AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Jeroným Klimeš

.

J. Klimeš: Ježíš – patron adoptovaných dětí

Rozhodně není dobrý nápad začínat povídání o Ježíšovi tvrzením, že byl počat z Ducha svatého. Každý, komu zbyl aspoň ždibec zdravého rozumu, mě musí s touto povídačkou vyhodit ze dveří. I já bych musel být padlý na hlavu, kdybych od vás očekával, že převezmete mé přesvědčení bez výhrad. Nicméně stejně tak by bylo proti přírodě předpokládat, že v toto svědectví nadšeně věřil Marii kdokoliv z jejího okolí.

Především její příbuzní (označovaní za bratry a sestry) ji zjevně měli za lehčí dívčinu. Ježíše neoznačovali za syna Josefova, ale za syna Mariina (Mk 6,1-6): Potom odtud odešel a přišel do svého domovského města; jeho učedníci šli s ním. Když v sobotu začal učit v synagoze, mnozí z posluchačů žasli. „Odkud to má?“ ptali se. „Co to dostal za moudrost? A jak to, že se jeho rukama dějí takové zázraky? Není to snad ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josefa, Judy a Šimona? Nejsou snad jeho sestry tady s námi?“ A tak se nad ním pohoršovali.Ježíš jim odpověděl: „Prorok není beze cti; jedině ve své vlasti, u svých příbuzných a ve vlastním domě.“ A nemohl tam vykonat žádný zázrak, jen na několik nemocných vložil ruce a uzdravil je.Překvapen jejich nevírou pak obcházel okolní vesnice a učil.

Všimněte si, že chování všech tří stran má svou logiku – zkrátka ani od dnešních nevěřících, ani od tehdejších lidí nemůžeme rozumně očekávat, že přijmou povídání o Božím otcovství za své. Psychologická realističnost záznamu však naznačuje, že evangelisté zachycovali skutečné mezilidské vztahy. Kdyby si příběh vymýšleli, jejich příbuzní by ochotně uvěřili Mariinu poselství. Ona by pak žasla na tím, že se stala bohorodičkou. Omyl, tak uvažují jen ti, kteří si nedokážou představit, co to znamená být bohorodičkou. To není žádné privilegium, to je doslova „Boží pruda“. Od začátku víte, že vám to nikdo neuvěří. Pokud z toho vyváznete se zdravou kůží, budete celý život za fackovacího panáka, závislí od svých příbuzných. A to nemluvím o tom, že se váš život a představy o něm otočí nohama vzhůru. Maria jistě neměla lehký a záviděníhodný osud. Bůh někdy klade na lidi opravdu šílené nároky.

Příbuzným Marie ani dnešním nevěřícím však nemůžeme mít za zlé, že nedokážou přijmout tuto křesťanskou interpretaci za svou; to je možné, až když člověk pochopí Kristovu výjimečnost. Kvůli němu a jeho činům je možná ochotný uvěřit, že i jeho početí se odehrálo nikoliv přirozeným způsobem, ale takto neobyčejně. Ovšem představme si svatého Josefa. Musel čelit pomluvám, aniž viděl výjimečnost dítěte, které se mělo Marii narodit. I jeho psychika musela procházet těžko představitelným stresem.

.

Josef – adoptivní otec

Řekli jsme si, že otázka Mariina panenství zcela oprávněně provokuje nevěřící lidi. Jak je možné, aby panna počala a porodila dítě? Debata, zda to byla či nebyla pravda, je bezpochyby důležitá, ale přesto ještě důležitější je položit si jinou otázku: Formovala informace o Božím původu podstatně Ježíšovu psychiku? Tato otázka je totiž důležitá pro všechny – ať dogma o Mariině panenství uznávají, nebo ne. Prostě si musíme odpovědět na řadu souvisejících otázek: Považoval Kristus Boha za svého biologického otce? Měl mysl adoptivního dítěte? Jak toto přesvědčení formovalo jeho psychiku?

Existuje několik míst v evangeliích, kde je tento aspekt Kristovy mysli zřetelně patrný. Například Mk 9,30: Pak odtud odešli. Procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Učil totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán do lidských rukou, zabijí ho a třetího dne po svém zabití vstane z mrtvých.“ Oni ta slova nechápali, ale báli se ho zeptat. Když přišel domů do Kafarnaum, ptal se jich: „O čem jste se to cestou dohadovali?“ Oni však mlčeli, neboť se cestou mezi sebou hádali, kdo z nich je největší. Posadil se tedy, zavolal těch Dvanáct k sobě a řekl jim: „Chce-li někdo být první, ať je poslední ze všech a služebník všech.“ Vzal dítě a postavil je uprostřed. Potom je vzal do náručí se slovy: „Kdokoli přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne, a kdokoli přijme mne, nepřijímá mne, ale Toho, který mě poslal.“

. . .

Jak je vůbec možné, že v úvahách o tom, kdo je největší, začíná Kristus mluvit o přijetí dítěte? Zkuste si udělat dotazník, třebas i mezi křesťany, a uvidíte, kolik z nich na prvním místě uvede přijetí dítěte jako známku velikosti člověka. Když Ježíš objímá dítě a hovoří o přijetí, vychází z osobního zážitku. Mluví o svém pěstounovi – Josefovi. Ten měl opravdu velké dilema, když měl těhotnou Marii přijmout. Je opravdu zázrak, že se u Krista neobjevil syndrom zavrhovaného, nechtěného dítěte. Matouš popisuje událost na pár řádcích (Mt 1,18 nn):

Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale předtím, než se vzali, se ukázalo, že je těhotná z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý, a protože ji nechtěl veřejně zostudit, rozhodl se, že se s ní rozejde v tichosti. Když však o tom přemýšlel, hle, ve snu se mu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.“ To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,“ což se překládá: Bůh je s námi. Když se Josef probudil, zachoval se, jak mu přikázal Hospodinův anděl, a vzal si Marii za manželku. Nespal s ní ale až do doby, kdy porodila syna, jemuž dal jméno Ježíš.

Pro každého chlapa je nepředstavitelné, že by k němu přišla jeho snoubenka a řekla mu: „Víš, Pepo, já jsem ti měla zjevení anděla, že jako počnu z Ducha Svatého. No a představ si, teď jsem jaksi těhotná. Ale s žádným chlapem jsem nic neměla. Přísahám.“ To je absurdní dnes stejně jako před dvěma tisíci lety. Dřív navíc panoval tvrdý patriarchát a věty typu: „Žena si může rozhodovat o životě ve svém těle, jak chce“, byly pro tehdejší dobu nahodilý shluk písmen.

Prvoplánově zbožné myšlení si představuje, že na tuto informaci svatý Josef reagoval inhibičně, klidně. Teoreticky to možné je, ale mnohem pravděpodobnější a z psychologického hlediska i přirozenější je reakce aktivační. Je úplně jedno, jestli to Josefovi řekla sama, nebo jestli se mu doneslo, že se jí jaksi začíná zakulacovat břicho. V každém případě následoval výbuch zlosti, silné emoce a následný výslech.

Za Marií zřejmě chodili příbuzní a říkali: „Takovou ostudu jsi naší rodině připravila…“ a i Josef musel čelit výtkám typu: „Pepo, neříkej, že věříš těm jejím povídačkám o andělovi. Přece nejsi padlý na hlavu?“ Zkrátka není možno rozumně očekávat od okolí, že ochotně akceptuje nechtěné dítě, a k tomu příběh o andělovi, o kerém není žádné jiné svědectví než to, co říká sama Maria.

Svatý Josef musel zákonitě projít všemi fázemi smutnění ze ztráty svých představ o ženě, se kterou si plánoval svůj život zcela jinak. Vyprávění o tomto období se muselo zachovat v rodinných příbězích, které Ježíš v dětství slýchával. Moc dobře si uvědomoval, co to pro svatého Josefa znamenalo, když ho měl přijmout za svého. Věděl, co to znamenalo vnitřně přijmout nechtěné nebo nemanželské dítě, a to v době, kdy na něm nebylo nic zvláštního, kdy představoval jen ostudu rodiny a chodící parohy.

.

Krajně nedůvěřiví příbuzní

Krypta Chrámu Zvěstování Páně (Nazaret, Izrael, 2011)Chápu, že to věřící pobuřuje, ale je absurdní předpokládat, že okolí přistupovalo k Ježíšově rodině s jakoukoliv apriorní úctou. Josefa jistě neoslovovali: „Svatý Josefe, patrone pěstounů“. Naopak, evangelia zaznamenávají několik střetů již dospělého Ježíše s příbuznými a chladné vztahy mezi nimi (Mk 3,21.31-35): Když se to dozvěděli jeho příbuzní, vypravili se, aby si ho vzali, protože lidé říkali, že se pominul. Tehdy dorazili jeho bratři a matka. Zůstali venku a vzkázali mu, že ho volají. Kolem něj seděl zástup lidí; řekli mu: „Pohleď, tvá matka a tví bratři jsou venku a hledají tě.“ On jim však odpověděl: „Kdo je má matka? Kdo jsou mí bratři?“ Rozhlédl se po těch, kdo seděli kolem něj, a řekl: „Pohleďte, má matka a mí bratři. Kdokoli plní Boží vůli, ten je můj bratr, sestra a matka.“

Druhý střet je zřejmě pozdější (Jan 7,1-9): Potom Ježíš chodil po Galileji. Nechtěl se totiž zdržovat v Judsku, protože ho židovští představení chtěli zabít. Blížila se židovská Slavnost stánků, a tak mu jeho bratři řekli: „Odejdi odsud a vydej se do Judska, ať i tvoji učedníci vidí, jaké skutky děláš. Nikdo, kdo chce být známý, přece nedělá nic v skrytu. Když děláš takové věci, ukaž se světu!“ Ani jeho bratři v něj totiž nevěřili. Ježíš jim odpověděl: „Pro vás je vždycky vhodný čas, ale můj čas ještě nepřišel. Vás nemá svět proč nenávidět, ale mě nenávidí, protože o něm vydávám svědectví, že jeho skutky jsou zlé. Jděte na slavnost sami. Já tam nejdu; můj čas se ještě nenaplnil.“ To jim řekl a zůstal v Galileji.

Ježíš si občas postěžoval na adresu příbuzných (Mk 6,4): Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě. Své příbuzné měl patrně na mysli i při tomto citátu (Mt 10,34-36): Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Přišel jsem, abych rozdělil člověka proti jeho otci, dceru proti matce a snachu proti tchyni. Člověk bude mít nepřátele ve vlastní rodině.

.

Kristovo adoptivní synovství

Když Kristus hovoří o Bohu jako o svém otci, například v modlitbě Otčenáš, není to vzletná metafora. Kristus hledal Boha, jako adoptované děti hledají své biologické rodiče. A i Nebeské království je doslova a do písmene domov jeho biologického otce.

Kristus se asi dozvěděl, jak zvláštně se narodil, už před dvanáctým rokem života. Každopádně u nich doma platila úmluva, že se nebudou bavit o prazvláštních okolnostech jeho narození s okolím. Není divu. Maria měla mezi příbuznými už tak nasazenou oslí hlavu. Kromě toho zkuste si představit svou vlastní reakci, kdyby k vám na návštěvu přišli známí a jen tak mezi řečí prohodili, že jejich syn se narodil bez sexu.

Chceme-li ale plně pochopit Kristovu mysl a jeho vztah k Bohu, musíme opravdu důkladně znát psychiku adoptovaných dětí. Kristus je (bohužel neoficiální) patron všech adoptivních dětí. Jednou typickou vlastností adoptovaných dětí je hledání identity a biologických rodičů. Jestliže Kristus považoval sám sebe za dítě Boha, kladl si otázky typické pro děti, které neznají svého biologického otce. Podle Židů je duše v krvi. Kristus tedy musel být přesvědčen, že jeho krev je nějak spojená s Bohem. Jestliže známe adoptované děti, budeme rozumět i větám (Jan 14,6-11), které řekl před svou smrtí: „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte a viděli jste ho!“ „Pane,“ řekl mu Filip, „stačí, když nám ukážeš Otce.“ „Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně? Slova, která vám říkám, neříkám sám od sebe. To Otec, který ve mně přebývá, on působí ty skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně, už jen kvůli těm skutkům věřte.“

Stejně doslova musíme brát i sousloví Boží království. To je pro Ježíše jako obydlí jeho biologického otce. Úsilí, s jakým toto obydlí hledá, nám umožňuje pochopit, proč došel k takové úvaze (Lk 17,20-21):  Když se ho jednou farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází zjevně. Nebude možné říci: ‚Je tu!‘ anebo: ‚Je tam.‘ Boží království už je přece mezi vámi!“

.

Rodinný příběh a hledání identity

Pro Ježíšovu identitu zřejmě měl normotvorný význam rodinný příběh – rozhovor s andělem, který mu zřejmě opakovaně vyprávěla jeho matka Maria, když se jí jako každé dítě ptal na okolnosti svého narození (viz Lk 1,26-46). Tato vyprávění byla zřejmě součástí rodinných příběhů (tzv. family narratives) – něčeho, co si Ježíšova rodina, ale zřejmě i rodina Jana Křtitele občas opakovaly, co rozebíraly a k čemu se vracely, když se naskytla vhodná příležitost. Takové vyprávění je generátor nekonečného počtu otázek bez odpovědí: „Kdo nebo co je Duch svatý? Co si pod tím mám představit?“

Adoptované děti si potřebují vybudovat svou identitu. Na své rodiče se ptají těch, kteří je znali, např. spolužáků či kamarádů rodičů. Těmito znalci v případě Krista byli farizeové a zákoníci. Ti neustále studovali Písmo a byli všeobecně považováni za důvěrné znalce Boha. Není divu, že Kristus právě u nich od dětství nasával vše, co mu mohli říct o jeho otci. O těchto sklonech jsou i zprávy z druhé kapitoly evangelia svatého Lukáše (Lk 2,41-52):

Jeho rodiče chodívali každý rok slavit Velikonoce do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, putovali se účastnit slavnosti jako obvykle. Když svátky skončily a oni se vraceli domů, chlapec Ježíš zůstal bez vědomí rodičů v Jeruzalémě. V domnění, že je v karavaně, ušli den cesty, než ho začali hledat mezi příbuznými a známými. Když ho však nenašli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech ho našli v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a klade jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi, ale když ho uviděli rodiče, zhrozili se. „Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“ „Proč jste mě hledali?“ odpověděl. „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ Oni však nechápali, o čem mluví. Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem.

Samozřejmě nevíme, jaký problém svého Otce řešil Ježíš v debatách s farizeji a zákoníky. Muselo to být ale něco, co považoval za důležitější, než to, že by mohl svým rodičům ublížit. Každopádně už ve dvanácti letech nepovažoval Josefa za svého biologického otce, jinak by jeho odpověď nedávala smysl.

Jestliže křesťané chodí po Ježíšových stopách, pak Ježíš sám, coby adoptované dítě, chodí po stopách rodinných příběhů. Znovu si probírá lidi a místa, která si pamatuje. Poté bloumá po poušti a tam slyšíme další ozvěny těchto existenciálních pochyb: „Jsi, nebo nejsi Boží Syn? Jde to nějak otestovat?“

Tehdy byl Ježíš veden Duchem na poušť, aby tam byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Vtom k němu přistoupil Pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Boží Syn, řekni tomuto kamení, ať se promění v chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst.‘“ Tehdy ho ďábel vzal do svatého města a postavil ho na vrcholek chrámu. „Jsi-li Boží Syn“ řekl, „vrhni se dolů! Je přece psáno: ‚Svým andělům přikáže o tobě a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.‘“ Ježíš mu řekl: „Také je psáno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“ Poté ho ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. „To všechno ti dám,“ řekl mu, „když padneš na kolena a pokloníš se mi“. „Odejdi, satane!“ řekl mu na to Ježíš. „Je přece psáno: ‚Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘“ Tenkrát ho ďábel opustil a hle, přistoupili andělé a sloužili mu. (Mt 4,1-11)

Ať se jednalo o skutečného ďábla, nebo jen o masivní pochyby o vlastní identitě, každopádně základní otázka je jasná. Achillovou patou, nejzranitelnějším místem u Ježíše, byla otázka jeho synovství: „Čí je vlastně syn?“ Z třetího pokušení je navíc patrné i srážené sebevědomí a sklon k jeho překompenzaci: „Buď jsi syn Boží, nebo nemanželský parchant.“

.

Jan Křtitel a Kristova introspekce

Stejně jako Kristus si nebyl jist sám sebou a vnitřní jistotu postupně nalézal, i Jan se považoval za předchůdce Mesiáše, ale nevěděl přesně, kdo jím má být. Ze setkání Marie a Alžběty (Lk 1,39-56) vyplývá, že Alžběta svému synovi Janu Křtitelovi vyprávěla stejné rodinné příběhy, které slýchával i Ježíš. Jestliže Alžběta uvěřila, že Maria počala Mesiáše či syna člověka, musel Jan slýchávat věty: „Tam kdesi v Nazaretě žije tvůj bratranec a ten byl počat z Ducha. Ten by měl být tím slíbeným Mesiášem“.

Jan Křtitel měl informace z rodinných příběhů, o kterých nemělo okolí tušení. Souběžně ale přichází k Jordánu za Janem Ježíš ověřit si to, co v rodinných příbězích slýchával on. Sám je plný pochyb a tu slyší, jak Jan říká o svém vnuknutí: „Já stále nevím, kdo to je. Ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: „Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým“. To muselo naplnit Ježíše velkou úzkostí. Taková věta je totiž velká výzva – lakmusový papírek jeho identity – ta věta má řadu důsledků. Především to, že jeho Otec-Bůh si žádá, aby se nechal od Jana pokřtít. Jenže co když se nechá od Jana pokřtít a žádný Duch na něj nesestoupí? Co když ho otec zapře? Bude pak naprosto jasné, že je nemanželský parchant, že jeho matka mu celé dětství lhala, že svatý Josef byl paroháč a že měli pravdu všichni ti posměváčci, kteří si z něho celé dětství utahovali (jde zkrátka o klasické pochybnosti adoptovaných dětí, kterým rodiče zapírají jejich skutečný původ a tvrdí jim, že jsou jejich vlastní). I s ním cloumají pochyby a úzkosti, až nakonec sebere dostatek sil a jde za Janem. Ten příbuzného poznává a vzpomíná na rodinné příběhy, které slyšel od rodičů. Říká mu (Mt 3,13-17): „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu ale argumentuje logicky: „Jestliže to mám být já, kdo bude křtít Duchem Svatým, tak to nepoznáme jinak, než že mě pokřtíš. Kromě toho Bůh žádá, abys mě pokřtitl, jinak by ti nedal tuto instrukci.“

Jinými slovy oba si jdou k řece Jordánu ověřit, zda instrukce Janovi o tom, „který křtí Duchem svatým“, označuje stejného člověka, jako byl ten, o němž jim vyprávěly matky. A jak víme, experiment se zdařil a tři tradice se spojily – ano, rodinné příběhy obou a Janova prorocká instrukce označující jednoho a téhož člověka, a tím je Ježíš (Lk 3,22): Duch svatý na něj sestoupil v tělesné podobě jako holubice. Z nebe tehdy zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si oblíbil.“

Všimněme si, že hlas ubezpečuje především Ježíše, ale zážitek to musel být i pro Jana Křtitele. Ten od té doby, kdykoliv šel Ježíš kolem, ukazuje na něho a opakovaně říká (Jan 1,29n): „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa! To je ten, o němž jsem řekl: Po mně přichází muž, který je přede mnou, neboť byl dříve než já. Já jsem ho neznal, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby byl zjeven Izraeli.“

Tím Jan považoval svůj úkol za víceméně skončený (Jan 3,25-30): Tehdy mezi Janovými učedníky a jistým Židem došlo ke sporu ohledně očišťování. Přišli tedy k Janovi a řekli mu: „Rabbi, pohleď, ten, který byl s tebou za Jordánem, ten, o němž jsi vydal svědectví, teď křtí a všichni přicházejí k němu!“ Jan odpověděl: „Člověk nemůže přijmout nic, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste mi svědky, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem poslán před ním. Kdo má nevěstu, je ženich, ale přítel ženicha, který stojí a slyší ho, se z ženichova hlasu velmi raduje. Tato má radost se tedy naplnila. On musí růst a já se menšit.“

—–

Poznámka: Co nám říkají rodiče, je jedna věc, ale vlastní život je vždy trochu o nečem jiném. Ježíš nezapadal do tradičních představ o Mesiáši. Rok či dva po Ježíšově křtu se Janovi zdá, že se všechno odvíjí jinak, ale přichází konečné potvrzení (Lk 7,18-28): Jan tehdy zavolal dva /ze svých učedníků/ a poslal je za Ježíšem s otázkou: „Jsi Ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Když k němu ti muži přišli, řekli: „Jan Křtitel nás k tobě poslal s otázkou: Jsi Ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš (který právě v tu hodinu uzdravil mnoho lidí od neduhů, trápení a zlých duchů a mnoha slepým daroval zrak) jim odpověděl: „Jděte a vyřiďte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví se křísí a chudým se káže evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje.“

J. Klimeš: Psycholog a jeho svědectví o Kristu , Portál 2008, úryvek

.

Repro archiv autora (foto PrR, 2010) a  internet:

http://www.foreignmoviesddl.org/2009/01/jesus-of-nazareth-1977-franco.html

http://www.abcgallery.com/P/polenov/polenov34.html