.

Původně se hagioterapie v České republice vyvinula z metod pastorační terapie a duchovního poradenství, které byly praktikovány v dobách normalizačního komunistického režimu v podzemních strukturách katolické Církve. Tyto metody jsme po revoluci ´89 začali rozvíjet v terapeutické práci s biblickými příběhy ve skupinách pacientů Psychiatrické léčebny Bohnice v Praze a posléze jsme zformovali do uceleného teoretického systému existenciální psychoterapie.

Nezávisle od situace v České republice byla počátkem 90. let minulého století v jihoslovanském Chorvatsku zaváděna pod názvem  hagioterapija nová metoda spirituální léčby, která byla ve svých počátcích inspirovaná zejména katolickým charizmatickým hnutím. Zakladatelem této metody byl dr. Tomislav Ivančič (nar. 30. 11. 1938), bývalý děkan Katolické teologické fakulty v Záhřebu a Mezinárodní teologické komise v Římě. V jeho pojetí představuje hagioterapie jakousi formu morální a svátostné terapie, která se opírá o životní a náboženský styl, jak ho hlásá tradiční křesťanství reprezentované katolickou církví. Hluboký duchovně křesťanský život a spojení s Bohem vede člověka k řešení osobních konfliktů, k nápravě mezilidských vztahů a úzdravě psychických a somatických problémů.

.

Bezprostředním cílem terapeutického působení hagioterapie je posílení dospělých struktur lidské psychiky v oblasti existenciálních a axiologických (hodnotových) struktur. Termín „dospělost“ se v této souvislosti nevztahuje k psychickým obsahům, ale ke strukturám psychického fungování. Za „dospělou“ je považována taková existenciální a axiologická struktura, jejíž životní, náboženské a etické výstupy jsou: Vnitřně konzistentní a obhajitelné v racionálním diskurzu, konzistentní s citovou a emocionální složkou lidské psychiky a rezignující na následné racionalizace vlastních zejména narcistických dynamik (částí lidského nevědomí odpovědných za napětí). Vzdáleným cílem terapeutického působení hagioterapie je proměňování životního charakteru neseného emocí nespokojené touhy až prahnutí po tom, co člověk nemá („homo economicus“), v životní charakter nesený emocí radostné vděčnosti z toho, co člověk má („homo religiosus“). Termíny homo economicus a homo religiosus jsou analogické tomu, co E. Fromm označuje jako životní modus „mít“ a „být“. Dokonalá proměna lidské orientace a případně celého charakteru člověka od modu „mít“ k modu „být“  představuje v zásadě totéž, co v různých spiritualitách světa bývá označováno termínem obrácení, probuzení, znovuzrození či osvícení.

.