AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Daniel

.

Daniel a krásná Zuzana

(Dan 13,1 – 62)

Už z prvního pohledu je jasné, že základní existenciální osnova příběhu se točí kolem problému moci a kolem typologie postojů, které může člověk vůči moci a jejím manipulacím zaujímat. Základní rozdělení je jednoduché: Na jedné straně stojí ti, co moc mají, tedy mocní tohoto světa. V příběhu jsou to dva starší – soudci. Má to ale háček: Pravomocem, které jim byly svěřeny, neodpovídá jejich morální ani duchovní vyspělost. Jsou to lidé, pro něž moc představuje velké pokušení. Možná nejsou osobně  „zlí“, jsou ale korumpovatelní. Myslí na svůj prospěch a v tomto smyslu participují na zlu a zcela jistě se nacházejí v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Na druhé straně stojí bez-mocní: Jde především o Zuzanu, která představuje oběť zneužití moci oběma staršími. Jde o jejího manžela Jójakíma, mladého a sličného „disidenta“ Daniela a také o židovský „pracující lid“ (i když dnes se spíš hovoří o „občanech“). I na této straně je ale plno problémů. Například chování lidu. Navenek je všechno v pořádku, všichni touží po spravedlnosti. Když ale vidíme, jak planou nadšením pro trest smrti (nejdřív pro Zuzanu, pak pro zlotřilé soudce, a mezi tím nic, ani náznak studu ani náznak pochybností), může nás napadnout, že více než o spravedlnosti je jejich chováním o hlubších nevědomých dynamikách. Bible říká, že „něco podobného nikdy nebylo o Zuzaně vysloveno“ (Dan 13,27), ale přesto se nikdo neobtěžoval zpochybnit obvinění vznesená proti ní. Ztotožnění s mocenskými autoritami bylo tak dokonalé a naprosté, že nikdo neměl chuť si kazit náladu pochybnostmi.

Zde je jistě možné si přenést Danielův příběh do současnosti. Počátkem roku 1977 byla v naší zemi organizována masová shromáždění, na kterých vystupovaly tisíce rozhořčených pracujících odsuzujících úvodní text prohlášení Charty 77. To bylo už tehdy zarážející, protože o obsahu nikdo nic nevěděl a nikdo z nich Chartu 77 nečetl. Jejich rozhořčování už tehdy vyvolávalo otázku, zda se tito lidé „nepřetvařují“. Jak jinak by bylo možné se rozhořčovat nad něčím, co člověk nezná? Ve skutečnosti ti lidé se rozhořčovali „opravdově“. Pouze jejich rozhořčení nebylo jejich (sic!). To zní možná zvláštně, ale tak funguje mentální programování: Tehdy šlo o rozhořčení stranických bossů, s nímž se lidé slastně a empaticky ztotožňovali. Dnes může jít o rozhořčení bossů masmediálních, s nimiž se ztotožňujeme v nejrůznějších masmediálních kampaních a aférách. A aniž to tušíme, stáváme se i přes věky docela snadno a dobrovolně pouhými troubami mocenských autorit, „kanály“, jimiž protékají emoce, které nepatří nám, ale těm, co nás řídí a „programují“.

Poznámka: Často se poukazuje na Millgramovy pokusy. V tom jistě spočívá velká síla a zralost Danielova, že on jediný odmítl pohodlné a příjemné splynutí s autoritami a rezignaci na vlastní zodpovědnost. I když riskoval život: Zlotřilými soudci mohl být právě on označen za hledaného Zuzanina milence a shodné svědectví obou starců by ho dovedlo ke smrti stejně jako Zuzanu.

.

Daniel, Bél a drak

(Dan 14,3 – 42)

Definice pravdy je jednoduchá. Jde o shodu mezi poznáním a realitou. Co ale pravda dělá s člověkem? To je otázka nejednoznačná. V naší masmediální době, která pojmem pravdy neustále manipuluje, je to ale otázka vrcholně důležitá. O také tom vypráví i Danielův příběh.

Začněme u Bélových kněží. Jejich postoj k pravdě je prostý, jednoznačný a zcela cynický – jsou to lháři! Pro svůj materiální prospěch dokáží bezostyšně podvádět. Vědí, co je pravda, ale svoji kariéru a životní úspěch budují na lži. Vůbec jim nevadí, že hrají o Danielův život a že hrají falešnými kartami. Jsou si tak jisti sami sebou, že je ani nenapadne, že by mohl být jejich podvod odhalen.

Oproti Bélovým kněžím je král Kýros ve vztahu k pravdě zmítán ambivalencí. Je to člověk „na cestě“, hledá pravdu, testuje hypotézy a neupíná se dogmaticky k jedinému pohledu na svět. Negativní na něm je to, že se pro pravdu není schopen rozhodnout. Neustále váhá, má strach a snad vede i těžký boj se svojí skepsí. Formálně je nejmocnější vladař, fakticky je slaboch, který nedokáže odolávat ani nátlaku vnějšímu (vzbouření Babyloňané), ani nátlaku vnitřnímu (vlastní emoce).

Třetím možným typem ve vztahu k pravdě jsou Babyloňané. Jsou to lidé, kterým se hroutí svět, když se jim hroutí „jejich“ iluze. Jsou to lidé masmediálního pohodlí a jistota je jim víc než pravda. V tomto smyslu se doplňují s Bélovými kněžími: Ti rádi klamou a Babyloňané jsou rádi klamáni. Představa proměny a hledání pravdy je pro ně tak zúzkostňující, že raději zavírají oči před evidentními fakty. Hlavní životní hodnotou je pro ně jistota, nikoliv pravda. Z pravdy mají strach a vyvolává v nich zlost. Než přijmout pravdu, raději chtějí zabít jejího hlasatele Daniela.

Daniel je konečně v příběhu nositelem a hlasatelem pravdy. Babyloňané se ho bojí a nenávidí ho, ale ani Daniel není osoba, nad kterou by nebylo možno udělat otazník. Daniel nedělá nic špatného, když ukazuje Babyloňanům na falešnost jejich přesvědčení. Nedělá to z vlastní iniciativy, odpovídá pouze na královy dotazy. Problém je ale v tom, jak to dělá. Daniel kráčí za pravdou, ale kvůli ní přestává vidět lidi kolem sebe. Připomíná Abrahama, který byl také ochoten obětovat život svého syna, aby demonstroval nadřazenost své víry nad vším ostatním. Oba tito muži vykazují ve svých postojích zanícení pro krásný ideál, ale současně i trochu nepochopitelný chlad pro bolest konkrétních lidí. I v Danielovi můžeme spatřovat určité rysy či náznaky fanatismu. Jako každý člověk s fanatickou vlohou možná i on ztrácí jeden z ustavujících znaků pravého lidství – soucítění s utrpením a bolestí konkrétního člověka.

.

Závěrečný Danielův osud je signifikantní. Daniel končí sám, opuštěn lidmi, v jámě plné lvů. Prorok Abakuk přichází s pokrmem od Boha, ale krmí jím Daniela, nikoliv hladové lvy. Snad bychom čekali snahu po nasycení šelem, ale v tom, že Abakuk nečiní tuto „samozřejmou“ věc, můžeme spatřovat hlubší symbolický význam: Lvi mohou být obrazem pudových sil našeho nevědomí. Někdy myslíme, že je musíme sytit, aby nás neroztrhaly. Myslíme si, že se musíme poddávat svým nutkáním, strachům a závislostem, abychom vůbec dokázali přežít. Příběh ale nadhazuje možnost jiného řešení – posilování vyšších složek osobnosti, posilování schopnosti empatie a touhu po vyzrávání bezprostřední mezilidské emocionality. Hlavní otázka Danielovy osoby, zda je dobré bořit falešné iluze, není totiž totožná s otázkou, zda je dobré jít při tom přes mrtvoly.

.

Repro internet:

http://www.artbible.info/art/large/354.html

http://it.wikipedia.org/wiki/File:Sebastiano_Ricci_016.jpg“>http://it.wikipedia.org/wiki/File:Sebastiano_Ricci_016.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bondol_dragon.jpg

http://www.abolitionist.com/reprogramming/darwinian-life.html