.

MUDr. Prokop Remeš: Ježíšovy výroky z hlubinně dynamického hlediska

Vezmeme-li do rukou evangelia, vidíme, že všechny Ježíšovy výroky, slova a poučení lze rozdělit do tří základních oblastí. První je oblast výroků o bezpodmínečné lásce, druhá oblast hovoří o spravedlivém soudu, do třetí oblasti můžeme zařadit výroky o vysokých morálních nárocích.

Když je navzájem porovnáváme, můžeme být hodně zmateni. Věcně se tato témata nacházejí v téměř zničujícím napětí: Jak je možné přijmout představu láskyplného a odpouštějícího Boha, který současně nemilosrdně odsuzuje hříšníky k věčnému utrpení v pekle? A jak se srovnat s představou spravedlivého Boha, který odsuzuje miliardy lidí žijících mravným životem k věčnému zavržení jenom proto, že nejsou křesťané? Jak je možné sloučit nárok spravedlnosti a dodržování požadavků křesťanské morálky s představou, že očištění vin lze dosáhnout svátostmi vcelku lehce, zadarmo a kdykoliv (dokonce třeba křtem v hodině smrti)?

V naší každodennosti nám může snadno uniknout, že Ježíš popisovaný v evangeliích zásadním způsobem problematizuje předpoklady tradiční i novodobé teologie. Jak tomu všemu rozumět? Teorie komunikace může obohatit naše vnímání světa a zaběhané teologické stereotypy.

Je otázka, do jaké míry jsou Ježíšovy výpovědi informační povahy (že něco nějak „je“) a do jaké míry mají jeho výpovědi povahu komunikačního oslovení (aby to něco s námi „dělalo“). V biblistice pracuje s osobním oslovením hermeneutika zaměřená na příjemce, v oblasti psychoterapie je to hlubinně analytický výklad Bible. Teologicky je zajímavé zejména to, že pokud k tématům, jež vyhrocují věroučné spory po celá staletí, přistupujeme tímto způsobem, tedy jako ke komunikaci mezi člověkem a Bohem, konfliktní ostrost těchto rozporů se někdy rozpouští.

Ukažme si to na zkušenostech z našich terapeutických skupin: Důraz na vztahovou rovinu Ježíšových výroků vede mnohé jejich účastníky k tomu, že Ježíšova slova o vysokých nárocích morálky přestávají vnímat jako informace o Ježíšově tvrdém a moralistním přístupu k mravní dokonalosti. Spíše je vnímají jako apel k sebezpytování a uvědomění si vlastní nedostatečnosti – ať dělají, co dělají, bez Boží milosti si od viny a hříchu stejně nemohou pomoci. Ježíšova slova o soudu a zavržení hříšníků se ve světle tohoto přístupu mnohým přestávají jevit jako obrazy o stavu budoucích věcí. Spíše se jim jeví jako podnět k oživení jejich touhy pokusit se ze své zapletenosti do zla vysvobodit. A konečně Ježíšova slova o odpuštění (a příklady, jak uzdravoval chromé, slepé a malomocné) přestávají být pro ně pouhým popisem mrtvých historických reálií, ale stávají se mocným emocionálním podnětem k probouzení důvěry, že právě zde a nyní se nám nabízí Ježíš. Že je miluje, je ochoten vzít všechny jejich viny na sebe a dluh jejich spravedlnosti splatil už před dvěma tisíci lety na Golgotě.

Svoji zkušenost s hlubinně analytickým výkladem a základním předpokladem o „pedagogické“ povaze Ježíšových výroků vyjádřil kdysi jeden z účastníků naší skupiny následující alegorií: „Pro mě je to tak, jako kdyby Ježíš zaplatil výstavbu veřejných lázní. Zve tam všechny lidi, aby se přišli očistit. Neklade si žádné podmínky ani požadavky, protože má lidi opravdu a bezpodmínečně rád. Právě z lásky k nim chce, aby si uvědomili, že jsou špinaví, a proto jim povídá o kráse čistoty. A chce, aby měli touhu se umýt. Proto jim povídá o hrůzách a nemocích, které špína přináší„.

.

PhDr. Jan Czech: Duchovní psychoterapie

Zatímco moderní psychoterapeutické orientace sledují zhusta blaho, zdraví, psychický rozvoj či homeostatickou rovnováhu, duchovní terapie zohledňuje duchovní stránku člověka a zaměřuje se na jeho osobní růst a zrání. To koresponduje se základní myšlenkou západní křesťanské antropologie, že harmonie, ke které člověk přirozeně tíhne, je neustále narušována vnějším oslovováním smyslem, který člověka tlačí k následné neintegraci na vyšší rovině bytí. Kruciální moment, ve kterém se oba psychoterapeutické přístupy zásadně liší, představuje pojem utrpení. V první případě je chápáno jako čiré negativum, ve druhém jako nutná i postačující podmínka lidského růstu.