Zatímco hlubinně psychologický přístup nám odhaluje pravdu o naší minulosti a současnosti, existenciálně analytický přístup, který pracuje s noetickou dimenzí, vypovídá spíš o tom, co pro nás „má být“. Ve shodě s logoterapeutickými zásadami V. E. Frankla hlásá, že každá situace života je výzvou pro lidské svědomí, které funguje jako indikátor smyslu. Ale právě prožitek smyslu, tedy úkolu, který má být splněn, obsahuje už sám o sobě silný úzdravný potenciál. Podle Frankla to, co člověk potřebuje ke svému zdraví, není ani tak uskutečňování vlastního já, ale uskutečňování transcendentních hodnot.

Poznámka: K objevování nových „má být“ je třeba objevit nejprve nedostatečnost stávajících „má být“ klientova života. Ty jsou ovšem hluboce potlačeny, proto je nutné je nejprve „akutizovat“ (= analogie léčby chronických onemocnění v somatické medicině). V hagioterapii k tomu slouží diskurz existenciální analýzy, která formuluje čtyři terapeutické kroky, jež by měly být analyticky aplikovány na daný životní (v našem případě biblický) příběh. Jejich smyslem je předně objevení existenciálního napětí v nitru člověka a posléze nastartování procesu vedoucího k úzdravné proměně.

1) Realita: První krok představuje požadavek co nejvědomějšího prožití daného příběhu. Lidé žijí často v jakémsi polosnu a informační obrazy pro ně nezobrazují skutečnost, ale stojí na jejím místě. Mnohé věci včetně násilí, smrti, hrůzy a neštěstí druhých lidí se natolik prolínají s telefilmy, že se stávají všedními a my je vnímáme jako neskutečné. Otázky nutící nás vstoupit za rámec virtuálního snění se nesou vůlí dívat se „skrze obrazy“ na zobrazovaný originál: Co se vlastně stalo? Oč jde? Jak to přesně bylo? Kdo…? Co…? Kde…? Jak…? V jakých souvislostech? Proč asi?

2) Emoční prožívání: Životní situace chápe člověk podle toho, jak je chápat chce. Povaha, výchova, vzdělání, celková životní zkušenost, duševní rozpoložení i fyzický stav, to všechno má vliv na to, jak vnímá okolní svět. Pokud se něco v člověku vyjadřuje opravdu autenticky a necenzurovaně, není to oblast myšlení, ale oblast emocí. Protože však mnozí lidé si odvykli emoce vnímat, mnohdy se cítí zúzkostněni otázkou po prožitcích, které doprovázejí jejich usuzování: Jak na vás působí ten příběh? Jaké emoce ve vás vyvolává? Co vám na něm vadí a co se vám naopak líbí? Máte vztek? Máte radost? Vstupte do své fantazie a zkuste se vcítit, co v oné situaci prožívaly jednotlivé jednající osoby?

3) Hodnotící postoj: Existenciální analýza překračuje hranice běžné psychoterapie tím, že vyslovuje hodnotové soudy a prohlašuje, že se jí týkají morální problémy. Ale tu je třeba rozlišovat. Dialogický charakter setkání sleduje zásady etiky diskurzu J. Habermase. Zakazuje apriorní moralizování vnitřního Rodiče, všechny obsahy musejí vycházet z dialogické argumentace Dospělého. Jinými slovy všechny obsahy a všechna zpochybňování, ať už se týkají jakýchkoliv norem (a navození úzkosti a existenciální frustrace je nutným a žádaným důsledkem tohoto procesu), musí vyplynout z rozumových a logicky konzistentních diskurzů. Důležitý je diskurz sám (respektive existenciální úzkost, která ho provází), nikoliv jeho obsah, neboť racionální diskurz jako takový už představuje zapojování a kultivace klientova Dospělého.

Otázky, které se kladou v této souvislosti, jsou dvojího typu. Předně ty, které hodnotí realitu: Co si o tomto příběhu myslíte? Co si myslíte o lidech, kteří v něm vystupují? Myslíte, že mají co říci lidem v dnešní době? Jak byste na jejich místě reagoval vy? Je jejich jednání správné? (A pokud je špatné, co je na něm špatného?). A z druhé strany: Co si myslíte, že vede tuto osobu k tomuto jednání? Proč to ten člověk asi dělá? (Pro věřící křesťany jde někdy o obtíž, neboť vědomí, že jde o biblický příběh, vytváří „rodičovský“ tlak, který si zakazuje dospělé oceňování příběhu. Proto je nutný i druhý typ otázek, který se zaměřuje na hodnocení vlastního prožívání: Myslíte si, že může být nějaká souvislost mezi tím, jak tuto událost nyní prožíváte, a nějakou vaší dávnou osobní zkušeností?).

4) Osobní odpověď: Osobní poctivost a odhodlání nikdy nic nepředstírat je základní podmínkou vnitřní proměny. Cílem všech předcházejících stupňů je dojít k hodnotové struktuře, která je pevná, motivující a obsahující výzvu ke konkrétnímu činu. Jde v zásadě o to, zda je člověk schopen objevit v konkrétní situaci svůj osobní stimulující smysl. Je možno si klást otázky typu: Jak byste si přál, aby se příběh vyvíjel dál? Co byste dělal, kdybyste to vše prožil na vlatní kůži? Jak by se utvářel váš život, kdybyste tam byl? A konec konců: Jak vás tato událost oslovuje zde a nyní, ve vaší současné situaci? Co chcete dělat?

Dodatek: Podobně jako EA i hagioterapie vychází z metodologického ateismu a odmítá vycházet z premisy existence Boha. Na rozdíl od EA však vychází z předpokladu všeobecně rozšířené dispozice člověka k náboženskosti. Náboženskost považuje za jednu z konstitutivních struktur lidské psychiky a za svůj úkol považuje pomoci pacientovi zakomponovat jeho duchovní dimenzi do struktury osobnosti na odpovídajícím vývojovém stupni.