AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Eugen Drewermann

3.

E. Drewermann:  Petrova tchýně (duchovní uzdravení)

Když vyšel ze synagógy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadalo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. A nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil. Šimon a jeho druhové se pustili za ním. Když ho nalezli, řekli mu: „Všichni tě hledají.“ Řekne jim: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel.“ A tak šel, kázal v jejich synagógách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy. (Mk 1, 29 – 39)

.

Někdy máme chuť nově nastínit evangelní scény, tak jak to dělali někteří malíři s epizodami Ježíšova života, abychom mohli hlouběji porozumět jejich významu. Markovo evangelium, ukazující v uvedeném úryvku jeden den a noc Ježíšova života, vykresluje obraz, který ukazuje, jak Ježíš učí, modlí se a vykonává zázraky. Když je toto řečeno, v dalším kroku je dobré odvrátit pohled z postavy Ježíše, abychom ho zaměřili na osoby, které ho potkaly, zde zejména na Šimonovu tchýni.

Jaký divný nával horečky to je, který se najednou objeví u této ženy před Ježíšovým příchodem, a který okamžitě zmizí, sotva na ni Ježíš položí ruku! Můžeme si pomyslet, že takovéto scéně něco předcházelo, nějaká násilná událost, velmi dramatická, protože okamžik, v němž Ježíš na břehu Galilejského jezera povolává Šimona a Ondřeje, aby se stali jeho učedníky, a oni „ihned“ opouštějí sítě a loď, aby následovali muže z Nazareta, nemohl proběhnout nepozorovaně a bez otřesů v jejich rodinách. Nemusíme mít bujnou fantazii, abychom si představili, jaký důsledek mohla mít tato neslýchaná událost, zvláště pro Petrovu tchýni.  Snad si bez přehánění můžeme představit, že myšlenky a také slova  této ženy byly asi takovéto: „Co to napadlo toho „Petra“, že se dal povolat a nechal na holičkách ženu a rodinu, jako by nebyly  ničím? Snad muž z Nazareta mu  místo toho opatří alespoň stálé zaměstnání, nebo, alespoň, mu dá naději na stálý plat?“

A Petr jí řekl, že to bohužel není tak; že Ježíš nenabízí ani stálý plat a že nedává ani naději na podobné věci tohoto druhu.

„A čím se tedy máme živit my? Řádně, vzduchem a vodou Galilejského jezera?“

„Však se dá dobře žít tak jako ostatní; Galilejské jezero má dost ryb pro všechny!“

Teď už  Petrova tchýně musela mít dost tohoto rozhovoru hodného největších příživníků a darebáků ze všech lidí. Všechna práce a všechny povinnosti zůstanou na zádech druhých, zatímco on odejde nezodpovědně  za tím, co nyní považuje za svou svobodu.

„Ale je to právě muž z Nazareta, který přináší svobodu“, měl jí odpovědět on, Petr.

„To je ale pěkná svoboda,“  byla celá odpověď, která se mu dostala, „která spočívá v tom, že necháš na holičkách vlastní ženu a zpřetrháš pouta! Kdyby byl tento Ježíš opravdu Synem Božím, musel by vědět, že první věc, kterou Bůh chce, je smysl pro povinnost, pořádek, slušnost, věrnost, a jistě ne anarchie, zmatek a svévole.“

Paolo_Veronese_cat01cMěla  důvod, Petrova tchýně, jak si ji představujeme, říci tyto věci, a měla vskutku dostatečné důvody být zasažená atakem horečky, když slyšela, že Ježíš přichází do jejího domu.  Protože způsob, jakým žije Ježíš, zpochybňuje všechno, motivy a cíle, pro které  věříme, že se musíme žít měšťácky, jak jsme zvyklí. Možná že Šimona napadlo pozvat Ježíše záměrně do tchýnina domu, aby jí sám Pán  vysvětlil jasněji své pravé záměry a tak ukončil rodinné hádky. Je snad možné, že Petr doufal, že Ježíš vyloží jasně také jemu to, co dosud Petr sám mohl pouze vzdáleně předjímat. Ať to bylo jakkoli, zdá se, že právě tento nápad způsobil, že Petrova tchyně definitivně ztratila trpělivost. Z dobrého důvodu ona ani nepohne prstem, až tito lidé přijdou; bude v posteli, nemocná; odmítne přijmout tuto sebranku líných pámbíčkářů; je to velmi jednoduché: chtě nechtě, bude pasivně stávkovat. Je třeba zabrzdit tento celý příběh, musela si pomyslet.

A když se chovala takto, nedělala nic jiného, než že vyjadřovala to, co ve skutečnosti pro nás všechny tvoří normálně základ naší vize světa, jestliže nezměníme svůj způsob myšlení. Přesně stejné  měřítko, které vedlo protest této ženy, my běžně užíváme k orientaci v našem životě od mládí do stáří, k výchově našich dětí, a udržujeme ho perfektně vzorné a spravedlivé. I když jako křesťané cítíme, že Ježíš žil a myslel přesně opačným způsobem, zkoušíme  nebrat věci  tak doslovně a  jak se říká, „neděláme si s tím hlavu“.

Zdánlivě tento zázrak uzdravení z horečky není něčím senzačním. Text nepopisuje, jak to probíhalo, když Ježíš vstoupil do pokoje Petrovy tchyně a natáhnul ruku; „pozvedl ji“, je řečeno lapidárně v Evangeliu, takže ji horečka opustila. Ale nemůže to být tak, že to, co nazýváme „normalitou“, je ve skutečnosti jedna jediná velké nemoc, silná horečka, které si všimneme, jenom když potkáme lidi, kteří žijí opravdově? Není možné, že my se můžeme uzdravit, jenom když se dotkne našeho čela ruka, pod jejíž ochranou  se naše myšlenky mohou zklidnit, a my si uvědomíme, že jsme stále na útěku především před sebou samými? Tajně se obáváme, že je příliš málo věcí v naší prosté existenci, a tedy se ambiciózně snažíme, aby se nám dostalo uznání a abychom byli vlivní. Cítíme se tak často nejistí a ohrožení, a proto si naplňujeme ruce  kdejakým haraburdím a myslíme si, že tím máme zajištěný jakýsi záchytný bod. Tváří v tvář možné kritice ze strany druhých se bojíme, že budeme podrobiví a neschopní, a tedy se zaštiťujeme řádem a poctivostí a zajišťujeme se morálkou, která nás nutí jednat stále „ctnostně“ a stát se tak postrachem pro sebe i pro ostatní. Nebylo by  možné získat v blízkosti Ježíše  přesvědčení, že právě náš „malý“ život je ve skutečnosti krásnější, než si Bůh představoval, a že nejsou nutné všechny tyto přízraky uvnitř nás – od chvíle, kdy to málo, co opravdu potřebujeme, abychom byli šťastní, je již spontánně živé v našich srdcích a v každém hnutí vnuknutém láskou, a že jediná nevyhnutelná věc je nechat žít tyto hluboké city naší duše pod Ježíšovýma rukama?

Mezi námi lidmi je tolik věcí, které nás vylučují, které náš zúzkostňují, které nás svírají a které nás trýzní; a přesto v srdci každého žije současně nádherné tušení toho, k čemu jsme voláni. Sotva Šimon na jezeře uslyšel Ježíšova slova, opustil jako zlý sen vše, co až dosud bylo jeho životem,  zdánlivě všedním, normálním, měšťáckým. A nyní je možný tento zázrak; je možné, aby náš život začal od začátku, intenzivnější, plnější a bohatší než byl kdy předtím, a aby se naše duše stala rozkvetlou zahradou, tak širokou, tak plnou barev – ztraceným rájem, který na nás nepřestává čekat jako cíl a povolání.

Něco z této zkušenosti se možná přeneslo do Šimonovy tchýně; Marek vskutku vypráví, že sloužila Pánovým apoštolům, přesně jako by bariéry  – úzkost, vzdor, vztek a nutnost se bránit – najednou padly. Na místo všech obav, které my obecně považujeme za všemocné, by měl narůstat pocit, že se  můžeme odevzdat do Božích rukou. Byla to právě tato důvěra, vyvěrající z Ježíše, která byla živá v jeho blízkosti, a která byla přenášena na ostatní skrze jeho ruce. Tak se stalo, že tentýž večer, sotva ustala denní vedra, všichni obyvatelé vesnice přiváděli k Ježíšovi své nemocné příbuzné, své „posedlé“; a je jasné, že toto hledání pomoci v lidské bídě nemá nikdy konce. A kdo z nás nepotřebuje uzdravit z nemoci vlastní úzkosti, a kdo z nás nepotřebuje přebudovat všechny své myšlenky? A kde jinde můžeme najít  tyto věci, než v blízkosti toho, kdo řekl: „Pojďte ke mně všichni, kde se namáháte a jste obtíženi břemeny“ (Mt 11, 28)? Německý slovník, ze kterého čerpá F. Stier ve svém překladu, zná staré, ale výstižné slovo, které mluví o démonech jako o „Abergeister“.  Je to toto jedno slovo, které náleží k témuž sémantickému okruhu jako „Aber – Glauben“ (pověra), které přesně vyjadřuje to, co se rozumí  pojmem „démoni“: hlasy odporu a zkázy uvnitř nás, které se chápou slova v neustálém odmlouvání a automatických námitkách a zatarasují nám cestu ke štěstí, k sobě samým, k naší pravdě. Jakmile se nám zdá, že máme na dosah ruky to, k čemu jsme povoláni,  v tomtéž okamžiku tito „duchové“  začínají mluvit uvnitř nás: „Ale toto nelze“. Sotva zpozorujeme, jaký ideál by  mohl  procitnout v naší duši, už jsou zde hlasy v nás, které říkají: „Ale tak to nejde“. Sotva uvěříme, že víme, jak bychom mohli žít, hle, začíná se nad námi rozpoutávat bouře výčitek: „Ale nedělej si iluze!“ A těmto  duchům tohoto  neustálého „ale“ Ježíš doslova zakazuje mluvit. On, který jinde otvírá ústa němým, odnímá slovo těmto „zlým duchům“ (Abergeister).

Je vskutku nebezpečí,  že oni proniknout do jeho originálního projektu, že jakýkoli  zárodek podnětu přehluší svým „vyznáním“. V Markově evangeliu se Ježíš musí neustále ohrazovat proti tomu, aby se stal jakousi místní celebritou, a právě „Abergeister“ zdánlivě  provolávají pravou Ježíšovu přirozenost, jen aby ji zadusily za potlesku  mas a v hluku vnější známosti. Od určitého okamžiku je nezbytné volit mezi slávou a svobodou. A tak se Ježíš stahuje od davu, kdekoli je to možné. Ale časně ráno, na počátku nového dne, za východu Slunce, obrací své srdce k Bohu  jako ke svému a našemu otci (Jan 20, 17), a jde se modlit na osamělé místo.

Kopie - DSCF3455Také toto bychom se tedy měli naučit ze způsobu Ježíšova života; umí odolávat společenskému tlaku  a místo toho následuje to, co cítí jako své povolání. Celá Galilea ho potřebovala; a on tedy nesměl a nemohl zůstávat jen na jediném místě. Je jisté, že v Kafarnaum byli ještě nemocní lidé a lidé, kteří potřebovali jeho slovo, jeho pomoc. Ale Ježíš má dost svobody k tomu, aby šel do jiných zemí. V Kafarnaum ještě byli lidé, kteří hledali Ježíše. A přesto on jim není k dispozici. Každý člověk má své limity a má právo a povinnost vyjádřit je. Má právo říci „ano“, když může a chce  se něčeho zúčastnit, a má právo říci „ne“, když to nemůže a nechce udělat. Může svobodně říci „Toto je mé povolání“ a „Toto je v pořádku“ a „Toto jsem já“. A může a má se bránit proti jakékoli deformaci způsobené očekáváními ostatních. Protože právě v tom se ukazuje Ježíšova síla: kázat v galilejských synagogách tak, aby Bůh našel místo v srdcích lidí a aby posedlost úzkostí, útisk otroctví, strach z ostatních, každá ďábelská dimenze nelidskosti  zmizela  touto silou, tím více a tím lépe, čím hlouběji proniknou Ježíšova slova.

Z italštiny (E. Drewermann: Il messaggio delle done. Il sapere dell´amore. Str. 119 – 129. Brescia, Queriniana 1997) přeložila PhDr. Helena Nosková.

.

.

E. Drewermann: Jairova dcera

A když se přeplavil Ježíš na lodí zase na druhou stranu, sšel se k němu zástup mnohý. A on byl u moře. A aj, přišel jeden z knížat školy Židovské, jménem Jairus, a uzřev jej, padl k nohám jeho, a velmi ho prosil, řka: Dcerka má skonává. Prosím, pojď, vlož na ni ruce, aby uzdravena byla, a budeť živa. I šel s ním, a zástup mnohý šel za ním, i tiskli jej. …..

A když on ještě mluvil, přišli někteří z domu knížete školy, řkouce: Dcera tvá umřela, proč již zaměstknáváš Mistra? Ježíš pak, hned jakž uslyšel to, což oni mluvili, řekl knížeti školy: Neboj se, toliko věř. I nedal žádnému za sebou jíti, jediné Petrovi, Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu. I přišel do domu knížete školy, a viděl tam hluk, ano plačí a kvílí velmi. I všed tam, řekl jim: Co se bouříte a plačete? Neumřelať jest děvečka, ale spí. I posmívali se jemu. On pak vyhnav všecky, pojal toliko otce a matku děvečky, a ty, kteříž s ním byli, i všel tam, kdež děvečka ležela. A vzav ruku děvečky, řekl jí: Talitha kumi, jenž se vykládá: Děvečko, (toběť pravím,) vstaň. A hned vstala děvečka, a chodila; nebo byla ve dvanácti letech. I zděsili se divením převelikým. A přikázal jim pilně, aby žádný o tom nezvěděl. I rozkázal jí dáti jísti. (Mk 5, 21 – 24. 35 – 43)

.

Může se stát, že lidský život skončí, když je sotva na svém počátku? Vyprávění o Jairově dceři říká, že taková možnost existuje, ale také nám ukazuje cestu, jak se s ní vyrovnat. Je strašné, že smrt má moc uchvátit velmi předčasně, zdánlivě svévolně a kdy se jí zachce život osob, které jsou nám drahé; smutek i bolest, které doprovázejí příchod smrti, jsou hrozné. Ale mnohem horší je, že smrtelná úzkost může zadusit lidský život ještě dříve, než má opravdovou možnost se svobodně a autonomně rozvinout ve vlastní existenci. Není vzácné, že vyvolání této úzkosti zaviní rodiče. Může se stát, že kvůli úzkostlivosti a starostlivosti je dítě uvězněno pod jakýsi skleněný zvon ochrany a pozornosti, který ho dusí; možná právě toto se událo mezi představeným synagogy Jairem a jeho dcerou. Takzvanému „děvčeti“ je dvanáct let, jak se dozvídáme na konci příběhu; je tedy právě ve věku, ve kterém se ve starém Izraeli stává dospělou ženou, ženou na vdávání. A právě v tomto okamžiku se stane, že “dceruška“, jak ji stále slyšíme nazývat, nemůže dál žít, a ulehne ve svém pokoji. – Je nasnadě dojem, že obě dvě věci spolu vzájemně souvisí: zhýčkaná a ochuzená osobnost a smrtelná nemoc na prahu věku dospělosti. Co se stane z člověka, když se na něj hledí stále jen jako na „dceru“ (nebo „syna“) vlastního otce? Je to děsivé, považuje-li se život člověka jenom za stín a kopii toho, co chtěli dělat ve svém životě vychovatelé, okolí, jenom za výsledek vlivů dispozic a přání rodičů.

Společenské postavení dcery představeného synagogy bylo pravděpodobně velmi podobné postavení dětí vesnických učitelů a protestantských farářů ještě před pár desítkami let: musely být pýchou svých rodičů, vzorem a obrazem jejich výchovných schopností. Ostatní děti mohly dělat hluk a hrát si nebo tropit lecjaké hlouposti, ale dcera „představeného synagogy“ se musela chovat důstojně. Když působila špatným dojmem, působil jím také otec. Po dlouhý čas, po léta, může tento způsob výchovy fungovat zdánlivě bez problémů; hrdost na otce se dokonce může pro dceru stát důvodem hrdosti na sebe samu. Až v okamžiku vstupu do dospělosti se ukáže, k čemu tento způsob výchovy nezbytně vede: k nekonečné řadě úzkostí a pocitů viny. Na jedné straně se Jairova „dceruška“ nikdy nenaučí rozhodovat sama za sebe – pravděpodobnost omylu je příliš velká, a ještě větší je závislost na otci, ba dokonce nutnost nechat se nadměrně starostlivě ochraňovat otcem; na druhé straně ale, jako každá dívka jejího věku, pociťuje touhu rozevřít křídla svého vlastního života. Také v ní se ozývá touha po lásce, vysněná očekávání dívčí fantazie, potřeba protestovat nebo rebelovat proti autoritě a přehnanému ochranářství. Takových pocitů se nelze zbavit, právě proto ale vyvolávají v těch, v nichž žijí, neustálý strach z výčitek a trestů.

Život, rostoucí jenom ve stínu jakési „odpovědné“ starostlivosti rodičů, se tak může zvrhnout do smrtelné nemoci. Je jasné, že tragedii otce Jaira nemůžeme porozumět jinak, než že on sám je patrně pravou příčinou toho, že život jeho dcery se dostává do nebezpečí. A proto je logické, že aby Jairova „dceruška“ mohla vkročit do života, musí nejdříve zemřít. A tak Ježíši nezbývá nic jiného, než nechat otce Jaira na cestě do domu zažít, v celé její tvrdosti, zkušenost smrtelné ztráty přímo před očima a rukama Boha: jenom jestliže dívka otci zemře, dcera Jairova bude žít.

Právě v tomto okamžiku pociťujeme také v Jairově chování a prožívání něco obzvláště smutného, co začíná mít obrysy zoufalství. Sobotu co sobotu míval tento představený synagogy na rtech jméno Boží; nyní ale, když mu lidé přicházejí říci „Tvá dcera je mrtvá“ cítí, že všichni jeho přátelé ve skutečnosti nevěří vůbec v Boha, ale že pouze všemohoucnost smrti se jim jeví jako něco konečného a definitivního. Jenom smrt má pro ně vládu nad skutečností. Je to okamžik, v němž se ukazuje, jakou skrytou úzkostí byl asi Jairos „znepokojen“ o život dcery, jako by bylo povinností otce všemi svými silami chránit vlastní dítě před smrtí. Ve skutečnosti se tímto postojem celý vztah mezi otcem a dcerou znetvořuje v něco smrtícího.

Jestliže je láska pro nás snahou vzájemně si zabezpečit pozemský život a bojovat s nasazením všech svých sil proti moci smrti, která se zdá nepřemožitelnou, pak nevyhnutelně naše soužití skončí tragicky pod nadvládou teroru smrti, způsobenou obavami, tlaky, rozkazy a dusícími omezeními. Je důležité vědět: není možné, aby láska mohla volně dýchat, existuje-li jen pozemský život; protože láska žije ze svobody, z otevření horizontu nekonečnosti, z vědomí, že osoba, kterou miluji, je jedinečná a neopakovatelná, nepomíjející, nekonečně veliká. Láska je nejsilnější ujištění o tom, že věčný život existuje, a příběh Jairovy dcery nám s extrémní jasností dokazuje, že víra v nesmrtelnost, ve věčnost života se nutně odráží na kvalitě lidské lásky, na odvaze ke svobodě, na schopnosti nechat růst druhého v božském světle. Ježíš zvláště zdůrazňuje tento vztah říkajíc: „Dívka nezemřela, ale spí.“ V Božích očích neexistuje smrt; z pohledu Boha je to jenom přechod z tohoto časného a pomíjejícího světa do světa věčného.

Ale: „Oni se mu posmívali.“ Na žádné jiné stránce Bible nenajdeme výsměch tak cynický a děsící strašnou pýchou a ješitností. Zeptejme se ale tváří v tvář tomuto, nežijeme-li vlastně všichni tímto způsobem. Jaké zájmy jsou pro nás opravdu důležité? Jsme si nadměrně jistí tím, že pro život je nutné vědět, jak zaparkovat auto, jak vyplnit daňové přiznání, jak spořit peníze, jaké potraviny potřebujeme, abychom dodrželi dietu předepsanou lékařem, jaké léky musíme užívat, abychom zmírnili účinky postupujícího věku a jak se sepisuje závěť. To jsou věci, které je třeba vědět spíš než jiné, a k tomu ještě pár maličkostí. Ale jestli existuje Bůh, to je věc, o které nepotřebujeme už víc vědět. To je naopak věc, bez které se můžeme snadno obejít, a proto se stalo vskutku „nevkusným“ říkat, že celý život závisí na tom, víme-li, jestli Bůh existuje nebo ne. Uprostřed všech našich světských starostí se zdá poněkud nepříjemné, když nám někdo říká, že nejdůležitější v našem životě je to, jak se vztahujeme k Bohu. Takové záležitosti považujeme vždy jen za něco nejistého; všední život se naopak zdá jistý sám sebou a sám v sobě zabezpečený. Je opravdu nezbytné zdůrazňovat, že toto zdání klame? Ve skutečnosti všední existence platí za tuto sebejistotu cenu cynického výsměchu každé naději, cenu vyhlášení smrti životu v okamžiku jeho plnosti, cenu přeměny tohoto života v neprodyšně zapečetěný sarkofág.

Co tedy udělá Ježíš při setkání se všemi těmi plačícími a kvílejícími lidmi – „vyžene je“ nebo „pošle je pryč“ je překlad příliš mírný – v řeckém textu je psáno doslova: „vyhodil je ven“; je konec všech diskuzí. Je to jasná definitivní mez. Jenom rodiče vezme Ježíš s sebou a tři své učedníky, aby se tak jako on sám, usebraný v jedinečnosti své osoby, koncentrovali proti smrtelné nemoci.A v tom se stane zázrak. Zatímco lidské ruce mohou obvykle spočinout na hlavě druhého způsobem těžkým a tíživým, jako tlak a sevření, Ježíšovy ruce se dotknou ruky tohoto děvčete, které je nyní už ženou, takovým způsobem, že ona „vstane“. V těchto Ježíšových slovech je několik zázraků: „Děvče, já ti říkám, vstaň!“ „Děvče“, totiž: „Rozumím vší té úzkosti, kterou tě zatížili; rozumím tvému strachu stát na vlastních nohou; chápu velice dobře, jakou podřízenost, přizpůsobivost, falešnou poslušnost a potřebu jistoty ti vštěpovali.“ A přesto dodává: „Vstaň!“ – to znamená: „Vydej se po cestě, kterou jsi schopná projít ty; vstaň a rozhodni se pro směr, který dáš svému životu.“ A toto „děvče“ opravdu vykročí a učiní to samostatně. Zdánlivě se v této chvíli pohne jenom v prostoru; ve skutečnosti dělá první opravdové kroky do svého života.

Nyní je ale důležité zabránit tomu, aby se tento zázrak probuzení člověka do jeho svobody stal předmětem lidského tlachání. Zázraky jako tento spočívají právě ve skutečnosti, že se člověk stane nezávislým na tom, co si myslí druzí. Proto musí Ježíš výslovně zakázat, aby se uzdravení této mladé ženy stalou veřejným představením. Opravdové Boží zázraky se dějí v srdci člověka a tam musí zůstat. Jenom v tomto prostoru, skoro bychom řekli intimním, je možno v zázraku vytušit nekonečný rozměr božského a právě tam začít milovat tento malý život až do bodu, v němž už neexistují protiklady, které obyčejně rozdělují na to, co je tady a na to, co je na věčnosti. Poté, co převzala vlastní svobodu, tato žena, která od nynějška přestala být „dceruškou“ Jairovou, může přijmout jídlo. Tento pozemský život ve skutečnosti není něco hodného pohrdání; se svými několika desítkami let je nekonečně drahocenný a věčný, protože nám byl darován z Božích rukou a zve nás k milování, zve nás k svobodě, zve nás ke štěstí.

.

Z italštiny (E. Drewermann: Il messaggio delle done. Il sapere dell´amore. Str. 139 – 146. Brescia, Queriniana 1997) přeložila PhDr. Helena Nosková.

.

Repro archiv autora (foto PrR, 2008) a internet:

http://www.brooklynmuseum.org/opencollection/objects/4474/The_Healing_of_Peters_Mother-in-law_La_gu%C3%A9rison_de_la_belle-m%C3%A8re_de_Pierre/set/?referring-q=Tissot

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Paolo_Veronese_cato1c.jpg

http://www.brooklynmuseum.org/opencollection/objects/4477/Jesus_Went_Out_into_a_Desert_Place_J%C3%A9sus_va_dans_un_endroit_d%C3%A9sert

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ilja_Jefimowitsch_Repin_o13.jpg?uselang=ru

http://onesimusredivivus.blogspot.cz/2012_10_01_archive.html, staženo 3. března 2013

http://christchurchmontrealmusic.blogspot.com/2009_06_01_archive.html