AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Hagio-seminář červen 2008

.

Jeroným Klimeš: Náboženské fantazijní postavy

Fantazijní postava (mentální společník, introjekt, „imaginal other“) představuje takový druh mentální reprezentace, u které má subjekt pocit, že se chová jako reálná bytost s vlastní vůlí a vědomím. Zahrnuje nejen reálné lidi, ale i náboženské postavy, a i když si ji lokalizujeme mimo naše já, zrcadlí náš mentální stav a v tomto smyslu je s ním symetrická. Fantazijní postavy se aktivizují („ožívají“) zejména při zátěži a stresových situacích, a i když někdy si je jako fantazijní uvědomujeme, jindy nám zcela nevědomě zkreslují reálný kontakt s druhou osobou. Typické je, že fantazijní postavy násobí vnitřní zažívanou zkušenost, útok na ně ji umocňuje přímo exponenciálně.

Protože s vnější realitou nejsme v jiném kontaktu než přes obrazy své psychiky, každá interakce s druhou osobou je interakcí s jeho mentální reprezentací. To se týká o to víc fantazijních postav náboženské povahy. I ty ožívají zejména při zátěži a za nepřítomnosti ego-stavu Dospělý a v tomto smyslu nám zkreslují reálnou komunikaci s Bohem. O vlivu fantazijní náboženské postavy na náboženský život člověka můžeme pak v takové situaci uvažovat zejména tehdy, když náboženská postava vykazuje základní charakteristiky fantazijní představy jako takové:

a) Není mentálně ani osobnostně zralejší než člověk sám.

b) Vykazuje s ním symetrii nálad (= nálada fantazijní postavy Boha je náladou jeho nositele), a i když je idealizovaná, má všechny charakteristické vlastnosti svého nositele.

c) Útoky (výčitky) na náboženskou postavu zhoršují náladu, protože jsou útokem na sebe sama.

V duchovní pomoci a náboženské psychoterapii platí, že pokud klient zažívá kontakt s Bohem negativně a s psychickým dyskomfortem, představuje vždy základní terapeutický krok uschopnění klienta číst ve své fantazijní postavě Boha sebe sama, své vlastní nálady a stavy. Následně je třeba podporovat klienta v tom, aby nenechal svoji fantazijní postavu Boha vstoupit do vlastní emoční komplementarity: Klient se může pokusit předefinovat vztah provinilé Dítěkontrolující Rodič buď ve smyslu Dítě hledající pomoc – ochraňující Rodič nebo dokonce ve smyslu Dospělý – Dospělý (ptát se Boha na to, co ho trápí, nechat ho vyjádřit se, utěšovat ho atd.). Pokud je fantazijní postava Boha aktivní povahy, kam by z hlediska patologie patřily tzv. démonické obrazy Boha, doporučuje se navíc oslovovat „Boha – démona“ (který není nic jiného než projekcí sebe sama) vlastním osobním jménem nositele fantazijní postavy a úzkost z takové postavy Boha pak případně rozpouštět metodou paradoxní intence. Pokud je fantazijní postava Boha spíše pasivní povahy (např. mlčící Bůh), základní terapeutickou metodou je odpočinek (tedy žádné posty, modlitby a zvýšené úsilí).

V následné diskusi je vyslovena otázka, zda uvedená koncepce nevede v důsledku k totální destrukci náboženské představy Boha jako někoho, s nímž je možné vstupovat v mentální kontakt a vést s ním modlitební rozhovor. V debatě se ale dochází k názoru, že jde vlastně jen o paralelu k objektivnímu světu – i s ním se setkáváme výhradně skrze své mentální obrazy, a přesto to nedestruuje předpoklad, že můžeme vstupovat do reálných komunikačních vztahů s reálnými bytostmi kolem nás.

.

Ellen Strupková: Bibliodrama

Bibliodrama představuje jednu z metod hermeneutiky Bible zaměřené na příjemce. Její podstata spočívá v tom, že jedinec vstupuje do biblické skutečnosti sám za sebe za pomocí metod Morenova psychodramatu, skupinového sochání, dialogického rozhovoru na dvou židlích atd. Psychodramatický zážitek je pak interpretován jako výpověď daného textu určená přímo danému člověku.