AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Hlubinně analytický výklad Apokalypsy

.Možnosti výkladu knihy Zjevení jsou v zásadě dvojího typu. K prvému, který by bylo možné nazývat tradiční, patří tzv. historický výklad. Ten vychází z předpokladu, že obrazy této knihy mají vztah výhradně k událostem v době, kdy kniha byla psána. Její text je vykládán jako symbolický popis událostí a osob v římské říši na sklonu 1. století n.l. Poněkud jinou možnost nabízí futuristický výklad. Ten předpokládá, že první tři kapitoly Zjevení se vztahují na dobu sepsání knihy (případně na sedm etap v historii církve), ale vše následující je předpovědí událostí, které se stanou na konci věků před druhým příchodem Kristovým. Konečně historizující výklad shrnuje oba předchozí výklady do jednoho celku a prohlašuje knihu Zjevení za celkový náčrt dějin křesťanství od sepsání této knihy do druhého příchodu Ježíše Krista.

Druhý typ výkladového přístupu je poněkud jiného charakteru. V knize Zjevení nehledá informaci o objektivním světě, ale o vnitřním světě čtenáře. Nepovažuje knihu Zjevení za „učebnici“ o náboženských, historických, teologických a antropologických skutečnostech, ale za „zrcadlo“, v němž čtenář spatřuje sebe sama. Hlavním teoretikem tohoto hermeneutického přístupu byl známý italský lingvista a mediavelista Umberto Eco, který na obecné rovině rozvedl svůj receptivní výklad v dílech Opera aperta a Lector in fabula. Eco není biblista, ale ve vztahu ke knize Zjevení lze tradici tohoto přístupu vysledovat už v klasickém všeobecném výkladu, který v Apokalypse vidí obraz neustálého boje mezi dobrem a zlem a který soustřeďuje pozornost čtenáře na vyšší etické a duchovní pravdy. V užším slova smyslu i v tzv. hlubinně psychologickém výkladu, který v této knize spatřuje obraz boje dobra a zla v duši člověka, tedy spíše zrcadlo jeho nevědomých dynamik a determinant.

 

.

Hlubinně psychologický přístup

Nejznámější ilustraci hlubinně analytického přístupu k Bibli představuje konverze největšího církevního otce starověku Aurelia Augustina. Ve své biografii Vyznání popisuje Augustin, jak skrze Bibli nečekaně zaslechl autentické Boží volání. V něm ho Bůh vybídl k radikální proměně života. K tomuto prožitku ale Augustin nedospěl ani logickou ani teologickou úvahou. Nedospěl k ní ani meditací či kontemplací biblického textu. Došel k ní přesvědčením, že k němu zde-a-nyní mluví Bůh, když nad zavřenou Biblí zaslechl ze sousední zahrady dětský hlas opakující říkanku: „Tolle – lege, tolle – lege“ („Vezmi – čti, vezmi – čti“). Augustin Bibli vzal, otevřel ji a jeho zrak padl na větu, kterou zažil jako blesk z nebe: „Ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadli vášním“ (Řím 13,13).

Prožitek, že při čtení Bible může Bůh zde-a-nyní oslovovat člověka v jeho jedinečné životní situaci, tvoří základ hlubinně analytického výkladu. Teoreticky ho rozvinul německý psycholog a teolog E. Drewermann v díle „Hlubinná psychologie a exegeze“. Teologicky zde není problém: Bible je Boží slovo a skrze Boží Slovo vznikl svět. Skrze Boží Slovo je svět udržován v existenci, a i když Bůh nemá ústa, „hovoří“ ve svém slově – Bibli neustále. A tím i tvoří svět, kdykoliv člověk jeho Slovo vyslovuje – tedy vnímá ho ve své existencialitě.

Patmos Monastery of St. JohnDrewermann ale neargumentuje teologicky, nýbrž psychologicky. Vychází z konceptu analytické psychologie, podle níž autoři Bible promítali do biblického textu symbolické obrazy svého nevědomí a tyto obrazy mohou nyní rezonovat s analogickými obrazy uloženými do duše každého čtenáře. Skrze porozumění těmto obrazům mohou utvářet nitro člověka a vést ho k růstu a dokonalosti.

Jak vidíme, obě pojetí – teologické i psychologické – se doplňují: Hlubinný výklad není jednoznačný a je otevřený subjektivní percepci. Současně ale platí, že potencialita významů je obsažena v samotném biblickém textu a je tam obsažena objektivně. Rezonance čtenáře s obrazy Bible vede k aktualizaci zcela určitých potenciálních významů a umožňuje zcela určité a jedinečné oslovení jedince. Bohatství rozmanitých výkladů je totiž založeno v Bibli samé, a – pokud tomu tak věříme – je chtěno a zamýšleno jejím vševědoucím Autorem, tedy Bohem. Dokonce i v situaci, kdy čtenář zažívá svůj aha-zážitek v protikladu s obecně uznávaným „dogmatickým“ výkladem té které biblické pasáže. Historická, dogmatická, teologická i hlubinná představují totiž různé, ale relevantní vrstvy biblického textu.

Důležitou metodologickou zásadou tohoto přístupu k Bibli je podle Drewermanna to, že hledání hlubinného smyslu biblických příběhů má postupovat cestami analogickými tomu, jak jsou vykládány sny v jungiánské psychologii: Buď tak, že se význam jejich zašifrované symboliky hledá v sociální situaci daného čtenáře – osoby, děje, obrazy a narativní schémata, které se v textu objevují, mohou zobrazovat různé typy lidí a situací, v nichž se čtenář zde-a-nyní nachází (jde o tzv. objektový výklad). Případně se mají vykládat tak, že jejich smysl se hledá ve vnitřním uspořádání duše daného čtenáře. V jeho vnitřním fungování a nevědomých dynamikách, takže čtenář v nich může rozpoznat různé protikladné stránky své psychiky i obrazy  traumatizujících či stresujících stavů, které ho přivádějí k nepohodě, psychopatologii a hříchu (jde o tzv. subjektový výklad). */

.

Oč jde v Apokalypse?

Biblisté se shodují na tom, že ústředním místem Apokalypsy je vidění dvanácté, třinácté a počátku čtrnácté kapitoly. Tyto kapitoly jsou považovány za klíč k výkladu celé knihy: Jan vidí tři nepřátele Církve – draka, který pronásleduje ženu oděnou Sluncem a který bojuje s archandělem Michaelem v nebesích. Sedmihlavou mořskou šelmu, Antikrista, který přijímá od draka jeho moc. Šelmu vycházející ze země, která jako „falešný prorok“ šelmě z moře slouží. Proti této ďábelské trojici spatřuje Jan Beránka stojícího před Božím trůnem a bojujícího za konečné vítězství dobra.

Základní význam mocných psychologických obrazů, které se vynořují při skupinové práci s knihou Zjevení, se v souvislosti s dvanáctou, třináctou a čtrnáctou kapitolou točí kolem otázky: Kdo je ona žena oděná Sluncem a kdo je tím drakem, kdo se ji usiluje zahubit? V katolické teologii byla tato žena často považována za symbol Církve a ve volnější interpretaci za Marii, Ježíšovu matku. Na hlubinně psychologické rovině však pro významnou část čtenářů představuje ženu v symbolickém smyslu – Druhou Evu („životodárnou“), tedy zdroj života, bytí, rozvoje a dobra. Či jinak řečeno: Obraz ženy oděné sluncem je na nejobecnější rovině vnímán jako symbol životodárných sil světla (což se samozřejmě s mariánským či ekleziologickým pojetím nevylučuje), které jsou ohrožovány silami tmy. Ty jsou symbolizovány drakem v knize Zjevení tak, jako ve všech dávných příbězích, mýtech a pohádkách obrazem ďábla  a smrti.

 

.

Šelma z moře a šelma ze země

Obraz boje andělů a ďáblů (zde anděla Michaela a draka) jako symbolu boje života a smrti najdeme ve všech kulturách světa. Ve třinácté kapitole Zjevení se však dovídáme, že smrt – drak má dva pomocníky, dvě šelmy: Šelmu z moře (Zj 13,1n) a šelmu ze země (Zj 13,11n). Tyto dvě šelmy mu pomáhají ve vládě nad lidmi. V klasických historických výkladech se říká, že šelma z moře představovala Janovi především římskou říši a římského císaře. Na obecnější rovině všechny násilné diktátory a dobyvatele. Na nejobecnější rovině samu zneužitou světskou moc, která sama sebe uctívá a zbožšťuje.

Hlubinný přístup nabízí další vysvětlení: Moře, z něhož první šelma vychází, představuje zlý a nebezpečný živel. To, že šelma vystupuje z moře, které bývá ve snech symbolem nevědomí, může naznačovat, že pod onou nenáviděnou šelmou můžeme spatřovat i mocné a nezvládnuté síly našeho nitra: Naši agresivitu, náš narcismus, naši zákeřnost, touhu po moci či deviantní sexualitu. Podle textu Zjevení je šelma z moře výkonným orgánem ďábla, neboť „drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc(Zj 13,2), ale i naše nevědomí se často stává výkonným orgánem smrti. Destruktivní vzorce našeho jednání  vycházejí z nejhlubších a nejtemnější zákoutí naší psychiky (v extrému třeba jednání drogově závislých, agresivní jednání teroristů či zoufalé jednání sebevrahů) – z nenávisti, závisti, úzkosti, bolesti a pocitů příkoří, lidské agresivity a zloby.

Je to tragická realita, že naše nevědomí je často výkonným orgánem destrukce. Obdiv k jeho silám přechází překvapivě často až k modlářskému uctívání. S tím se setkáváme nejen v postmoderní psychologii či spiritualitě typu New age, ale mnohdy i v některých křesťanských prostředích.**/ Jan nazývá šelmu z moře Antikristem, symbolizuje ji číslem 666 a v textu Apokalypsy se dvakrát vzhledem k této šelmě vyskytuje výraz „klekali“ (Zj 13,4.8). Popisuje tedy božskou poctu určenou člověku, zbožštění nároků, které kladou nejtemnější síly člověka na jeho chování a prožívání.

Kniha Zjevení ale ukazuje, že apokalyptický drak narušuje a ničí život nejen tím, že působí prostřednictvím mořské šelmy – Antikrista, kterého můžeme zažívat jako obraz zneužité světské moci či zbožštěné moci nevědomých sil lidské duše. Působí i tím, že k této šelmě přidává pomocníka v šelmě ze země. Tato šelma vypadá jinak: Mírně a něžně jako ovce, beránek. Předstírá podobu Kristovu, ale když otevře ústa, ukazuje svou dračí ďábelskost. Jan označuje tuto šelmu jako Falešného proroka (Zj 16,13; 19,20; 20,10) a ukazuje, že podstatou její ďábelskosti je lež. Klasické výklady hovoří o tom, že činnost Falešného proroka sestává z reklamy a propagandy kultu Antikrista, tedy světské moci, kterou obklopuje zdáním náboženského posvěcení. To jsme v dějinách 20. století zažili mnohokrát – nacismus posvěcovaný pseudovědeckými rasovými teoriemi či komunismus posvěcovaný světovým názorem historického materialismu. Na vnitřní rovině však šelma ze země představuje ty vzorce naší duše, které s těmito ideologiemi korespondují. Tedy kognitivní vzorce, které obklopují naši agresivitu, chtivost, závislost a narcismus zdáním mravního a náboženského posvěcení. Šelmou ze země je na této rovině samo lidské racionalizující vědomí a svědomí, které dokáže obhájit i nejtemnější síly lidského nitra. Ba dokonce dokáže je vydávat za síly správné, mravné a Bohu milé. ***/

 

.

Babylonská nevěstka

Převádět obrazy Apokalypsy na anatomickou šifru zla, jak existuje v lidské duši, může působit překvapivě. Na hlubinné rovině vystupuje šelma z moře (Antikrist)  jako symbol nevědomých sil lidského nitra a šelma ze země (Falešný prorok) jako symbol vědomých racionalizací, jimiž si jeho destruktivní síly ospravedlňujeme. Celé dějiny 20. století hovoří o schopnosti lidského nitra ospravedlňovat i nejhlubší krutosti světskými, náboženskými a mravními ideály. Rozsévat utrpení a zlo není problém, pokud se při tom člověk zažívá jako nástroj vyššího dobra. O tom hovoří minulost i základní konflikty v současném světě. Zažívat pocit spravedlivého oprávnění trestat a napravovat druhé, i když jsme ve skutečnosti neseni libidinózními motivacemi, to známe úplně všichni. Znamená to ale, že toto vše se může skrývat pod obrazem apokalyptických šelem, když  se s nimi setkáváme v běžném životě a ve svém nitru?

Na hlubinné rovině se u některých exegetů objevují paralely „ďábelské Trojice“ Apokalypsy k prvním třem příkazům Desatera: První přikázání („Jsem Věčný, tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země poddanství, domova otroků“ Dt 5,6, podle hebr. orig.) jako by varovalo před apokalyptickým „drakem“ a ukazuje, že v protikladu osvobozující energii Boží existuje i poddanost a otroctví smrti. Druhé přikázání (“Nebudeš klást jiné bohy přede mě … nebudeš se jim klanět a sloužit jim“ Dt 5,7-9, podle hebr. orig.) jako by varovalo před Antikristem („šelmou z moře“) a zakazovalo podléhat klamům o realitě a moci všeho, čím si zastíráme čistou vizi Božství. Třetí přikázání („Nepoužiješ jméno Věčného, tvého Boha, ve prospěch zmaru“ Dt 19,11, podle hebr. orig.) varuje jako by před Falešným prorokem („šelmou ze země“) a zakazuje zneužívat Božího jména k obhajování a racionalizacím činů marných, marnivých a ničemných. Co je ale ona  žena, o které mluví Apokalypsa a která sedí na šelmě z moře, je opita krví spravedlivých služebníků Božích a je označována jako nevěstka a „veliké město, panující nad králi země“ v sedmnácté kapitole Apokalypsy (17,3nn)?

Jak už jsem uvedl, jako všude v Bibli i zde je možné zaujmout dvojaký přístup: Klasicky vzato je zřejmě správné považovat nevěstku za symbolický Babylón; město sedící na sedmi pahorcích. Tedy v době Janově císařský a pohanský Řím, který byl označován jako „urbs septicollis“ – město sedmi pahorků. Na vnitřní rovině však může být vnímáno jako symbol těch složek našeho života, které na „pahorcích“ našich destruktivních sil „sedí“ a které v psychologii označujeme jako složky exekutivní: Naše nevěrnosti, podlosti, krádeže i vraždy (konec konců o co jde v propagaci interrupcí či trestu smrti), naše zraňování a ubližování, naše žalování, arogance i závislosti. Tedy ty vzorce našeho jednání, které jsou vnějšími výstupy našeho nitra, před kterými varuje Desatero a které popisujeme ve zpovědních zrcadlech jako osobní hříchy.

V obrazech Apokalypsy, draka, šelmy ze země a šelmy z moře, je nevěstka na hlubinné rovině jakoby zasazena za obrazy našich morálních pochybení a vnějších hříchů. Ty na nás nepadají z nebe ani z Měsíce. Ve skutečnosti jsou pevně zasazeny („usazeny“) na nevědomých motivacích i na vědomých racionalizacích, kterými si je ospravedlňujeme jako správné, ušlechtilé a bohulibé. ****/

Nestačí bojovat proti vnějším činům. V duchovním životě je třeba jít hlouběji, ke kořenům, které Apokalypsa jako „anatomie zla“ lidské duše klade do hloubky jejího nitra. Odpověď na tuto otázku, co proti tomu dělat, můžeme nacházet v dalších obrazech této úžasné a strhující knihy.

.

.

o o o o o o o o o o o o o o o o o o o o

*/ V praxi ovšem není nikterak jednoduché oprošťovat se od zažitých myšlenkových schémat a výkladových klišé a nacházet hlubinné motivy Božího slova individuálně. Nesrovnatelně snazší, psychologicky razantnější a telogicky opodstatněnější vzhledem k Ježíšovu výroku a jeho přítomnosti tam, kde se lidé scházejí v jeho jménu, je meditace biblického textu ve skupinových moderovaných setkáních.

**/ Je překvapující, jak často lze na křesťanských internetových serverech, které se zaměřují na volná diskusní setkávání, číst anonymní, agresivní a koprolalické výroky. Překvapující je to zejména proto, že tyto výroky pocházejí od těch přispěvatelů, kteří samo sebe vnímají ultraorthodoxními strážci křesťanské či katolické mravnosti a víry.

***/ Agresivní diskusní projevy na křesťanských serverech nejsou sice pravidlem, ale pokud se vyskytují, jsou zhusta racionalizovány jako projev chlapského nezměkčelého křesťanství, neseného „křesťanskou láskou“ (!). Jak jinak. Autorům jde prý vždy o to, aby se dotyčný člověk obrátil a zachránil si tak život věčný.

****/ V kontextu uvedených příkladů je onou „nevěstkou“ nesporně občas se vyskytující psaní denunciačních dopisů adresovaných tu zaměstnavatelům, tu církevním představitelům nepohodlného diskutéra, jak se s tímto jevem na křesťanských serverech lze také setkat. Samozřejmě, že tyto denunciace jsou opět racionalizovány jako láska k Církvi, i když jde zcela zjevně o běžnou narcistickou motivaci. Nevěstka, Antikrist a Falešný prorok tvoří nerozlučitelnou Ďábelskou Trojici. Jde pouze o to, jaký prostor jim ve svém životě dáváme. Jsou v hloubi duše každého z nás.

.

Repro archiv autora a internet:

http://www.bibleplaces.com/patmos.htm

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Rubens_woman_of_apocalypse.jpg