AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Strach ze smrti a víra v Boha

Při hodině etiky na Křesťanské zdravotnické škole jsem dal žákyním za úkol vypracovat úvahu na téma: Co bych dělala, kdybych se dověděla, že za tři dny zasáhne Zemi planetka a zničí na ní veškerý život? Jedna dívka napsala, že by při čekání na smrt chtěla být se svými rodiči a se svojí dvanáctiletou sestrou, aby ji mohla utěšovat a pomáhat jí, aby se nebála. A že by šla do kostela a před svatostánkem by se modlila k Bohu. Nad tím se ovšem rozproudila diskuse. Nevěřící spolužačky to označily za „pitomost“, protože … „by to stejně nepomohlo“. Ale ta dívka se na ně dívala nechápavě a říkala: „Vždyť přece víra je o něčem jiném, ne?“

Nejistota a ambivalence, které se projevily v této diskusi, jsou ve skutečnosti výrazem nejistoty a ambivalence, která se týká každého z nás. Můžeme si položit otázku: O čem je pro člověka (a pro každého z nás) náboženská víra? Jakou roli hraje ve zvládání úzkosti ze smrti? Nebo řečeno obecněji: Existuje nějaké vysvětlení, proč někteří lidé při setkání se zlem, utrpením a smrtí odpadají od náboženské víry, zatímco v jiných tato situace jen víru zpevňuje a prohlubuje?

Existuje jeden známý biblický příběh, který nám k tomu může něco říct. Ale protože je to příběh známý a to, co známe, příliš nevnímáme, pokusím se ho převyprávět vlastními slovy.

SATAN A JOB

V arabské zemi Us žil bohabojný a spravedlivý muž jménem Job. Byl miláčkem štěstěny. Měl sedm synů a tři dcery a k tomu ještě zástupy čeledi a tisíce ovcí, oslů a velbloudů. Zatímco jeho děti hodovaly a on obětoval zápalné oběti, shromáždili se v nebesích před Hospodinovou tváří andělé a s nimi i Satan. Když se ho Hospodin otázal, co si myslí o Jobově bohabojnosti a spravedlnosti, Satan odpověděl rouhavě, že snadno může být bohabojný ten, kdo je šťastný a bohatý. „Odejmi Jobovi majetek,“ řekl vyzývavě, „vztáhni svou ruku a dotkni se jeho kostí a masa a pak uvidíme, jestli ti bude blahořečit.“ Bůh si byl Jobovou věrností jist, ale aby se tato věc ozřejmila s definitivní platností, dal Satanovi volnou ruku a souhlasil, aby byl Job podroben zkoušce.

Brzy začala Joba stíhat jedna rána za druhou. Loupežníci mu pobrali veškerý dobytek, pobili pastýře, vítr pobořil jeho dům a v troskách zahynuly všechny jeho děti. Pak se i Jobovo tělo pokrylo ohavnými vředy a ubožák si sedl na hnojiště a střepem škrabal tekoucí hnis. Jeho rozlícená manželka ho trápila slovy: „Ještě pořád jsi pokorný? Vzepři se Bohu a zlořeč mu!“ Avšak i v této situaci zbožný Job své ženě stále odpovídal: „Ženo, jsi šílená. Přijímali jsme dobré z ruky Boží, proč bychom tedy nepřijali i špatné?“…

Na tomto místě se zastavme a položme si základní otázku: Hovoří tento příběh pouze o smyšlené zápletce pohádkových osob, které nikdy nežily, nebo říká na hlubší psychologické rovině něco o nás samotných? Cítíme – úplně po lidsku – že Satanova pochybnost, kterou vmetl Bohu do tváře, se týká každého z nás? Jak bychom na Jobově místě reagovali my? Posloucháme Boha z lásky, nebo jen proto, abychom z toho „něco“ měli?

ÚZKOST ZE SMRTI

Jednou z nejmocnějších motivací náboženské víry je – vedle touhy po smyslu a touhy po nepomíjejícím řádu hodnot – úzkost ze smrti. Jacques Choron v ní rozlišuje tři prameny, které se na ní podílejí: Prvním pramenem je nejistota, co bude „pak“ (po smrti), druhým je nejistota, jaké bude umírání, a třetím je úzkost z nebytí. Samozřejmě, první dva prameny se ve skutečnosti ke smrti pouze vztahují, ve vlastním slova smyslu pouze třetí pramen – „ztráta bytí“ se týká smrti jako takové. Jde o motivační zdroj, který lze opsat slovy „mé plány a očekávání skončí“, „nebude už žádné prožívání“, „svět půjde klidně dál a já zde už nebudu“ atd.

Je prokázáno, že s výraznými projevy úzkosti ze smrti se u věřících setkáváme méně často než u ateistů. Podle I. D. Yaloma je to proto, že úzkost ze smrti je u věřících zpracovávána nejen běžnými obrannými mechanismy (například potlačením, vytěsněním či racionalizací), ale i mechanismy, které jsou typické pouze pro náboženskou víru: tedy přijetím víry v existenci všemohoucího Ochránce, nebo přijetím víry v existenci kategorického životního smyslu. A právě o tyto dva základní typy obranných mechanismů jde, když se v Bibli hovoří Jobovi a Satanovi. Ale to musíme blíže vysvětlit.

VNĚJŠÍ OCHRÁNCE

Víra v nekonečně mocného milujícího Ochránce přestavuje původní dětský způsob, jak se vyrovnat s vědomím vlastní konečnosti a smrti. Víra v tuto postavu je psychologicky zakotvena v přesvědčeních časného života, že naši rodiče jsou nejen nadáni všemohoucností, ale také nás milují a cele touží saturovat všechny naše potřeby. Erich Fromm nazývá tuto mystickou ochranitelskou postavu „magickým pomocníkem“ a Masserman „všemocným služebníkem“. V dospělosti si tuto postavu někdy promítáme do reálných osob – do politiků, lékařů, proslulých umělců, někdy do krásných idejí (vlast, národ, strana atd.), nejčastější však do víry v osobního Boha.

Lidé lnou k tomuto typu víry od samého počátku psané historie. Boha si představují jako bytost, která může být nekonečně milující, ale i úděsná, vrtkavá, drsná, smířlivá nebo i hněvivá. Vždycky je to ale bytost, která je mocná a je někde tam. Neexistuje žádná větší společenská skupina, která by beze zbytku věřila, že lidé existují v chaotickém a mrazivém vesmíru sami. Lidé vždy věřili – a dnes, více než kdy v dějinách, věří – v „mimozemšťany“, kteří jsou nadáni schopnostmi, o nichž si lidé mohou nechat jenom zdát.

Jak ukazují dějiny náboženství, tato víra pomáhá efektivně zvládat úzkost ze smrti. Fanatické pohrdání životem ve „svatých válkách“ všech dob je toho názorným dokladem. Ukazuje se však, že v hraničních situacích se tato víra může projevit jako iluzorní a ve své podstatě nefunkční „berlička“. Když život dlouhodobě nebo především silně neodpovídá tomu, jak by si člověk přál žít, může se víra v nekonečně milujícího Ochránce překvapivě snadno a zcela od základů zhroutit.

Asi nejčastějším testem efektivnosti tohoto typu náboženské víry jsou osudová onemocnění nebo ztráty nejbližších osob, které mohou postihnout každého člověka. Jednotliví lidé se liší houževnatostí, s níž se v obraně před úzkostí ze smrti upínají k tomuto typu víry. Jestliže se však pod náporem reality tato víra zhroutí, úzkost vyvře napovrch velmi rychle a člověk se stává zlostným, protože se cítí oklamán a zrazen. Má pak tendenci transformovat svoji zbožnost v pravý opak toho, v co dosud věřil. Mění své hodnoty, narcisticky zbožšťuje sám sebe, zdvihá vůči minulému „božstvu“ svou zaťatou pěst a základním motivem jeho života se stává heslo: Nespoléhat na nikoho, neuznávat podřízenost nikomu a ničemu včetně morálních zákonů, stát se sám sobě modlou.

VŮLE KE SMYSLU

Druhý mechanismus, kterým náboženská víra pomáhá zvládat strach ze smrti, je složitější povahy. Týká se prožitku životního smyslu jakožto prožitku účasti na řádu dobra, který je nekonečný a který je člověku „dán“ jako úkol. Otázky po smyslu života jsou v našem kulturním okruhu náboženskými otázkami par excellence, neboť ustrojením lidské psychiky je podmíněno, že smysl je vnímán nikoliv jako něco, co si libovolně „volíme“, ale jako něco, co je nám „předloženo“ – jako úkol k naplnění. Předloženo? Ale kým? Na to existuje pouze jediná smysluplná odpověď: (Pokud někým, pak) – Bohem.

Zkušenosti z praktické psychoterapie lidí onemocnělých pozdními stadii rakoviny, jak ji prováděl v sedmdesátých letech Američan John Hinton, dokazují, že existuje nepřímá úměrnost mezi pocitem životní naplněnosti a strachem ze smrti. Umírání je méně obtížné, když se život ukazuje jako smysluplný, a naopak, menší uspokojení v minulém životě vede ke zvýšení hladiny úzkosti z vyhlídek na nemoc a možnou smrt. (Poznámka: I když je zde jakýsi bludný kruh – kvůli úzkosti ze smrti se člověk často bojí žít plný život a zaměřuje se na pouhé přežívání a ochranu před bolestí. Přetnout tento bludný kruh může jen člověk žijící plný život. Ale to zase vyžaduje odvahu postavit se tváří v tvář smrti.)

Samozřejmě, toto tvrzení se zdá být v protikladu s laickou představou, že nespokojený a zklamaný člověk očekává smrt s nadějí a úlevou. Opak je pravdou, nespokojený a zklamaný člověk se bojí smrti více než člověk, který umírá s pocitem životní satisfakce. A právě toto zjištění má dopad pro volbu terapeutické strategie: Když může terapeut pomoci klientovi nacházet smysl jeho života a zažívat narůstající životní uspokojení z jeho naplňování, může zmírnit výrazným způsobem i jeho životní úzkost. I když smrt člověka fyzicky ničí, myšlenka na smrt ho zachraňuje. V tomto životním modu setkání s bolestí, utrpením a smrtí prohlubuje víru v konečnou smysluplnost života a v existenci Boha. A tím – zdánlivě paradoxně – pomáhá vyrovnat se i s faktem vlastní smrti.

BŮH V ŽIVOTĚ ČLOVĚKA

Na této rovině nám biblický příběh o Jobovi ukazuje na terapeutickou ambivalenci náboženské víry. Satanova hypotéza zní: Podstatou náboženství je víra v existenci nekonečně mocného Ochránce, který provází člověka životem, pomáhá mu a skýtá mu ochranu před neštěstím a smrtí. Jobova hypotéza naproti tomu říká: Podstatou náboženství je víra v konečnou smysluplnost světa, lidského života i utrpení.

Zakladatel logoterapie Viktor E. Frankl položil jednou ve své skupině otázku: „Bude někdy opice, které bylo použito k vývinu séra proti dětské obrně (takže dostávala opakované bolestivé injekce), schopna pochopit smysl svého utrpení?“ Skupina odpověděla, že nikoliv, neboť opice nedokáže svým intelektem vkročit do světa lidí, v němž jedině dochází její utrpení smyslu. Ale pak se Frankl zeptal, zda si není možné představit Inteligenci, která by převyšovala inteligenci člověka ještě mnohem více, než převyšuje rozum člověka rozum opice, a v ní by naše tázání po smyslu utrpení našlo svoji jasnou a jednoduchou odpověď.

Ano, je možné si to představit. Existuje ještě hlubší rovina víry, než je pouhá víra v „mocného Ochránce“. Víra, která přes všechnu iracionálnost zachovává věrnost, i když vše kolem se hroutí. Nikoliv z toho důvodu, že by byla tak „fanaticky slepá“, ale protože si neklade požadavek všemu rozumět. Nestojí na rovině racionálního pochopení, ale na rovině vztahového prožití. Říká jakoby Jobovými ústy: „Kdyby neexistoval Bůh, nemá smysl ani žít, protože pak smysl nemá vůbec nic. Proto chci předpokládat, že Bůh existuje a můj život nějaký smysl má.“