AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Guruismus – psychologie vůdcovství

Na počátku minulého století se všeobecně a s plným přesvědčením předpovídalo, že do konce století dojde ke zhroucení všech velkých náboženských systémů světa. Pokud člověk nechtěl být považován za hlupáka, bylo zbytečné se o tuto pravdu přít. Na začátku 21. století se však ukazuje, že idea osobního Boha je v myslích miliard lidí tak přítomná, že ovlivňuje jejich život jako kdykoliv před tím.

Je ovšem nutné upozornit na dva fakty: Jednak, že samotný fenomén guruismu, čili duchovního vůdcovství, nelze omezovat na oblast náboženskou. 20. století bylo obdobím mohutných expanzí politických ideologií, které vykazovaly znaky, jež byly z psychologického hlediska nerozeznatelné od fenoménů náboženských. Jednak je třeba upozornit na to, že už samotný název „duchovní vůdcovství“ prozrazuje skutečnost, že v tomto fenoménu se protínají dvě dimenze – dimenze duchovnosti a dimenze autoritativního vedení. A to nyní podrobněji rozebereme.

ONTOGENEZE LIDSKÉ DUCHOVNOSTI

Jedním z nejznámějších diagnostických testů vztahujících se k duchovně náboženskému rozměru člověka je tzv. Pavlovo dilema švýcarského psychologa Fritze Osera:

Pavel a Maruška jsou dva lékaři, kteří po promoci nastupují na klinice nádorových onemocnění v Praze. Díky svým mimořádným schopnostem získá Pavel stipendium na půlroční stáž na špičkové onkologické pracoviště ve Velké Britanii. Před odletem se s Maruškou domluví, že po návratu domů se spolu vezmou. V letadle však dojde k nečekané události. Během letu dojde k výbuchu jednoho z motorů a stroj se začne řítit k zemi. Pavel, který se vždy považoval za ateistu, prohlásí: „Bože, jestli to přežiji, slibuji, že zanechám práce na klinice a odejdu do Afriky pracovat jako řadový lékař“ Letadlo dopadne na zem, dojde k výbuchu, všichni zahynou. Pouze Pavel jakoby zázrakem přežije. V nemocnici ho navštíví Maruška a líčí mu, jak se těší na jejich společnou práci na klinice. Pavel jí vypráví o okolnostech havárie a svěřuje se jí, že neví, co má dělat. Na to Maruška prohlásí, že rozhodnout se samozřejmě musí on sám, ale pokud se rozhodne pro Afriku, ať nepočítá, že by tam šla s ním… Otázka zni: Co má učinit Pavel? A proč to má učinit?.

Odpověď „jít do Afriky“ je považována za odpověď náboženskou. Neboť náboženská víra představuje hypotézu o existenci neempirické skutečnosti, která je člověkem přijímána jako základní regulativ jeho života. A jak vidíme v Oserově příběhu, opravdu neexistuje žádný empirický důvod, proč by měl Pavel přijímat závaznost slibu, který dal Bohu, pokud v jeho existenci aspoň podvědomě nevěří.

Současné pojetí náboženské víry není ovšem stacionární, ale představuje model s několika vývojovými stupni. Tyto stupně probíhají během lidského života v pevném pořadí a žádné z nich nemůže být přeskočeno. Lze se s nimi setkat u všech lidí, ve všech náboženstvích světa, dokonce i u ateistů (!), protože nejsou závislé na obsahu víry, ale pouze na její struktuře (Obrazně řečeno, nepopisují co víry, ale jak víry).

Různí autoři udávají různý počet těchto stupňů. Známý popularizátor náboženské psychologie Scott Peck udává čtyři základní, které zde v určité modifikaci uvedu. Vzájemné rozlišování jednotlivých stupňů je určeno tzv. atribucemi, čili argumentačními způsoby, jimiž si lidé pro sebe vysvětlují, co je správné, a jak hledat, co „má být“. Při tom každé následující stadium nejen překonává, ale v jistém smyslu i zahrnuje stadium předcházející:

1. Správné = já chci: Jde o postoj extrémního narcismu. Centrální duchovní charakteristikou je prospěchářství. Vztahy k druhým lidem jsou silně manipulující a jediným mechanismem, který ovládá vůli, je očekávání, „co z toho budu mít“. (Vzhledem k „Pavlovu dilematu“ lze v tomto stupni očekávat argumentace typu: „Měl by zůstat v Česku, protože život je tady pohodlnější.“ Nebo „V Africe by si nic nevydělal.“ Atd… Na druhou stranu by sem ovšem patřila i náboženská argumentace typu: „Měl by jít do Afriky, protože by ho jinak Bůh potrestal.“) Programově se s tímto stupněm „duchovního“ postoje setkáváme v náboženské oblasti u extrémních forem satanismu a u některých psychokultů.

2. Správné = „vyšší“ řád: Individuální narcismus se rozšiřuje na další osoby. Centrální duchovní charakteristikou je konvence případně autorita. Pro vztahy k sobě a druhým lidem není určující logická konzistence argumentace. Morální chtění člověka je determinováno očekáváním skupin, k nimž se jedinec vztahuje, případně mínění jasně definované autority. (Odpovědi „Pavlova dilematu“ se pohybují od: „Plnit sliby je hloupost, protože svět je hnusný.“ Až po: „Dal slib a sliby se musí plnit.“… Všimněte si, že v obou případech jde z hlediska klasické logiky o nevalidní argumentaci.) Tento vývojový stupeň je specifický pro klasické duchovní vůdcovství dětí a dospívající mládeže, ale i pro zdegenerované sektářství maligního typu.

3. Správné = smysluplné: Individuální narcismus je kultivován vědomím, že Já není centrem světa. Centrální duchovní charakteristikou je autonomie. Vztah k sobě a druhým lidem je určován „vyšším“ systémem etických norem, který jedinec přijímá, zvnitřňuje si ho a sám a konzistentně ho pak aplikuje na konkrétní životní situaci. (Odpovědi „Pavlova dilematu“ typu: „Slib v extrémní situaci není svobodný, proto nezavazuje.“ „Myslím si, že by Pavel by měl svoji volbu opakovat a svobodně se rozhodnout, co udělá.“ Případně: „Situace tak, jak je uvedena, nemá řešení, museli bychom vzít v úvahu nějaké další faktory, které ovšem neznáme.“) Jde o stupeň, k němuž se vztahují všechny v kulturní tradici zakotvené náboženské systémy. Je ovšem pravda, že ne vždy a všude se jim daří tento ideál u všech jedinců naplňovat.

4. Správné = ne-narcistické (motivace bez sebeobran): Nad narcistickými tendencemi převažuje zájem o druhé. Centrální duchovní charakteristikou je empatie a transcendentalita. Člověk sice chápe, co je objektivně správné, ale objektivita ztrácí na důležitosti. Kriteriem vztahů k sobě a druhým lidem je daleko víc rezignace na sebeobranné zaměření vztahů. Touha po hlubokém otevření se druhým je silnější než požadavek vyhnout se bolesti a nebýt zraňován. (Odpovědi typu: „Není důležité, co Pavel udělá, ale proč to udělá: Kvůli sobě? Kvůli Bohu? Kvůli svým pacientům?“ „Co bych mu řekla, kdybych tam byla? Že když půjde do Afriky, tak se seberu a půjdu tam s ním taky.“)

Bohužel, nábožensko duchovní vývoj, jak o něm hovoří psychologická teorie, nebývá přímočarý a za nepříznivých podmínek může ve svém průběhu ustrnout nebo klesnout na předcházející úroveň. Člověk ponechán sám o sobě nebo ponechán vlivu duchovně nevyvinutého jedince se může ve svém osobnostním vývoji zvrhnout ve zcela maligní formy.

MODERNÍ VŮDCOVSTVÍ

Tím se dostáváme k druhé charakteristice guruismu – k fenoménu vůdcovství. Začněme náčrtem současné situace: Je zřejmé, že struktura moderní společnosti působí na každého člověka dvojím způsobem. Na jednu stranu se jedinec stává nezávislejším, soběstačnějším a kritičtějším. Úměrně tomu se však stává i jedincem izolovanějším, osamělejším a úzkostlivějším.

V dnešní společnosti ztrácí konkrétní vztah člověka k bližnímu svůj přímý a lidský charakter. Ve všech společenských a osobních vztazích platí zákony trhu. Trh rozhoduje o hodnotě člověka. Není-li potřeba vlastností, jež osoba nabízí, nemá žádnou hodnotu. Je-li po člověku poptávka, je někdo. Když populární není, jednoduše není nikdo. Jeho sebevědomí je jen poukazem na to, co se o něm soudí.

To vše vede ke dvěma důsledkům. Předně pocit osamocenosti a bezmocnosti vyvolává v psychice dnešního člověka tak silný negativní emoční tlak, že se mu člověk snaží za každou cenu uniknout. Hlavními formami úniku je nutkavá konformita a podřízení nějakému vůdci, ale i naopak podmaňování si jiného člověka. Obojí je výrazem téhož psychologického mechanismu – tendence vzdát se nezávislosti vlastní osoby, sloučit ji s někým mimo sebe sama, a tak získat sílu, která vlastní osobě chybí.

V obou případech a na obou stranách – u ovládaného i ovládajícího – se může vytvořit na existenci takového vztahu závislost. Že závisí podřízený na svém vůdci, to snad nikoho nepřekvapuje, neboť závislost podřízené osoby je samozřejmá. Že by ale vůdce závisel na lidech, které ovládá, se na první pohled může zdát nesmyslné. U vůdce bychom přece očekávali pravý opak. Vůdcovská osoba se zdá být tak silná a vede si často tak zpupně a arogantně, že je velmi těžké si myslet, že by byla závislá na tom, koho ovládá. Ale v psychologickém smyslu touha po moci nekoření v síle, ale ve slabosti. Je výrazem neschopnosti člověka vydržet sám bez vědomí, že je nad někým pánem.

Ilustrativně, i když velmi opatrně, bych v této souvislosti upozornil na některé politické aféry současné doby. Mezi psychology panuje překvapující názor, že to, že někteří politici ani po sebevětších skandálech neodcházejí z vrcholové politiky, není projevem jejich osobní síly, ale slabosti. Argumentuje se tím, že silný člověk je ten, který dokáže nejen vyhrávat, ale i přijmout pokoření prohry. Jistě, na miliony lidí působí moc silným dojmem a vidí v ní znak síly. Ale v psychologickém smyslu touha po moci nekoření v síle, ale v slabosti. Je výrazem neschopnosti člověka žít sám. Tvrdohlavost a pocit hrdosti je často jen zoufalý pokus získat druhotnou sílu tam, kde pravá síla chybí.

Toto tvrzení se setkává u mnoha obdivovatelů těchto lidí se značnou nesympatií. Ale jde nejspíše o doklad neschopnosti řadového člověka postavit se na vlastní nohy a opustit berličku „vůdce“. Politika je přece servisem, který má sloužit člověku. Vnímat věrnost vůdci jako věc morálky není příliš relevatní. Není přece nic nemorálního na tom, když opustíte zelináře, o němž existuje podezření, že vás okrádá. V nejhlubší struktuře osobnosti – zněl argument – nejde v politice o morálku, ale o sílu či slabost člověka žít na vlastních nohách, žít dospěle, aniž by se musel držet pevné ruky svého Velkého otce.

MALIGNÍ FORMY GURUISMU

Tím se dostáváme k závěrečné otázce: Jsou uvedené nevědomé motivace přítomné ve všech mocenských vztazích? Můžeme tyto motivace předpokládat u všech forem duchovního vůdcovství? Jak se dá poznat zdravé a racionální vedení od vedení, které je zjevně patologické a destruktivní?

Máme zde klienta, máme zde vůdce. Téměř u všech maligních forem závislosti zjišťujeme u KLIENTA zajímavý a zvláštní nesoulad: Na jedné straně je v jeho psychice přítomno silné emoční obsazení věcí a situací, které mají něco společného s obecným ideálem (spravedlnost, vlast, víra, svoboda atd.). Na straně druhé však pozorujeme výrazný emoční deficit konkrétních mezilidských vztahů.

Heinrich Heine nechává říkat jednoho svého hrdinu: „Co je mi po ženě, co je mi po dítěti, trápí mě něco mnohem většího, ať si jdou žebrat, když mají hlad. Císař, císař je zajat!“.

Kolikrát jsme obdobné věty slýchali z úst dětí, které se přidaly k nejrůznějším totalitním ideologiím. Svědomí maligních forem závislosti je natolik poničeno autoritou, že je vždy spojeno s nepochopitelnou přísností, chladem, až krutostí vůči jednotlivému lidskému osudu. Člověk maligně závislý na vůdci vždy miluje více ideály a myšlenky než konkrétní lidi, včetně těch nejbližších.

Podíváme-li se na problém mocenského vztahu ze strany DUCHOVNÍHO VŮDCE, rozhraní mezi prospěšnými a destruktivními formami vůdcovství spočívá v tom, do jaké míry a zda vůbec je vůdce ochoten vzdát se moci a pustit svého klienta do dospělého stadia jeho duchovního vývoje.

Ukáži na příkladu: Vztah mezi učitelem a žákem a vztah mezi otrokářem a otrokem. Oba jsou založeny na nadřazenosti jednoho nad druhým. Zájmy učitele a žáka však sledují týž záměr. Čím více se student učí, tím menší je mezera mezi ním a učitelem a tím méně žák učitele potřebuje. Jinými slovy: Zdravý autoritativní vztah směřuje ke svému zrušení. Na druhé straně otrokář chce otroka ovládnout. Vynakládá na to všechny prostředky, i když je často halí do ujištění, že je to jen pro dobro otroka. Odstup se nezmenšuje, a čím déle trvá, tím více je otrokář spokojenější.

To, co jsem zde řekl, se samozřejmě týká nejen sektářských a politických autorit, ale i představitelů renomovaných církví. Kolik pastorů, kněží, ale i rodičů nechce dovolit, aby se jejich „dítě“ stalo dospělou osobou. Je úplně jedno, zda se jedná o sektářského megalomana, vychovatele, politika nebo církevního pracovníka. Motivace je ve všech případech úplně stejná. Je to on, vůdce, kdo potřebuje někoho, koho by mohl ovládat. A potřebuje ho velmi nutně, protože jeho vlastní pocit síly je zakořeněn ve faktu, že je nad někým pánem. Může to být naprosto nevědomé a může to být racionalizováno laskavostí a hlubokým zájmem o druhé: „Ovládám tě, protože vím, co je pro tebe nejlepší. Ve svém vlastním zájmu bys měl činit to, co já pokládám za správné“

Hlubinní psychologové označují tento způsob vztahování se k lidem jako sadismus. Nu, myslím si, že nebezpečnost a destruktivnost takového vůdcovství vyplývá už ze slova samotného.

.

Repro internet:

http://www.sxc.hu/photo/1012876 – staženo srpen 2011

http://fallout.wikia.com/wiki/User:Comrad_Stalin