AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Islám a křesťanství – střet civilizací?

V souvislosti s teroristickým útokem na Světové Obchodní Centrum v New Yorku se můžeme setkávat s diskusemi o střetu civilizací. Že si Západ střet civilizací nepřeje, o tom nelze pochybovat. Západní politici do nekonečna opakují, že nejde o boj proti islámu, ale proti teroristům. A tu opakuji s jinými: Já nejsem politik, a proto říkám, že o boj proti islámu jde. Nemám z toho radost a vnímám to jako smrtelné ohrožení. Že stamiliony muslimů po celém světě mluví o boji proti zvrácené „křesťanské“ civilizaci, považuji ovšem za nepřehlédnutelné. Ať chci nebo ne, obě strany konfliktu už jsou definovány. Jakým ale způsobem? Mám za to, že odpověď není tak jednoduchá.

Religionisté definují náboženství jako „vztah k člověka k numinozní transcendenci“. Podle této definice neexistuje náboženství jako platonská idea někde v zásvětnu, ale pouze jako subjektivně zažívaný a v jednání člověka se projevující vztah člověka k Bohu. To má ovšem závažné důsledky: Jako u jakéhokoliv jiného vztahu, neexistuje žádné náboženství ani islám mimo hlavy svých vyznavačů. Chceme-li definovat míru jeho agresivity či mírumilovnosti, nelze se odvolávat na žádné posvátné knihy ani na vyspělost arabské kultury ve středověku či na projevy její dávné náboženské tolerance. Vztahové vlastnosti islámu musíme abstrahovat z jednání a prožívání věřících muslimů zde-a-nyní. Jinak řečeno: O tom, jaký je současný islám, nerozhoduje to, co toto náboženství teoreticky hlásá, ale to, jaké konkrétní psychologické hodnoty nabízí svým současným vyznavačům.

File:Wat Arun and Sunset.jpgTŘI ŽIVOTNÍ POSTOJE

Ve zdravých mezilidských vztazích může člověk volit jednu ze tří základních možností: Buď činit kroky „k“ ostatním lidem, „od“ nich, nebo „proti“ nim. Podle svých převládajících postojů „k“, „od“ nebo „proti“ si pak člověk dodatečně vytváří odpovídající životní hodnoty. K nim se upíná jako k ideálu a jimi si své postoje zpětně zdůvodňuje: Při krocích „k“ ostatním lidem si člověk idealizuje hodnotu lásky, při krocích „od“ ostatních lidí hodnotu svobody a při krocích „proti“ ostatním lidem hodnotu úspěchu. Do jaké míry však tyto hodnoty korespondují s volbami různých náboženských systémů? Případně, jaké hodnoty nabízejí různá náboženství svým vyznavačům? Na to se podívejme podrobněji.

S nejrazantnější nabídkou lásky jako nejvyšší hodnoty lidského života přichází křesťanství, a to zejména ve své tradiční (katolické, pravoslavné a protestantské) podobě, a to zejména v Evropě. Svět je v těchto proudech vnímán jako přitažlivé místo pro přebývání a láskou se zde míní především prožitek „milování-hodnosti“. Možnost být milován je základní psychologickou hodnotou, s níž křesťanství přichází na současný světonázorový trh. V propagandistické podobě se s ní setkáváme v reklamní podobě u plakátových sloganů typu Bůh tě miluje, Ježíš tě má rád ap. Teprve druhotně je v křesťanství pod hodnotu lásky zahrnuto i aktivum milovat, tedy charitativní vztahování k ostatním lidem, živým bytostem a světu jako celku.

S hodnotou svobody se setkáváme především u náboženských systémů Indie, tedy u hinduismu a buddhismu. Tato náboženství hovoří o světě jako o místě utrpení a strasti, případně jako o iluzi, z níž se člověk musí „osvobodit“. Čímž se často myslí stažení do nitra člověka a jeho vnitřního světa. I když tato náboženství také oceňují mezilidskou vzájemnost, charitu a pomoc, je i v těchto případech vztahování se k druhým lidem spíše nástrojem k dosažení základní nabízené hodnoty – být svobodný (od světa).

Konečně s nabídkou úspěchu jako univerzální vztahové hodnoty přichází na naši náboženskou scénu především hnutí Nového věku (v jeho rámci nejrůznější alternativní psychoterapeuté, astrologové, čarodějníci, homeopati, případně mimozemšťané), některé sekty (např. svědkové Jehovovi), případně misijní křesťanské skupiny typu charismatického hnutí ap. V celosvětovém měřítku sem patří zejména islám (i když do určité míry i judaismus a v křesťanství některé jeho amerického proudy). Typické je, že ve všech těchto skupinách nejsou přetlaky v lidském nitru potlačovány, nýbrž uvolňovány a životní energie je zhusta zaměřována na výkon a úspěch.  Základní životní hodnotou je být uznávaný, což znamená, že u všech těchto skupin převládá odhodlání překonávat všechny překážky osobní expanzí, a objevuje se přesvědčení, že by toho člověk měl být schopen, a také toho schopen je.

ISLÁM A KŘESŤANSTVÍ

Jaká jsou specifika islámu? Či lépe: Lze očekávat u současného islámu větší tendence k expanzivním a sebeprosazujícím postojům než třeba u vyznavačů křesťanství či jiných světových náboženství?

Samozřejmě že to tak je. Ale začněme od křesťanství. V současném křesťanství řeší všechny problémy láska. Poslední vzkazy lidí, kteří se z New Yorku před smrtí dovolali svým blízkým, byly „miluji tě“. Ti lidé nežádali posmrtnou pomstu ani nehovořili o naději v konečné vítězství „dobra“ nad „zlem“. Hovořili o lásce. To není samozřejmá věc. Je to důsledek toho, že v současné křesťanské (a postkřesťanské) civilizaci Západu převažují tendence k sebezapírání a touze být milován. Mít pocity nadřazenosti vůči ostatním lidem se považuje za nevhodné a za největší chybu veřejně činných osob je považována arogance. Láska, dobrota, velkodušnost, případně citlivé svědomí (= pocity viny), to jsou hodnoty, které jsou v křesťanském kulturním prostředí ceněny ze všeho nejvíce.

Na tomto místě bych udělal malou poznámku. Tento postoj nemusí být ničím obdivuhodným. „Defenzivnost“ má své stinné stránky: Vede k pocitům viny, méněcennosti, selhání a opovrženíhodnosti. Ježíš takový nebyl; netrpěl pocity viny, méněcennosti ani sebenenávisti. Byly doby, kdy ani křesťanství nehlásalo tyto postoje s takovou samozřejmostí, jako to činí dnes. Když papež Urban II. vyhlašoval první křížovou výpravu, udělil všem bojovníkům generální rozhřešení minulých, současných i budoucích hříchů. Slíbil, že kdokoliv na této výpravě zemře, vejde do Božího království. Nám to dnes zní neuvěřitelně a skandálně, ale to vypovídá především o nás, nikoliv o křesťanství. Křesťanství přece skandální JE! Kdybychom se sami sebe ptali, zda se považujeme za „lepší“ křesťany, než byli oni středověcí křižáci, ukáže se to v plné nahotě: Najednou nevíme, co odpovědět. Na jednu stranu si myslíme, že lepšími křesťany skutečně jsme (jinak bychom se nad těmi křižáky nepohoršovali), na druhou stranu se to bojíme přiznat, protože máme ve své mysli příkaz být pokorní a nebýt jako farizeové, kteří se s despektem dívali na všechny lidi kolem sebe.

Tady se západní křesťanské myšlení dostalo do pasti, která zní většině muslimů směšně a absurdně. Na rozdíl od často „zamindrákovaného“ křesťanství (kolik lidí, kteří u nás chodí do kostela, se stydí dát veřejně najevo, že jsou křesťany) cítí většina muslimů jasné oprávnění k realizování svých ambicí. Je jim to jasné – chtějí islamizovat svět, nikterak se za to nestydí a základní poselství, které přijímají od svého náboženství, zní Nejlépe prožiješ svůj život, když islám bude úspěšný. Představitelé islámu se za nic neomlouvají, tím méně „zástupně“, třeba za útok v New Yorku. Což má jednoduché vysvětlení – u většiny muslimů převažuje v hloubi duše pocit, že jsou morálně lepší, než jsou obyvatelé Západu. Jejich životní hodnotou je prosazení islámu, tedy psychologicky vzato – jejich vlastní prosazení a z něj plynoucí osobní nárok moci. Vědomě či nevědomě se pyšní svojí nenávistí vůči „zlu“ (které ale podle potřeby může zahrnovat i Židy, USA, demokracii či západní civilizaci jako celek) a potřeba prosazení může pro některé z nich znamenat i propadnutí nezakryté soupeřivosti na život a na smrt.

File:Istanbul siluet.jpgDUCHOVNÍ IDEÁL?

To samozřejmě není nic obdivuhodného. Současný islám je nadán stejnou mírou pýchy na svoji vyvolenost, jako současné křesťanství na svoji pokoru. A pýcha, to je vždycky špatně. Přesto je zde rozdíl, který z hlediska civilizačního střetu nahrává islámu: Expanzivní životní modus je nadán velkou silou a svojí dravou životností dokáže převálcovat svět. Současný islám dokáže efektivně vést své následovníky k tomu, že pro jeho rozmach jsou stamiliony lidí ochotni obětovat svůj život. Doslova a do písmene. Nebezpečí, jaké z toho vyplývá pro naši (post)křesťanskou civilizaci, se pak může ozřejmit, když se podíváme, jak je život nás křesťanů ovlivňován naším náboženstvím, tedy křesťanstvím. A tady je mnoho alarmujícího, třeba i to, že je to právě katolická Italie, která bez ohledu na papežské encykliky a církevní prohlášení ohledně antikoncepce, interupce atd. nedovede omezit svůj konzumismus a patří k zemím s nejnižším počtem narozených dětí na jednu ženu na světě.

Samozřejmě že platí, že islám se nerovná terorismus. Expanzivita nemusí znamenat agresivitu, expanzivita je o vůli k prosazení, nikoliv o krutosti. Přesto platí, že touha po prosazení vlastních idejí se v hlavách současných vyznavačů islámu pojí s tímto náboženstvím daleko snáze a častěji, než u nás křesťanů s naším pojetím křesťanství. A proto také platí, že islám v současné době představuje nejprogresivněji rostoucí náboženství na světě.

.

Repro internet:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Wat_Arun_and_Sunset.jpg

http://www.srandaweb.com/obrazky-momentky.html

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Istanbul_siluet.jpg