.

Termín hagioterapie se v historiografii užívá k označování středověké praxe používání modliteb, ostatků svatých či poutí na posvátná místa k léčení nemocí. V psychoterapii tímto termínem označujeme tu formu existenciální psychoterapie, která využívá projektivní práce s biblickými texty a která se v České republice vyvinula z metod pastorační terapie a duchovního poradenství, jak byly praktikovány v dobách normalizačního režimu v podzemních strukturách katolické Církve. Po revoluci ´89  byly tyto metody rozvíjeny v terapeutické práci ve skupinách pacientů Psychiatrické léčebny Bohnice v Praze a posléze byly zformovány do uceleného teoretického systému.

Nezávisle od situace v České republice byla od roku 1994 v jihoslovanském Chorvatsku zaváděna pod názvem hagioterapija nová metoda spirituální léčby, která byla ve svých počátcích inspirovaná katolickým charizmatickým hnutím. Zakladatelem této metody byl dr. Tomislav Ivančič (nar. 30. 11. 1938), bývalý děkan Katolické teologické fakulty v Záhřebu a Mezinárodní teologické komise v Římě. V jeho pojetí představuje hagioterapie jakousi formu morální a svátostné terapie, která se opírá o modlitbu, životní styl a náboženské praktiky, jak ho hlásá tradiční katolické křesťanství. Hluboký duchovně křesťanský život a spojení s Bohem vede člověka k řešení osobních konfliktů, k nápravě mezilidských vztahů a úzdravě psychických a somatických problémů (více: http://www.vjera.pondi.hr/hagioterapija.htm).

.

Bezprostředním cílem hagioterapie je tématizování existenciálních a hodnotových obsahů lidského života a podněcování rozvoje odpovídajících psychických struktur. Tak, aby jejich hodnotové, náboženské a morální výstupy nebyly racionalizací hlubinných, zejména narcistických dynamik (částí lidského nevědomí odpovědných za napětí), nýbrž byly navzájem konzistentní a byly vnitřně konzistentní s citovou a emocionální složkou lidské psychiky. Vzdáleným cílem hagioterapie je proměna životního modu neseného emocí nespokojené touhy až prahnutí po tom, co člověk nemá („homo economicus“), v životní modus nesený emocí radostné vděčnosti z toho, co člověk má („homo religiosus“). Termíny homo economicus a homo religiosus jsou analogické tomu, co E. Fromm označuje jako modus „mít“ a „být“. Dokonalá proměna lidské orientace a případně celého charakteru člověka od modu „mít“ k modu „být“  představuje v zásadě totéž, co v různých spiritualitách světa bývá označováno termínem obrácení, probuzení, znovuzrození či osvícení (více: http://www.hagioterapie.cz/?page_id=1740 )

.R

Repro archiv autora