AKTUÁLNĚ

Velmi se omlouváme, stránky se upravují

Literatura
Psychoterapie a Bible
Tematické příspěvky
Z Areopágu

Hagio-seminář únor 2004

.

MUDr. Prokop Remeš: Dvě roviny komunikace a náboženství

Na přelomu 60. a 70. let minulého století formulovala skupina psychiatrů a psychologů na univerzitě v Palo Alto v Kalifornii dvě zásady týkající se mezilidské komunikace:

a) Nelze nekomunikovat – každé mezilidské jednání je formou komunikace. Nejen slova a gesta, ale i jejich absence jsou komunikací, která nese pro účastníky nějakou informaci. V náboženské oblasti to znamená, že za formu komunikace s Bohem lze vnímat i jakoukoliv činnost či nečinnost člověka nastávající v inter-subjektivní (zde alespoň implicitně náboženské) situaci.

b) Každá komunikace probíhá paralelně na dvou rovinách – na rovině informační (obsahové), která vyjadřuje, „co“ se říká, a na rovině interpretační (vztahové), která vyjadřuje, „proč“ se to říká. Podstatnou a určující pro komunikaci není vrstva obsahová, ale vztahová. V náboženské oblasti lze nacházet paralely mezi oběma komunikačními vrstvami ve dvojici křesťanských teologických pojmů víry (vztah) a skutků (obsah).

.

Mgr. Roman Göttlicher: Modlitba  a teorie komunikace

Lingvistické zkoumání modlitby musí nutně vycházet z faktu, že modlitba předpokládá vztah, a tedy modlící se se k něčemu (Něčemu, Někomu) vztahuje. Takto pojatá modlitba, vystavěna na pólech subjekt-subjekt (buberovsky Já­-Ty), uniká výtkám novodobé filozofie (zejména Wittgenstein), protože není pouhou racionální výměnou informací.

O modlitbě je lépe hovořit ne jako o rozhovoru, ale jako o komunikaci s Bohem, protože jazyk není zdaleka jediný znakový systém užívaný při této komunikaci. Poněvadž obraz Boha v mysli jedince je vždy alespoň do určité míry antropomorfní, při modlitbě se (alespoň částečně) aktivují komunikační zkušenosti související s běžnou mezilidskou interakcí. To znamená, že modlitba v sobě zahrnuje obrovskou potencialitu nejrůznějších komunikačních funkcí, které škola komunikační psychoterapie z Palo Alto  shrnuje pod termín „interpretační“ roviny komunikace. Z tohoto pohledu je například třeba se dívat na užívání imperativu v modlitbě, poněvadž pohled pouze na povrchovou („informační“) rovinu by nás dovedl ke konstatování určité komunikační nesmyslnosti, protože člověk nemá kompetenci Bohu rozkazovat.

Částečné komunikační schéma modlitby můžeme znázornit takto: Autor/uživatel – adresát první instance (např. světec) – adresát druhé instance (Bůh). Modlitbu ovlivňuje celková komunikační situace, přičemž nejvýraznější formální diference mezi různými typy modlitby je zřejmě „standardizovanost-spontánnost“.

.

MUDr. Prokop Remeš: Pentekostální hnutí

Pentekostální hnutí, nebo-li hnutí obnovy v Duchu svatém, představuje široký proud křesťanství, který klade důraz na obnovení života člověka působením třetí trojiční osoby Ducha svatého a na používání duchovních darů (tzv. charismat) v životě člověka. Na křesťanské scéně se objevuje začátkem 20. století a od té doby se převalilo světem ve třech mohutných „vlnách“:

a) První vlna – letniční hnutí: Klade své počátky do probuzení chudinských sborů v kansaském městě Topeca (1901) a na Azusa street v Los Angeles (1906). Od začátku mělo tendence vytvářet vlastní denominace (např. největší síť samostatných sborů Assemblies of God) a mluvení jazyky pro ně vždy představovalo nezbytné znamení křtu v Duchu svatém. Světově nejproslulejším je letniční kazatel D. Wilkerson, zakladatel protidrogového programu Teen Challenge. K letničnímu hnutí u nás se hlásí Apoštolská církev.

b) Druhá vlna – charismatické hnutí: Své počátky klade do 50. a 60. let dvacátého století do probuzeneckých skupin velkých církvích (protestantských, katolické a dokonce i do judaismu). Zásadní je, že členové tohoto hnutí necítili potřebu opouštět své původní denominace a ani dar jazyků nepovažovali za nezbytný znak křtu v Duchu svatém. K charismatickému hnutí u nás se hlásí největší sdružení evangelikálních sborů tzv. Křesťanská společenství, též Jednota bratrská a v rámci katolické církve tzv. Katolická charismatická obnova.

c) Třetí vlna – viniční hnutí: Vzniká v 70. letech v USA (J. Wimber) a stěžejní důraz klade na moc Božího ducha (zejména zázračná uzdravení). Modlitba jazyky již není považována za nutné znamení zkušenosti křtu v Duchu svatém. Tímto akcentem na mimořádnou Boží moc se viniční hnutí blíží všem (vzhledem ke klasickým letničním „heretickým“) proudům minulosti – Uzdravovací obnově, Hnutí pozdního deště a Hnutí víry. Jako radikální odnož viničního hnutí lze považovat tzv. Torontské požehnání.

.

Barbora Zajacová: Psychologické zhodnotenie glosolálie – zhrnutie

Glosolália, hovorenie jazykmi,  je vymedzovaná ako vyslovovanie reťazcov slabík, javiacich sa ako slovné jednotky a podobné bežnému rečovému prejavu, pričom tento prejav v skutočnosti nemá štruktúru jazyka. Je typická v súčasnom charizmatickom hnutí. Ide viac-menej o afektívnu formu modlitby, pričom glosolalik vedome neovplyvňuje tvorbu tejto „reči“.  Je však schopný sebakontroly a nejde o formu extázy či zmenený stav vedomia.

Rozlišuje sa glosolália súkromná a verejná (na zhromaždeniach), glosolália modlitbová a prorocká. Táto býva vykladaná, prípadne ide o hovorenie nenaučeným cudzím jazykom (vedecky nepotvrdené). Získanie schopnosti pre glosoláliu sa dáva do súvislosti s tzv. krstom v Duchu Svätom, modlitbami, s túžbou po charizmách a s vzdaním sa sebakontroly. Osobnostné znaky čiastočne určujú, kto sa stane glosolalikom. Z psychologického hľadiska sa glosolália v súčasnosti považuje za nepatologický jav a poukazuje sa na jej pozitívne, napríklad psychoterapeutické aspekty.