AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Hagio-seminář září 2005

.

Mgr. Milan Týmal: Ikonoterapie

Ikonoterapie představuje novou terapeutickou metodu, kterou její autor – psycholog a pravoslavný kněz – užívá při terapii závislostí. Ve svém teoretickém pozadí vychází z pojetí pravoslavné antropologie, která rozlišuje trojné dělení člověka na tělo, duši a ducha. Podle tohoto pojetí je člověk svým tělem zakotven v Zemi a Země (tedy celý hmotný svět) je v jistém smyslu součástí člověka. Ač zakotven v Zemi vztahuje se ale  člověk současně svou nejvyšší psychickou složkou – duchem k Bohu. Duch představuje tu část psychiky člověka, která zrcadlí Boha.

Uvedeným způsobem funguje člověk ideálně. Ve stavu porušení po Pádu prvního člověka se však „zrcadlo“ ducha často obrací dolů a spíše než Boha zrcadlí lidskou duši, tělo a Zemi. V této situaci člověku přichází na pomoc ikonopisectví. Náboženské obrazy, ikony, jsou ve východním křesťanství vnímány nikoliv jako výrazy prožitku umělce, ale objektivně jako „okno“, které otevírá lidské duši pohled do Božího prostředí. Člověk je pak zván, aby tímto „oknem“ vstoupil, účastnil se Boží reality, a tím jak opět obrací svého ducha k Bohu, došel zbožštění (theosis).

Popsaný obrat od tělesného k božskému lze vnímat jako obraz terapeutického procesu při léčbě závislostí. I ta představuje „konverzi“ od hmoty (drogy) k Bohu (světu vyšších hodnot). Autor, Mgr. Týmal, používá zejména ikonu Andreje Rubleva Nejsvětější Trojice. Její kompozice tří postav kolem jednoho stolu vytváří pro klienta fantazijní možnost vstupovat v meditaci do jejího trojičního společenství jako jeho čtvrtý pozvaný host. Klienti nejčastěji sedí, hledí na ikonu, ve fantazii vstupují do jejího prostoru, poslouchají chrámové zpěvy a jsou instruováni, že mohou myslet, na co chtějí. Po různě dlouhé době (5 – 30 minut) meditaci ukončují a následuje druhá polovina terapeutického setkání – fáze reflexe, která probíhá formou individuálního rozhovoru s terapeutem. V ní jsou klienti vedeni k tomu, aby vedle reflexe svých pocitů se dotýkali i existenciálních otázek svého života, osobní viny, otázky hodnot a jejich hodnotového žebříčku, otázky, dobra a zla, otázky Boha, smrti atd.

V diskusi bylo upozorněno na paralelnost ikonoterapie a hagioterapie jakou dvou forem (neverbální a verbální) téhož terapeutického procesu, který představuje vstupování do jiné „Boží“ reality, což pak funguje jako projektivní příprava pro zrcadlení osobní existenciality klienta.

.

Mgr. Pavla Koucká: Magické myšlení

Autorka se zevrubně zabývá fenoménem magického myšlení a především konstatuje velmi chudý empiricko-teoretický materiál, který se k tomuto tématu nachází v odborné literatuře. Proto se nejprve zabývá samotným vymezením pojmu „magické myšlení“. Jeho základní charakteristiky vidí ve dvou tzv. zákonech – v zákonu podobnosti (věci, které jsou si podobné, sdílejí stejné vlastnosti) a v zákonu nákazy (věci, které spolu byly spojené, zůstanou navždy spojené). Cestu k přesnějšímu vymezení tohoto pojmu pak hledá autorka v přesnějším vymezením opozita magického myšlení, jímž podle ní není ani logické myšlení (logika slouží i magickému i nemagickému myšlení), ani pragmatické myšlení (i magické myšlení může být pragmatické a pro-evoluční tím, že vede ke správnému adaptabilnímu chování), ale myšlení vědecké, chceme-li kritické.

V diskusi k této části přednášky se debata dotýká zejména dvou problémů: Předně bylo poukazováno na to, že i když definice magického myšlení jako myšlení, které odporuje poznatkům a kriteriím vědy, je asi správná, naráží na velké limity v tom, že sama věda není dosud schopna vědecky definovat, co to věda je a které výroky má věda za vědecké považovat. Diskuse se však vedla i o vztahu magického myšlení k myšlení náboženskému. Magické myšlení je alternativou vědeckého myšlení zejména tím, že je zaměřeno na instrumentální zacházení s empirickou realitou. Tím se odlišuje od náboženského myšlení, respektive od některých jeho forem, které jsou definičně založeny na inter-subjektivním kontaktu s realitou neempirickou. Nicméně ani zde není situace jednoduchá, kromě obrazu Boha jako Dárce smyslu (inter-subjektivní pojetí) se setkáváme často – zejména v ohrožujících situacích lidského života – i s jeho obrazem jako Velkého magického pomocníka (magické pojetí).

Ve druhé části své přednášky autorka referovala o výsledcích svého šetření, které boří některé mýty, které o magickém myšlení panují: Předně není pravda, že magické myšlení je vázáno pouze na děti a „primitivy“, protože se vyskytuje u lidí všech věkových kategorií a to bez ohledu na vzdělání. Tím je současně zpochybněn jiný mýtus, že totiž magické myšlení je v nepřímém vztahu s výší vzdělání daného člověka. Potvrzen byl na druhou stranu určitý genderový rozdíl – ženy podle předpokladů myslí skutečně více magicky než muži. Rozhodující pro magické myšlení je ale téměř výhradně míra osobní angažovanosti člověka v dané situací, jak silně ohrožující nebo zvýhodňující ji pro sebe zažívá (upnutí se k talismanům, rituálům či prosebným modlitbám při ohrožení života nemocí, válkou atd.).

Na závěr autorka vyjádřila své přesvědčení, že magické myšlení je zřejmě pro-evoluční v několika směrech: Jednak může dávat lidem pocit pochopení a ovlivnitelnosti situace, a tak zabraňovat rozvoji naučené bezmocnosti. Tím může přinášet do lidské psychiky optimismus a víru v dobrý konec a mechanismem sebenaplňujícího se proroctví může reálně fungovat (byť placebo efektem). Současně některé jeho formy (např. každé zlo bude nějak magicky potrestáno) mohou být stabilizujícím faktorem pro společenskou morálku. V diskusi pak bylo poukázáno i na Yalomovu hypotézu, že „magické“ přesvědčení o osobní výjimečnosti člověka působí jako mocná intrapsychická obrana proti úzkosti ze smrti.

.

Barbora Zajacová: Glosolálie

Autorka navazuje na svůj referát z minulého roku a referuje o svém nynějším průzkumu prožitkové oblasti lidí, kteří ve svém náboženském životě užívají daru modlitby jazyky (glosolálie). Shrnuje jejich výpovědi o jejich prvních setkáních s glosolálií, o okolnostech, za nichž se objevila glosolálie u nich samotných, i o okolnostech, za kterých v současné době tento modlitební způsob užívají.

.

Repro: archiv autora