AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Hagio-seminář červen 2004

.

Mgr. Pavel Dušek: Léčba úzkosti přijetím strašného (diplomová práce)

V jedné epizodě ze Života svatého Antonína poustevníka se vypráví, jak Antonín trápený démony odešel na starý hřbitov, aby zde s démony bojoval přímo v srdci jejich říše. Hřbitovy bývaly považovány za území sil smrti a pekla, ale Antonín toho nedbal a ulehl do opuštěného hrobu, aby zde modlitbou, postem a vytrvalostí svedl s  démony celonoční boj. Boj byl krutý, Antonín byl těžce pošramocen, těžce zraněn démonskými útoky, ale  zarputilostí vyjádřenou slovy: „Neustoupím, i kdybyste mě měli zabít“ nakonec dočkal rána a svůj boj vítězně dobojoval. S ranním rozbřeskem démoni poraženě prchli. Autor tento příběh uvádí jako určitou metaforu dnešní psychoterapie. Za obdobným útokem démonských sil, jaký popisuje Život svatého Antonína, lze v dnešní době spatřovat třeba úzkostnou neurózu, deprese, panické a obsedantní ataky apod. A tak jako svatý Antonín bojoval s démony zejména svým odhodláním vydržet, i v dnešní době se vedle farmakologie či psychoterapie nabízí možnost, jejíž významnou podstatou je samo odhodlání neustoupit, vydržet a v jakémsi zatnutí „projít“ úzkostnou či depresivní atakou. Ta sice vytváří hrůzyplné obrazy, že člověka roztrhá, ale pokud člověk vydrží svůj strach a projde jí, ukáže její bezmocnost a tím nad ní zvítězí. V následné diskusi je poukázáno na skutečnost, že uvedený postup má blízko k moderní behaviorální technice systematické desenzibilizace a zaplavení.

.

Mgr. Svatava Škodová: Lingvistický rozbor glosolálie

Počeštěný termín glosolálie vychází z řeckého glossa – „jazyk“ a lalia – „mluvení“ a označuje jazyk, který nebyl získán přirozenou cestou. Jde o jev, který je charakterizován produkcí slov a celých promluv, obvykle ve stavu náboženského vytržení. Nejedná se ovšem o schopnost hovořit některým z doložených živých či mrtvých jazyků, jde spíše o podobu určité hatmatilky, kdy hlasové orgány mluvčího jsou aktivní, ale k produkci „slov“ dochází bez přímé vědomé kontroly mluvčího. Glosolálie či tzv. mluvení  jazyky je dnes známa díky textům týkajících se tohoto jevu dochovaných v Novém zákoně (na 26 místech v Novém Zákoně), zmínky o glosolálii máme i ze středověku, a v současné době je glosolálie praktikována především v tzv. charizmatických společenstvích (u nás Křesťanské misijní společenství, charizmatické sbory Jednoty bratrské, výjimečně sbory Církve bratrské).

Uvedeme si záznam glosolálického projevu, který byl pořízen v nedělním shromáždění Jednoty bratrské v Liberci 16. 9. 2001. Projev je kombinací mluveného a zpívaného textu. V některých okamžicích bylo velmi těžké určit  skutečnou podobu jednotlivých „slov“, neboť se výslovnost více blížila nesrozumitelnému mumlání. Délka trvání celého projevu byla 2 minuty 18 vteřin: Séra kéra  lej e ndej ev naj sory ev rajt/no sojla hejroj /mej raj /no sóroj/ névaj kéroj no sóroj/ makalamamíjadéraj/nóroj /nosókaj/ moremanemakaj mosoj /nemakaj…oh éé/nosaj ka moroj/ malake mosakaj neva nomakelkaj /nomelakaj mosokajbekejmoj…navakaj molaké mosorej /mosóroj nakévoj/mosóraj /mosóroj/manaké menamaj /malakemosoj nomej malakeloj /malakaj o tébakaj ederav soj  nijej makialach  noj  labera/ e na soj e ki moj palakinaj /o no šeba ki moj e va la  kína / o mosoj natíloj makéminaj matéros /hev e lakaj e noj /minakimoj /makálaealakjamasaj /nojké nojké maní /masébaj malavalasaj nojké nojké maní manasébaj lokoj mekínoj m nej no sé makaj no la kína makaj a najne šéba  e ké maj o lór e saj ma ne mé menakaj e lajna e la  hajne dé nosoj /noj ké /nojké baréba /e déra /en dérasaj /ená /mi kaj /nojke/. Tento text byl interpretován následujícím způsobem:Bratři a sestry, mám za to, že jsem dostal výklad k této písni. Zvažuj a rozsuzuj. Je to slovo z Izaiáše  proroka 58. kapitoly od 6. do12. verše. Slyšte to slovo. Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin ti odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve:“Tu jsem!“ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne. Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům. Amen.“

* * * * * *

Jaká jsou možná vysvětlení glosolálie? Obecně se dnes teologové domnívají, že glosolálie nejsou extatickým stavem, neboť mluvit v jazycích neznamená upadnout do extáze ani do změněného stavu vědomí. Člověk si většinou zachovává vědomou kontrolu nad svým chováním, i když ten, kdo hovoří „jazyky“, přichází do stavu motorického automatismu, který je možné klinicky popsat jako stav radikálního vnitřního oddělení se od vědomého okolí. V některých situacích se ovšem může motorický automatismus projevovat až ztrátou volní kontroly nad svalovou činností. Zvláště v prostředí silných emocí a vzrušení, což je typické prostředí charismatických shromáždění, může člověk velice lehce sklouznout do stavu, kdy nad sebou dobrovolně ztrácí kontrolu a jazyky mohou být výsledkem tohoto stavu.

Vstoupit do „pasivního zřeknutí se vědomé kontroly“ je právě ta informace, kterou v charismatickém hnutí dostane každý uchazeč o „dar jazyků“. Takový zájemce  se má odpoutat myšlením od okolního světa a i od sebe sama, tím se osvobodit a vzdát se i řízení svého hlasu. Má vyslovit několik slov a nechat je volně plynout a nemyslet při tom na to, co říká. Po rozsáhlém studiu těch, kteří hovoří jazyky, došli Kildahl a Qualben k závěru, že ti, kdo hovořili jazyky, byli lidé snadno se podřizující, lidé otevření různým podnětům, lidé, kteří se snadno upínají na druhé, zvl. v sociální hierarchii výše postavené a lidé, kteří se lehce podřizují moci sugesce.

Na základě studia jednotlivých historických dokumentů a na základě poslechu glosolálických projevů ze součaných křesťanských společenství se domníváme, že pod termínem glosolálie je míněn zejména fenomén, kdy jedinec hovoří neexistujícím „jazykem“, který vykazuje uzuálně používané znaky. Struktura takovéhoto „jazyka“ se  začíná formovat ve společenstvích, která glosolálii používají při svých setkáních pravidelně a často, i když zde bychom mohli ještě dále vydělit: Strukturu formující se jen u individua (jedinec často používající glosolálii nevědomě vyvine „jazykový vzorec“, který se odlišuje od skutečných jazyků, který však on sám začíná používat pravidelně, např. častější opakování některý hlásek v určité kombinaci, preference určitých „slov“ i specifických intonačních schémat), a strukturu formující se v rámci skupiny (glosolálie je často používána v sociálně kompaktních skupinách s intenzivním společným životem) a na základě poslechu jsou pak některé zvukové jevy opakovány i ostatními členy společenství, čímž se vytváří specifická struktura jejich „mluvení jazyky“.

Přesto z ligvistického hlediska je možné v našem kulturním a jazykovém prostředí vypozorovat v glosolálii určité zákonitosti výskytu a frekvence jednotlivých hlásek. Ze zkoumaných záznamů se zdá, že nejčastěji se v glosoláliích objevují otevřené samohlásky „a“, „e“ a „o“, na druhou stranu prakticky se nevyskytuje uzavřená samohláska „u“ (včetně dvojhlásek „ou“ a „au“). Samohláska „i“ se vyskytuje zřídka a zdá se, že v daném řečovém projevu nese jistý sémantický význam, totiž význam upozornění, zvýraznění, jakéhosi vykřičníku.  Ani frekvence souhlásek není zdá se v glosoláliích vyrovnaná: Velmi často se vyskytují znělé a ražené hlásky, retnice a ostré sykavky, zřídka se objevují měkké souhlásky „ď“, „ť“, „ň“, hláska „ch“ a prakticky se nevyskytují šeptavé sykavky  „š“, „ž“, „č“ a souhláska  „ř“.

V následné debatě již po skončení semináře bylo ovšem upozorněno na fakt, že udávaná frekvence hlásek se téměř kryje s frekvencí hlásek v běžné češtině, až snad na samohlásku „i“, která je v běžné češtině velmi častá a pro cizince jí prý dává charakter „kvílícího, kvičícího a pištícího“ zvuku (Ján Kollár), a jde tak spíš o doklad potvrzující silně formující rámec rodného jazyka na tento zajímavý modlitební fenomén. Srv. např.: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3966

.

Mgr. Pavel Dušek: Démonické obrazy Boha

Fenomén obrazů Boha v našem nitru popsal poprvé podrobně německý psycholog Karl Frielingsdorf. Ve své knize Démonické obrazy Boha (česky Falešné představy o Bohu) hovoří o zkoumáních, která učinil asi na šesti stech osobách činných v katolické Církvi, kněžích, řeholnících a řeholnicích. Frielingsdorf zjistil, že výpovědi o Bohu jsou u každého člověka více či méně ovlivňovány jeho osobní historií a u 95% zkoumaných osob s negativní zkušeností s vlastními rodiči se již v raném dětství rozvíjí nevědomý „démonický“ obraz.

Podobu falešných obrazů Boha lze klasifikovat do pěti základních forem: Nejčastějším deformovaným obrazem je podle Frielingsdorfa obraz trestajícího Bohasoudce, který je zažíván jako zlostný a nemilosrdný monarcha, který trestá každé vzepření jeho Zákonu a Řádu. Nestrpí žádný odpor své vůli, neexistuje pro něj žádné pochopení, žádné milosrdenství. Kdo se postaví jeho moci, musí pykat a být potrestán, což Bohu působí pocit radostného zadostiučinění. Tento „sadistický“ Bůh-soudce je ovšem často i člověku samému skryt pod fasádou proklamované pozitivní představy a projevuje se pouze v silných úzkostech, stálých pocitech viny a v psychosomatických poruchách často spojených s vírou, že Bůh trestá člověka na té části, kterou hřešil.

Jiným obrazem Boha, kterého popisuje Frielingsdorf, je Svévolný Bůh, který působí silnou úzkost, protože je nečitelný a stejně bezdůvodně zatracuje, jako uděluje milost. Člověk je této „modle“ bezmocně vydán napospas, od takového Boha je lepší se držet dál. Rodiče osob s tímto obrazem Boha byli většinou ve svých pocitech rozpolceni a zcela nevyzpytatelně, chaoticky a podle své nálady udíleli pozitivní a negativní „pohlazení“ (alkoholici).

Dalším patologickým obrazem Boha vystupujícím v naší mysli je démonický Bůh smrti. Tato „modla“ se vynořuje v nevědomí člověka v úzkém spojení s rozhodnutím rodičů (zvláště matky) o nechtěnosti daného dítěte. Tento smrtonosný démon přebírá nepřátelská, byť většinou nevyřčená poselství rodičů vůči dítěti, a neustále mu opakuje – „Bylo by lépe, kdybys nebyl“, „Nemá cenu, abys žil“, „Zemři!“ atd. V životě dospělého člověka se tyto rodičovské kletby opakované ústy Boha smrti projevují zejména život negujícími postoji – prázdnotou smyslu, depresemi, neschopností se prosadit, úvahami o smrti, případně sebevražednými tendencemi.

Čtvrtý démonický obraz Boha uváděný Frielingsdorfem představuje Bůh-účetní. „Modla“ v tomto obrazu představuje chladného Boha bez srdce a emocí, který karmicky registruje každou chybu a každé provinění člověka, jenž má přece vše ve svých rukách a je to jen jeho smůla, když svůj život prohraje. Vinit se za to může jenom sám. Člověku takového obrazu se křesťanství nejeví jako radostná zvěst o přijetí člověka Bohem, ale spíše jako deprimující odsouzení k životu Josefa K., hrdiny románů Franze Kafky: Jako rozsudek k otročině v nepřehledném zmatku příkazů a zákazů, které nikdy nemohou být splněny, neboť vždycky zůstávají otevřené nesplacené účty a ty vyvolávají další a další pocity viny, jež dělají z života mučení.

Konečně s pátým démonickým obrazem Boha se setkáváme pod maskou tzv. Boha výkonu. Jde o přetěžující „modlu“, která svádí člověka k nasazení, jež je samo o sobě dobré, ale v nadměrné míře může dovést člověka ke zničení a smrti. Za takovým výkonostním myšlením stojí často pelagiánská logika trestu a smíření. Bůh vystupuje jako nositel nároku, který trvá na tom, aby lidé pro Boží věc vynaložili maximální úsilí, aby na nic jiného nedbali a vynaložili veškerou snahu vykonat to, k čemu jsou zavázáni. Není-li tento výkon v poslušnosti podán, pak si ho Bůh musí trestem či jeho hrozbou vynutit, protože člověk byl Bohem stvořen k tomu, aby žil pro Boha, své spasení a Jeho zájem.

Výzkumná šetření, která se zabývala tím, jak se v mysli člověka utváří představa o Bohu, naznačují, že se tato představa vytváří v mysli každého člověka; nezávisle na tom, zda se člověk považuje za věřícího či ateistu a zda své představě Boha připisuje nebo upírá reálnou existenci. Každopádně člověk, který je svázán obrazy Boha zachycujícími démonické rysy svého nevědomí, rád přijímá jakýkoliv výkladový rámec světa, který jej z ohrožující moci těchto obrazů vysvobodí. Nejjednodušší variantou je odvrácení se od víry jako takové. Neméně zhoubným řešením je plné ztotožnění se s „démonickým obrazem“ a jeho uplatňování v životě a ve vztazích k druhým lidem. Známe ale třetí nejzdravější a optimistickou možnost. Pokud člověk zažije korektivní vztahovou zkušenost, může rozpoznat démonický obraz jako patologickou modlu, nahradit její obraz novým pojetím a dojít tak ke zralé podobě náboženské víry.

.

Repro internet www.metmuseum.org:

http://blog.metmuseum.org/artofillumination/manuscript-pages/folio-194r/