AKTUÁLNĚ

Velmi se omlouváme, stránky se upravují

Literatura
Psychoterapie a Bible
Tematické příspěvky
Z Areopágu

Hagio-seminář březen 2010

.

Veronika Skýpalová: Psychologické aspekty svátosti smíření

V první části přednášky srovnává autorka pojetí viny a svědomí v psychoterapii a náboženství. Oba přístupy akcentují nutnost žít podle svého svědomí, nicméně psychoterapie většinou nezná pojem mylného svědomí a na rozdíl od náboženství, které svědomí přisuzuje poznávací funkci a klade nárok na kultivaci svědomí, přiznává psychoterapie svědomí spíše funkci subjektivně normotvornou. Ve vztahu k vině psychoterapie následně hovoří spíše o pouhých pocitech viny, kdežto náboženství hovoří o vině jako takové. Práce s vinou se pak v psychoterapii týká spíše technik měnících subjektivní prožívání, v náboženství se týká samotné práce s realitou.

Ve druhé části autorka referuje o výsledcích svého výzkumu, který v prvé části probíhal formou polostrukturovaného rozhovoru se skupinou dvanácti katolíků, kteří se ve víře narodili a kteří přistupují ke svátosti smíření zhruba jednou za 1 – 3 měsíce. Ve druhé části byly výsledky tohoto kvalitativního výzkumu ověřovány  kvantitativním výzkumem formou dotazníku na 144 respondentech. V obou případech respondenti shodně hodnotili své emocionální prožívání svátostí smíření jako přechod od negativních emocí smutku, lítosti, tíhy a strachu k emocím pozitivním reprezentovaným radostí, lehkostí, úlevou a osvobozením. V osobní rovině většina z nich hodnotila svátost smíření jako cestu k poznávání sebe sama a ke kultivaci svědomí (byť za cenu jisté rigidizace, která spočívá v internalizaci vnějších církevních morálních norem). Nicméně na rovině chování většinou je přiznáváno, že k výrazným proměnám jejich života ve skutečnosti nedochází. Největší rozdílnosti v psychologickém hodnocení svátosti smíření byly zjištěny ve skupinách věřících, kteří měli svého stálého zpovědníka a kteří užívali služeb anonymních zpovědníků.  Zatímco členové skupiny se stálými zpovědníky hovořili o tom, že při zpovědi zažívají větší míru bezpečí, zpověď upevňuje jejich víru a oni využívají zpovědníkových rad ve svém širším životě (svátost smíření supluje psychoterapii svého druhu), u věřících s anonymními zpovědníky byla akcentována čistě pragmatická touha po získání rozhřešení. V tomto ohledu se ukázal i jistý genderový rozdíl v přístupu ke svátosti smíření: U mužů převládala spíše touha po právním úkonu Boží amnestie, u žen spíše touha napravit vztah k Bohu. U obou skupin se ovšem největší výtky vůči zpovědníkům týkaly nedostatku času na osobní sdílení, moralizování a udělování nefunkčních rad.

V diskusi se objevuje podivení, že za motivací zpovědi se ve zkoumané skupině prakticky nevyskytl strach ze zavržení. Ukazuje se, že dogmatické pojetí svátosti smíření jako „soudního procesu“, v němž člověk vystupuje jako obžalovaný i žalující, je poněkud schizofrenogenní a v praxi je nevědomky nahrazováno pojetím „léčebného rozhovoru“. Navíc v současné době spirituální konkurence, která bývá religionisticky popisována jako doba náboženského hypermarketu a kdy procentuálně narůstá počet dospělých konvertitů, je zřejmě pastoračně nutné, aby svátost smíření byla vnímána jako pozitivní a pozitivně zažívaná nabídka katolictví. V případě „soudního procesu“ by asi konvertité ke zpovědi nikdy nepřišli, možná by opustili katolictví vůbec.

.

Markéta Chadžijská: Osobnost kněze a osobnost terapeuta

Autorka klade do protipólu cíle psychoterapie a náboženství, samotný psychoterapeutický proces a pastorační práci, osobnost psychoterapeuta a kněze a roli klienta a nábožensky hledajícího člověka. V následné diskusi je vyjádřena možnost propracovat téma formou workshopu.

.

Prokop Remeš: Homo economicus a homo religiosus

Cílem života jedince je dosažení pozitivní emoční bilance. Na obecné existenciální rovině se toho člověk usiluje dosahovat dvěma cestami, ekonomickou a spirituální, které jsou v různých psychoterapeutických školách různě pojmenovány: Modus „být“ a „mít“ (E. Fromm), OK postoje (T. Harris), „zapomnětlivost bytí“ a „uvědomování si bytí“ (M. Heidegger), homo economicus a religiosus, atd. V hagioterapii máme za to, že rozlišení těchto dvou modů je nejen terapeuticky zásadní, ale současně nejlépe popsatelné převažující emocionalitou:

Modus „mít“ (homo economicus): Je nesen převažující emocí věčně nespokojené touhy po benefitech materiální i duchovní povahy, které člověk dosud nemá. Jde o modus první poloviny života a dosažení pozitivní emoční bilance se usiluje dojít (v zásadě ale marně) cestou naplňování neuspokojených tužeb. Existuje ve třech základních životních postojích: Já nejsem OK – Ty jsi OK („kdybych jen byl jako ty“): Bývá často spojen s intrapunitivitou a mnohdy lze v něm vysledovat realizaci dávného rodičovského poselství: „Smíš žít, jen když se přizpůsobíš a podrobíš“. Základní životní hodnotou je být milován a základní strategií, jak se vztahovat k druhým lidem, je zalíbit se jim (strategie „k“). Já nejsem OK – Ty nejsi OK („nic nemá smysl“): Bývá často spojen s impunitivitou a mnohdy lze v něm vysledovat realizaci dávného rodičovského poselství: „Smíš žít, jen když potlačíš své pocity“. Základní životní hodnotou je být svobodný a základní životní strategií, jak se vztahovat k druhým lidem, je oddělit se a utéci od nich (strategie „od“). Já jsem OK – Ty nejsi OK („všichni jste pitomci“): Bývá spojen s extrapunitivitou a mnohdy lze v něm vysledovat realizaci dávného rodičovského poselství: „Smíš žít, jen když budeš výkonný a úspěšný“. Základní životní hodnotou je být uznáván a základní životní strategií, jak se vztahovat k druhým lidem, je ovládnout je (strategie „proti“).

Modus „být“ (homo religiosus): Je nesen převažující emocí radostné vděčnosti z benefitů materiální a duchovní povahy, které jsou člověku aktuálně dány. Jde o modus dospělé zralosti a dosažení pozitivní emoční bilance se usiluje dojít cestou kontemplace těchto daností. Je výrazem základního životního postoje Já jsem OK – Ty jsi OK. Základní životní hodnotou je „být“ (= tedy ne být „nějaký“) a základní životní strategií je činit dobro (outgoing) z důvodů vděčnosti za přijaté dobro (incoming) – o vině se v tomto smyslu dá hovořit pouze v té situaci, když dary, které přijímáme, začínáme „emancipovat“ od jejich Dárce. V našem kulturním okruhu se s poukazem na modus „být“ setkáváme zejména v požadavku židovského Desatera na svěcení soboty nikoliv kvůli regeneraci sil, ale kvůli radování se a vychutnávání darů stvoření.

.

Světla Pánková: Symbolon – práce se symboly

Autorka referuje o své terapeutické práci, při které používá symbolické obrazy sedmdesáti osmi karet tzv. Symbolonu (originály všech karet např. https://picasaweb.google.com/carie.lenna/TarotSymbolon#). Tyto karty obsahují mnohovrstevnou archetypální symboliku, jak o ní hovoří jungiánská psychologie,  a byly původně vytvořeny přímo na osobní zakázku C. G. Junga (posléze se ovšem začaly více používat v rámci mnohých para-psychoterapeutických technik, zejména astrologie či věštění). S kartami se dá ovšem efektivně pracovat projektivním způsobem i v klasické psychoterapii: Když pacient neví, jak během terapeutického sezení rozvíjet rozhovor do větší hloubky, terapeut mu může nabídnou karetní obraz, který se mu zdá nějakým způsobem postihovat jeho situaci, a vybídnout ho k popisu obrazu, případně k zasazení do fantazijního příběhu. Pomocí těchto projekcí lze pak docházet k jasnějšímu uvědomění toho, jak se pacient v dané chvíli cítí i jak je to s jeho intrapsychickou i sociální situací.

.

Repro internet:

http://www.farnostvelehrad.cz/dokument/Smireni-79/

https://picasaweb.google.com/carie.lenna/TarotSymbolon#