AKTUALITY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Jan

 

Ježíš a cizoložnice

(Jan 8,2b – 11)

Expozice: První šok vyvolává přirovnání tehdejší situace k dnešku: V očích tehdejších lidí šlo o sexuální zločin srovnatelný s tím, jako kdyby dnes přivedli před Ježíše člověka přistiženého při obnažování před dětmi v parku. „Zákon nám přikazuje takové zavřít, až zčernají. Co říkáš ty?“, tak by zněla otázka na Ježíše v dnešní době. Jenže … jak bychom reagovali, kdyby v takovéto situaci nám byla adresována Ježíšova slova: „Kdo z vás jste bez hříchu, první na něj (na toho devianta) vztáhni ruku a odveď ho na policii“?

Kolize: Kateřina se zlobí a říká, že jde o úplně jinou situaci a že se zde hnusně manipuluje. Exhibicionistu by bylo správně odevzdat policii a ona by to udělala. Farizeové v Ježíšově příběhu byli pokrytci, protože kázali vodu a pili víno. Navenek žili mravným životem, ale v hloubi srdce byli plni nečistých sexuálních myšlenek a tužeb. Hřešili proti desátému přikázání Desatera „Nebudeš prahnout (po domu, ženě, otroku, býku, oslu)“, jenže co se týče zneužívání dětí, Kateřina má svědomí čisté. Ona by toho člověka na policii udala.

Krize: Martin obviňuje Kateřinu z pokrytectví. Právě z toho, o kterém je podle něj celý tento příběh: Farizeové nehřešili proti desátému přikázání, ale proti přikázání třetímu: „Nezneužiješ Božího jména“. Farizeové si Bohem a jeho Zákonem posvěcovali, co chtěli –  svou vlastní agresivitu, pýchu a naštvanost, a vydávali to za morálku a spravedlnost. Ve skutečnosti jim nešlo o mravnost, ale o to, aby svět šlapal podle jejich představ. Byli extrémně narcistními lidmi a v tom byl jejich hřích. Jenže – na rozdíl od nás – jim to nakonec došlo: „Nám bylo odpuštěno (= máme na sobě mnoho vin, které nebyly potrestány ani Bohem ani lidmi), a proto jsme ve jménu spravedlnosti povinni odpouštět druhým“. Tuhle větu pochopili a z celého kamenování nakonec vysublimovali. Kéž bychom všichni byli jako oni farizeové.

Pointa čili katastrofa: Celá skupina padá do vývrtky.

.

Více: http://www.hagioterapie.cz/?p=436

.

.

Vzkříšení Lazara

(Jan 11,1 – 44)

Ve své fantazii procházíme Lazarovými emocemi během celého příběhu, a překvapivě často se objevuje fantazie o tom, že zemřelý Lazar, jak ležel v hrobě, byl naštván, když ho Ježíš volal zpátky do života. Ptám se klientů, jak je to o nich. Protože tomu rozumím tak, že JIM se nechce do života, vyjít z hrobu jejich závislostí. Klienti se ovšem vášnivě brání, prý nemluvili o sobě, ale o Bibli, a dlouhodobě abstinující alkoholička Karla mně následně vyčítá, že jsem na ně zlý, že jim moc nadávám, že oni to přece myslí dobře.

Do rozhovoru vstupuje Tomáš. Říká, že on vidí příběh o Lazarovi jako obraz boje mezi silami smrti se silami života. Ale tento boj probíhá nejen ve světě, ale i v nitru každého z nás. V každém z nás je zahnívající Lazar, kterého si moc nepřipouštíme a zavalujeme ho ve svém nitru kamenem, protože moc „smrdí“. V každém z nás je ale i uzdravující Ježíš. Všichni jsme namíchání ze tmy a světla. A pokud ostatní hovoří o Lazarově naštvání ze života, ozřejmují tím pouze, že v dané chvíli v nich má Lazar ještě navrch, že život v nich ještě zdaleka nezvítězil. A „nadávání“? To vlastně není nic jiného než rozhorlené burcování: „Lazare, pojď ven!“ … Nastává ticho, které přerušuje Jiří, který nikdy nevyjadřuje své emoce, zamyšleným hlasem: „Kdybych tam tehdy byl a Lazar stál před mýma očima, šel bych za Ježíšem a řekl mu, ať mě do toho života vzkřísí taky“.

.

.

 

Mytí nohou, Jidášova zrada a Petrovo zapření

(Jan 13,1 – 11; 18,1 – 27)

Začínáme úkolem z minule – psaní epitafu na vlastní hrob. Z toho přecházíme k dnešnímu příběhu, neboť i zde Ježíš v předvečer smrti myje nohy svým učedníkům, což má být jeho „epitafem“ pro ty, které zanechává ve světě a které má rád. Po druhém čtení rozvádím další osud apoštola Petra (stane se posléze „papežem“) a apoštola Jidáše (spáchá sebevraždu, jak to popisuje Matouš 27,3-8).

Jako pokaždé tento týden se nejprve objevuje překvapivé odsouzení apoštola Petra, které se zmírňuje, když Filip uvádí paralelu s gestapem: Petr jde za zatčeným Ježíšem do veleknězova domu ve skutečnosti se stejnou odvahou, jako kdyby za protektorátu šel někdo na gestapo do Petschkova paláce. Bližším pohledem na Jidáše a Petra se navíc ukazuje, že pocity viny mohou být spojeny se dvěma mody: S modem sebedestruktivním, ten je zde představován Jidášem, který končí sebevraždou. Nebo modem konstruktivním (kdy vina se stává motorem k činění dobra) a tento modus je reprezentován právě Petrem. Snad to může být podloženo i tím, že Jidáš je zaměřen daleko více na sebe a nyní se mu strhl v mysli vlastní sebeobraz, kdežto výčitky svědomí, které na konci příběhu zažívá Petr, jsou spíš projevem empatie s Ježíšovým osudem než se strženým obrazem vlastní dokonalosti.

Na závěr čtu ukázku „Quo vadis“ o setkání apoštola Petra s Ježíšem na via Apia v Římě a Tonda oslovuje „apoštola Petra“ na židličce uprostřed slovy: „Jsi fakt jednička. Dokázal jsi nezabalit svůj život.“

.

Ježíš před Pilátem

(Jan 18,28 – 19,16)

V kontextu Ježíšova výslechu se Pilátova otázka „Co je pravda?“ zdá být zřejmou intelektualizací. Tedy formou intrapsychické obrany. Jako kdyby Pilát na Ježíšovy náboženské proslovy říkal: „Řečičky, řečičky“. Jak se ale liší intelektualizace od intelektového poznání? Denisa má za to, že se liší především smyslem: Smyslem intelektového poznání je objevování nových informací o světě, o Bohu, o sobě samém. Smyslem intelektualizace je tomu zabránit! Intelektualizace se tváří hlubokomyslně, ale chce zabránit tomu, aby se v hledání pravdy postupovalo do větší hloubky, když tušená pravda může být příliš ohrožující. Pilát je zjevně skeptik, ale skepticismus může být efektivní intelektuální obranou, jak si nepřipustit, jak to se světem a se mnou reálně je. Zásadní skepse dokonce blokuje poznání i věcný dialog.

Nejvíce se ovšem debata točí kolem problému Pilátovy viny. Ukazuje se, že rozlišovacím kriteriem je náš osobní vztah k zodpovědnosti za něco, co dokážeme ovlivňovat jen z části: Klienti se diferencují ve svých odpovědích podle povahy vlastního rodičovského hlasu, který jim buď spílá za to, že neučinili to, co učinit mohli, nebo je utěšuje za to, že učinili vše, co učinit dokázali. Vztah k Pilátovi pak je jakoby markerem sebenenávisti x sebesoucítění v polaritě: „Jsi zbabělec, provinil ses tím, že jsi nedodržel svůj závazek hájit spravedlnost“ kontra „Jsi odvážný člověk, sám proti všem jsi se až do poslední chvíle snažil Ježíše zachránit“. V této souvislosti připomíná Renata osud papeže Pia XII., který se během 2. světové války zasadil o záchranu více Židů než kterýkoliv jiný politik té doby (asi 800.000 zachráněných osob), nicméně z druhé strany je stále obviňován z morálního selhání, že jich nezachránil více (respektive, že veřejně neodsoudil holocaust).

.

Repro internet:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lucas_Cranach_d._%C3%84._-_Christ_and_the_Adulteress_-_WGA05669.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Vzk%C5%99%C3%AD%C5%A1en%C3%AD_Lazara.jpg

http://www.artbible.info/art/large/352.html

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Antonio_Ciseri_Ecce_Homo.png