud se cítí zaplaveni hrůzou a úzkostí. Klienti se učí vytvářet představy „trezoru“, kam mohou uzamykat své traumatické vzpomínky. Učí se fantazijní technice „dálkového ovládání“, pomocí něhož mohou své vzpomínky zvětšovat, zmenšovat, převíjet dopředu i dozadu, případně změnit obraz tří dimenzí na fotografii tak, aby dokázali ovládat sílu jejich emocionálního doprovodu. Mezi další fantazijní techniky patří i imaginace vnitřního pomocníka, jakéhosi „strážného anděla“, který stojí vždy na straně klienta a je branou k pocitu bezpečí, pozitivních zážitků a vnitřní soběstačnosti.

Jinou oblast podpůrných metod léčení traumatu představují neuro-psychologické metody. Mezi nimi nabývá velké popularity vědecky poněkud problematická metoda desenzibilizace pomocí očních pohybů a přepracování (tzv. EMDR – Eye Movement Desensitization Reprocessing), což je komplexní metoda, kterou vytvořila v osmdesátých letech minulého století Francine Shapirová. Její vznik byl spojen s jejím vlastním životním zážitkem onemocnění rakovinou. U zrodu této metody stálo její povšimnutí, že zneklidňující myšlenky, úzkost a hrůza, které měla, někdy náhle vymizely. Shapirová prý zjistila, že ve chvíli, kdy si své myšlenky znovu uvědomila, začaly se její oči spontánně pohybovat ze strany na stranu. Zkoušela v dalších experimentech na sobě samé očima pohybovat úmyslně a při tom se soustředila na zneklidňující myšlenky a pocity. Ty prý opět vymizely a ztratily svůj silný emoční náboj.

.

Hlava Medúzy

Zásady práce s traumatem shrnuje Peter Levine v obrazu starořecké báje o Perseovi a Medúze. V něm se hovoří, že kdokoliv, kdo se Medúze přímo podíval do očí, ihned se změnil v kámen. „To je případ traumatu“, říká Levine. „Když se pokoušíme konfrontovat s traumatem tváří v tvář, bude dále pokračovat v tom, co dělal dosud – strachy nás znehybní.“ A pak Levine dodává: „Před tím, než Perseus šel porazit Medúzu, varovala ho Athéna, aby se na ni nedíval přímo. Respektoval moudrost bohyně, použil svůj štít, který odrážel její podobu, a tak jí mohl useknout hlavu. Podobně ani my nemůžeme porazit trauma přímou konfrontací, ale prací s jeho obrazem zrcadlícím se v našich instinktivních reakcích.“

Z pohledu současné psychoterapie je tedy možné se domnívat, že Hubbardův dianetický auditing se prohřešuje proti současným zásadám terapie traumatu ve dvou podstatných bodech – v tom, že bere obrazy traumatu za skutečný obraz reality, a v tom, že se usiluje vést pacienta do návratu k opětovnému a co nejintenzivnějšímu prožití traumatické události. Nebo vlastně se prohřešuje v bodu jediném: nutí své klienty pohlédnout Medúze do očí tváří v tvář. Bez ohledu na riziko, že hrůzou zkamení.

.

Repro archiv autora a internet:

http://krajane.czu.cz/wiki-pkokaisl/doku.php?id=scientologie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Rubens_Medusa.jpeg