AKTUALITY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Lukáš

 

Ježíš a hříšnice v domě farizeově

(Lk 7,36 – 50)

Podle základní teze výkladu na rovině subjektu můžeme každý biblický příběh zažívat jako náš stav: Pod obrazem farizeova domu můžeme vnímat symbol své duše i svého života. Hříšná žena, farizeus a Ježíš, kteří se v tomto domě setkávají, mohou pak symbolizovat určitý vztahový výsek naší psychické struktury. O které struktury jde?

V naší osobnosti existují tři složky. Ačkoliv pociťujeme všechny současně, nejsme jedinou osobou, ale třemi obsaženými v jedné. Někdy se chováme jako dospělý, který je rozumný, vyzrálý a schopný samostatného rozhodování a který vědomě řídí svůj život. Někdy se zdá, že se vracíme zpět k dětským reakcím a dožadujeme se bezprostředního uspokojení. Je v nás ale také přítomna zdravá část tohoto dítěte, které je zvídavé, spontánní, raduje se z kopacího míče a trhá květiny. Nakonec se objevují také chvíle, kdy se chováme jako věrné kopie našich rodičů, jak jsme je poznali, když nás vychovávali, jako živé spojení všech jejich sdělení, která jsou v nás uložena a stále se v nás uplatňují.

A právě to nám často ukazuje hlubší symbolika příběhu o hříšnici v domě farizeově. Na prvním místě je zde hříšnice, žena, kterou někteří vykladači ztotožňují s Marií Magdalenou a která je strhávána emocemi k činům, jež jsou považovány za špatné. Podle Anselma Grüna pod symbolikou ženy často vnímáme naši přirozenou duši, která by ráda žila naplno podle svých emocí, ale neustále je zraňována pohrdáním svého umravňujícího okolí. Jejím protihráčem je farizeus, který na ni hledí s pohrdáním jako na to, co je podle jeho mínění méněcenné. Farizeus, to je náš vnitřní morální soudce, který žije jen z hlavy a který je skeptický vůči citům, emocím a spontaneitě, vůči všemu, co v nás opravdu žije. Farizeus znehodnocuje život v jeho autenticitě. Je zde ale ještě třetí osoba příběhu – Ježíš, který přesto dává přednost ženě a ukazuje, že náš vnitřní farizeus kráčí zcela falešnou cestou. To může být mnohým zbožným lidem nepochopitelné, protože v mnoha zbožných lidech a upřímných křesťanech dominuje Rodič. Rodič má mnoho výhrad vůči jiným lidem i vůči Dítěti uvnitř sebe sama. Neustále ho vychovává podle hesla „Budu tě mít rád, když …“ ale osvobozující zážitek odpuštění nahrazuje náboženskou morálkou.

V našich skupinách se často objevuje otázka, co je pro Ježíše důležitější: Aby člověk žil podle etických norem, nebo aby se chvěl lítostí, že tak žít nedokáže? Zdá se, že mu jde o to druhé. Proč ale? Někdy se objevuje paralela s Dvanáctikrokovým programem Anonymního hnutí – i zde je nutným počátkem proměny připuštění bezmocnosti vyřešit vlastním úsilím závislost na svém problematickém jednání. Následně přichází prožití vděčnosti, že Bůh mě přesto přijímá takového, jaký jsem, a umožňuje mně přijmout vlastní nedokonalost i v jiných životních oblastech mého života. Konečně dochází k vyjadření touhy se ve svém nitru proměnit k lepšímu. Ale to není ve skutečnosti nic jiného než konkretizace kroků vedoucích k proměně životního modu „mít“ v životní modus „být“, jak o nich hovoří Erich Fromm.

Více: http://www.hagioterapie.cz/?page_id=7625

.

Poutníci do Emauz

(Lk 24,13 – 43)

Příběh v sobě zahrnuje dva vzájemně provázané existenciální motivy. Předně je příběh obrazem těžké životní krize a její terapie. Jeruzalém zde není jen hlavním městem Izraele, ale symbolicky je to i místo zmatku, zklamaných nadějí a zhroucení všech dosavadních životních jistot. Kleofáš a jeho druh jistě nepatřili mezi lidi s malou vírou nebo odvahou, vydrželi s Kristovými žáky ještě dva dny po Ježíšově smrti. Ale pak zcela náhle se jejich svět zhroutil. Narazili na zkušenost, s kterou si nevěděli rady, došli k pocitu, že všechno je jinak. Zažívají zmatek, zhroucení, bezvýchodnost. Není jít kam, ale setrvat nelze. Je možné pouze prchnout … Naštěstí pro ně v této situaci přichází nečekaný zlom, oba učedníci potkávají Ježíše. I když ho zprvu nepoznávají, při večeři s ním „zahoří srdce“ a roztříštěná mozaika jejich vidění světa se začíná opět skládat do nového, nyní již zralejšího a nadějí naplněného obrazu. A oni se opět rychle vracejí – do Jeruzaléma.

Účastníci našich skupin často vyjadřují přesvědčení, že temnoty našich životů, kdy nacházíme už jen únik v práci, drogách a jiných uměle vynalezených „smyslech života“, je nutné brát jako zákonitou součást našeho pozemského putování. V této souvislosti je však zajímavá věc, která má náboženský podtext: Dokud učedníci hovoří o Bohu jako o nějakém předmětu, nejsou schopni ho spatřit. Jakoby Boha nešlo zpředmětnit a sevřít ho do filozofických definic a pojmů. Jakmile však učedníci začínají hovořit s Ježíšem, tedy nehovořit o něm, ale vstupovat s ním do dialogu, otevírá se jim cesta k autentickému vztahu Já – Ty a k vnitřnímu „spatření“ vyšší reality.

Náboženskou rovinu příběhu prohlubuje Kateřina Lachmanová. Rozhovor učedníků s Ježíšem začíná opravdu absurdně: „Ty jsi asi jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě, a neví, co se tam v tyto dny stalo!“ Pravý opak je pravdou: On je jediný, kdo ví … kdo skutečně ví, co se tam stalo. Přesto se ale Ježíš nepohorší a klidně své učedníky vyzve, aby mu všechno převyprávěli. Přesně tak, jak tomu sami rozumějí. Jako by řekl – neříkejte si to jen mezi sebou, povězte to mně, a bude to modlitba. A pak si trpělivě vyslechne jejich zmatenou verzi příběhu, směs pravdy a polopravd, směs doufání a beznaděje, ujímá se slova, objasňuje Písma a dává se poznat. Tu podle Lachmanové vidíme, že právě ryzost je rozhodující ingrediencí, která činí modlitbu a setkání s Bohem pro Boha přijatelné … Potud Lachmanová. A na našich skupinách se dodává – Modlitba? Možná. Ale především jde o popis terapeutického procesu: Nechat člověka vymluvit, pak mu pomoci zarámovat situaci do nového kontextu, objevit její smysl a nakonec ho postavit na vlastní nohy. To je zkrátka osnova výborné psychoterapie.


.

Repro internet:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mary_Magdalene_In_The_Cave.jpg

http://www.artbible.info/art/large/27.html