AKTUÁLNĚ

Velmi se omlouváme, stránky se upravují

Literatura
Psychoterapie a Bible
Tematické příspěvky
Z Areopágu

Hagio-seminář říjen 2007

 .

Jan Zajíc: Krize současného kněžství

Autor velmi podrobně referuje o svém sociologickém zkoumání a konstatuje, že na ústřední otázku Proč je kněžství u nás v současné době v krizi, lze odpovědět předně tím, že kněžství ve svém současném pojetí není pro dnešní muže dostatečně atraktivní a výzvou k naplněním života: Nejen ateistickou majoritou je kněžství hodnoceno jako zcela marginální, ale do určité míry i mezi věřícími katolíky. Církev k tomu navíc nevytváří podmínky, aby se tento stav nějakým zásadním způsobem lepšil a je vlastně nefungující organizací, která se o své členy patřičně nestará, i když ti žijí ve velkém fyzickém a psychickém vypětí a často i v osamocenosti. Druhý, v zásadě duchovní důvod, je civilizační: Krize kněžství v současné ČR je konkrétním případem krize jakéhokoliv celoživotního povolání v celé západní civilizaci. Je důsledkem přesvědčení, že člověk celoživotním slibem deformuje svoji svobodu, což rozbíjí nejen kněžství, ale i manželství a rodičovství.

Zajímavá se jeví konfrontace české situace a situace polské, která ukázala dva zásadní rozdíly, které lze pokládat za rozhodující příčiny zcela jiné tváře kněžství u nás a v Polsku: Předně je zde rozdíl společenského postavení církve a kněze jako jejího reprezentanta. U nás je kněz přetížený a přitom nevážený zaměstnanec nevýkonné neziskové organizace, která nemá žádnou společenskou prestiž, naopak většina občanů jí nedůvěřuje, zatímco v Polsku je váženým specialistou prestižní úspěšné „firmy“, která má výrazný vliv na celý veřejný prostor a je i ekonomicky prosperující. Druhá věc je vnitřní život církve. U nás je život ve farnostech spíše živoření, čímž jsou ohroženi zejména diecézní kněží, kteří se snadno ocitají v osamění. V Polsku farnosti charakterizuje pulzující život, což je dáno významným historickým rozdílem vývoje v posledních padesáti letech. Přestože i tam měli komunismus, nebyla církev tolik decimovaná a hrála neskonale významnější roli. U nás se naproti tomu podařilo církev natolik zdecimovat a ochromit její vnitřní život, že katolíci přestali na veřejnosti téměř zcela komunikovat. Je ovšem pravda, že podmínky k takové degeneraci církve byly připraveny vývojem české společnosti v posledních několika staletích, zvláště po 1. vatikánském koncilu.

.

Jeroným Klimeš: Distribuce viny

Asymetrie v odpovědi na otázku, kdo přisuzuje vinu za zlo, které pár postihlo, a komu se toto zlo nejčastěji přisuzuje, má nejhorší dopad na celkovou spokojenost páru. V zásadě platí, že distributor viny má tendenci vztah utahovat, zatímco nasávač viny má tendenci z něj utíkat. Orientační odhad míry distribuce viny v daném páru lze odvodit z reakcí nasávače: V první fázi vztahu projevuje nasávač velké úsilí vyhovět svému partnerovi, zavděčit se mu a uspokojit jeho přání. Jak narůstá distribuce viny (vždy spíše výtka než pochvala), nasávač postupně rezignuje a stahuje se do sebe. Posléze ztrácí chuť na sex (čímž pro něj narůstá atraktivita mimomanželských vztahů, ale ty jen zesilují jeho pocity viny), přestává žárlit a v konečné fázi je schopen se dopouštět až impulzivního fyzického násilí. Ani toto chování však nekončí s distribucí viny, neboť samota a pocity viny spolu úzce souvisejí: Čím větší pocity viny, tím větší strach ze vztahu a větší vzdalování, čím však větší vzdalování, tím – jako projev separační reakce – větší pocity viny. Podobným mechanismem funguje i bludný kruh u lidí, kteří mají takový strach ze vztahu, že na jeho počátku vyžadují dlouhodobé přibližování. Tito se snadno naváží na kněze či ženaté, to ale jenom opět zesiluje jejich pocity viny a strach ze vztahu.

Terapeut musí poskytovat odlišné rady distributorovi viny a nasávači viny. Distributor viny musí pochopit, že výtkami a výčitkami svou situaci pouze zhoršuje a že z perspektivního hlediska, jehož výsledek se začne objevovat až s určitým odstupem, je správná snaha omezit množství výčitek, snímat z nasávače jeho viny (pochvala) a přecházet z manipulativní „rodičovské“ komunikace k „dospělé“ otevřené komunikaci. Nasávač viny musí na druhou stranu pochopit vlastní sklon k akceptování viny, musí se naučit vnímat vlastní potřeby a vzhledem k nositeli viny se musí naučit říkat ne. Zlepšit situaci vztahu však většinou nedokáže, jeho emancipace od pocitů viny je často jen vnější impulzivní agresivitou. Při soudně rozvodových rozhodnutích je na místě doporučovat svěření dětí do péče tomu rodiči, který méně druhého očerňuje a je tedy spíše nasávačem viny než distributorem. U dětí, které jsou svěřovány do péče nasávačům viny, se totiž daleko méně objevuje syndrom zavrženého rodiče.

.

Pavel Dušek: Strach z viny a strach z trestu

Specifikem křesťanství a všech středomořských náboženství je samozřejmé kladení velkého důrazu na vinu a na fakt, že viník musí zažít na sobě zlo jako trest (což platí i pro zástupné pojetí Ježíšovy oběti na kříži). Ve východních náboženstvích panuje poněkud jiná logika: Prolomit karmu je třeba nikoliv přijetím trestu, ale zachráněním jiné živé bytosti před zlem.

Pojetí trestajícího Boha-soudce v mysli člověka se odráží v psychologickém konceptu tzv. Božích vnoučat. Tímto termínem se označují věřící, jejichž výchova byla neúměrně přísné, represivní a nábožensky rigorózní. Následkem této výchovy bývá mimo jiné nejistota ve vztahu k druhým lidem, nízké sebevědomí, pocit viny, strach z odmítnutí jinými lidmi či Bohem a strach ze selhání. Boží vnoučata provázejí jejich potíže často po celý život. Část z nich se později přikloní k ateizmu, kerý zažívají jako vysvobození, část se naopak snaží dostát nereálným požadavkům, které na ně byly kladeny v dětství a mění se ve vyhrocený moralizmus vůči sobě i okolí. Krajním řešením úzkostných a depresivních stavů se může stát suicidium. Protože konstelace primární rodiny bývají velmi patologické, terapie má omezené možnosti. Jako nejperspektivnější se jeví tzv. klíčová terapie Karla Frielingdorfa, která se snaží najít paralelu mezi nevědomým poselstvím, jehož se člověku dostalo v dětství od jeho rodičů, a démonickým obrazem Boha, který toto poselstvím reprezentuje.