AKTUALITY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Irene Bloomfieldová

.

I. Bloomfieldová: Samuel a Saul

Některé biblické postavy vypovídají velmi názorně o procesu růstu a dospívání, o zápasech, překážkách a úspěších. Například Jákob a Josef byli zpočátku lidé s vážnými vadami charakteru, ale dokázali dosáhnout značné míry zdraví a celistvosti. Zvláště Josef prošel proměnou z egocentrického, necitlivého, nevědomého a sobeckého jedince v člověka, který projevoval velké vůdcovské schopnosti, zodpovědnost a rozhled, stejně jako soucit, vnímavost a starostlivost o ostatní. Ačkoliv Jákob a Josef museli na své cestě k celistvosti projít mnohým trápením a těžkostmi, dává nám to naději, že i naše prožitky, podobné putování divočinou či uvržení do jámy lvové, mohou vyústit v jistý druh proměny.

Bylo lákavé pustit se do rozboru příběhů Jákoba a Josefa a zkoumat jejich „individuaci“, jak by to nazval Jung, či „sebeaktualizaci“ (tento termín razí Abraham Maslow), jejich růst, vývoj či dospívání. Jejich příběhy jsou ale natolik dobře známé a byly rozebrány natolik dovedně a fundovaně několika lidmi, kteří jsou povolanější než já, že jsem se rozhodla zaměřit se raději na kohosi, kdo se zpočátku jevil jako mnohem slibnější osobnost, ale jehož život skončil tragicky a neúspěšně. Mluvím o králi Saulovi, Tragickém hrdinovi, jak svou knihu o něm nazval John Sanford. Nejde jen o to, že by mě snad nezdar zajímal víc než úspěch, ale věřím, že z chyb se často naučíme víc, a to nejen z našich vlastních, ale i cizích. Tragédie v nás vyvolává větší dojetí než příběhy se šťastným koncem a také tu bezpochyby hraje roli má osobní záliba v práci s lidmi, kteří se ocitli na pokraji životní krize. Psychoterapeut si vždy klade otázku: „Půjdou cestou Jákoba a Josefa, nebo cestou Saulovou?“

.

Nejprve prorok Samuel

Není možné se Saulem zabývat a nebrat při tom v úvahu výrazný vliv, který měl na jeho osud a vývoj prorok Samuel. Značná část mých úvah týkajících se zhodnocení těchto dvou hrdinů vychází z výše zmiňované knihy Johna Sanforda, ale má interpretace se v jistých ohledech od jeho liší.

Samuel byl podle všeho velice uznávaným, úspěšným a také oblíbeným prorokem, knězem a vůdcem svého lidu. Když ale podrobněji zkoumáme jeho chování ve stáří, vyvolá to mnohé pochybnosti o něm jako o člověku. O jeho dětství a raných zkušenostech s mezilidskými vztahy toho mnoho nevíme, snad kromě toho, že jeho matka Chana byla dlouhá léta neplodná, zoufale toužila po dítěti a složila slib, že když bude mít syna, daruje ho Hospodinovi na celý život. Hospodin se na ni rozpomněl, Chana porodila syna, a když ho odstavila, přivedla ho do Hospodinova domu v Šílu. A tak Samuel strávil první roky společně s knězem Elím v Hospodinově domě. Nevíme nic o tom, že by v tomto počátečním období života na Samuela působil jakýkoliv ženský vliv.

Celkový pohled na dnešní Šílo

„Konal službu před Hospodinem, mládeneček přepásaný lněným efódem. Jeho matka mu dělávala malou pláštěnku a rok co rok mu ji přinášela, když putovala se svým mužem, aby obětovali výroční oběť.“ (1 Sam 2,18-20). Skutečnost, že se tak málo stýkal se svou matkou, pravděpodobně hraje podstatnou roli v jeho dalším vývoji. Zdá se, že mu chybí kontakt s jeho vlastní ženskou stránkou. Nemá soucit se Saulem, když ho potká nepřízeň osudu, a také se nezdá, že by mu doopravdy záleželo na lidech. Nechce nic vědět o zločinech, jež páchají jeho synové, které ustanovil soudci nad Izraelem. Nikdy jsme neslyšeli, že by je pokáral za to, že jsou zkažení, že berou úplatky a převracejí právo – na rozdíl od Elího, který se pokoušel svým synům domluvit, když se začali chovat špatně. Hospodin se k Elímu nezachoval zrovna spravedlivě, protože ho tvrdě potrestal, přestože se Elí snažil sloužit mu ze všech sil.

Naproti tomu Samuel, jehož zločiny se zdají mnohem větší, protože proti svým synům nijak nezakročil, není potrestán vůbec. Když Hospodin vyvolí Samuela, aby byl Elího nástupcem, Elí to ochotně přijme. Když Hospodin následně přikazuje Samuelovi, aby vyslechl žádost svého národa a dal mu krále, Samuel je z toho značně rozladěn. Všechno bylo v pořádku, dokud všichni uznávali jeho nadřazené postavení a pokládali ho za jediného opravdového vůdce celého národa. Úkol jmenovat krále vnímá jako odmítnutí sebe sama a zároveň i Boha. Navzdory svému zralému věku Samuel nedokáže tolerovat konkurenčního vůdce. Zraňuje to jeho ješitnost a zasazuje ránu jeho narcismu. Nedokáže se vyrovnat s pravdou o sobě a svých synech a není schopen přijmout temnou stránku vlastní osobnosti. Skutečnost, že se jeho synové tak neblaze projevili, že on sám osvědčil špatný úsudek, když je ustanovil za soudce, a že neudělal vůbec nic, aby své způsoby změnili a vyšli vstříc potřebám lidí, jako by vůbec nic neznamenala. Podle něj je všechno chyba někoho jiného. Dává to za vinu lidem a Saulovi, ale nikdy ne sám sobě.

Sanford je přesvědčen, že Samuel nedokázal přiznat, jak moc ho ranilo, když lidé žádali krále. Popřel a vytěsnil svou raněnou pýchu, ale tyto vytěsněné stránky já se projikovaly vně na příhodný terč, kterým byl Saul. Ten se tudíž stal nepřítelem ještě před tím, než byl ustanoven králem. Když se Samuel konečně podvolil nevyhnutelnému, svolal svůj lid a řekl: „Vy však dnes zavrhujete svého Boha, který vás zachraňoval ze všech vašich strastí a úzkostí. Říkáte mu: Ustanov nad námi krále. Tak se teď postavte před Hospodina podle svých kmenů a rodů“ (1 Sam 10,19). „Není tak těžké postřehnout náznak zuřivosti, s jakou se Samuel neochotně ujímá svého úkolu,“ píše Sanford.

.

Narcistní osobnost

V tom, co jsme se zatím o Samuelovi dověděli, se najde docela dost důkazů, že byl poněkud narcistní osoba. Erich Fromm ve své knize Anatomie lidské destruktivity popisuje narcismus takto: Pocitový stav, ve kterém pouze osoba sama, její potřeby, pocity, myšlenky a vše, co s ní souvisí, je prožíváno jako plně reálné, zatímco každý, kdo netvoří její součást, není shledáván zajímavým, či dokonce plně reálným. Narcistní osoba projevuje vážné poruchy soudnosti a postrádá schopnost být nestranná. Dosahuje pocitu bezpečí prostřednictvím svého přesvědčení o vlastní dokonalosti a nadřazenosti nad ostatními a o svých mimořádných kvalitách. Na tom se zakládá její vědomí vlastní ceny a její identita. Když je její narcismus ohrožen, když je terčem kritiky nebo pokud je jakkoliv znevažována, reaguje na to zuřivým vztekem. Nikdy neodpustí nikomu, kdo její narcismus ranil, a zajde jakkoliv daleko, aby se pomstila. Potřebuje neustále obdiv ostatních.

Zdá se, že tento popis se na Samuela dobře hodí. Začne to být mnohem zřetelnější později během příběhu, když Samuel vytvoří zjevně patovou situaci, ve které Saul musí ztroskotat, ať se zachová jakkoliv. Jde o okamžik, když má Saul zaútočit na nepřátelské voje, které se utábořily nedaleko. S každým dnem armáda Pelištejců sílí, zatímco Saulovi vojáci jsou naopak stále vyděšenější a mnozí dezertují. Pokud má Saul část armády zachránit, musí zaútočit, dokud vůbec nějaké vojáky ještě má. Žádá Samuela, aby přinesl nezbytnou oběť před důležitou bitvou, Samuel prohlásí, že za sedm dní přijde, ale  sedm dní uplyne, a po Samuelovi není ani vidu ani slechu. Saul se tudíž rozhodne vzít věci do vlastních rukou a přinese oběť sám. Právě tento čin vede k naprostému zničení vzájemných vztahů. Když se Samuel konečně objeví, neřekne: „Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat,“ přestože osud celého národa zjevně závisel na tom, že Saul rychle něco podnikne. Naopak Saula obviní, když řekne: „Cos to udělal? Počínal sis jako pomatenec. Teď tvé království neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu přikáže, aby byl vévodou nad jeho lidem, protože ty jsi nedbal toho, co Hospodin přikázal“ (1 Sam 13,13-14). Poté, co v předvečer zásadní bitvy Saula takto zdeptá, se Samuel sebere a odejde. Zjevně mu vůbec nezáleží ani na výsledku bitvy, ani na neutěšené situaci, v jaké se Izrael ocitl, ale stará se výhradně o svá práva.

Samuelovo chování je samozřejmě možné vykládat i jinak, zvláště pokud považujeme poslušnost za nejvyšší příkaz, který je důležitější než cokoliv jiného. Je to způsob, jak udržovat lidi ve vztahu dětské závislosti a strachu. Dokonce i mocnému králi je třeba připomínat, že v očích Boha není nic než dítě. Také je zřejmé, že Samuel musel mít i jinou stránku. Dověděli jsme se, že od raného dětství Bohu věrně sloužil, že byl schopen s ním hovořit a byl prostředníkem mezi ním a lidmi, u nichž si vysloužil respekt. Nicméně je možné, že pokud všichni respektovali jeho nadřazenost a nijak se ji nesnažili napadnout, jeho obraz sebe sama nebyl ničím ohrožen a on si mohl dovolit chovat se v rozumných mezích benevolentně. Teprve ve chvíli, kdy začal být tento jeho obraz jako jediného vůdce národa zpochybňován, se ho zmocnila zuřivost a pomstychtivost

.Saul_Smetham

Král Saul – zrození hrdiny

Z toho, co jsme řekli, vidíme, že Samuel získal obrovskou prestiž díky zvláštnímu vztahu, který měl k Bohu. Bůh jeho ústy promlouval k lidem, takže čemukoliv, co řekl, se přikládal velký význam. Když pak ale zestárl a prohlásil své zkažené syny za soudce, lidé proti tomu měli námitky. Samuel jejich stížnosti nevyslyšel, a tak se starší poradili a trvali na tom, že chtějí mít krále jako ostatní národy. Samuel na to reagoval zastrašováním („Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu, také dcery vám vezme za mastičkářky, kuchařky a pekařky“) a vyhrožováním („Budete volat Hospodina, ale on vám již neodpoví“ 1 Sam 8,11-13), ale nakonec se celá záležitost dala do pohybu, lidé metali posvátný los a ten padl na Saula. Nicméně Saul nebyl nikde k nalezení – schovával se totiž mezi zbrojí. Jako i jiní, které Hospodin pověřil zvlášními úkoly, i Saul měl strach. Nechtěl být králem. Když ho konečně nalezli, ukázalo se, že je o hlavu a ramena vyšší než kterýkoliv z lidí. V okamžiku, kdy ho Samuel spatřil, to dokonce i na něj udělalo dojem, takže zvolal: „Hleďte, koho si vyvolil Hospodin, není mu rovného ve všem lidu!“ (1 Sam 10,24).

Zdá se, že je tu jistý rozpor mezi faktem, že Saul je takový velikán a nikdo se mu nemůže rovnat, a skutečností, že když měl čelit výzvě, pokusil se jí vyhnout tím, že utekl a ukryl se. Můžeme v tom vidět určitý náznak, že v Saulově charakteru je jakási zásadní vada a slabost, přestože si Bůh vybral právě jeho. Jinou možností je, že je to další ilustrace toho, co jsme viděli u Samuela a co bylo později zjevné i u Davida. Totiž že většina lidí není ani úplně bezúhonná, ani úplně zlá, ani dokonale hrdinská, ani totálně zbabělá. Jako celek jsou lidské bytosti směsí prospěšných a nežádoucích rysů. Terapeut, jehož cílem je lidem pomáhat, identifikuje jejich sílu, slabosti a hluchá místa, rozvíjí odvahu a sílu změnit, co se změnit dá, přijetí toho, co se změnit nedá a dostatek moudrosti, aby člověk poznal ten rozdíl.

TISSOT SAUL SACRIFICES THE OXENPoté, co byl Saul pomazán, dost dobře nevěděl, co si se svým královstvím počít, a zjevně to netušil ani nikdo jiný. Takže zkrátka odešel pryč, zpátky domů ke svým stádům do Gibeje. Nejspíš doufal, že se na celou věc zapomene a on bude moct žít dál, jako by se nic nestalo. Ale zakrátko Saul dostal příležitost osvědčit své královské schopnosti. Když dal amónský král lidem z Jábeše v Gileádu ultimátum a hrozil, že je oslepí nebo zabije, „všechen lid se dal do hlasitého pláče“. Saul se dozvěděl, co dotyčné tak trápí, a „zmocnil se ho duch Boží. Vzplanul nesmírným hněvem“. Zmobilizoval armádu, vymyslel plán a porazil Amónce takovým způsobem, že „se rozprchli, ani dva z nich nezůstali pospolu“. Když takto ukázal, co v něm je, stal se oficiálně králem před všemi lidmi i před Bohem. Zachoval se velkoryse k těm, kteří jím před tím pohrdali a posmívali se mu, a prohlásil: „Dnešního dne nebude nikdo usmrcen, neboť dnes Hospodin připravil Izraeli vysvobození“ (1 Sam 11,5-13). Vztek, který Saul zažíval, když se doslechl o hrůzné volbě nabídnuté amónským králem lidem z Jábeše, nebyl osobní. V tu chvíli vůbec nemyslel na sebe a projevil vůdcovské kvality, které lidi podnítili, aby ho následovali.

 

Konflikt, úzkost a bezvýchodná past

Saul se ovšem nikdy skutečně nevzpamatoval z následků Samuelovy kletby zmiňované výše. Znásobila všechnu jeho vnitřní nejistotu. Nejen že měl pocit naprostého odmítnutí ze strany Samuela, který pro něho představoval otcovskou postavu, ale fakticky byl odmítnut Samuelem a Bohem. V boji s kterýmkoliv z těch dvou nemohl zvítězit. Jeho zločiny proti Bohu, ze kterých dělal Samuel takový problém, se zdály vcelku nepodstatné, a když stejné nebo podobné zločiny spáchal Saulův nástupce na královském trůnu David, nebyl potrestán vůbec. Saulovy námitky, i kdyby byly sebelepší, nikdo neposlouchal. Jeho ospravedlnění, že z vojenského tažení přivezl nejlepší část kořisti, protože to nejlepší chtěl obětovat Bohu, nebylo vůbec přijato. Samuel ho proklel za to, že nezabil amónského krále, a sám dotyčného rozsekal na kusy, aby dal Saulovi za vyučenou. Stal se Saul pro Boha a Samuela obětním beránkem, nebo byl zkrátka od začátku osudem předurčen k roli oběti podobným způsobem jako Sofoklův Oidipus nebo Shakespearův Macbeth? Tuto otázku si klade David M. Gunn ve své knize Osud krále Saula. Nebo byla Saulova osobnost takového druhu, že jí nezbývalo než podlehnout, protože Saul byl vmanévrován do situace, kdy nikdy nebyl v právu. Nemohl se dočkat milosti ani od Samuela, nejmocnější postavy své doby, ani od Boha. Za zmínku stojí, že proti Samuelovi nikdy nic nepodnikl ani se nebouřil proti Bohu. Tomu zůstal věrný, pokoušel se vyhovět všemožným komplikovaným pravidlům, ale nebylo mu to nic platné. Když se zachoval jako král – což se stalo právě v okamžiku, když se rozhodl vzít věci do vlastních rukou poté, co Samuel otálel s obětí -, dostalo se mu krajního trestu. Ztratil království pro sebe i své potomky.

Bez pohledu na to, jak katastrofálně na něj všechno tohle zapůsobilo, úspěšně organizoval vojenské operace dalších dvacet let. Po celou dobu se vynořovaly problémy, se kterými se musel vypořádat, a tak mohl všechny vnitřní zmatky držet na uzdě. Tento jev je dobře známý: Během vnějších převratných událostí, jako je kupříkladu válka, lidé méně trpí depresemi a výrazně poklesne počet sebevražd. Lidé si mohou najít „legitimní“ ventil a terč pro svou agresi a destruktivní sklony. Je tu vnější nepřítel, kterým je nutné se zabývat, takže ten vnitřní je v tu chvíli pod kontrolou.

Se Saulem to bylo podobné. Jeho kletba byla bezpochyby zásadním faktorem, který stál na počátku jeho nemoci. Strašlivá hrozba Božího trestu, který znamenal ztrátu království a vyhubení jeho rodu, vyvolala všechny staré pocity nejistoty a strachu. Stěží může někoho překvapit, že viděl nebezpečí úplně všude. Zachvátila ho hrůza z toho, co ho čeká, a nadále nebyl schopen rozlišovat mezi vnitřním a vnějším nebezpečím. Přemohl ho strach z osobní zkázy a rozpadu osobnosti. Od doby, co se stal králem, čelil na bitevním poli neustále ohrožení života. Nebyla to tedy smrt, čeho se bál. Zjevně to bylo cosi mnohem děsivějšího. Byl to vpád temných démonických sil z nitra a roztříštění vratké obrany, kterou si proti nim vybudoval. Z vlastní zkušenosti s lidmi, kteří trpí duševní chorobou, vím, že něco podobného může být nesrovnatelně děsivějšího než pouhá hrozba fyzické smrti. Postižená osoba činí zoufalé pokusy znovu ovládnout temné síly podvědomí a jedním ze způsobů, jakými se o to lze pokoušet, je bojovat s vnějším nepřítelem místo s vnitřním. O to se snažil i Saul. Když Samuel předpověděl jeho chmurný osud, Saulovo vědomí bylo zaplaveno temnými destruktivními strachy a fantaziemi, které se změnily v plně rozvinutou psychózu, v níž se paranoidní představy střídaly s hlubokou depresí. Saulova tragédie byla v tom, že se nikdy nedokázal vymanit ze závislosti na Samuelovi, který ho naprosto odmítl..

Mount-Gilboa-view-from-west,-tb011212420-bibleplaces

Saulova nemoc

Zdá se, že na Saulově nemoci se podílely tři následující faktory:

a) Od počátku je v jeho charakteru slabé místo – značný pocit nejistoty ilustrovaný tím, že se ukryje mezi zavazadly (dle anglického překladu), když má být volen budoucí král.

b) Jeho způsob, jak se vyrovnat s úzkostí, je pokus z děsivé situace uniknout. Když má později čelit nebezpečným úkolům, je vidět, že nesmírně zesílil a po určitou dobu má pod kontrolou sám sebe i své království. Je tudíž na dobré cestě ke zdraví a celistvosti.

c) Nedokáže se ale obejít bez potvrzení a uznání ze strany Samuela či Boha. Když vidí, že nějakým způsobem, kterému sám nerozumí, jejich podporu ztratil, jeho identita a vědomí sebe sama se začnou rozpadat. Zaznívá zde ozvěna pocitů Kafkova hrdiny, který je obviněn v soudním procesu, ale neví z čeho (Saul sice vysvětlení dostal, ale byly to důvody dost ubohé. Nemohl být mužem, autoritou a otcovskou postavou se svobodou konat, jak okolnosti vyžadují, a zároveň žít v dětské závislosti a naprosté poslušnosti. Ocitl se v naprosto bezvýchodné situaci, ze které nemohl uniknout, a většina živých bytostí, ať už lidí či zvířat, dostane záchvat zuřivosti nebo se zblázní, když je podobným způsobem zahnána do kouta).

Každý, kdo se pokouší vyložit Saulovu situaci čistě psychologickými termíny, samozřejmě stojí před obtížným dilematem. Vypravěč ji z velké části přisuzuje tomu, že Bůh zkrátka změnil názor a přímo zasáhl do lidských životů. Pokud dovedeme tento argument k logickému závěru, musíme konstatovat, že Bůh se chová k Saulovi podstatně hůř než Saul k Bohu. Bůh je vylíčen jako žárlivý, nepředvídatelný, nespravedlivý, nečestný, jako kdosi, kdo zneužívá svou moc k tomu, aby zničil lidskou bytost, která se zoufale snaží. Vyvolává to podobné otázky o temné stránce Boží jako kniha Jób a nejspíš nám nezbude, než spokojit se se stejnou odpovědí, jakou dal Bůh Jóbovi, totiž že člověk není středem vesmíru a my nemůžeme vědět, jaké má Bůh plány s tím, co stvořil.

Mount-Gilboa-view-from-west,-tb011212420-bibleplaces

Shrnuto: Saul je neobyčejnou kombinací toho, kdo má potenciál k velikosti a růstu, ale v jeho charakteru je také zásadní vada a slabost. Když se s ním poprvé setkáváme, je popisován jako člověk výjimečné velikosti. Nezdá se, že by se tím mínila jenom fyzická výška. Přesto od samého začátku projevuje nejistotu, která nakonec vede k jeho pádu. Místo aby se postavil výzvě čelem, snaží se jí vyhnout, schovat se před ní. Když vykoná svůj první královský čin, že zachrání lidi v Gileádu (nemyslí na sebe, ale mnohem více mu záleží na tom, aby odvrátil nebezpečí, které jim hrozí), vidíme jeho potenciál, který byl nepochybně důvodem, proč Bůh vybral právě jeho. Neprojevuje žádné známky egoismu. Nicméně jeho hluboký pocit nejistoty způsobí, že je pro něj nejdůležitější ocenění a přijetí ze strany mocné autoritativní postavy, kterou po celou dobu představuje Samuel. Také se dovídáme, že sám nemá přístup k Bohu, což napovídá, že není v kontaktu s vnitřním světem svého self. Ve stejné době je schopen získat si obrovskou loajalitu a lásku svých služebníků a vojáků, kteří mu zůstávají nesmírně věrní, snášejí s ním všechny nesnáze a chrání ho před ním samým i ohavnějšími a ničivějšími z jeho činů. Zdá se tudíž, že kdyby všechny okolnosti v takové míře nebyly proti němu, mohl se z něho stát velký vůdce a integrovaná celistvá osobnost. Ale když se proti němu postavil osud, Bůh i Samuel, bylo neodvratným důsledkem zhroucení.

Samuel zůstává ze všech osob příběhu největší záhadou. Zjevně má přístup ke svému vnitřnímu self neboli Bohu, což je předpokladem individuace, sebeaktualizace či jak budeme tento proces nazývat. Je úspěšným knězem a prorokem, přijímají ho Bůh i lidé. Přesto se zdá, že mu chybí většina lidských kvalit, které bychom my považovali za esenciální součást individualizované osobnosti. Projevuje se jako člověk sebestředný, neschopný vzdát se moci, neschopný tolerovat jakoukoliv konkurenci. Postrádá lásku, vcítění, velkorysost a schopnost odpouštět. Ani po smrti nedopustí, aby něco neměl pod kontrolou. Když ho Saul vyvolává ze Šeolu, Samuel mu s neobyčejnou krutostí zasadí poslední úder: „Proč se ptáš mě, když Hospodin od tebe odstoupil. Vytrhl království z tvé ruky a dal je tvému bližnímu, Davidovi. Spolu s tebou vydá Hospodin do rukou Pelištejců též Izrael. Zítra budete ty i tvoji synové u mne“ (1 Sam 28,16-17). Samuel zůstává nelítostný a pomstychtivý až do trpkého konce.

To ale ještě není úplný konec Saulova příběhu. V okamžiku, kdy jeho strašlivá situace vrcholí, kdy je v obležení Pelištejců, kdy ho opustil Bůh a jeho poslední zoufalý pokus získat pomoc od Samuela selhává, upadá do stavu naprosté deprese. Poté dovolí opovrhované pronásledované ženě, „čarodějnici“ z Én-dóru, aby se o něho postarala. Ta mu poskytne jídlo a útěchu, takže zesílí fyzicky i emocionálně a vykročí vstříc neodvratnému osudu. Přijme temnotu a překoná krizi. Sanford říká: „Nakonec se Saul přestane snažit zachránit sebe a svou korunu a tím, jak se podvolí,  setká se svým pravým self a zemře jako muž a král. Za daných okolností to byla jediná čestná možnost, která mu zbývala.“ Sanford dospívá k závěru, že Saul byl člověk, jež udělal mnoho chyb, které nás mnohému naučí. Učinil krok k individaci, ale pak se zalekl výzvy, přičemž téměř zničil sám sebe. Nakonec přijal smrt a znovu nalezl své pravé self.

.

I. Bloomfieldová: Některé biblické postavy z pohledu terapeuta – Saul a Samuel, David a Jónatan, in: Jak se vyrovnáváme s holocaustem?, Praha 2006, str. 21-32. Mírně zkráceno.

.

Repro archiv autora a internet:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Shilo.jpg

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Eli_and_Samuel.jpg

http://preraphaelitepaintings.blogspot.cz/2010/11/james-smetham-saul-hiding-among-stuff.html

http://www.artbible.net/1T/1Sa0801_Saulnnointedking/pages/19%20TISSOT%20SAUL%20SACRIFICES%20THE%20OXEN.htm

http://www.heqigallery.com/gallery/gallery1/pages/DavidAndSaul.html … více: http://www.heqigallery.com/

http://www.bibleplaces.com/jezreelvalley.htm

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Witch_of_Endor_%28Martynov%29.jpg