AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Hnutí obnovy v Duchu svatém – Pentekostální hnutí

Hnutí obnovy v Duchu svatém, neboli tzv. pentekostální hnutí1 (z řec. pentekosta, padesát, Pentekostes = židovské Letnice) představuje široký proud v rámci křesťanství, který klade důraz na obnovení života člověka působením třetí trojiční osoby, Ducha svatého, a na používání duchovních darů v životě křesťana. Toto hnutí lze zařadit mezi proudy novodobého křesťanství, na jejichž počátku nebývá soubor nového učení, ale vpád nového způsobu života (tzv. probuzení). I když takový „nový život“ je spojen vždy s určitými novými teologickými důrazy, samotné „probuzenecké“ proudy nejsou těmito věroučnými obsahy definovány.

Hnutí obnovy v Duchu svatém, které se objevuje na křesťanské scéně začátkem 20. století a které se od té doby ve třech mohutných vlnách převalilo světem, navazuje na dvě předchozí velká entuziastická hnutí – evangelikalismus a hnutí svatosti. Oproti nim zdůrazňuje tři nové znaky: 1) kázání o zkušenosti křtu v Duchu svatém, 2) používání duchovních darů (charismat) v náboženském životě, s tím, že zvláštní důležitost je dávána daru mluvení jazyky (glosolálie), případně daru uzdravování a 3) plné tělesné a hlasové vyjadřování přítomnosti a moci Ducha při veřejném uctívání a bohoslužbě.

.

PRVNÍ VLNA – LETNIČNÍ HNUTÍ

Časově nejstarší vlnu obnovy v Duchu svatém představuje hnutí letniční. Za jeho počátek se považují dvě události: První představoval prožitek modlitby „cizími jazyky“ několika žáků biblické školy Bethel vedené kazatelem Charlesem F. Parhamem v kansaském městě Topeca v roce 1901. Druhou bylo probuzení, které začalo na Azusa Street v Los Angeles v roce 1906 a vedl ho Parhamův žák, černošský kazatel William J. Seymour. V obou případech svědčili věřící o silném citovém zážitku, který se dostavoval při modlitbách a který popisovali jako silné vědomí Boží přítomnosti. Protože průvodním znakem tohoto zážitku bylo tzv. mluvení jazyky (glosolálie), zvláštní jev, který prý zažili apoštolové při sestoupení Ducha svatého o Letnicích roku 30 n.l., vžilo se pro tento zážitek označení „křest v Duchu svatém“.

MOTLITBA JAZYKY

Pro letniční hnutí představuje mluvení jazyky nezbytné znamení křtu v Duchu svatém.3 A to přesto, že se tento fenomén, pokud odmyslíme období prvotní církve nebo zkušenost některých středověkých mystiků, prvně objevil v Evropě již před vznikem letničního hnutí (např. v Presbyterian Church na Regents Square v Londýně roku 18314 či v Ruské pravoslavné církvi okolo roku 1855).5 Psychologicky vzato nejde při „modlitbě jazyky“ o mluvu nenaučenou řečí, kterou se někde ve světě mluví nebo mluvilo (tzv. heteroglosii), ale o schopnost modlitby, která vstupuje do vědomí člověka bez tvaru mateřského jazyka. Ani modlící se člověk jí nerozumí, i když ji může vnímat jako intenzivní povznesení do Boží blízkosti. Nejde o žádný extatický stav, modlící si stále uvědomuje své „zde a nyní“ a je schopen svůj stav řídit a ovládat (dochází ovšem k disociaci jeho vědomí a zvukové tvarovosti jeho řečového centra). Nesvázanost konkrétní lidskou řečí mu umožňuje „vyjadřovat“ zážitky, které by nebyl schopen formulovat pojmovým diskurzem.6 Charakteristické je, že všichni letniční věří, že mluvení jazyky představuje základní z darů Ducha svatého, kterým Bůh posvěcuje člověka ke křesťanské dokonalosti (podle některých dokonce až k bezhříšnosti) a zmocňuje ho k duchovní službě křesťanskému společenství.

POČÁTKY ROZMACHU

Události na Azusa Street No.312, kde se po tři roky konala nepřetržitá modlitební shromáždění, podnítily explozi, která během dvou let rozšířila nový směr do všech kontinentů světa. Do Evropy se hnutí dostalo prostřednictvím norského kazatele Thomase B. Barratta (sbor Christianie v Oslo) a velmi rychle se rozšířilo přes Švédsko (Lewi Petrus) a Německo (Jonathan Paul) do zbytku Evropy. Pro letniční bohoslužbu byla v té době typická dynamická kázání založená na doslovném výkladu Bible a současně vypjatá citovost s projevy nadšení a zapojování „řeči těla“ do bohoslužby (tleskání, křičení, padání „pod mocí Ducha“, vyhánění démonů, záškuby končetin, pochodování kolem stěn modlitebny tzv. Jericho march apod.). Tyto vnější projevy působily v lidech kolem velký rozruch a vyvolávaly takový odpor, že např. v německém městě Kassel policie pod tlakem veřejnosti letniční shromáždění zakázala a tradiční protestantské denominace, včetně evangelikálů, nové hnutí tvrdě odsoudily. V tzv. Berlínském prohlášení v roce 1909 je označily za dílo ďáblovo a prohlásily, že je rozhodně nelze uznat za Boží dar církvi.7

Odsouzení ze strany stávajících církví ovšem nezabránilo explozivnímu šíření letničního hnutí po celém světě. Postupem doby vznikaly zcela samostatné letniční útvary, které se vzájemně organizačně propojovaly. Ve Spojených státech vznikla v roce 1915 konfederace sborů Assemblies of God jako především „bílá“ odnož letničního křesťanství a brzy poté Church of God in Christ jako odnož převážně „černá“ (tato „černá“ odnož zahrnuje v současnosti i zcela samostatnou šestimilionovou Zionist Church v jižní Africe). V černošském prostředí USA (ale nejen tam) bylo navíc letniční hnutí od počátku pod silným tlakem tradice zvané „Jesus only“, tedy tradice uctívající Ježíše jako výlučného jediného Boha a odmítající křesťanské učení o Trojici. Její skupiny se v roce 1915 od Assemblies of God oddělily a daly podnět ke vzniku třetí velké denominace v rámci letničního hnutí Pentecostal Assemblies of World.8

UZDRAVOVACÍ OBNOVA A POZDNÍ DÉŠŤ

I když rostoucí úspěch letničních se v období mezi světovými válkami projevoval velkým přílivem nových věřících, letniční hnutí jako celek představovalo stále ještě marginální oblast křesťanství. Zlomovým rokem pro další proslulost letničního hnutí byl rok 1948, kdy vznikl stát Izrael.9 Tato politická událost vybudila v křesťanském prostředí USA horečnatá eschatologická očekávání a v letničních kruzích podnítila vznik dvou velkých obnovných hnutí: Předně Uzdravovací obnovy (Healing Revival) Orala Robertse a jiných kazatelů jako Williama Branhama či J. Coeho. Ti se velice proslavili masovými uzdravovacími shromážděními, při nichž tisíce lidí svědčily o neuvěřitelných uzdraveních, která byla za obrovského nadšení přítomných dosvědčována televizními kamerami po celých Spojených státech.10  Druhým z těchto hnutí bylo hnutí Pozdního deště (Latter Rain), které vzniklo v kanadském státě Saskatchewan a které se svými projevy velice blížilo prvotním projevům misie z Azusa Street. S tím rozdílem, že se zde objevilo nové učení o vítězné autoritě věřících, kteří mají vítězit nad Satanem a už nyní ustanovovat Boží království na zemi. Autorita k této moci a také jednotlivé dary Ducha byly přijímány vzájemným vzkládání rukou. To vše působilo ovšem v letničním prostředí podezřele, a tak již v roce 1949 bylo hnutí ze strany Assemblies of God odsouzeno jako odporující tradici.11 Hnutí Pozdního deště záhy splynulo s hnutím Uzdravovacím a po určitém útlumu na konci padesátých let se vrátilo na pentekostální scénu v plné síle v šedesátých letech, kdy začalo ovlivňovat teologii i praxi Hnutí Víry. Poslední mohutný návrat k letničním nastal (především zevními projevy) počátkem devadesátých let s tzv. Torontským požehnáním.

DAVID WILKERSON A TEEN CHALLENGE

Úspěchy letničního křesťanství se projevily nejen v kvantitativním nárůstu počtu příznivců a věřících, ale též ve stále větší proslulosti některých kazatelů. Ale ani nejznámější kazatelka meziválečného období půvabná Aimee S. McPhersonová se nemohla v proslulosti rovnat kazateli Assemblies of God Davidu Wilkersonovi. Wilkerson pocházel z tradiční rodiny letničních kazatelů a v roce 1958 odešel do New Yorku, aby zde více než čtyřicet let působil ve čtvrtích Brooklyn a Bronx mezi gangy mladistvých delikventů a narkomanů. Po počátečních neúspěších shromáždil kolem sebe skupinku konvertitů, kteří začali působit mezi svými bývalými společníky a podnítili tak vznik explozivně rostoucího hnutí, které bylo schopné nabízet mladistvým nejen akutní sociální pomoc, ale i vstup do komunit, v nichž pak mohli dále evangelizačně působit mezi svými vrstevníky. Toto hnutí známé pod názvem Teen Challenge se postupně rozšířilo do celého světa a Wilkersonovo úsilí si záhy získalo všeobecný obdiv nejen v církevních krizích, ale i v kruzích sociálně preventivních pracovníků. Jeho první kniha vydaná v roce 1963 pod názvem Dýka a kříž12 se stala (právě tak jako jeho mnohé knihy následující) světovým bestsellerem a opakovaně inspirovala zástupy nových a nových následovníků k hledání letniční zkušenosti.

APOŠTOLSKÁ CÍRKEV U NÁS

První letniční sbor na území České republiky vznikl nezávisle na vnější misii roku 1910 na severní Moravě (Pavel Wojnar). Letniční skupiny byly rakousko-uherskými úřady registrovány jako náboženský spolek Rozhodní křesťané a v období první republiky se šířily především na Těšínsku a v okolí Prahy, zde pod názvem Záchranný spolek Tábor (Josef Novák). Po zákazu v době 2. světové války a posléze i za komunistického režimu byli letniční nuceni pokračovat se svojí činností – až na krátké období kolem roku 1968 – v podstatě ilegálně. Zprvu byli kryti aktivitami Církve bratrské, ale pro vzrůstající napětí s vedením této církve se rozhodli obnovit roku 1977 vlastní denominaci pod názvem Církev rozhodných křesťanů letničních.13 Vytrvalé snahy o její legalizaci vedly posléze až k soudním procesům, kdy byl žalován stát za nedodržování Ústavy a její rozdílnou interpretaci v obou částech federace (na Slovensku byly letniční sbory povoleny již dříve). Tyto spory byly ukončeny v lednu 1989 oficiální registrací letničních křesťanů u nás pod názvem Apoštolská církev.14

Apoštolská církev (AC) u nás má v současnosti své administrativní středisko v Kolíně a zahrnuje více než dvacet sborů po celé ČR s více než dvěma tisíci členy. Jejím biskupem se stal bývalý horník z Albrechtic u Karviné Rudolf Bubik. Při tvoření struktury AC se její zakladatelé inspirovali klasickým presbyteriánským modelem („sbory jsou samostatné, nikoliv nezávislé“) a ekonomická samostatnost sborů je zajišťována systémem dobrovolných desátků. Tak jako ve všech probuzeneckých církvích se i v AC vytváří systém domácích skupinek, které se přes týden setkávají zvlášť, a většina členů sboru je zařazena do některé z nich.

BRANHAMISTÉ

Apoštolská církev však není jedinou denominací u nás, která vzešla z letniční tradice. Unitářská větev (tzv. „Oneness“), z hlediska ostatních letničních proudů bludařská, je reprezentována následovníky amerického „uzdravovacího“ kazatele Williama Branhama (1909 – 1965), jejichž významná část nyní vystupuje pod názvem Svobodná lidová misie (pod vedením německého misionáře E. Franka). Za svého života proslul Branham nejen údajnými zázraky, ale také tím, že odmítl víru v Trojici. Jeho první následovníci se u nás objevili již v 60. letech na Ostravsku a Královéhradecku, ale velmi úspěšní byli i v Africe, kde v současnosti udávají asi 800.000 příznivců. Toto ohromující číslo je však pouze jedním z mnohých. Neboť vezmeme-li letniční křesťanství jako celek, představuje toto hnutí jeden z nejrychleji rostoucích proudů v rámci křesťanství. Zvláště v Latinské Americe (pastor Omar Cabrera v Chile), Africe (William Kumuyi v Nigerii) či Koreji (pastor Yonggi Cho ze Soulu) dochází k neuvěřitelnému nárůstu věřících, kteří se hlásí k letniční zkušenosti. V současné době se odhaduje asi 120 milionů věřících hlásících se k tomuto hnutí.

.

DRUHÁ VLNA – CHARISMATICKÉ HNUTÍ

Po určitém odlivu myšlenek a důrazů klasického letničního hnutí v období 2. světové války došlo na přelomu 50. a 60.let k jejich opětovné renesanci, tentokrát ovšem i uvnitř tradičních církví. Za „otce“ této druhé vlny pentekostalismu bývá označován episkopální duchovní Dennis Bennet z Kalifornie, který podle svých slov přijal v roce 1959 křest Duchem svatým a podnítil tak v protestantských denominacích vznik hnutí, pro něž se záhy vžil název charismatické (charisma = z řec. dar z milosti). Na rozdíl od klasických letničních znakem charismatiků bylo nejen to, že dar jazyků (glosolalie) pro ně nebyl nezbytným znakem křtu v Duchu svatém, ale zejména to, že od počátku nejevili výraznou touhu po vnější misii ani po opuštění svých stávajících církví. Naopak v charismatickém hnutí šlo spíše o tendenci prodchnout v letničním duchu celé stávající křesťanstvo.15

Hlavním a klíčovým připravovatelem nově vznikajícího charismatického hnutí byl původně letniční kazatel David du Plessis, jemuž se prý v roce 1936 dostalo proroctví, že Bůh sešle do tradičních církví svého Ducha a že k tomu použije jeho jako svého nástroje. V roce 1948 dostal prý zjevení, že čas seslání Božího Ducha nastal, a tehdy navázal kontakt se Světovou radou církví a na počátku šedesátých let se účastnil jako pozorovatel i II. vatikánského koncilu. I když se tyto aktivity nesetkaly mezi letničními s přílišným porozuměním a du Plessis byl v roce 1962 z Assemblies of God vyloučen, neustal ve svém ekumenickém úsilí a stal se posléze prvním nekatolíkem, který v roce 1983 získal za vynikající službu celému křesťanstvu zlatou medaili „Good merit“ od papeže Jana Pavla II.

KATOLICKÁ CHARISMATICKÁ OBNOVA A MESIÁNSKÉ ŽIDOVSTVÍ

Vztah ke katolictví nabyl v nově vznikajícím hnutí zásadní důležitosti. V roce 1967 se charismatické projevy začaly objevovat i mezi členy katolické církve na amerických univerzitách Duquesne v Pittsburghu a Notre Dame v Indianě. V Pittsburghu to byli dva laičtí učitelé teologie R. Kiefer a B. Storey, kteří pod vlivem knihy Davida Wilkersona Dýka a kříž začali hledat letniční zkušenost v rámci katolických modlitebních shromáždění. Na Notre Dame University zase skupina katolických intelektuálů prý přijala dary Ducha prostřednictvím vkládání rukou přímo od členů Assemblies of God. Tito „letniční katolíci“ neměli ovšem v úmyslu opouštět svoji denominaci a naopak se zdálo, že zkušenost „křtu v Duchu“ upevňuje jejich katolickou orientaci, včetně mariánské úcty. To vedlo ze strany klasických letničních nejprve k údivu a potom k roztrpčení, tím spíš, že po určitém váhání bylo celé hnutí oficiálně zaštítěno autoritou belgického kardinála Leona J. Suenense a německého teologa Heriberta Mühlena. Pod názvem Katolická charismatická obnova (KCHO) se během sedmdesátých let definitivně oddělilo od letniční terminologie a etablovalo se jako uznávaná složka katolické spirituality.16 Zcela pozoruhodným jevem bylo ovšem to, že přibližně v téže době se začaly v Kalifornii v prostředí hippies a Ježíšovského hnutí17 objevovat charismatické tendence i v rámci klasického judaismu. Ty vedly k vykrystalizování tzv. Mesiánského židovství, judaistického proudu, který se přelil z USA do státu Izrael. Mesiánské židovství vyznává Ježíše jako Mesiáše a Boha, i když při tom usiluje o zachovávání tradiční židovské liturgie a judaistického způsobu života.

PASTÝŘSKÉ HNUTÍ

Na rozdíl od letničního hnutí existovala v charismatickém hnutí snaha obnovovat a oživovat stávající křesťanstvo entuziastickou zbožností zevnitř. Touha nerozdělovat církve však bohužel nezabránila tomu, aby u mnohých charismatických skupin nevznikl pocit výlučnosti a duchovní nadřazenosti, který vedl k faktickému dělením a konfliktům se stávajícími autoritami. Tím spíše, že mnozí charismatici začali zakládat své vlastní „mezidenominační“ organizace, kterými se usilovali prorůstat stávající církevní společenství, a na autoritu jejich vůdců brali občas menší ohled než na autoritu svých představitelů.

Organizátoři tohoto tzv. Pastýřského hnutí (Shepherding Discipleship), z nichž nejznámější byli Derek Prince, Bob Mumford, či Charles Simpson,18 zdůrazňovali autoritu charismatických vůdců napříč členstvem stávajících církví, což se stalo zdrojem mnohých kontroverzí i mezi samotnými charismatiky. Po určitém váhání byla koncepce Pastýřského hnutí většinou charismatiků odmítnuta a antidenominační působení se začalo projevovat spíše tím, že „nezávislí“ charismatici začali vystupovat ze starých církví a zakládat zcela samostatné sbory (které se ovšem zdráhali nazvat denominacemi).19 Zatímco charismatická obnova v tradičních církvích projevuje poslední dobou zjevné známky odlivu, jsou to v devadesátých letech právě tyto samostatné sbory, které vykazují mimořádné misijní úspěchy po celém světě (jihovýchodní Asie, Afrika, Jižní Amerika).

CHARISMATICKÉ HNUTÍ U NÁS

Počátky charismatického hnutí v České republice lze vystopovat již od počátku 70. let a jsou spojeny s působením česky mluvícího Angličana Johna McFarlana a misionářů americké evangelikální organizace Navigátorů. Zásadní událostí pro rozvoj hnutí byla charismatická konverze pastora sboru Českobratrské církve evangelické v Praze na Maninách Dana Drápala v roce 1979. V té době byla do ČSSR ve stále větší míře pašována charismatická literatura a vznikající charismatické hnutí bylo nejvíce ovlivněno učením představitele Pastýřského hnutí, profesora univerzity v Cambridge Angličana Dereka Prince. Navzdory tlaku ze strany StB prošlo maninské společenství explozivním růstem a v letech 1977 – 1989 zdvanácteronásobilo(!) počet svých členů. Pro věroučné a organizační neshody (neuznávání křtu dětí na jedné straně a regionální členění a „skupinkový systém“ na straně druhé) se však v roce 1990 oddělilo od mateřské církve a přejmenovalo se na Křesťanské společenství Praha. Počet jeho členů se stabilizoval na současných zhruba 800 dospělých příslušnících.20

Sbory s podobným laděním vznikaly po celé ČR a v současné době tvoří tzv. Křesťanská společenství mnohočetný svazek více než 30 nezávislých charismatických sborů po celé republice, které mají celkem asi tři tisíce členů. Vedle dalších sborů, které nechtějí být začleněny pod žádnou denominaci („Dobrá zpráva“ v Jablonci n/N, „Caesarea“ v Opavě, „Ježíš přijde“ v Brně), působí u nás i početně velké skupiny katolických charismatiků pod vedením výrazných autorit Aleše Opatrného, Michaela Slavíka a Michaela Špilara, který vystřídal ve funkci hlavy KCHO její dlouholetou celorepublikovou koordinátorku Kateřinu Lachmanovou. Kromě toho působí na našem území i celá jedna charismatická denominace – Jednota bratrská. V ní charismatické křídlo v čele s kazatelem libereckého sboru Evaldem Ruckým získalo převahu nad tradičním směrem a to dovedlo Jednotu bratrskou až ke schizmatu. Organizací, která se usiluje zastřešovat všechny misijní a biblické aktivity církví vstřícných vůči charismatickému hnutí, se stala Křesťanská misijní společnost s ústředím v Praze. Ta se – snad v duchu idejí bývalého člena Pastýřského hnutí Dereka Prince – cítí být povolána též k vyššímu úkolu sjednocení všech křesťanů v Čechách.

.

TŘETÍ VLNA – VINIČNÍ HNUTÍ A HNUTÍ VÍRY

Současně s růstem věřících, kteří se hlásili k charismatické zkušenosti bylo možno od počátku osmdesátých let pozorovat v rámci Druhé vlny i jistý přesun akcentu. Důraz se začal klást na dary uzdravování, vymítání démonů, na Boží moc a zázraky působící „zde a nyní“ a také na to, aby obnovení v Duchu svatém zasáhlo tradiční evangelikální církve. Teologicky nové bylo, že „dary Ducha“ začaly být vnímány spíše jako dispozice, kterou je možno duchovním úsilím dále rozvíjet.21 Aby se tento nový radikální proud odlišil od tradičního hnutí letničního (první vlna) a charismatického (druhá vlna) začalo se o tomto hnutí hovořit jako o třetí vlně pohybu Ducha svatého.

VINIČNÍ HNUTÍ

I když na počátku termínu Třetí vlna stál americký teolog a misionář v Bolivii Peter C. Wagner, jejím nejznámějším představitelem se stal zakladatel sdružení amerických sborů Vinice (Vineyard Christian Fellowship), bývalý džezový hudebník John Wimber. Na přelomu 70. a 80. let působil Wimber pod Wagnerovým vedením na Fullerově semináři v Pasadeně v Kalifornii a při jednom ze svých praktických seminářů ho prý zázračně vyléčil z vysokého krevního tlaku. Wimber ovšem nechtěl své působení dávat do souvislosti s charismatickým hnutím, neboť hlavním jeho tématem se stala tzv. evangelizace mocí. Ta viděla významnou podporu hlásání evangelia ve znameních a zázracích – především v masových uzdravováních, v omdlévání pod mocí Ducha a ve vyhánění démonů.22 Pod vlivem těchto znamení se tisíce a tisíce lidí začaly nově obracet k Bohu, což vyvolalo nadšenou expanzi, která toto hnutí rozšířila do celého světa (na prvním místě ovlivnila samozřejmě charismatické a letniční křesťany, z nichž asi nejznámějším se u nás stal kazatel Assemblies of God argentinec Claudio Freidzon).23 Sám Wimber kladl stěžejní důraz na moc Božího Ducha a na rozdíl od charismatického hnutí začal popírat, že by „křest Duchem“ byl nutnou klíčovou zkušeností. Podle Wimbera může jednotlivec vzkládáním rukou přijmout „dary Ducha svatého“ i bez toho, že by prošel zkušeností křtu v Duchu svatém. Takže spíše než o „křtu“ se v rámci třetí vlny začalo hovořit o „naplnění“ či „zmocnění“ Duchem svatým (ve smyslu „zmocnění“ k něčemu).

TORONTSKÉ POŽEHNÁNÍ

Největší rozruch, který upoutal pozornost veřejnosti na sbory Třetí vlny, nastal v první polovině devadesátých let v souvislosti s tzv. Torontským požehnáním. To mělo začátek v roce 1993 v torontském letištním sboru Airport Vineyard Church u pastora R. Clarka. Znovu a obzvlášť intenzivně se v něm objevily fenomény připomínající počátky letničního hnutí těsně po Azusa Street – divoké tělesné projevy exaltace spojené s tzv. svatým smíchem, lvím řvaním, psím štěkotem a kohoutím kokrháním, křečemi a záškuby celého těla. Ale znovu se objevilo i to, co také známe z dějin probuzeneckých hnutí – odsouzení ze strany mateřských denominací (konkrétně ze strany viničních sborů Association of Vineyard Churches). Opět se ukázalo, že letniční a charismatičtí křesťané jsou velmi citliví na každé nové projevy a na každou novou teologii, a zatímco někteří je přijímají s nadšením jako platformu pro nové a intenzivnější sjednocování charismatických a letničních křesťanů, jiní se od nich zarputile distancují. Torontské požehnání začalo sjednocovat a vstřebávat do sebe myšlenky i akcenty všech – vzhledem ke klasickým letničním „heretických“ – proudů minulosti (Uzdravovací obnovy, hnutí Pozdního deště i Hnutí Víry), ale současně začalo i rozdělovat. Což je skutečnost, která velmi připomíná postoje pentekostálních křesťanů i k poslednímu velkému hnutí, které se jako bouře přehnalo přes obnovu v Duchu svatém – k hnutí Víry.

HNUTÍ VÍRY

Počátky hnutí Víry spadají v jedno s počátky charismatického hnutí šedesátých let, ale teologie i praxe hnutí Víry jsou značně odlišné. Spojují křesťanské učení o Boží moci s hnutím lidského potenciálu, jedním ze zdrojů inspirace hnutí New Age. Hnutí Víry hlásá, že je v možnostech každého člověka být zdravý, šťastný, bohatý, a je dokonce v jeho možnostech vytvářet realitu, v níž žije. Podle tohoto učení Bůh chce, aby člověk ve všech směrech prosperoval. Teologie prosperity dokonce prohlašuje, že jediným limitujícím faktorem lidské úspěšnosti je lidská víra, respektive lidská řeč. Člověk má jen to, čemu doopravdy věří, co si představuje jako realitu a o čem hovoří jako o hotové věci (na rozdíl od informujícího slova logos, slovo vyřčené ve víře, které realitu působí, je rhéma).24 Věřící křesťan má být podle tohoto učení naprosto zdravý, bohatý a všestranně úspěšný, a pokud tomu tak není, je to chyba člověka, protože má malou víru, případně je to vliv démonů, jimiž je člověk posednut.

I když velké hnutí kolem daru uzdravování spojené se jménem Orala Robertse se v USA rozvinulo již v období po II. světové válce, za duchovního otce hnutí Víry bývá považován až bývalý letniční kazatel Kenneth E. Hagin. Hagin navazoval na tradici „pozitivní teologie“ E. W. Kenyona (1867 – 1948) a v padesátých letech prošel Uzdravovací obnovou. Svým následovníkům sugeroval odmítání lékařské péče a nad svými protivníky občas vyslovoval kletby. Ale i když byl obviňován, že takto zavinil i několik úmrtí, jeho věhlas stále rostl. V roce 1967 založil v oklahomské Tulse vlastní biblickou školu Rhema Bible Institut a vytvořil z tohoto města světové centrum hnutí Víry.25 Odtud šířil své myšlenky o prosperitě do celého světa, zvláště mezi klasické letniční a charismatické sbory, takže během následujících let byli jím poznamenáni nejen nejznámější „pastýřští“ kazatelé B. Mumford či Ch. Simpson, ale i letniční kazatelé jako Yonggi Cho v Jižní Koreji či R. Bonnke v Africe.26 Hlavně černý kontinent je velmi ovliňován Haginovými myšlenkami (a myšlenkami jeho následovníka Kennetha Copelanda). Jihoafrický Johanesburg, kam odešli někteří Haginovi žáci, jako např. Ray a Linda McCauleyovi, aby zde založili vysoce prosperující Rhema Bible Church of South Africa, se stal nejvýznačnějším centrem hnutí Víry na jižní polokouli.27

SITUACE U NÁS28

Na konci 80. let to byl maninský sbor pastora Drápala, který se nacházel pod silným vlivem myšlenek Haginova žáka, berlínského kazatele W. Margiese (sbor Philadelphia), ale v současné době naši republiku nejvíce ovlivňuje evropské centrum hnutí Víry ve švédské Uppsale. Jeho hlavní postavou je jiný Haginův žák Ulf Ekman, který je současně vedoucím mezinárodní organizace Slovo života. Kořeny této organizace u nás jsou nezávislé a jsou spojeny s misijním úsilím Zambijčana Henryho Kashweki, kazatele Alexandra Fleka a založením pražského sboru Voda života. Ten se v polovině 90. let připojil k mezinárodní rodině sborů Slova života a od té doby se oficiálně přihlašuje k uppsalskému centru. V současné době provozuje Slovo života u nás vlastní biblickou školu v Brně (do roku 1999 ředitel Jiří Zdráhal) a jeho sbory jsou vedeny částečně českými, částečně švédskými vedoucími.

Druhou rodinu sborů hnutí Víry u nás představuje dílo australského misionáře Steva Rydera, který proslul masovými uzdravovacími shromážděními ve sportovních halách bezprostředně po revoluci 1989. Ryder přišel poprvé do Československa již počátkem roku 1990 a během svých několika návštěv založil v ČR několik sborů pod názvem R.O.F.C. (Reach out for Christ). Ryderovy sbory se uchytily především na Moravě a jejich čelním představitelem je pastor Todd Levin z Bruntálu.

Konečně k hnutí Víry náleží v České republice i misijní aktivity pod názvem – Nový život v Ústí nad Labem (orientovaný na Sbor víry v Budapešti), Holy Ghost End Time Ministries ugandského misionáře Festuse Nsohy na lounsku a pražské biblické školy Dómata („střechy“, odnož Haginovy školy Rhéma) a Victory Christian Center (odnož oklahomské školy pastora Dohertyho), Křesťanské společenství víry v Dobříši a pražské Nové začátky Jerryho Lillarda a Alexandra Fleka. Učení Víry však v současné době zastává i extravagantní australský reemigrant John Podmolik, který založil v roce 1998 v Olomouci církev Pánova cesta (Cesta Panujícího) a pokouší se kompilací českých a anglických textů vytvořit vlastní „překlad“ Bible.

.

POZNÁMKY

1) Uvědomuji si, že terminologie týkající se Hnutí obnovy v Duchu svatém není jednotná a že termín „pentekostální“ může být mnohými považován za zavádějící. Po určitém váhání jsem přesto termín „pentekostální“ ponechal, protože jsem se nesetkal s žádným jednoduchým termínem, který by souhrnně označoval všechny tři vlny vylévaní Ducha svatého.

2) Hocken P.: Strategie Ducha?, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1998.

3) Franc A.: Historie letničního a charismatického hnutí (Sborové listy AC Brno, 1997 – 1998), str. 3, str. 5.

4) Valenta J.: Letniční a charismatická hnutí, diplomová práce, FFUM v Brně, 1999, str. 13.

5) Franc A.: Historie … str. 2.

6) Mühlen H.: Modlitba v jazycích, in Charismatika (3.díl), samizdat.

7) Fojtík F.: Charismatické hnutí, písemná práce, 1996, str. 7.

8) Valenta J.: Letniční … str.46 – 48.

9) Poválečné období probudilo v prostředí letničních církví k životu i zcela extrémní mesiášská očekávání. Především na Dálném Východě, kde podnítila vznik a posléze celosvětovou expanzi náboženského imperia „mesiáše“ Sun Myung Moona a jeho Církve sjednocení (moonisté).

10) Na podpoře Robertsových aktivit se podílela i vlivná organizace Mezinárodní společenství podnikatelů zvěstujících plné evangelium založená v roce 1952 arménským Američanem Demosem Shakarianem. Svým učením, že „osoba, která je naplněna Duchem svatým bude mít úspěch v obchodě, vyrábět lepší traktory a automobily než konkurence, … a pokud je to fotbalista, bude dávat více gólů než osoba, která Duchem svatým naplněna není“ (W. Hollenweger) velmi výrazně ovlivnila později vzniklé hnutí Víry.

11) Valenta J.: Letniční … str.57 – 58.

12) Wilkerson D.: Dýka a kříž, Křesťanský život, 1990.

13) Franc A.: Historie … str.7 – 9.

14) Valenta J.: Letniční … str. 91.

15) Franc A.: Historie … str. 4.

16) Valenta J.: Letniční … str. 70 – 80.

17) K Ježíšovskému hnutí se řadí i extrémní skupina Dětí Božích Davida Berga, která (později pod názvem Rodina lásky) proslula sexualizací křesťanství a vysíláním dívčích misionářek do ulic, aby prostitucí získávaly nové konvertity (tzv. Flirty-Fishing).

18) Derek Prince se později veřejně od některých aktivit tohoto hnutí distancoval a činil z některých svých postojů pokání.

19) Franc A.: Soukromý dopis, archiv autora.

20) Vojtíšek Z.: Netradiční náboženství u nás, rukopis 2. vydání.

21) Valenta J.: Letniční … str. 85.

22) Fazekaš Ľ.: Dějiny entuziastického křesťanstva, samizdat, str. 9.- 11.

23) Freidzon C.: Duchu svatý, hladovím po tobě, Křesťanský život, Albrechtice 1997.

24) Vojtíšek Z.: Netradiční … str. 49 – 50..

25) Hagin K.E.: Plány, záměry a cíle, Altac, Sedlčany, 1993.

26) Fazekaš Ľ.: Dějiny … str. 11 – 13.

27) Hocken P.: Strategie … str. 61.

28) Vojtíšek Z.: Netradiční … str. 51.

.

Prokop Remeš (článek vyšel v časopise Dingir 1999/3)

.

Repro internet:

http://www.abcgallery.com/E/elgreco/elgreco5.html

http://www.abcgallery.com/V/vandyck/vandyck69.html

http://www.sekty.sk/sk/articles/show/148