AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Mentální programování jako průvodní jev nového sektářství

 

Bývá prý zvykem ve Spojených státech, že reportéři různých televizních společností čas od času navštěvují známé sektářské komunity a jednotlivým členům kladou před kamerami provokativní otázku, zda si myslí, že mají vymyté mozky. Ti lidé se prý smějí a říkají: „Samozřejmě nikoliv. To je směšné.“ Směšná je ale otázka, kterou reportéři kladou. Bylo by jistě absurdní očekávat kladnou odpověď od někoho, kdo se skutečně nachází ve stavu programované mysli.

Když někdy vystupuji před širším auditoriem, ptám se posluchačů, zda by dokázali poznat, že se nacházejí ve stavu programovaného myšlení. Po určitém váhání většinou uznají, že pokud se někdo nachází v takové situaci, není pro něj možné rozpoznat vlastní mentální programování bez pomoci ostatních lidí. A i tak musí mít velice přesné porozumění tomu, co to mentální programování je.

I když destruktivní kulty (respektive sekty) mohou být popisovány z nejrůznějších hledisek, myslím si, že z hlediska psychologie náboženství jim nejlépe porozumíme, když je chápeme jako informační „virózy“, které narušují individuální identitu člověka. Identita je komplexní psychologický fenomén, který je tvořen určitými stabilními systémy emocí, chování a přesvědčení, stabilními paměťovými systémy a specifickými algoritmy myšlení, které dohromady utvářejí jednotný relativně stálý vzorec. Pod vlivem informačních „virů“ – tedy balíků vysoce agresivních informací pohybujících se v komunikačním prostředí – bývá často původní identita lidského Já nahrazena identitou novou, identitou programovanou zvenčí, identitou, kterou by si často člověk pro sebe nikdy svobodně nevybral.

Většina z nás se jistě upřímně domnívá, že jsme jedinci, jimž je ponecháno na vůli, aby mysleli, cítili, jednali, jak se nám zlíbí. Každý z nás je jistě přesvědčen, že on je „on“ a že jeho myšlenky, city a přání jsou „jeho“. To se zdá být tak samozřejmé, že většina z nás o tom nikdy v životě nezapochybuje. Přesto – i když jsou mezi námi takoví lidé – je tato víra zhusta iluzí, která je o to větším nebezpečím, že blokuje odstranění podmínek zodpovědných za daný stav věcí.

Uznávám, že toto mé tvrzení je provokativní a rozhodně překvapivé. Mentální programování je však specifikem většiny nově vznikajících religiozních kultů, proto považuji za důležité tuto otázku důkladně rozebrat. Zkrátka, chtěl bych v této přednášce ukázat, jak je možné navozovat city, myšlenky a volní rozhodnutí zvenčí a přece je zakoušet subjektivně jako své vlastní, a jak relativně snadno mohou být naše city a myšlenky potlačeny do té míry, že přestávají být částí našeho vlastního Já.

Experimentální zkušenost

Začněme s rozborem významu zkušenosti, která je vyjádřena slovy „cítím“, „myslím“, „chci“. To se zdá být jasnou a nedvojsmyslnou výpovědí. Otázkou pro většinu z nás je spíš to, zda to, co myslím, je správné nebo falešné, a nikoliv zda ten, kdo myslí, jsem nebo nejsem já. Konkrétní experimentální situace nám však hned ukáže, že odpověď na tuto otázku není bezpodmínečně taková, jak jsme se domnívali. Sledujme následující experiment s hypnózou.

Je zde klient, kterého hypnotizér uvede do hypnotického spánku. Vsugeruje mu, že po probuzení z hypnotického stavu neuvidí osobu A, která se v té době také nachází v místnosti. Hypnotizér dá klientovi sugesci, že projeví přání přečíst si část textu z knihy, která leží na stole a na jejíž stránkách má osoba A položenu svoji ruku tak, že znemožňuje její čtení. Protože klient bude přesvědčen, že nemožnost čtení je způsobena jeho oční vadou (hypnotizovaný přece přijal sugesci, že osobu A nebude vidět), začne hledat brýle, nenajde je a bude si myslet, že mu je ukradl během hypnotického spánku sám hypnotizér. To ho velmi rozlobí.

Co se stane?

Klient se probudí a po krátké konverzaci řekne: „Co to čtete zajímavého? Mohu se podívat do knihy na Vašem stole?“ Rozpačitě se snaží slabikovat text, mne si oči, rozhlíží se a začne hledat po kapsách brýle. Nato se obrátí na hypnotizéra a s výčitkou a rozhořčením ho obviní, že mu je vzal. Je stále zlostnější a uvádí celou řadu racionalizací, která mají potvrdit hodnověrnost jeho podezření. Nic ovšem z toho není pravda a klient by na něco takového před tím nikdy nepomyslel. Nakonec sevře rty, hlas se mu zlomí, uteče z místnosti a zlostně práskne dveřmi.

A nyní si představme, že do místnosti vstoupí další osoba. Ta ani trochu nezapochybuje o tom, že to, co klient hovoří, je skutečně „jeho“ přesvědčení. Její jedinou otázkou bude, zda obvinění hypnotizéra z krádeže brýlí odpovídá skutečným faktům nebo ne. Své úsilí začne upínat k objektivizaci obou výpovědí, k vážení faktů, hledání vnitřních rozporů, což ji posléze přivede ke zcela nereálnému postoji k problému. Vždyť my, kteří jsme byli svědky celé procedury, víme, že to, co klient cítí, myslí a chce, nejsou „jeho“ myšlenky, city a rozhodnutí, ale jsou to cizí elementy, které informačně znečistily jeho psychiku. A každý pokus o „objektivizaci“ těchto informací je falešnou cestou a zamlžování skutečného stavu věcí.

Co dokazuje tento experiment? Dokazuje, že můžeme mít myšlenky, city, přání a dokonce i smyslové vjemy, které subjektivně pociťujeme jako své vlastní a prožíváme je, i když do nás byly vloženy zvenčí působením jiné osoby. Dokonce i naše následné racionalizace jsou „naše“ jen ve formálním smyslu. Ačkoliv mohou dodržovat objektivní zásady logiky a správného myšlení, ba dokonce mohou uvádět jasné důvody pro naše přesvědčení, my přesto víme, že podezření bylo napřed a racionalizující úvahy byly vymyšleny nikoliv proto, aby odhalily pravdu, ale aby tato podezření učinily důvěryhodnými.

Hypnotický experiment nám ukazuje, že je možné, aby člověk byl přesvědčen o spontánnosti svých duševních procesů, i když vlastně vyplývají z vlivu osoby jiné, než je on sám. S těmito jevy se však setkáváme i mimo rámec hypnotické sugesce.

Nejdříve se podívejme na rozdíl mezi pravým myšlením a programovaným pseudomyšlením. Předpokládejme, že se ptáme dvou vzdělaných obyvatel této republiky a ptáme se jich, co si myslí o určité politické otázce. První chápe, že situace je složitá a tak jen odpoví: „Je to velice komplikované, každé strany uvádějí své důvody, na nichž skutečně něco je. Nedovedu to jednoznačně posoudit“.

Druhý muž, jehož se zeptáme, je však přesvědčen, že toho zná o politice hodně a má pocit, že musí odpovědět na každou otázku. Na chvilku se zamyslí a pak vysloví „své“ mínění. A my zjistíme, že toto „jeho“ mínění je ve skutečnosti zcela totožné s míněním jeho oblíbeného deníku. Tento člověk nám podá hlubokou analýzu situace, v níž zdůvodní, že situace je přesně taková, jak ji popisuje, a navíc je přesvědčen, že to, co říká, je výsledek jeho vlastního přemýšlení. Jeho chování působí jako chování znalce, i když při bližším pohledu se vyjeví, že názor pouze převzal. On totiž jiné noviny, než ty „své“, vlastně nečte, protože jiné názory považuje za čistou propagandu. Protože však musí mít pocit, že jeho mínění je skutečně „jeho“, zapomene, že pouze opakuje mínění nějaké autority, a je přesvědčen, že k tomuto mínění dospěl svým vlastním myšlením. Ve skutečnosti to je často tak, že čím více je toto „jeho“ mínění míněním někoho jiného, tím je mu dražší a tím více je ochoten jít za ně do boje až do roztrhání těla.

Důležité je ovšem vědět, že i pseudomyšlení může být logické, podložené racionálními argumenty, ba může být i pravdivé. My nemůžeme vědět, zda máme co činit s tvořivým myšlením nebo následnou racionalizací, pokud nepřihlédneme k psychologickým podnětům probíhajícím v daném člověku. Myšlenka, která je výsledkem aktivního myšlení, si nikdy nečiní nárok na absolutnost a vždy chápe opodstatněnost jiných pohledů. Pod tlakem argumentů je ochotna k revizi a ke změně. Ne tak racionalizace, která si činí apriorní nárok na pravdu a je jen sebeutvrzením v černobílém vidění světa a ve vlastních emocionálních předpojatostech.

Co platí o myšlení, platí i o naší svobodné vůli. Většina lidí je přesvědčena, že vyjma otevřených případů zevního násilí jsou jejich rozhodnutí vždy „jejich“ rozhodnutími, a chtějí-li něco, chtějí to skutečně „oni“. To však je další z velkých iluzí, které o sobě máme. Velký počet našich rozhodnutí, která zažíváme jako svobodná, nejsou ve skutečnosti našimi rozhodnutími, ale jsou nám vsugerovány zvenčí.

Zřetelné je to především v oblasti reklamy. Jako každý typ sugesce i reklama se snaží nejprve udělat silný emocionální dojem, aby si pak člověka mohla na rozumové úrovni přizpůsobit. Užívá k tomu nepřeberného množství prostředků: Stálé opakování téže reklamní formule, potěšení ze vtipnosti reklamního klipu či sexuální přitažlivosti krásné dívky, vzbuzování vidin šťastných sluncem prozářených chvil (pokud přijmeme nabídku reklamního sloganu), či nahánění strachu z nenadálých katastrof (pokud bychom jeho nabádání ignorovali). Všechny tyto metody jsou bytostně iracionální. Sugerují, že zákazník dané zboží nejen musí mít, ale že ho vlastně „chce“ mít. Záludnost takové manipulace je v tom, že zákazníkovi často lichotí a apeluje na jeho kritický úsudek, i když to nemá přímou souvislost s potřebností či kvalitou daného zboží. To ovšem zákazník neví, neboť veškeré reklamní úsilí směřuje k potlačení kritických schopností zákazníka a k jejich nahrazení uspokojením z denního snění. Takže i tato předstírání jsou pouhou metodou usilující otupit pochybnosti jedince, aby se považoval za autonomní osobnost, která se rozhoduje nezávisle a sama, i když za něj ve skutečnosti rozhodují jiní.

Konečně stejně jako při myšlení a volních rozhodováních musíme i při cítění rozlišovat ryzí cit, který vychází z nás samotných, od pseudocitu, který je prostředkem k potlačení skutečného Já. Zvolme si dobře známý příklad z naší nedávné historie, který je typický pro klamný rys lidských citů ve styku s autoritativní mocí.

Mám na mysli statisíce občanů účastnících se každoročně radostného jásání při oslavách 1. máje. Ti lidé nehráli komedii, jak bychom mohli mít dnes tendenci si myslet, jejich veselí, smích a radost byly v jistém smyslu nefalšované. Ti lidé jen propadli úzkosti, že budou sami, když se neztotožní s rolí všeobecného štěstí, jež se jim předehrávalo na tribunách a jež je zdánlivě (prostřednictvím masově sdělovacích prostředků) obklopovala.

Vrcholným úspěchem masového programování emocí a citů v minulém režimu byla v tomto ohledu kampaň na odsouzení úvodního prohlášení Charty 77. Většina z nás si pamatuje na ony statisíce rozhořčených občanů, kteří projevovali „spontánní“ hněv na autory textu, který nikdo z nich neznal. Sám předmět odsouzení – text Charty 77 – nebyl režimem nikdy zveřejněn. Charakteristický byl způsob argumentace: „Vy, pracující lid této země, si nepotřebujete otravovat život lžemi, které se tam píší, vám stačí, že obsah tohoto pamfletu znají na ústředním výboru KSČ. Vám stačí znát jejich úsudek, abyste si mohli udělat o věci správný názor.“

A skutečně, sama informace o rozhořčení představitelů státní a stranické moci – jistě nepředstíraném (!) – dokázala naprogramovat emoční ladění statisíců občanů této země na dobu mnoha let. Jak zkušenost ukazuje, není účinnějšího a zároveň nebezpečnějšího prostředku k programování emocí a citů, než je „empatie“ v takovémto mocenském (v analytické terminologii „sadomasochistickém“) vztahu.

Není těžké si domyslet, že náhražky opravdového myšlení, chtění a cítění mohou vést nakonec k tomu, že opravdové Já je nahrazeno pseudo-Já. Pseudo-Já je jen zástupcem, představovaným algoritmem psychického života, jaký se od člověka očekává. Člověk pak může hrát mnoho rolí a být subjektivně přesvědčen, že je v každé roli „on“. Přesto však přehrává pouhý arteficiální program, který byl do něj vložen informačním „virem“, jenž ve skutečnosti není jeho.

Autoritářský charakter

Chtěl bych nyní přikročit k výkladu o psychologickém významu svobody a totality v životě členů sektářských komunit, neboť mám za to, že pouze psychologie, která pracuje s koncepcí nevědomých sil, může proniknout do matoucích racionalizací, s nimiž se v této souvislosti setkáváme. Mnohé zdánlivě neřešitelné problémy najednou zmizí, vzdáme-li se představy, že motivy, o nichž si lidé myslí, že je motivují, jsou nezbytně tytéž jako ty, které je ve skutečnosti nutí jednat, myslet a prožívat tím způsobem, jak to činí.

Je všeobecně uznávanou skutečností, že základním mechanismem úniku před úzkostí a osamělostí, které jsou dnes tak specifické a všeobecné, je tendence vzdát se nezávislosti vlastního individuálního Já, sloučit je s něčím nebo s někým mimo sebe sama, a tak získat sílu, která vlastnímu Já chybí. Tím, že se člověk stane součástí nějaké moci, kterou pociťuje jako neotřesitelně silnou, zažívá podíl na její slávě, síle a nepomíjivosti. Člověk jí vzdá své Já, zřekne se individuální autonomie a vzdá se svobody. Získá však novou jistotu a novou hrdost svou účastí na moci, jíž se podřizuje. Získává tedy jistotu proti trýznivým nejistotám.

Výraznější formy tohoto psychického mechanismu nacházíme v pokusech o podřízenost nebo ovládnutí, nebo – jak bychom se spíše vyjádřili – masochistických a sadistických snahách, jak se s nimi setkáváme v různých stupních u normálních osob. Protože však pojem „sadistický“ a „masochistický“ je většinou spojen s představou sexuální deviace, dávám místo těchto termínů přednost pojmu „autoritářský“. Toto terminologické užití je zcela oprávněné, protože sadomasochistického člověka charakterizuje jeho specifický postoj k autoritě. Miluje autoritu a má sklon se jí podřizovat. Současně však chce být autoritou sám a podřídit si druhé. V jednom případě rozpouští sám sebe ve vnější moci a ztrácí sám sebe. Ve druhém případě rozšíří sebe tím, že si osvojí jinou bytost a získává sílu, kterou jeho osamocené Já postrádá.

Charakteristickým rysem autoritářského charakteru je specifické fungování systému kontroly volních, emočních a kognitivních procesů člověka. Tento systém, nazývaný v anglosaské literatuře jako „belief-disbelief system“ (do češtiny překládaný nejčastěji jako „systém přesvědčení a odmítání“), má v psychice jedince v zásadě dvojí funkci: Primárně kreslí objektivní obraz světa a umožňuje člověku porozumět tomuto světu tak, aby se mohl rozhodovat v závislosti na vlastních hodnotách informací, jichž se mu dostává. Druhotně – tím, že kreslí smysluplnou mapu reality – působí i jako obranná síť proti úzkosti. Skrze něj se totiž filtrují ohrožující informace a zneškodňují se ty, které by mohly narušit „smysluplnost“ reality tak, jak ji Já člověka chápe.

Tuto dvojí funkci systému přesvědčení a odmítání bych chtěl ilustrovat na příkladu z náboženské oblasti. Předpokládejme, že máme člověka prohlašujícího se za nevěrce, který se setká tváří v tvář s případem empiricky doložitelného, leč z hlediska vědy naprosto nevysvětlitelného uzdravení. Jeho reakce může být v zásadě dvojí: Buď si řekne, že událost, s níž se setkal, je v rámci jeho stávajícího systému přesvědčení nevysvětlitelná a je tedy nutné dosavadní systém přesvědčení přehodnotit a vybudovat si systém nový s touto novou zkušeností slučitelný. Nebo si řekne, že ona událost je s jeho systémem přesvědčení nekompatibilní, tudíž je „nesmyslná“ a jako taková musí být z vědomí vytlačena. Vidíme, že v prvém případě funguje kontrolní systém přesvědčení a odmítání jako nástroj poznání, v druhém případě jako systém intrapsychických obran proti nejistotě a úzkosti.

Autoritářský charakter akcentuje druhou – obrannou – funkci systému kontroly přesvědčení. Autoritářská mysl je myslí uzavřenou, která ze strachu před vším novým je myslí pasivní, a je-li ponechána sama o sobě, nedokáže integrovat nové informace do nového systému přesvědčení. Tato mysl potřebuje autoritu, s níž by se mohla ztotožnit v názorech, postojích a přesvědčeních. Podstatnou informací je pro něj odpověď na otázku „Kdo to říká?“, nikoliv „Co se říká?“, a je pro něj v zásadě nemožné rozlišovat informace jako takové od informací o zdroji a zhodnocovat je odděleně od sebe.

Důležité je si uvědomit, že kognitivní systém autoritářského charakteru představuje v podstatě soubor psychoanalytických obranných mechanismů k zaštítění zranitelné mysli a není tedy fakticky nástrojem poznání. Proto snese četné logické kontradikce a irelevance, snese i slepou víru, že řešení případných kontradikcí „musí“ existovat. Je charakterizován pevností a neměnností přesvědčení, což může někdy paradoxně korespondovat až s příliš snadnými a zásadními změnami těchto přesvědčení, neboť to, na čem skutečně záleží, není objektivní bezrozpornost systému přesvědčení, ale počínání autority. Závislost na autoritě je absolutní a všeobecná a člověk autoritářského charakteru je téměř vždy přesvědčen, že i nositelé idejí – tedy lidé kolem něho – mají být přijímáni nebo odmítáni výhradně podle souhlasu nebo nesouhlasu s touto autoritou.

Sekty a mentální kontrola

Jaké jsou aplikace těchto obecných tezí v oblasti náboženské psychologie u příslušníků nových náboženských hnutí a sekt? J. M. Bocheňsky definuje sekty jako náboženské (případně paranáboženské) skupiny, které se vyznačují tím, že jejich příslušníci považují vůdce této skupiny za všeobecnou a bezpodmínečnou autoritu znalce i šéfa (tedy autoritu epistémickou i deontickou).

Všimněme si, že tato definice zcela odezírá od kategorizace hlásaných doktrín, od hodnocení jejich pravdivosti a konzistentnosti. Ve skutečnosti pouze reflektuje psychologické mechanismy autoritativních myslí, o nichž jsme hovořili výše, a povznáší je na vyšší rovinu meziindividuální interakce. V této definici jde výhradně o sociálně psychologické vymezení: Sekty jsou vysoce autoritativní a totalitně fungující skupiny, v nichž platí bezvýhradné přesvědčení, že výroky vůdců jsou jistým druhem božského zjevení a jsou tudíž absolutně zavazující jak pro oblast poznávání tak konání.

V prostředí sekt je svoboda volby tím prvým, co člověk ztrácí. Důvod je v podstatě prostý: Příslušník sekty nejedná sám ze sebe. Přijímá novou strukturu kultovní identity, jeho Já se rozpouští v Já vyšší autority, doktrína hlásaná touto autoritou se mu stává jedinou smysluplnou a ovládající mapou reality.

Historie dokazuje, že každá sektářská skupina vznáší v určitém období své existence nárok neomezené moci: „Prorok (tedy nejvyšší představitel mormonů) je jediný člověk, který mluví v jakékoliv záležitosti za Hospodina,“ píše o sobě Ezra Taft Benson, současný nejvyšší představitel mormonů. „Věrný a rozvážný otrok (zastupovaný Vedoucím sborem svědků Jehovových) je nanejvýš přiléhavě zván Božím sdělovacím prostředkem,“ píší zase sami o sobě z Biblické a Traktátní společnosti Strážná věž. Šrí Matadží Nirmala Deví se označuje za hinduistickou bohyni, David Koresh zase za Beránka Božího, Sun Myung Moon za Mesiáše a Jim Jones za Božího dědice na Zemi. Je samozřejmé, že tyto autoritářské (chcete-li „sadistické“) tendence v sektářských komunitách jsou obyčejně málo vědomé a vysoce racionalizované, a tak se často skrývají za reakcemi vytvářejícími dojem velké laskavosti a hlubokého zájmu o druhé lidi. Některé nejčastější racionalizace jsou například: „Ovládám tě, protože vím, co je pro tebe nejlepší.“ Nebo „Bůh je tak obdivuhodný a jedinečný, že má právo očekávat, aby se lidé stali na Něm (resp. na mně jako jeho vyslanci) závislými,“ případně „Bůh už toho pro tebe udělal tolik, že má právo žádat od tebe poslušnost.“

Nárok absolutní moci je ve všech oblastech života skutečně tím, co dělá sektu sektou. Ale teprve to, jak tato skupina získává nové členy a co se s nimi děje během jejich členství, určuje, zda skupina praktikuje metody mentální kontroly, respektive mentálního programování. To si nyní podrobně rozebereme.

.

HYPNÓZA: Hypnóza je definována jako uměle navozený stav změněného vědomí, kdy je přerváno spojení mezi vědomím a jástvím a vědomí samo je zúženo.

Dějiny hypnózy jsou velmi staré. Védy popisují autohypnotické stavy a v Indii i Tibetu je dodnes umění autohypnotických stavů na vysokém stupni. Lze snadno rozpoznat, že i v našich podmínkách není často to, co je v mnohých sektách zváno „meditacemi“, ničím jiným než procesem, kterým je člen komunity uváděn do hypnotického tranzu, který umožňuje předávat mu sugesce, jež ho činí mnohem otevřenějším k následné indoktrinaci. Vedle skupin s východním hinduisticko-buddhistickým pozadím (Transcendentální meditace, Eckancar apod.) užívají podobných metod i kulty prohlašující se za „psychoterapeutické“, a to v rámci různých forem skupinových nebo individuálních sezení.

V našich podmínkách by to byla především Dianetika (Scientologie), která je vysoce podezřelá ze zneužívání těchto praktik, a to bez ohledu na skutečnost, že explicite scientologové hypnózu jako psychoterapeutickou metodu odmítají. Popisy scientologických auditingů, kterým se podrobili vybraní jedinci (především novináři), však líčí metody uvádění do hypnotických stavů mysli s vysokou sugestivitou: „Vzpomeňte si, kdy jste naposled ve svém životě cítil strach, vztek, ztrátu… Prožijte tuto situaci znovu… Vyprávějte ji. V přítomném čase. Kde jste, co děláte?… A teď ještě jednou… Prožijte to od začátku, znovu… a znovu… Vraťte se do přítomnosti. Pomalu otevřete oči. Jste tu?“

Pro toho, kdo se věnuje profesionálně hypnóze, případně kdo jen prožil několik hypnotických tranzů, není třeba dalších komentářů. Signifikantní je jistě i to, že scientologové nenazývají tyto stavy mysli „vzpomínáním“, ale „navracením“.

Do podobných stavů změněného vědomí jsou však někdy lidé uváděni i při masových extatických shromážděních letničních skupin a chápu své kolegy psychiatry, kteří v této souvislosti považují za velmi suspektní fenomén „padání pod mocí Ducha“, který je při těchto shromážděních masově navozován. Osobně jsem měl možnost sledovat případ dvou dívek z církevní zdravotnické školy v Praze, které po návštěvě evangelizačního shromáždění Vody života (jde o skupinu značně radikálního zaměření navazující na proud hnutí Víry Ulfa Ekmana ve švédské Upsale) upadly do dlouhodobého hypnotického tranzu a s touto diagnózu byly přijaty na dětské oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice. Symptomy popisované oběma dívkami působily bizarně: Nemohly spát, nemohly se na nic soustředit a neustále omdlévaly. Potíže zmizely až po několika měsících, a to nikoliv psychiatrickým zákrokem, ale – jako krásná perlička – udělením svátosti pomazání nemocných katolickým knězem.

Mimochodem, být v transu je příjemným zážitkem a značně uvolňující zkušeností, takže lidé si obyčejně přejí být uváděni do těchto stavů tak často, jak jen to je možné. Nezávisle od toho je ovšem jisté, že tyto stavy radikálně snižují schopnosti kritického posuzování skutečností a umožňují zanášet do lidské psychiky názory, prožitky a rozhodnutí, které jsou v podstatě cizí, i když je člověk v dané chvíli prožívá jako své vlastní.

Někdy bývám v souvislosti s hypnózou dotazován na vliv Velké mantry Haré Krišna, respektive jejího mnohonásobného opakování. Je známo, že řadoví členové ISKCON mají za úkol opakovat tuto mantru minimálně 1728 krát denně, ale jsou tací, kteří se po mnoho měsíců a let udržují na pěti tisících opakováních denně. Že toto zahlcení psychiky jedince do nekonečna opakovanými algoritmy myšlení zanechává jasnou destruktivní stopu (konkrétně nemožnost koncentrace, spánku a duševní aktivity vůbec ještě několik měsíců i let po opuštění organizace, to se zdá být empiricky dokázáno). Že při této činnosti dochází ke stavům změněného vědomí, je ovšem také zřejmé. Vždyť konec konců sami příslušníci hnutí Haré Krišna označují sámadhi, tedy nejvyšší stupeň změněného vědomí navozeného mimo jiné vytrvalým a mnohonásobným recitováním mantry, za „duchovní tranz“. Že se jedná o tranz hypnotický, v němž opakování mantry působí jako činitel uvádějící hypnózu a udržující ji dlouhodobě na daném stupni, se zdá být jisté.

.

PSEUDOMYŠLENÍ: Identifikovat pseudomyšlení od pravého myšlení není vždy jednoduché. Milton Rokeach ve své knize The Open and Closed Mind identifikoval tři základní znaky pseudomyšlení: Dvojí myšlení, čímž myslí toleranci kontradiktorních soudů případně nerelevancí uvnitř systému přesvědčení, dále neochvějnost výroků autority jak pro oblast epistémickou, tak i deontickou, a konečně neodůvodnitelné proměny evidencí.

Termín „dvojí myšlení“ je vzat z Orwellova románu 1984. Milton Rokeach ho ilustruje takto: „V každodenním životě se setkáváme s mnohými příklady dvojího myšlení; odmítáme násilí, ale současně věříme v jeho ospravedlnitelnost za určitých podmínek; máme důvěru v úsudek prostého člověka, ale současně věříme v ohlupovatelnost mas; jsme pro demokracii pro všechny, ale současně obhajujeme vládu intelektuální elity; věříme ve svobodu pro všechny, ale současně věříme, že jisté skupiny by měly být omezovány; hlásáme, že věda nečiní absolutních soudů, ale současně rozeznáváme dobré vědecké teorie od špatných teorií, dobrý experiment od špatného experimentu. Takové výrazy jasně kontradiktorních tvrzení je třeba brát jako jeden z indikátorů izolace uvnitř systému přesvědčení.“

Jen letmo se zmíním o několika ilustrativních příkladech „dvojího myšlení“ také u sekt, zde konkrétně u svědků Jehovových:

Svědkové Jehovovi například hlásají, že celibát kněží v římskokatolické církvi je odsouzeníhodný, neboť jde o relikt kněžských praktik pohanských kultů Egypta a Babylonie. Současně však do nitra vlastní organizace hlásají, že si vysoce cení těch svědků Jehovových, kteří se s odvoláním na 7. kapitolu Prvního listu apoštola Pavla Korinťanům rozhodli neprovdat a neoženit a plně se (dodejme „v celibátu“) věnovat službě Jehovovi. Jak vidno, podstatný pro postoj svědků Jehovových k celibátu není celibát jako takový, ale pouze to, zda jde o celibát kněží katolické církve (tam je totiž odsouzeníhodné úplně všechno), nebo o celibát svědků Jehovových (kde je vše navýsost chvályhodné).

Jiný příklad. Svědkové Jehovovi věří, že Jehova Bůh ochránil své slovo Bibli před jakýmikoliv změnami textu. Současně ale hlásají, že Boží jméno „Jehova“, které se v Novém Zákoně nevyskytuje ani jednou, se prý v textu, jak vyšel z per svatopisců, nacházelo a teprve během vývoje bylo odtud svévolně církví odstraněno. Jak vidno, bez problémů a jedněmi ústy se nepřipouštějí žádné změny Bible a současně se tyto změny hlásají v centrálních oblastech jehovistické věrouky, aniž by to řadové členy jakkoliv znepokojovalo.

Třetí příklad. Svědkové Jehovovi, pokud jsou konfrontováni s určitými omyly a změnami svého učení, prohlašují, že si jsou vědomi faktu, že jejich představitelé nejsou neomylní, že jejich spisy nejsou inspirované, že mohou obsahovat chyby a čas od času omyly skutečně obsahují. Přesto ale týmiž ústy hlásají, že obsah těchto spisů je „pravda“, která je duchovým pokrmem přímo od Jehovy Boha, a proto musí být striktně dodržována, všichni jí musejí věřit, a kdo tak neučiní, tomu hrozí vyloučení z organizace.

Konečně za příklad nerelevancí v učení svědků Jehovových by mohlo sloužit učení, podle něhož se „falešní“ proroci (a svědkové Jehovovi mají ve své historii falešných proroctví velké množství) poznají nikoliv podle toho, že jejich proroctví neodpovídají pravdě, ale podle toho, že žijí nemravným životem. Mravnost je prohlášena za kritérium pravosti nebo falešnosti osob prohlašujících se za proroky. Že to je nejen logicky, ale vzhledem k 18. kapitole Deuteronomia i biblicky zcela nerelevantní argumentace, je zřejmé.

Konformnost s autoritou, která je argumentačně neotřesitelná, je druhou indikační známkou pseudomyšlení. Závislost na této autoritě je tak silná, že řadoví členové sekt budou učení vůdců hájit vždy ze všech sil. I kdyby byli zahnáni do zcela zřejmých logických rozporů, budou předpokládat, že nějaké řešení existuje.

Vzdělaní mormoni na jedné straně např. velmi dobře vědí, že předloha knihy „Abraham“ z posvátného spisu mormonů Perla vzácné ceny je pohřebním papyrem s instrukcemi pro balazmovače mrtvol. Přesto vždy znovu a znovu obhajují fakt, že mormoni až dodnes tisknou do všech výtisků Perly vzácné ceny faksimile hieroglyfů, o nichž zakladatel mormonů Joseph Smith říká, že tvořily předlohu knihy „Abraham“ a podle něj popisují události Abrahamova života v Egyptě. Dokreslující v této souvislosti je též skutečnost, že druhá posvátná kniha mormonů, kniha Mormon, se v dnešních vydáních odlišuje téměř ve 4.000 případech od původního textu, který prý Bůh zázračně – písmeno po písmenu – před 160 lety zjevil proroku Josephu Smithovi.

Pro nezaujatého pozorovatele je neuvěřitelné, kolik kontradikcí a logických nedůsledností, které zpochybňují věrohodnost mormonismu jako takového, dokáží mormoni vcelku bez problémů zahrnout do svého věroučného systému přesvědčení. Přesto, anebo právě proto, s autoritou, kterou u řadových členů mají jejich posvátné spisy a prorok Joseph Smith, to neotřese ani v nejmenším. Pokud nepřijmeme tezi o faktické iracionální povaze algoritmů mentální kontroly a faktickém vyřazení kontrolních systémů jáství a jejich nahrazení „programem“ poskytovaným informačním virem, stojíme před vědecky nepochopitelnou záhadou.

Za názorný příklad nám může sloužit i třetí znak pseudomyšlení – proměny evidencí. Je ověřenou skutečností, že člověk se ztotožňuje pouze s těmi tvrzeními, která zapadají do jeho celkového vidění světa a která neprotiřečí evidencím, jež přijímá za své. Evidence tvoří hluboce uložený, relativně stabilní a svým způsobem archetypální systém obecných přesvědčení, z něhož všechny vyšší systémy přesvědčení organicky vyrůstají. Empiricky víme, že i proměna evidencí – a tváří v tvář faktům jde o proměnu leckdy zcela zásadní – je z dlouhodobého hlediska možná, byť jde většinou o proces značně bolestný a namáhavý. Pokud je však proměna evidencí charakterizována nejen rychlostí a snadností, s níž k ní dochází, ale i tím, že stojí výhradně na informacích zprostředkovaných nějakou přesně definovanou autoritou, jde téměř vždy o případ mentální kontroly a psychického programování.

Podívejme se např. na jednu zajímavost v učení hnutí Haré Krišna. Členové hnutí Haré Krišna jsou přesvědčeni, že člověk – kosmonaut nikdy nepřistál na povrchu Měsíce, že doklady o tom jsou pouhou kamufláží a lidé, kteří tomu věří, jsou obětmi masového vymývání mozků světovými sdělovacími prostředky. Specifická je jejich argumentace: Védská písma hovoří, že Měsíc je od Země vzdálen ještě o 1 milion kilometrů dál než Slunce. Když uvážíme, že vzdálenost Země od Slunce je 150 milionů kilometrů, pak by Apollo 11, které vzdálenost ze Země na Měsíc urazilo za 91 hodin, muselo letět rychlostí převyšující milion kilometrů v hodině, což je „očividně nemožný výkon i z hlediska vědeckých kalkulací“.

Nyní uvažme, že takovýto „důkaz“ představuje v očích příznivců hnutí Haré Krišna nejen relevantní myšlenkový pochod, ale je navíc nadán takovým stupněm přesvědčivosti, že řadoví členové ho považují za nevývratnou pravdu a své stávající evidence o dobytí Měsíce na jeho základě odvrhují jako klam a katastrofální omyl. Připouštím, že je to do značné míry způsobeno i tím, že tato manipulace v podstatě sektáři lichotí, neboť apeluje na jeho pocit nadřazenosti a přesvědčuje ho, že je jedním z mála lidí, kteří nepodlehli masovému vymývání mozku a získali pravé poznání problému. Na věci samé to však nemění vůbec nic.

.

PSEUDOCIT: Obecným znakem sekt je skutečnost, že v oblasti prožitkové a emoční kladou velký důraz na indukci a programování polárních emocí strachu a lásky: Lásky k organizaci a strachu ze světa ležícího mimo ni. V postojích příslušníků sekt lze tyto emoce vždy relativně snadno vystopovat. Jak je zřejmě, obě tyto polární emoce ve svém vlivu na psychiku jedince působí agonisticky, a protože jde o intenzivní emoce, neudivuje, že jejich silou se většina mladých lidí dostává do absolutní podřízenosti vůči vedení ve velice krátkém čase.

Většinou se začíná „láskou“. Je obecně známou zkušeností všech nových členů destruktivních kultů, že prvních několik týdnů a měsíců prožívají jakési „medové týdny“. Cítí se být zahrnováni přátelstvím, pozorností a empatií stávajících členů do té míry, že sami sebe spontánně zažívají jako právoplatné členy skupiny. Žijí jakoby v jiném světě, cítí se šťastnější než kdykoliv předtím, jejich charakteristickým znakem je smích. Tuto situaci s odstupem často popisují jako srovnatelnou se stavem bláznivého zamilování.

Méně známo je to, že mnohé sekty, aby vytvořily dokonalý image sebe sama, si platí profesionální odborníky a vynakládají obrovské sumy na svoji vnější propragaci. Štěstí, čistota a upřímnost řadových členů, s nimiž se nováček setkává a které na něho působí daleko přesvědčivěji než všechny doktríny, jsou pak – jakožto vysoce ceněné vzorce chování – do značné míry pouhými „naučenými“ vnějšími projevy. Subjektivní ztotožnění s těmito vzorci chování (jež se většinou zahrnují pod obecný termín „love-bombing“, bombardování láskou) je však vysoce intenzivní a leckdy nabývá charakteristik pseudocitu.

V Církvi sjednocení (Moonova sekta) například existuje velký počet chlapců a dívek, kteří jsou ve svém vědomí přesvědčeni, že chtějí uzavřít manželství s určitou osobou, protože se právě ocitli v situaci, kdy jim byl jejich životní partner vedením sekty centrálně přidělen, a jim se zdá, že tato okolnost blokuje jakýkoliv únik. Po celé měsíce před manželstvím jsou přesvědčeni, že se ženit (či vdávat) podle rozhodnutí vůdce Moona skutečně chtějí a že svého životního partnera chtějí opravdově milovat. Prvním, většinou však opožděným náznakem toho, že tomu tak není, jsou epizody občasných záchvěvů paniky spojené s puzením utéci. Jsou-li však „duchovně“ vyspělí, trvají tyto pocity maximálně několik minut, a oni na otázku, zda mají v úmyslu uzavřít celoživotní sňatek s partnerem, jenž jim byl určen reverendem Moonem, přesvědčivě odpovídají, že ano.

Jistě jako neméně ilustrativní příklad programování citů by mohly sloužit misijně náborářské aktivity všeobjímavě „milujících“ dívek z Rodiny lásky. Tato organizace přiznává, že ještě v nedávné minulosti vedla své členky k sakrální promiskuitě jakožto metodě náboru nových členů. Příslušnice této sekty přijaly přesvědčení, že milují všechny lidi nekonečnou Boží láskou a že v manifestaci této lásky sexuálním způsobem podávají důkaz lásky Boží k lidským bytostem. Tyto ženy všeobecně zažívaly takovýto přístup ke „svědectví pro Krista“ jako velice pokorný, čestný a otevřený, jako překonání sebe sama hraničící leckdy až s mučednictvím.

Tyto ženy netrpěly duševními chorobami ani nebyly pod hypnotickým transem. Byly vlastně zcela normální a jen zcela normálně zažívaly úzkost a potřebu souhlasu svého okolí. Samozřejmě si vůbec nebyly vědomy toho, že by jejich láska nebyla „jejich“, protože tak byly zvyklé pociťovat to, co se od nich očekávalo. Neměly nikoho jiného než „rodinu“, Rodinu lásky, a vše, co stálo mimo toto společenství, bylo v jejich očích od ďábla a naplňovalo je strachem a úzkostí.

.

PSEUDOVŮLE: Uvážíme-li zásadní závislost našich volních rozhodnutí na informacích, jež jsou nám zprostředkovány z nevědomé i vědomé roviny naší psychiky, lze snadno dovodit, že ruku v ruce s programováním lidského myšlení a citů dochází i k programování „svobodných“ lidských rozhodnutí a z nich vycházejících jednání.

Svobodným není jistě takové jednání, které by nemělo žádný určující důvod a bylo by indeterminované, ale je to takové jednání, jehož určujícím důvodem je jedinec sám. V prostředí sekt je však právě tato podmínka svobodného fungování vůle popřena, neboť důvodem volních rozhodnutí zde není jedinec, ale „program“, který byl do něj vložen informačním virem. Právě tento program operuje účinnými prostředky emočního nátlaku, které jsou představovány nejen láskou, ale i strachem. A je jistě všeobecně známou zkušeností, že svoboda našich rozhodnutí je zcela zásadně a tragicky limitována těmito uvedenými emocemi.

Krátce řečeno, každá skupina má vedle svého Boha i svého ďábla, a když vůdcové některých sekt prohlašují, že jejich členové mají svobodu kdykoliv z jejich skupiny odejít, není to jednoduše pravda. Ano, dveře jsou fyzicky otevřeny, ale možnost jimi odejít členové sekt postrádají, protože jsou ochromeni strachem ze světa, který se za těmito dveřmi nachází. Mají pocit, že ve skupině jsou skutečně šťastni a že kdyby odešli z tohoto „ostrova spásy“, zemřeli by hroznými nemocemi, způsobili by katastrofy planetárních rozměrů, zahynuli by v tragických neštěstích. Mají pocit, že by odejít nikdy nechtěli, neboť právě tato jejich skupina jim pomohla uniknout z ohrožení světa a pocitu osamění a bezmocnosti.

Většina lidí si představuje, že naprogramovaný člověk je bytostí skelného pohledu a křečovitých pohybů, utlumené mimiky a fyzické pasivity. Horlivá aktivita, jistě jeden z výrazných atributů sekt, je často mylně považována za důkaz egosyntonní činnosti. Není tomu tak. Aktivita člověka ve stavu mentálního naprogramování není o nic více spontánní než aktivita herce či hypnotizované osoby. Když jsou hlavní role rozděleny, může už každý herec hrát svoji roli s elánem a přitom s ohledem na text, ba může v určitých detailech i improvizovat. Přesto však hraje jen roli, která mu byla přidělena.

Když Jim Jones vydal svým následovníkům pokyn k hromadné sebevraždě a nechal mezi nimi kolovat číši jedu, z níž postupně všichni upíjeli, poslechli ho. Milenci umírali sobě v náručí, rodiče objímali své malé děti, jimž dávali předem napít dutými brčky. Jeden mrtvý stihl ještě napsat lístek, který byl později nalezen mezi jeho prsty a který dokonale ilustruje jeho duševní rozpoložení:

„Tatínku (míněn Jim Jones), nevidím žádné cesty, která by z toho vedla ven… Souhlasím s tvým rozhodnutím… Pouze se bojím, že bez tebe to svět s tím komunismem nemůže dokázat. Co se mě týče, jsem už víc než unaven tou ubohou, nemilosrdnou planetou a peklem, které připravuje pro tolik krásných lidí. Děkuji ti za jediný skutečný život, který jsem poznal.“