AKTUÁLNĚ

Velmi se omlouváme, stránky se upravují

Literatura
Psychoterapie a Bible
Tematické příspěvky
Z Areopágu

Hagio-seminář únor 2005

.

PhDr. Jiří Drahota: Vina ze smetiště

Na úvod je přečtena úvaha J. Drahoty, v níž se zamýšlí nad niterným konfliktem člověka mezi přijatými a „rodičovsky“ sankcionovanými přesvědčeními o světě a vlastním „dospělým“ poznáním jeho fungování. Autor poukazuje na skutečnost, že mnohdy je tento konflikt v duši člověka potlačen a v jeho duševním životě se pak projevuje nečekanými pocity viny a mocnými nevědomými vzorci chování. Ty mohou působit maladaptivně. Apeluje na Církev, aby byla méně autoritativní a více umožňovala názorovou pluralitu.

.

PhDr. Zbyněk Galvas: Otázky viny a hledání odpovědi

Autor je předsedou Sekce náboženství při České psychologické společnosti a ve svém příspěvku nadhazuje otázku objektivity viny, otázku, zda může být někdo jejím interpretátorem, a otázku, do jaké míry je v psychoterapii přípustné a vhodné nejen taxativně vymezovat, za jakých okolností je člověk objektivně vinen, ale i případně pocity viny vzbuzovat. Poukazuje, že z hlediska psychoterapie lze uvažovat o trojím kontextu práce s pocity viny:

a) Pocity viny vznikající na bázi specificky intrapsychické dynamiky a nekorelující s objektivní daností.

b) Pocity viny s jasnými (pro klienta i terapeuta) souvislostmi s objektivně danými koreláty, kdy terapeut stojí před dvojí volbou: Buď tento pocit viny reinterpretovat ve prospěch psychostability člověka (např. pomocí psychoanalýzy poukázat na fakt, že není vina jako taková, ale jen „pocity“ viny), nebo směřovat klienta k nápravě skutečností, které pocit viny vyvolaly (učiněná křivda je plně zvědomována a externalizována vně vědomí, tedy odčiněna pomocí satisfakce či rituálu).

c) Pocity viny korelují s objektivní skutečností, ale tato skutečnost není klientem nahlížena, neboť pocity viny jsou překryty neadekvátními interpretacemi.  Vina se projevuje v transformované podobě jako deprese, různé somatické potíže, případně jako prožitek vnější společenské represe. Na počátku takové situace nebývá jednoduché dospět k reálnému náhledu na situaci viny, který nemusí být pro klienta příjemný a může se mu na nevědomé, ale i vědomé úrovni silně bránit.

Na závěr autor poukazuje na fakt, že reálný vztah ke světu je nezbytným předpokladem duševního zdraví. To podle něj zahrnuje i reálný náhled na objektivitu viny. Pokud by zde docházelo k trvalé diskrepanci, bylo by ohroženo duševní a někdy i somatické zdraví pacienta.

.

MUDr. Slavoj Brichcín: Vina a pocity viny u sexuálních deviantů

V úvodu svého referátu podává autor přehled vývoje psychoterapie vzhledem k jejím postojům k problému viny za posledních sto let a poukazuje na Römeltovy fáze zpracování viny směrem k nové odvaze: Nenávist vůči sobě nebo okolí – smutek nad vnucenými omezeními vlastního života – přijetí utrpení, které pramení z viny – přijetí plné kompetence za vlastní život.

Ve druhé části svého referátu se autor zaměřuje na svoji zkušenost s léčbou sexuálních deviantů. Předně se zmiňuje o různých formách únikových reakcí (nevědomé vytěsnění či vědomé popření, toxikomanie, projekce viny do oběti, racionalizace ušlechtilými pohnutkami nebo hyperkompenzace úspěchem v jiných rodinných úkolech) a posléze poukazuje na empirickou zkušenost, že významnou léčebnou strategií u mravnostních deliktů se v současnosti jeví převedení pocitů studu na vědomí osobní viny: Při vědomí viny je totiž mysl koncentrována na čin a nese v sobě tendenci k omluvě a odčinění škody. Při studu se člověk soustřeďuje spíše na vlastní já. Zatímco vědomí viny pozitivně koreluje s empatií s obětí a je mocným faktorem proti recidivě kriminálního činu, sklon k prožívání studu (s nímž se u sexuálních deviantů setkáváme velmi často) bývá spíše sdružen s podezíravostí a hněvem vůči oběti. V systematické terapii sexuálních deviantů je žádoucí oddělit to, co spáchali zlého, od jejich identity ve smyslu „to, co jsi udělal, je zlo, je to strašná věc, ale jsi člověk stejně hodnotný jako kdokoliv z nás“. Nerelativizovat hodnoty dobra a zla, podporovat pocity viny, ale současně redukovat zaměření na vlastní já a povzbuzovat sebeúctu.

V poslední části autor ukazuje na tři možné postoje k pocitům viny, jak se projevují mezi léčenými pachateli, a dokládá je příklady z cvičných dopisů, které tito lidé povinně adresují obětem: Postoj extrapunitivní, který vidí vinu mimo sebe a vysvětluje ji odkazem na vnější danosti (společnost, geny či deviaci), postoj impunitivní, který fenomén viny popírá a redukuje ji na zákonitosti vnitřního prožívání a motivací, a postoj intrapunitivní, který vidí vinu v sobě, přijímá nad ní plnou kompetenci a vyjadřuje lítost nad spáchaným činem.

V následné debatě bylo jednak poukázáno na zajímavou okolnost, že první emocí, kterou připisuje Bible lidem po jejich Pádu, není pocit viny, ale pocit studu (doprovázený i rozbitím vztahu mezi Adamem a Evou a shazování viny před Bohem z jednoho na druhého). Následně došlo k pokusu zachytit fenomenologicky psychologickou podstatu odpuštění: Jde o jistý druh porozumění – porozumění faktu zásadní rovnosti všech lidí co do zapletenosti do zla (všichni jsme na jedné lodi, každý z nás je stejně viníkem i obětí, každý z nás je za určitých okolností schopen i těch nejbrutálnějších činů). Odpuštění je nedělitelné a je vždy spojeno se sebeodpuštěním.

.

Klára Němečková: Ze života v jedné sektě

Autorka referuje o své osobní zkušenosti života v Kristově církvi z Bostonu. Popisuje vysoké nasazení členů skupiny pro jimi zažívaný „ideál“, tendence k totálnímu oddělení se od světa, ale i tendence k totálnímu a totalitnímu podřízení se autoritě. V souvislosti s tím poukazuje i na svoji zkušenost s mentální manipulací, s níž byla během svého pobytu v USA v této skupině konfrontována.

.

Mgr. Mirka Chmelíčková: Život v řeholní komunitě

Autorka referuje o svém ročním psychologickém šetření života členů jedné mužské řeholní komunity v Čechách. Šetření probíhala na základě rozhovorů se členy komunity a na základě vlastních pozorování života v ní. Autorka poukazuje na motivace vstupu do řeholního společenství a vývojové proměny členů komunity; od prvotního nadšení pro ideál evangelizace a života v přísné mužské řeholi, přes problémy ve vzájemném soužití mezi členy řeholního společenství a tendence k vytváření hlubších vztahů mimo ně, až po případné vyhoření a někdy až odchod z řehole a z kněžství. Jako na důležitý faktor působící negativně na psychickou stabilitu členů společenství poukazuje na slib celoživotního celibátu. Nikoliv ovšem pro samotný slib k sexuální čistotě, ale spíše pro druhotné pocity osamocenosti a ztráty smyslu, které jsou s tímto slibem spojeny a které řeholní společenství ani intenzivní duchovní život nedokáže plně saturovat.