.

Obrácení apoštola Pavla

(Sk 9,1 – 30)

Jde o příběh o tom, co může s člověkem udělat hraniční zážitek. Ten přivedl Pavla na samý pokraj smrti, ale silné hraniční zážitky mohou být i šancí, které mohou člověka dovést k prohloubení jeho života. F. M. Dostojevský popsal takový přerod sám na sobě v situaci, kdy byl 22. prosince roku 1849 v poslední minutě před svou popravou omilostněn (šlo o trest za účast na spiknutí utopických socialistů). Tentýž den večer napsal svému bratrovi: „Když myslím na minulost a uvažuji o tom, kolik času jsem zbytečně promarnil, kolik času jsem ztratil omylem, vinou neschopností žít, srdce mi krvácí. Život je dar, život je štěstí, každá minuta mohla být stoletím věčnosti.“

Podle pravoslavné legendy tehdy sestoupil anděl z nebes a Dostojevskému otevřel „třetí oko“ pro nazírání nejhlubších duchovních a existenciálních skutečností. Ale i současná psychoterapie uznává, že setkání se zásadními životními ztrátami, s rozpadem stávajících jistot či se smrtí, může vést k takové proměně. Irwin Yalom ve svých knihách cituje výrok jednoho svého pacienta ze skupiny lidí nemocných rakovinou: „I když smrt představuje fyzické zničení člověka, myšlenka na smrt ho zachraňuje“. Uznání smrti dodává podle Yaloma životu pocit hloubky a přináší zásadní posun životní perspektivy, který se nedá popsat jinak než jako osobní růst:

- Dává mu pocit osvobození od tlaku dělat věci, které člověk nechce, dává mu méně obav z mezilidských vztahů, méně strachu z odmítnutí a větší ochotu riskovat než před krizí.

- Dává mu schopnost trivializovat triviality, banalizovat banality a současně radostně oceňovat běžné životní věci – změny ročních období, větru, padajícího listí, uplynulých Vánoc.

- Dává mu konečně zesílenou schopnost žití v okamžité přítomnosti (spíše než v odkládání života do nějakého okamžiku v budoucnosti) a dává mu i schopnost hlubší komunikace s milovanými lidmi než před krizí.