AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Anthony de Mello a teorie duchovního života

Obtížnosti náboženského obrácení a duchovního života vyplývají z toho, že takový způsob života v sobě zahrnuje tři nezávislé dimenze: Setkání s Bohem, morálně dobrý život a stav vnitřního míru. Na duchovní život je tedy možno pohlížet nejen z hlediska teologického, ale i morálního a psychologického.

Je známo, že indický jezuita Anthony de Mello nebyl považován za zcela ortodoxního katolíka. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že teorie duchovního života, z níž ve svých knihách vycházel, vytváří skloubený celek, který je zakotvený nejen v Ježíšově poselství Bible, ale i v empirické psychologické praxi. I když Mello svoji teorii duchovního života nikde systematicky nevysvětlil, při pozorném čtení jeho knih jsou její základy docela dobře patrné. Na tomto místě bych se pokusil předložit nástin Mellova pojetí duchovnosti, jak je načrtl ve svých u nás nejznámějších knihách – Spojení s Bohem (dále SsB), K pramenům (KP), Cesta k lásce (CkL) a Sádhana (S).

Ježíšova etika

Anthony de Mello rozlišoval dvě základní roviny Ježíšových mravních požadavků – požadavek dodržování skutků mravního zákona a požadavek obrácení srdce. Není pochyb o tom, že podle Mella považoval Ježíš za prioritní obrácení srdce. Tím ovšem Ježíš nemyslel pouhou opravdovost v odhodlání dodržovat mravní zákon. Tu měli i farizeové. Spíše tím vyjadřoval nárok na proměnu postoje k tomu, co je považováno za správné. Na místo rovnice „správné = spravedlivé“ jako by vyžadoval život podle maximy: „Správné = totální odpuštění.“ Nebo ještě jinak a skandálně: „Ve svém vztahu ke světu nemá člověk právo na žádnou spravedlnost.“

Skutečnost, že podle Ježíše není koncepce spravedlnosti podstatná pro spásu (tedy konečnou záchranu člověka), může na první pohled působit šokujícím dojmem. Podle Ježíše je ale podstatné milosrdenství. Spása je záležitostí odpuštění, nikoliv rovnovážnosti vin a zásluh. Bůh na spravedlnost vůči člověku rezignuje a činí tak ve prospěch člověka. Ale tím je jen „spravedlivé“, aby člověk rezignoval na spravedlnost vůči ostatním lidem, opět ale v jejich prospěch.

Nepatřičnost koncepce spravedlnosti vysvětluje podle Mella i to, že na rozdíl od dnešní kající praxe Ježíš na žádném místě evangelií nevyžaduje od člověka lítost. Dokonce ani jako podmínku odpuštění hříchů. Vždy ovšem vyžaduje milosrdenství: „Všimli jste si, že nám nikde v Novém zákoně Ježíš neříká, že musíme projevit lítost, abychom dostali odpuštění za hříchy? Ne, neříká to nikde, a to se samozřejmě týká i lítosti nad hříchem. Zkrátka ji přímo nevyžaduje … A zatímco se ztrácíme v něčem, co po nás Ježíš vlastně přímo nevyžadoval, šikovně přehlížíme to, co přímo a neústupně vyžadoval. Říkal: „Chceš-li od mého nebeského Otce odpuštění, musíš odpustit svému bratrovi.“ (SsB, str. 153)

O zcela zásadní důležitosti odpuštění v ekonomii spásy konkrétního člověka hovoří s odkazem na podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18,23 – 35) vtipně a přesvědčivě i jiná autorka duchovní literatury Kateřina Lachmanová, například ve své knížce Vězení s klíčem uvnitř. Zde zcela oprávněně říká, že odpustit neznamená zapomenout. Domnívá se však, že odpustit znamená „být schopen vzpomínat bez hořkosti.“ Což může vyvolávat určité pochybnosti, neboť takový nárok může být nejen mimo možnosti člověka, ale úsilí o něj může být i nebezpečné duševní zdraví. Anthony de Mello byl – zdá se – v tomto ohledu méně nárokový. Podle něj odpustit neznamená tvářit se, že se necítím zraněn, ale… rezignovat na právo na spravedlnost. Důvod je ovšem zřejmý: Na právo na spravedlnost rezignuje ve svém vztahu k člověku i Bůh.

Dynamika lidské duše

Z Ježíšovy polemiky s farizeji vyplývá, že za cestu ke svatosti považoval Ježíš daleko víc obrácení srdce než dodržování skutků mravního zákona. Na hlubší rovině šlo zjevně o varování, které po devatenácti stoletích znovuobjevila psychoanalýza: Úsilí vůle zaměřené na mravní čistotu, dokonalost a svatost živí nejhlubší vrstvy nevědomí, kde se napájejí i nejtemnější stíny lidského srdce – chtivost a ctižádostivost, jež samy mohou vést k duchovní pýše, zlobě a zatvrdnutí citu. „Už tolikrát mě přímo ohromilo množství zášti, kterou s sebou lidé, dokonce i kněží a řeholníci, nosí životem.“ (CkB, str. 74) „Tyto pocity zloby, zavilosti a nenávisti… účinkují jako jed a způsobují nám utrpení. A přesto na nich tak neuvěřitelně lpíme. Někdy bychom se raději vzdali nejcennější části majetku, než nevraživosti, kterou si v sobě vůči komusi pěstujeme. Nejsme prostě ochotni odpustit.“ (CkB, str. 75)

O duchovním životě a obrácení srdce se v současné době píše nejen v náboženské literatuře (viz např. u nás populární L. Crabb), ale i v literatuře psychoterapeutické (K. Horneyová, Neuroza a lidský růst ap.). Ve shodě s těmito autory Anthony de Mello vychází z předpokladu, že podstatou chybných životních strategií, kterými se míjíme se smyslem svého života, je strach z nepřijetí. Strach, „že se vám budou vysmívat nebo že vás budou odmítat, když se odvážíte být sami sebou a odmítnete se v tom, jak se oblékáte, jak se chováte a myslíte, mechanicky přizpůsobit.“ (CkL, str. 87) A právě strach z nepřijetí vede v důsledku ke dvěma zhoubným strategiím:

a) Vzhledem k sobě samému vede k tezi, že člověk „by měl“ být jiný, lepší, „někdo“. Strach z nepřijetí mu staví před oči ideál, kterého by měl dosáhnout, a zaměřuje jeho život na úsilí se změnit. Důsledkem je sebenenávist, protože dosáhnout ideál se nedaří nikdy. „Stále jste se sebou nespokojeni“ říká Anthony de Mello, „pořád se chcete změnit. Jste tedy plni násilí a netolerance k sobě samým, které s každým úsilím směřujícím ke změně jen narůstají. Takže každou změnu, které dosáhnete, doprovází vnitřní konflikt.“ (CkL, str. 71)

b) Vzhledem k okolnímu světu vede strach z nepřijetí člověka k iluzím, že bez jistých věcí, jako je třeba pochvala, úspěch, svoboda či moc, nelze být šťastným. Psychologickým důsledkem tohoto přesvědčení je lpění na fikcích, které nabývá formy závislosti: „Rozhlédněte se teď a pohlédněte na lidi kolem sebe. Je mezi nimi alespoň jeden jediný člověk, který není na těchto světských pocitech závislý? Někdo, kdo jimi není ovládán, netouží po nich, netráví každou bdělou minutu svého života, ať už vědomě nebo nevědomě, tím, že za nimi jde? Když toto zhlédnete, pochopíte, jak se lidé snaží získat svět a ztrácejí při tom duši. Protože žijí prázdný, bezduchý život.“ (CkL, str. 13)

Podstatné je, že iluze o světě, který nás může naplnit štěstím, zahrnuje i jisté změny osobnosti. Ty nás vedou k představě, že máme „právo“ na to, aby svět byl takový, aby nám přinášel štěstí. Tento nárok zhusta cítíme jako dluh spravedlnosti vůči sobě a vznášíme ho na lidi, na Boha i životní okolnosti. Samozřejmě, tento nárok většinou cítíme jako své „právo“ a proklamujeme jako „spravedlnost“, někdy dokonce jako spravedlnost, kterou si „žádá Bůh“. Ve skutečnosti jde o projev naší narcistické pýchy, jejíž frustrace nás přivádí k chronické nespokojenosti a pomstychtivosti. Neustále si na něco stěžujeme a často se cítíme jako oběť zlých okolností, života a zloby ostatních lidí. A podle hesla „na hrubý pytel hrubá záplata“ se pak cítíme oprávněni ukládat jim téměř jakýkoliv „trest“.

Křesťanská spiritualita

Na rozdíl od buddhismu, judaismu, islámu či hinduismu není podstatou křesťanství doktrína, ale víra v Ježíše Krista. Ten bere všechny naše hříchy „na sebe“, takže ve spojení s Ježíšem se nemusíme bát trestající spravedlnosti Boží. Anthony de Mello bral tuto tezi smrtelně vážně:“Nemusíte se napravovat“ říkal. „Nemusíte ani vyjít ze svého hříchu. Nic z toho nemusíte udělat, abyste získali jeho (Boží) lásku.“ (SsB, str. 160) Podle Mella nás už nyní Ježíš miluje takové, jací jsme. Nechce na nás nic, pouze to, abychom si uvědomovali svoji bezmocnost vůči zákonu spravedlnosti, který je založený na skutcích, a jeho samého abychom přijali za svého Zachránce.

S odkazem na Řím 7,18 – 25 Mello zdůrazňoval, že „je důležité, aby každý křesťan měl zkušenost s Pavlovým Jak ubohý jsem to člověk, kdo mě vysvobodí…“ (SsB, str. 143) Vzorový obraz lidské záchrany viděl na příkladě jediného člověka, kterému Ježíš zaslíbil Ráj už zde na zemi, na příkladě zločince na kříži (Lk 23,39 – 43). Tento muž měl totální zkušenost se svojí morální nedostačivostí a v okamžiku smrti si nečinil žádný nárok na spravedlnost. Ale právě s nadějí na „nespravedlnost“ Boží se obrátil na Ježíše slovy: „Rozpomeň se na mě, až přijdeš do svého království.“ Ano, nárok na spravedlnost vede člověka do záhuby. V opravdové křesťanské spiritualitě musí být tento nárok podle Mella nahrazen nadějí – jaký skandál! – nadějí na „nespravedlivé“ Boží milosrdenství.

Anthony de Mello šel v tomto na samý pokraj etické únosnosti, když hlásal, že křesťan by měl rezignovat na jakékoliv úsilí o mravní proměnu skutků. Úsilí o dokonalost vede k pýše, ke zlobě a zatvrdnutí srdce. „Vidím všechny ty dobře míněné škody, které na bezbranných dětech napáchala „láska“. Vidím známky krutosti na zaníceně zbožných lidech“ (KP, str. 49) napsal Mello a nezbývá než poukázat na mnohou zkušenost lidí v duchovní službě: Jak často je právě pokora spojena s pýchou, jak často úsilí o pokoru představuje největší nebezpečí duchovního života. Jediné, co Mello žádal, bylo odpuštění.“To Ježíš znovu a znovu zdůrazňuje. Pokud neodpustíte, nebude vám odpuštěno; není možné, abyste se spojili s Bohem.“ (SsB, str. 74)

Duchovní vedení

Je nutno pečlivě rozlišovat. Podle Mella není podstata problému křesťanské duchovnosti v cíli, jímž je svatost, ale v cestě, jíž je možno k tomuto cíli dojít. Zda jít cestou asketického sebezáporu a napření vůle zaměřené k proměně skutků mravního zákona (tuto cestu přisuzoval judaismu), nebo zda jít cestou zřeknutí se práva na požadavek spravedlnosti vůči světu, Bohu a ostatním lidem, tedy totální odpuštění (což vnímal jako nárok Ježíšův).

Konkrétní postupy duchovního vedení, které Mello navrhoval k prohloubení křesťanského života, lze pak shrnout pod dvě obecné teze:

Předně – není třeba se bát: Podstatou všech chybných životních strategií je strach z odmítnutí, ale i kdyby nás všichni lidé odmítli, jsme bezpodmínečně přijímáni Bohem. Dluh spravedlnosti byl splacen Ježíšovou smrtí na kříži a pokání neznamená mít pocity viny a sebenenávisti. Dokonce ani pocity sklíčenosti a beznaděje. Pokání znamená naprostou proměnu postoje k životu. Evangelium … „musí nést sdělení, které ukončí strach a přinese velkou radost – sdělení tak překvapivě dobré, že se člověku přímo zdá přirozené mu uvěřit.“ (KP, str. 47)

Za druhé – proti zaběhnutým programům starého člověka máme postavit člověka nového: Proti neurotickému usilování o dokonalost máme postavit vnímavé a laskavé sebepozorování, proti lpění na iluzorních sociálně podmíněných hodnotách máme postavit život zde-a-nyní, proti osobnímu nároku na nejrůznější „práva“ (jakkoliv vnímaným jako spravedlivé zasazování se o „Boží věc“) máme postavit totální odpuštění.

V souvislosti s tím naznačoval Anthony de Mello i proměnu naší kající praxe. Pokání znamená naprostou změnu srdce a mysli. Podle Mella v něm nejde o lítost a sebeobviňování, ale o milující vztah.“Mnozí z nás si ještě neuvědomili, že kajícnost neznamená říci: „Pane, je mi líto“, (velmi na mě zapůsobila věta z románu Love Story: „Milovat znamená nemuset nikdy říkat promiň.“) ale: „Pane, z celého srdce tě miluji.“(SsB, str. 153) A dále s odkazem na Lukášův příběh o ženě hříšnici: „Jsme zvyklí se domnívat, že slzy Marie Magdaleny jsou slzy lítosti nad hříchem. Nechápu, jak jsme na to přišli, když Ježíš jasně praví, že její slzy a vše, co dělala, byly výrazy její lásky. Mnoho hříchů jí bylo odpuštěno, protože mnoho milovala.“ (SsB, str. 154)

Anthonovi de Mello šlo o uvědomění, že náš život často probíhá v iluzích, které s křesťanstvím mají málo společného. Bojíme se Boha, i když už uplynulo dvacet století od chvíle, co nám Ježíš zvěstoval Boha, který je láska sama. Tak jako apoštol Pavel, neviděl Mello problém v požadavcích, které na nás klade mravní zákon, ale v zákonu samém. Zákon stojí na principu spravedlnosti, ale „spravedlnost“ je často výhodnou nálepkou naší mysli. Neboť věci „nazývám hodnými či zlými podle toho, do jaké míry vyhovují mému účelu, těší mé oči, pomáhají mi nebo hrozí.“ (CkL, str. 104)

Proto ta skepse a proto to přesvědčení, že na právo na spravedlnost je třeba rezignovat. Bůh na nás žádá totální amnestii: „Pokaždé, když jste rozčílení nebo se na někoho zlobíte, nezabývejte se tím člověkem, ale sami sebou. Nepokládejte si otázku: „Co ten člověk udělal špatně?“ ale „Co se ze svého rozčilení můžu o sobě dovědět?“ Udělejte to teď hned. Vzpomeňte si na nějakého člověka, který vás rozčiluje, a sami před sebou proneste tuto bolestivou, ale osvobozující větu: „Příčina mého rozčilení není v tomto člověku, ale ve mně.“ A pak se hned snažte zjistit, jak to rozčilení způsobujete.“ (Ckl, str. 99)

Otazníky na závěr ?

Anthony de Mello samozřejmě chápal, že žádné napření vůle nás nemůže osvobodit od usilování. Cesta proměny našeho života nevede přes asketický sebezápor, ale přes zklidnění mysli, modlitbu a sebepřijetí. Byl přesvědčen, že „pokud se nesnažíte přímo měnit, ale jen pozorovat, zkoumat každou svou reakci na lidi a věci, bez hodnocení, znevážení či touze po své přeměně, vaše pozorování nebude selektivní, bude naopak chápavé, bez ustrnulých, přísných závěrů, pořád otevřené a aktuální. Pak zpozorujete, že se ve vás děje něco úžasného: Zalije vás světlo vědomí, zprůhledníte a proměníte se.“ (CkL, str. 73)

Sebezápor má jistě své místo v úvodních etapách duchovního života, ve výchově malých dětí a vedení nezralých asociálních jedinců. Ale v pokročilejších stadiích, kdy se člověk konfrontuje s nutkavými algoritmy své mysli, vede každé úsilí o proměnu zevních skutků k pouhému zatlačení zla do hlubších rovin srdce. Zde platí jediná zásada milosti: Čím méně se Bohu do jeho díla pleteme, tím pro nás lépe.

V tradicích křesťanského duchovního života, které vždy kladlo v pokání vysoký důraz na sebezapírající úsilí vůle a vždy se tak muselo vyrovnávat s podezřením z pelagianismu, může znít Mellova výzva k radostnému spočinutí v Boží milosti jako nebezpečná hereze. On sám si to uvědomoval a prohlašoval: „Kázat o takovém Bohu, tak jak to činil Ježíš, je velmi nebezpečné. Lidé mají tendenci zneužívat této dobroty. Ale tak je to s každou láskou: Je riskantní a nijak se nechrání před zneužitím.“ (SsB, str. 159) Ale ruku na srdce: Uvážíme-li, s jakými obtížemi se v dnešní době setkáváme při aplikacích tradičních asketických postupů v duchovním vedení našich kněží, řeholníků, řeholnic i věřících laiků, může Mellova koncepce nové radostné cesty ke svatosti sloužit přinejmenším jako osvěžující inspirace.

.

Článek vyšel v časopisu Teologické texty 2001/4,  str. 147 – 149

.

Více: http://www.hagioterapie.cz/?p=79

.

Repro archiv autora a internet:

http://www.gratefulness.org/giftpeople/deMello.htm

http://tokyocherie.wordpress.com/

http://romancatholicblog.typepad.com/roman_catholic_blog/the_traditional_mass/