AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Erich Fromm

15E. Fromm: Mojžíš – příběh o osvobození

Příběh o osvobození z Egypta, pokud jej zkoumáme do podrobností, demonstruje základní zásadu: Počátek osvobození spočívá ve schopnosti člověka trpět, a člověk trpí, když je utlačován fyzicky i duchovně. Utrpení jej pohne k tomu, aby jednal proti svým utlačovatelům, aby hledal konec útlaku, ačkoliv nemůže ještě hledat svobodu, o níž nic neví. Když člověk ztratil schopnost trpět, ztratil rovněž schopnost změny.

Moses_2_fire3Příběh začíná takto: „Po mnoha letech pak egyptský král zemřel. Synové Izraele kvůli svému zotročení sténali a úpěli a jejich křik o pomoc stoupal z jejich zotročení k Bohu. A Bůh uslyšel jejich úpění. Bůh si připomněl svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Bůh pohlédl na syny Izraele. Bůh rozuměl.“ (Ex 2,23-25)

Text neříká, že děti Izraele volaly nebo modlily se k Bohu, ale že Bůh slyšel jejich úpění kvůli jejich zotročení a že rozuměl. Volání, jež se objevilo, nemá směr, ale našlo svou cestu k Bohu, protože Bůh rozumí utrpení. Hebrejské slovo va-jeda, které se překládá znal nebo rozuměl, je odvozené od slovesa jada, které často užíváme ve smyslu vědět pronikavě, důkladně. Tak je užíváno o Boží znalosti člověka i o lidské znalosti  (poznání) člověka. Tento význam také vysvětluje, proč může být použito pro pohlavní styk (Ex 4,1). Jak vyzvedl ve DSCF3667svém komentáři Nachmanides: „Ačkoliv si děti Izraele nezasluhovaly propuštění, jejich volání obrátilo k nim Boží milosrdenství.“ Podstatným bodem tu je, že volání není obráceno k Bohu, ale Bůh rozumí utrpení a rozhodne se tedy pomoci.

Dalším krokem je Boží zjevení jakožto předpoklad jeho poslání jako Osvoboditele dětí Izraele. Bůh se zjevuje  Mojžíšovi v keři a „keř hořel ohněm, ale neshořel“ (Ex 3,2). Bůh se však zjevil Mojžíšovi nikoliv jako Bůh přírody, ale jako Bůh dějin, a při svém zjevení opakuje věty, o kterých jsme diskutovali. Říká: „Zřetelně jsem viděl trápení svého lidu v Egyptě, slyšel jsem i jejich naříkání na jejich biřice. Ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vytrhl z ruky Egypťanů a abych je z té země vyvedl do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a medem.“ (Ex 3,7-8)

Text opět objasňuje, že Židé nevolali k Bohu, avšak kvůli jejich „biřicům“, tj. kvůli jejich utrpení, je Bůh slyšel. To předpokládá Boží znalost, jeho hluboké porozumění, že totiž slyšel volání, jež vůbec nebylo vysláno k němu (nelze si nepřipomenout výrok proroka: „Budu nalezen těmi, kteří mě nehledají, praví Pán“). Nyní Bůh sdělí Mojžíšovi přímý požadavek. „Jdi! Pošlu tě k faraónovi. Vyvedeš lid ze země egyptské, můj lid, lid Izraelův.“ Mojžíš  reaguje na tento příkaz jako na šok a odmítá. Nechce, stejně jako mnoho pozdějších židovských proroků, být prorokem a můžeme dodat, kdokoliv si přeje být prorokem, není jím. Absence narcistické motivace je jedním z hlavních kriterií pro pravdu proroka v minulosti stejně jako dnes a není asi jiného důvodu jejich řídkého výskytu, než tento psychologický požadavek.

Mojžíš se vrací na krátkou dobu ke své manželce a tchánovi v Midjanu a shledává se se svým bratrem Áronem v pustině. Oba se vracejí do Egypta, mluví k Židům slovy, jež Bůh řekl Mojžíšovi, a provedou rozličné zázraky, aby prokázali své oprávnění. V následující kapitole Bůh dotvrdí svůj příkaz Mojžíšovi, aby šel a navštívil faraóna. Má mu říci, že má nechat děti Izraele odejít ze země. Není tu již používáno záminky, že by šli toliko na třídenní pochod do pouště „konat obřady“. Požadavek je úplný a bezpodmínečný.

Místo, které následuje, je z těch, jež v příběhu nejvíce uvádějí do rozpaků: „Já však zatvrdím faraónovo srdce a budu v egyptské zemi množit svá znamení a divy. Farao vás neposlechne, a tak na Egypt dolehne má ruka. Své houfy, svůj lid, syny Izraele, vyvedu z egyptské země uprostřed velikých soudů. Až na Egypt dolehne má ruka a vyvedu syny Izraele z jejich středu, tehdy Egypťané poznají, že já jsem Hospodin.“ (Ex 7,3-5) Co míní Bůh, když říká: „Zatvrdím faraónovo srdce“? Je to řeč Boha mstivého a podvodného, který hraje s faraónem podvojnou hru, když nechává Mojžíše, aby ho žádal za propuštění Židů a současně faraóna předurčuje, aby nesvolil? Zdá se mi, že výroku „zatvrdím faraónovo srdce“ je třeba rozumět v termínech víry, že všechny zákonité události jsou události nejen předvěděné, ale přímo způsobené Bohem. Každý skutek, který se stane zákonitě, je Boží vůle. A tak jestliže Bůh říká, že zatvrdí faraónovo srdce, oznamuje, že faraónovo srdce se bude nevyhnutelně a nutně zatvrzovat.

To, co zde biblický text zdůrazňuje, je jeden z nejzákladnějších zákonů lidského chování. Každý špatný skutek vede k zatvrzování lidského srdce, k jeho umrtvení. Každý dobrý skutek vede k jeho obměkčování, činí je více živoucí. Čím více se lidské srdce zatvrzuje, tím méně má svobody ke změně; tím více je determinováno svými předchozími skutky. Zde však přichází bod, z něhož už není návratu, když lidské srdce se tak zatvrdilo a tak umrtvilo, že člověk ztratil možnost svobody, když je sám od sebe nucen jít dál a dál až k samému neodvratnému konci, jímž je v poslední instanci jeho vlastní fyzická či duševní destrukce.

Mojžíš2-1024x495Nová strategie vůči faraónovi nepočala násilím, ale použitím zázraků; ovšem, koneckonců, zázraky jsou jen jiným druhem násilí, takovým, jež se obrací spíše k mysli než k tělu. Áron proměnil svou hůl v hada. Ale egyptští kouzelníci učinili svými kejklemi totéž. Mojžíšovi je kázáno Bohem, aby proměnil vodu v řece v krev; všechny ryby pomřou a Egypťané si oškliví pít vodu z řeky. Opět však egyptští kouzelníci zázrak opakují. Mojžíš a Áron zamoří zemi žábami, ale teprve když přivedou komáry na celou zemi, egyptští kouzelníci se pokoušejí zázrak napodobit, ale nedokáží to. Deset ran takto postihuje zemi a přivádí lidi k zoufalství, ale farao stále váhá, kolísá a ani naposled nedokáže přijmout svůj úděl:

„Když bylo egyptskému králi oznámeno, že lid uprchl, srdce faraóna i jeho dvořanů se obrátilo proti lidu. „Co jsme to udělali? Proč jsme Izrael propustili z otroctví?“ zvolali. Farao dal zapřáhnout do svého vozu a vzal s sebou svůj lid: vzal šest set vybraných vozů a všechny ostatní vozy Egypta a na každém tři jezdce. Hospodin posílil odhodlání egyptského krále faraóna, aby pronásledoval Izraelity, kteří se opovážili odejít. Egypťané je pronásledovali – všechny faraonovy vozy, jeho jezdci i celé jeho vojsko – a dostihli je … Když se farao přiblížil, synové Izraele pozvedli oči a hle, táhli na ně Egypťané! Izraelité samým strachem úpěli k Hospodinu. Tehdy začali Mojžíšovi vyčítat: „Nebylo snad v Egyptě dost hrobů? Proč jsi nás odtud vyvedl? Abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal? Proč jsi nás vyváděl z Egypta? Neříkali jsme ti to už v Egyptě? Říkali jsme: Nech nás být, ať otročíme Egyptu! Otročit Egyptu bylo určitě lepší než zemřít na poušti!“  (Ex 14,5-12)

Všimněme si jedné věci: Židé se změnili tak málo jako faraón. Opustili Egypt pod ochranou Síly a ztratili odvahu, jakmile se zdálo, že se na obzoru rýsuje síla mocnější. Faraón ustupuje pod hrozbou Síly a nabývá odvahy, jakmile se zdá, že Síly ubývá. Konečně dosáhlo drama svého vyvrcholení. Bůh dá Mojžíšovi naposled užít tajným umění a „Mojžíš pak napřáhl ruku nad moře a Hospodin se do moře opřel silným východním větrem. Ten vanul celou noc, až se z moře stala souš. Vody se rozestoupily a synové Izraele prošli skrz moře suchou nohou. Vody jim byly stěnou po pravici i levici! Egypťané je pronásledovali – všichni faraonovi koně, jeho vozy i jezdci – a tak za nimi vešli doprostřed moře.“ (Ex 14,21-23) Když Egypťané byli uprostřed moře, „vody se vrátily a  pohřbily vozy i jezdce, celé faraónovo vojsko, jež vešlo za Izraelity do moře. Nezůstal z nich ani jeden.“ (Ex 14,28) Židé prošli a byli zachráněni a „Izrael viděl velikou moc, kterou Hospodin prokázal na Egypťanech, a tak se lid bál Hospodina a uvěřil Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi.“ (Ex 14,31)

Poslední věta tohoto dějství dramatu ukazuje znovu, že srdce Židů se nezměnilo. Když uzřeli egyptskou armádu mrtvou, „lid zachvátila hrůza před Hospodinem“ (stejně jako faraóna, když viděl jeho činy ničení), a protože se ho báli, uvěřili v něj, tak jako mnoho lidí před nimi a po nich věřilo, pouze když měli strach.

Pokusím-li se shrnout analýzu podstatných rysů tohoto příběhu, vyjasní se nám různé věci. Možnost osvobození existuje pouze proto, že lidé trpí a – v biblickém jazyku – protože Bůh „rozumí“ utrpení a tak se snaží je ulehčit. Skutečně není nic lidštějšího než utrpení a není nic, co více sjednocuje lidi, než utrpení. Pouze nepatrná menšina lidí v průběhu celých dějin poznala něco víc než letmý záblesk blaha ve svém životě, ale všichni zakusili utrpení; méně citliví pouze své vlastní; ti citlivější utrpení mnohých lidí kolem sebe. Ale lidské utrpení neříká, že člověk ví, kam má jít a co má dělat. Vytváří toliko přání, aby utrpení přestalo. A toto přání je prvním a nutným impulzem pro osvobození. V biblickém příběhu Bůh „rozumí“ utrpení“. Posílá svého posla, aby působil naléháním i lichocením na Židy i na jejich pány, aby se přestali navzájem svazovat jako páni a vězni. Ale žádný z nich nedokáže rozumět řeči svobody nebo rozumu; rozumějí, tak nám to zpráva překládá, jen řeči násilí. Tato řeč však nevede příliš daleko. Není to žádné poučení; způsobuje pouze, že utlačení doufají a utlačovatelé polevují, když je násilí úspěšné.

Každý, kdo čte tento příběh vnímavě, pozná, že zázraky konané Mojžíšem a Áronem na rozkaz Boží nejsou zázraky zaměřené na změnu lidského srdce. V prvé řadě jsou koncipovány tak, aby udělaly dojem na Židy i Egypťany. Nejsou ve své podstatě odlišné od toho, čeho jsou schopni i egyptští kouzelníci, až snad na to, že někdy se židovské „tajné zbraně“ zdají být o něco málo účinnějšími. Ironie příběhu je v tom, že všemohoucí Bůh volí zázraky, které opakují nebo jen slabě předstihují egyptská kouzla.

Skutečně snad nikdy v lidských dějinách nebyla tato část biblického příběhu pochopitelná tak dobře jako dnes. Dva mocné bloky lidstva se pokoušejí nalézt řešení hrozbou zbraní, ve srovnání s nimiž se deset ran egyptských jeví neškodnými. Až dosud obě strany prokázaly lepší pochopení než faraón; ustoupily před užitím jaderné síly (ačkoliv jim to nebránilo v užívání síly proti těm, kteří neměli takové zbraně k dispozici). Nevzdaly se však z principu toho raději vidět svět zničený, než podlehnout druhé straně. Nevidí, že takový kurs pouze zatvrzuje lidské srdce stále více, až dosáhne bodu, když člověk přestane o cokoliv dbát; pak bude jednat jako jednal faraón, a dojde záhuby jako Egypťané.

.

E. Fromm: Budete jako bohové – radikální interpretace Starého zákona a jeho tradice (Praha, NLN, 1993), ukázka

.

Repro archiv autora a internet:

http://www.allaboutthebible.net/wp-content/uplouds/2010/09/Moses_2_fire3.jpg

http://www.ratnermuseum.com/?page=presentations

http://yoramraanan.com/z/index.php?main_page=index&cPath=6_4&sort=20a&page=2