.

Motto: „Den před smrtí svého předchůdce, 1. dubna 2005, předložil Josef Ratzinger v přednášce v klášteře v Subbiacu současnému světu nevěřících zajímavý návrh. Novověká věda nás naučila žít s hypotézou „metodologického ateismu“, uvažovat, jako by Bůh nebyl. Neměli bychom však dnes v existenciální oblasti, která zahrnuje i oblast etickou a morální, naopak pracovat všichni, tedy i ti, kdo nedisponují žádnou náboženskou jistotou, i ti, kdo nedokáží najít způsob, jak přijmout Boha, s opačnou hypotézou – žít, chovat se a rozhodovat tak, jako by Bůh byl?“ (T. Halík, Stromu zbývá naděje)

Uvedený postoj je dosti blízký Kantovým postulátům praktického rozumu. Kant nalézá a postuluje víru v Boha jako předpoklad, v němž jedině můžeme konzistentně hovořit o smyslu lidského života (smysl totiž předpokládá mimolidského „udělovatele“) a v něm pak jedině lidský život může dosáhnout plné integrity a aktualizace. Tomuto postoji se blíží i hagioterapie, která na empirické rovině vychází z metodologického ateismu. Náboženskost považuje za geneticky danou, evolučně výhodnou a mimořádně mocnou intervenující sílu lidského duševna. Tím ale na existenciální rovině klade namísto postulátu základní životní nesmyslnosti a tragičnosti, jak ho předpokládá tradiční existenciální psychoterapie, postulát o základní smysluplnosti a naději. Postulát „metodologického teismu“ (žít, chovat se a rozhodovat tak, jako by život byl dialog, jako by byl Bůh a jako by život měl smysl a naději) považuje za jediný konzistentní s geneticky danou strukturou lidské mysli …  „Nadějí“ , o které tento postulát hovoří, rozumí určitou formu radosti z „očekávání vysvobození“, formu pra-důvěry v konečnou záchranu člověka, jako jedince i lidstva jako celku.

.