Spravedlivý Jób stíhán neštěstím

(Job 1,1 – 2,15nn)

Když se mně stane něco zlého, je správné přemýšlet, zda si za to nemohu sám. To ale neplatí, když přemýšlím o druhém člověku. Když mu někdo třetí řekne: „Jsi stižen neštěstím, protože jsi žil jako darebák“, je arogantní si myslet, že to musí být pravda. V takovém postoji se ve skutečnosti vyjevuje o tzv. distributorství viny a zdá se, že právě tento postoj odmítá Bůh v knize Jób, když obviňuje Jóbovy přátele: „Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób“ - Job 42,7. Co je tedy „nenáležité“ v hovoru Jóbových přátel? Pravděpodobně to nejsou jejich argumenty ani jejich snaha zastávat se Boha, ale jejich moralistní postoj, v němž přisuzují druhému vinu. Tento postoj konec konců vášnivě odmítal i Ježíš ve svých neustálých konfliktech s farizeji.

Kateřina Lachmanová to popisuje v jednom svém komentáři, když se zastavuje na zvláštní rolí, kterou v knize hrají Jobovi přátelé Elífaz, Bildad a Sófar: „Byl to první Jób, kdo si začal stěžovat na svůj úděl. Mluvil ze své bolesti nad ztrátou milovaných dětí, z pocitu hořkosti nad zbytečnou snahou tady v životě něco budovat, z pocitu zrady od Boha, kterého se snažil mít vždy na své straně. I za své syny mu dával dopředu oběti, kdyby náhodou něco provedli. Všechno marně. Naživu nezůstal ani jeden. A tak dal průchod své bolesti. Elífaz, Bildad a Sófar na to zareagovali dost nešťastně. Začali Jóba sáhodlouhými rozbory přesvědčovat, že se mýlí, a vlastně se tak postavili na místo Božích obhájců PROTI Jóbovi. To logicky nemohlo dopadnout jinak, než že došlo k ostré hádce, při které se Jób neovládl a začal obviňovat samotného Hospodina, že mu křivdí a neprávem ubližuje.

Nemyslím si, že by to Elífaz a jeho dva přátelé mysleli od počátku zle (vždyť mu přišli jako jediní nezištně pomoci), ale když už byli v tom překřikování, tak začali milému Jóbovi předhazovat jeho údajné chybné postoje, podezírat ho ze skrytých hříchů, a tím vším Jóba ještě více dráždili. Proto se začal bránit a nakonec i obviňovat Boha, ačkoliv když mu to na začátku poradila jeho žena, tak ji příkře odmítl. To vše byl až výsledek „služby“ našich tří výtečníků, kteří do této pozice Jóba svými řečmi dostali. Možná že právě to byl onen důvod, proč byla jejich úporná snaha nakonec ohodnocena jako „nenáležité mluvení“, kvůli kterému proti nim vzplanul Boží hněv. Paradoxně to musel být v závěru sám Jób, kdo se za své přátele modlil, aby jim Bůh jejich hřích odpustil … Co myslíte, nedalo by se na tyto situace vztáhnout třetí přikázání Desatera, které říká, že nemáme zneužívat jména svého Boha?“

.

Tomáš Halík si všímá jiné okolnosti. Že totiž celý text knihy Jób je protkán verši, které silně připomínají koány zen-buddhistických mistrů. Tedy hádanky, na které nelze racionálně odpovědět a které zablokovávají obvyklý způsob uvažování, aby člověku umožnily vskočit do jádra paradoxu. Celá kniha Jób je podle Halíka jedním velkým koánem. Jób pochopil, že Bůh je jiný, že je nepochopitelný a nepochopitelnost Boží je podle něj hlavní poselství knihy. Nikdo nemá dostatečný odstup a nadhled, z něhož by mohl vše přehlédnout a všemu rozumět. A ani tato kniha nezná Boha, který musí, jako v každé pěkné pohádce, potrestat viníky a odměnit dobré, a to tak jak si to my spravedliví představujeme a požadujeme to.  Pokud bychom tedy chtěli na knihu Jób vztáhnout nějaké přikázání Desatera, pak by to bylo ze všeho nejspíše přikázání druhé, které říká, že se nemáme podléhat klamům o realitě a moci čehokoliv, co jsme si z nekonečně proudícího Božího tvoření sami vyřízli, sami zobrazili a sami znehybněli.