AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Hagioterepie – nový směr existenciální psychoterapie?

Náboženskost představuje geneticky podmíněnou vlastnost lidské psychiky a hranice mezi ateismem a náboženskou vírou nejsou zcela jasné. Existují zjevné patologie náboženskosti, a s nimi úzce související patologie morální a axiologické, o nichž je možno předpokládat, že se podílejí na etiopatogenezi některých psychických poruch. V těchto případech se jeví jako účelné zaměřit terapeutické působení přímo na duchovní struktury osobnosti (hodnotové, morální a numinózní). Terapeutická strategie vykazuje oproti klasické psychoterapii určitá specifika, která nás vedou k tomu, že v PL Bohnice tyto formy psychoterapie označujeme souhrnným termínem hagioterapie.

ÚVOD

Do prostoru mezi klasickou psychoterapií (případně psychiatrií) a náboženstvím terapeuticky vstupují čtyři obory lidské činnosti: pastorace, pastorační terapie, transpersonální psychologie a hagioterapie. Každá z nich vyrůstá ze specifického pozadí, z charakteristického světonázoru, a každá je nadána odlišnou mírou psychoterapeutického potenciálu.

Pastorace představuje činnost institucionalizovaného náboženství za účelem uspokojování náboženských potřeb jednotlivců. Vyrůstá z náboženského vidění světa a se svojí nabídkou se obrací k lidem uvědoměle věřícím, nebo aspoň k těm, kteří jsou ochotni náboženské vidění světa akceptovat. Modifikovanou formu pastorace představuje pastorační terapie, psychologicko terapeutický směr užívající prostředků a postupů klasického křesťanského duchovního vedení k psychoterapeutickým účelům. Oba tyto proudy vycházejí z explicitního teismu, ale na rozdíl od pastorace jde pastorační terapii primárně nikoliv o spásu duše, ale o duševní uzdravení.

Ze strany psychologie vstupuje do náboženské oblasti především transpersonální psychologie se svým zaměřením na mimořádné stavy vědomí a prožitky náboženských a mystických zkušeností. Na rozdíl od náboženství odmítá transpersonální psychologie tyto prožitky věroučně interpretovat, a sama sebe často vnímá jako pouhou náboženskou psychotechnologii.

Do oblasti lidské náboženskosti však svými účinky zasahují i ty psychoterapeutické směry, které ovlivňují duchovně hodnotové struktury člověka. Ústřední kategorií hodnotových struktur je pojem dobra, a pokud se terapeutické intervence zaměřují na morálně axiologické struktury jako na svůj primární cíl, označujeme je v PL Bohnice jako hagioterapie („hagios“ = jedinec usilující o dobro, tedy člověk nábožný, svatý). Vycházíme tím současně ze sociobiologických koncepcí, které považují široce vnímanou náboženskost (zahrnující nejen struktury numinózní, ale i axiologické a morální) za jednu z nejmocnějších intervenujících sil lidské psychiky, geneticky podmíněnou, ve všech jedincích přítomnou a evolučně výhodnou pro přežití druhu Homo sapiens.

Hagioterapie se ovšem neodvozuje pouze ze stávajících psychoterapeutických směrů (zejména existenciální analýzy a logoterapie), ale v užším slova smyslu vychází ze specifické teorie, zvláště z prací R. L. Selmana (Ontogeneze přejímání sociální perspektivy), Lawrence Kohlberga (Ontogeneze morálního myšlení) a Jamese W. Fowlera (Ontogeneze stadií víry), kterou zpracovává do specifického psychoterapeutického postupu. Navíc z hlediska teologického se cítí obohacována zkušenostmi křesťanské spirituality, zejména zkušenostmi tzv. Otců pouště, křesťanských mnichů poustevníků z Egypta a Sýrie v období 4. až 6. století našeho letopočtu.

TEORETICKÝ ZÁKLAD

Pavel a Maruška jsou dva lékaři, kteří po promoci nastupují na klinice nádorových onemocnění v Praze. Díky svým mimořádným schopnostem získá Pavel stipendium na půlroční stáž na špičkovém onkologickém pracovišti ve Velké Britanii. Před odletem se s Maruškou domluví, že po návratu domů bude svatba. V letadle však dojde k nečekané události. Během letu vzplane jeden z motorů letadla a stroj se začne řítit k zemi. Pavel, který se vždy považoval za ateistu, prohlásí: „Bože, jestli to přežiji, slibuji, že zanechám kariéry vědeckého pracovníka a odejdu jako řadový lékař do Afriky pomáhat vlastníma rukama nejchudším z nejchudších“. Letadlo dopadne na zem, dojde k výbuchu, všichni zahynou, pouze Pavel jakoby zázrakem přežije. V nemocnici ho navštíví Maruška a líčí mu, jak se těší na jejich společnou práci na klinice. Pavel jí vypráví o okolnostech havárie a svěřuje se jí, že neví, co má dělat. Maruška řekne, že rozhodnout se musí on sám, pokud se však rozhodne pro Afriku, ona s ním do Afriky rozhodně nepůjde… Co má učinit Pavel? A proč to má učinit?

„Pavlovo dilema“ švýcarského psychologa F. Osera, jehož modifikovanou verzi zde uvádím, je jedno z nejznámějších morálních dilemat vztahujících se k nevědomé náboženskosti člověka. Orientačně lze říci, že odpověď „jít do Afriky“ je považována za odpověď náboženskou. Neboť neexistuje žádný empirický důvod, proč by měl jedinec v Pavlově situaci přijímat závaznost slibu, který dal Bohu, pokud v jeho existenci aspoň podvědomě nevěří. Ale to je třeba blíže vysvětlit.

V souladu s poznatky současné sociobiologie považuje J. W. Fowler  hranice mezi ateismem a teismem za ne zcela jasné, a vzhledem k těmto nejasnostem pojednává ve svých pracích o fenoménu náboženskosti v širším pohledu. Náboženskou víru chápe jako způsob, jímž jedinec či skupina vstupují do silového pole života a hledají v něm svoji osobní stabilitu. Náboženská víra pro něj představuje hypotézu o existenci neempirické skutečnosti, která je přijímána jako základní regulativ lidského života. Podle Fowlera lidé nevěří proto, že by pod tlakem empirické evidence „museli“, ale protože určité hodnoty jsou pro ně výhodné, neboť slibují, že dodají na hodnotě i lidem samým. S určitou mírou rezervovanosti je možno říci, že náboženskou, respektive duchovní sférou se rozumí právě oblast hodnot.

Fowlerovo pojetí víry není ovšem stacionární, ale představuje strukturální model s několika stupni, které probíhají během ontogeneze v pevném pořadí a žádné stadium nemůže být přeskočeno. Fowler a na něj navazující Peck usilují o to, aby jejich model byl nezávislý na obsahu víry, ale aby závisel pouze na charakteristických strukturálních znacích víry. Řečeno poněkud zjednodušeně: nepopisují co víry, ale jak víry.

Oba autoři považují vývoj náboženskosti za neoddělitelně spjatý s vývojem morálním. Podle R. M. Hareho  je veškerá etika fundována nábožensky. Neboť je logicky nemožné z toho, co „je“ (empirická věda), odvozovat závěry o tom, co „má být“ (etika). Proto ve svém popisu „jak“ víry diferencují Fowler a Peck podle struktury morálních argumentací nábožensko duchovní ontogenezi do šesti (Fowler), respektive čtyř (Peck) vývojových stupňů:

1. Správné = já chci: Centrální duchovní charakteristikou je prospěchářství. Vztahy k druhým lidem jsou zjevně či skrytě manipulující a parazitující. Neexistuje žádný jiný mechanismus, který by ovládal vůli, než anticipace „co z toho budu mít“. (Odpovědi typu: „Měl by zůstat v Česku, protože život tady je pohodlnější.“ „Nic by si tam nevydělal.“ „Měl by jít do Afriky, jinak by ho mohl Bůh potrestat.“ Apod.)

2. Správné = „vyšší“ řád: Centrální duchovní charakteristikou je konvence případně autorita. Pro vztahy k sobě a druhým lidem není určující logická konzistence argumentace, ale očekávání referenčních sociálních skupin, případně mínění jasně definované autority. (Odpovědi od: „Plnit sliby je hloupost, protože svět je hnusný.“ Až po: „Dal slib a sliby se musí plnit.“)

3. Správné = svědomí: Centrální duchovní charakteristikou je autonomie. Kritériem vztahu k sobě a druhým lidem je individuální a nezávislé svědomí a logicky konzistentní aplikace etických norem na konkrétní situaci. (Odpovědi typu: „Nedá se říci, co by měl Pavel dělat. Slib v extrémní situaci nebyl dán svobodně, proto nezavazuje.“ „Situace nemá řešení, museli bychom vzít v úvahu další faktory, které ovšem ze zadání neznáme.“)

4. Správné = motivace bez sebeobran: Centrální duchovní charakteristikou je empatie a transcendentalita. Kritériem vztahů k sobě a druhým lidem je rezignace na sebeobranné zaměření meziosobní komunikace, schopnost přijímat druhé bez jakýchkoliv obran, schopnost dávat druhým prožít, že jsou milováni. Láskyplný zájem o druhé je silnější než imperativ vyhnout se vnitřní bolesti a nebýt zraňován. (Odpovědi typu: „Je jedno, co Pavel udělá, důležité je, proč to udělá: kvůli sobě nebo kvůli svým pacientům?“ „Musíme opustit představu, že existuje jen jeden správný směr jednání. Zásadní pro „správné“ rozhodnutí je motiv, kterým je toto rozhodnutí neseno.“)

Fowlerovo a Peckovo dělení vychází z atribučních schémat kategorického imperativu a představuje pouze podrobnější rozpracování škály na měření náboženské orientace, s kterou vystoupil v šedesátých letech G. W. Allport. Podle Allporta jednotlivci s tzv. vnější náboženskou orientací používají náboženství pro své vlastní cíle. Teologicky vyjádřeno, obracejí se k Bohu bez toho, aby se odvrátili od sebe. Specifickou věrouku přijímají jen výběrově a náboženství jim slouží k mimonáboženským cílům (pocit bezpečí, společenské postavení, útěcha atd.) – je jim prostředkem. Jednotlivci s tzv. vnitřní orientací překonávají svůj narcismus, internalizují vyznání víry a žijí své náboženství tak, že je jim cílem. Náboženství má vliv na celý jejich život a projevuje se láskou k bližnímu.

Nábožensko duchovní vývoj k zralejším formám není ovšem přímočarý, může ve svém průběhu ustrnout v některé fázi, nebo klesnout na předcházející úroveň. Duchovně náboženská složka pak není obohacením osobnosti, ale naopak – může být brzdou dalšího rozvoje. Proto při terapeutických aplikacích se má podle Pecka usilovat o to, aby jedinec dokázal zakomponovat duchovní (morálně axiologickou) dimenzi do své osobnosti na vývojově odpovídající úrovni. Centrálními terapeutickými pojmy jsou dobro a zlo, ale na rozdíl od klasické morálky a náboženské pastorace skutečností, o níž tu jde, nejsou konkrétní životní (morálně hodnotové) volby, ale akomodace struktur, v nichž konkrétní životní volby probíhají.

Z historického hlediska je zajímavé, že cílem duchovní cesty podle Otců pouště také nebyl ideál morální bezchybnosti, ale zdraví duše. Duše je podle nich zdravá tehdy, je-li sama v sobě integrována, ve všech svých biologických, morálních i hodnotových dimenzích. Hodnoty – které představují jednu ze základních osobnostních struktur – je však možno uspořádávat různě. Terapeuticky zásadní dělení, právě tak jako u Allporta, bere podle Otců pouště v úvahu vztah k naší sebestřednosti. Na jedné straně stojí náš narcismus a egocentrismus, jinak řečeno to, co nám dělá dobře (v psychologické terminologii náš well-beeing), a protipólem tohoto zaměření je transcedence, překračování hranic vlastního směrem k druhým lidem a k Bohu. Jak poukazuje Křivohlavý, v zorném úhlu tohoto uspořádání je možno chápat i relevantní formulace současné psychologie, které se snaží orientovat v oblasti hodnot. Např. odlišení toho, co rozumíme slovem „být“, od toho, co rozumíme slovem „mít“ u Ericha Fromma, či odlišení toho, co se rozumí v interpersonálním styku termínem „dáti“ od „bráti“ v oblasti sociální psychologie.

PRAKTICKÉ APLIKACE

Za nejdůležitější indikaci hagioterapie považujeme v PL Bohnice ty psychopatologické stavy, u nichž lze předpokládat, že nedostatečná konzistence morálně hodnotových struktur, rozkolísání morálně hodnotových obsahů a z toho plynoucí poruchy motivace se spolupodílejí na etiopatogenezi základní psychické poruchy. V praxi jde především o pacienty z oddělení závislostí, jak mužů tak žen, ale i o pacienty s neurotickými poruchami, poruchami prožívání životního smyslu či poruchami osobnosti.

Základní terapeutickou formou jsou skupinové „meditace“ nad biblickým textem inspirované duchovními postupy Františka Saleského, Ignáce z Loyoly a Ludvíka Granadského. Z psychologického hlediska jde v zásadě o tematicky orientované skupiny, jejichž otázky a problémy jsou inspirovány náměty biblických příběhů a zde obsaženými morálními konflikty a životními postoji. Skupiny jsou direktivně řízené, fluktuující, průběžně obměňované a alternativně dobrovolné. Zaměřují se na zpracování názorů a postojů. Očekává se, že se každý účastník k tématům vyjádří, a to konkrétně a ze své osobní zkušenosti, že promluví o svých zážitcích a pocitech. Oceňuje se vysoce upřímnost, přímočarost a schopnosti být „sám sebou“ v nejlepším slova smyslu, každá neupřímnost se „trestá“. To se týká nejenom klientů, ale i terapeutů.

Terapeutická intervence si klade v zásadě dva cíle: Obecný a speciální. Obecný se zaměřuje na rozbíjení obrazu falešného sociálního Já, respektive na rezignaci na závislost klienta na jeho vlastním sociálním sebepojetí. Současně se zaměřuje na přitakávání pravému, dosud většinou odmítanému autentickému Já. Konečným terapeutickým cílem v tomto smyslu je navození stavu vstřícnosti k zásadní osobnostní proměně a restrukturalizaci hodnotového systému, s jakým se setkáváme například při hlubokých náboženských konverzích či v úvodních stadiích „kapitulace“ v samořídících skupinách typu Anonymních alkoholiků či Anonymních narkomanů.

Speciální cíl terapeutického ovlivňování postihuje oblast morálně axiologickou. V prvním stupni spočívá v procvičování schopnosti přijímat odlišné sociální perspektivy, v konkrétním případě tedy schopnosti prožitkového ztotožňování se s jednotlivými postavami biblických příběhů. V druhém stupni jde o schopnost zaujímaní hodnotově morálních postojů k nejrůznějším morálním dilematům. Důležitá je ovšem argumentace. Jak jsme viděli, algoritmus hodnotových vzorců lze dělit do sekvenciálních stupňů, které jsou hierarchicky uspořádané. Dochází-li ke konfrontaci pacientů s morálními argumenty, jež leží jeden stupeň nad jejich vlastním stupněm, je to vždy relativně vhodný předpoklad pro podnícení konfliktu podporujícího další vývoj (příslušný „+1 argument“ musí být pochopitelně obsahově protikladný mínění klientů a měl by být přesvědčivější než vlastní pozice). Pokud se v debatách objeví náboženská tematika, nevyhýbáme se jí, protože společně s Franklem předpokládáme, že problematika hodnot a smyslu konec konců vždy ukazuje ke svému religióznímu zakotvení.

Z teologického hlediska lze tato skupinová setkání označit za formu hlubinně psychologického výkladu Písma, případně za specifickou aplikaci tzv. antirrhetické metody Evagria Pontského. Od pastoračně terapeutických skupin se však hagioterapeutická setkání odlišují tím, že vycházejí z metodologického ateismu. Nevycházejí z předpokladu existenci Boha, ale ve smyslu Fowlerova pojetí vycházejí z předpokladu existence více či méně kultivované (případně vytěsňované) náboženské dispozice v člověku.

ZÁVĚR

Pastoračně terapeutické a hagioterapeutické aktivity v PL Bohnice probíhají již řadu let. Za tu dobu prošlo těmito aktivitami mnoho set pacientů a byly nashromážděny značné terapeutické zkušenosti. Ukazuje se nám účelným nejen diferencovat typy jednotlivých terapeutických aktivit podle předpokládaného postižení specifických struktur osobnosti, ale ve vymezených indikacích se zaměřovat i na morálně hodnotovou a spirituální dimenzi. V praxi se nám osvědčilo označovat psychoterapeutické aktivity, v nichž se záměrně pracuje s hodnotově morálními soudy a pojmy dobra a zla, specifickým názvem – hagioterapie.

Přes vysokou dynamiku jsou skupinová setkání velmi oblíbená, dokonce i u participujícího zdravotnického personálu (u toho často zejména), neboť je zjevné, že náboženskost má silný vliv na duševní život člověka. Toho lze využít v terapii, a to nejen u lidí religiózních, ale i u lidí s areligiózním sebeobrazem. Po překonání počáteční nedůvěry („zase nás bude někdo evangelizovat“) lze většinou pozorovat nárůst touhy po zaobírání se vyššími hodnotově morálními, případně náboženskými podněty a konfrontování se s nimi, a to i u klientů bez vyššího vzdělání a jinak bez intelektuálních zájmů.

Ukazuje se ovšem, že lidé většinou velmi dobře vědí, co je vhodné a dobré, a nejlepší pomocí ke zdravému jednání není poučení v oblasti znalosti morálky, ale posílení schopnosti svobodně se rozhodovat a jednat. Naprosto převažující část klientů se zpočátku označuje za nevěřící, ale v ovzduší skupinové koheze se často ukáže, že skutečná psychická realita je mnohem složitější. Za velké pozitivum ze strany klientů bývá často v této souvislosti označováno to, že se klienti poprvé v životě cítí oslovováni spirituálním základem samořídících terapeutických skupin typu „Anonymních alkoholiků“ či „Anonymních narkomanů“.

.

Prokop Remeš (článek vyšel v časopisu Česká a slovenská psychiatrie, 94, 1998, č. 4, 206-211).

.

Repro archiv autora a internet:

http://www.sxc.hu/ – staženo srpen 2011

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Tambores_Semana_Santa_Huesca.jpg

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Sagrada_Fam%C3%ADlia_stairs.jpg