Látková závislost představuje v mnoha případech formu nepřiznané prolongované sebevraždy. Člověk v jistém okamžiku ztrácí vůli žít – v důsledku  nějakého nezpracovaného traumatu, viny, zátěže či neřešeného konfliktu – sám sebe pomalu drogou likviduje a všechny pokusy o léčení jsou jen iluzorním odkladem konečného fiaska.  Pokud člověk hluboce nepromění svůh vztah k životu, pokud proti rezignaci a sebedestrukci nepostaví silnou touhu žít, a žít jinak než dosud, pak všechny pokusy o abstinenci stojí na písku.

…………………………………………………………. . .

Základní terapeutický rámec hagioterapie představují skupinová setkání, která se tematizují nad biblickými příběhy. Tato setkání se nezabývají běžnými náboženskými výklady a hledáním odpovědi na otázku, co měl autor na mysli, když příběh psal. Vycházejí z předpokladu, že v každém biblickém příběhu je skryto velké množství významů, které nás oslovují a působí na nás – a to v každé životní etapě jiným způsobem. Aby se předešlo možným a případně nebezpečným dezinterpretacím, podrobují se osobní inspirace skupinovému zpracování (hlubinně analytickému a existenciálně analytickému), které neproblematizuje myšlenky, které Písmo danému jedinci vnuká, ale zaměřuje se spíše na otázku, proč mu je vnuká.

Konkrétní průběh terapeutických skupin sleduje schémata biblických meditací Otců pouště a středověké křesťanské mystiky, ale odráží se v něm i logická posloupnost kroků existenciální analýzy (EA), více viz zanořená stránka. Setkání je strukturováno do následujícího postupu:

a) Úvod – přivítání, představení a reflexe postřehů z minulé skupiny. Následuje poučení uvozené metaforou „lovců perel“, jak o něm hovořil Efrém Syrský: Lovci přicházejí na břeh moře, odkládají oděv („odložme tedy vše, co nám brání se soustředit“) a hledají těžký kámen, který by jim pomohl svou tíží sestoupit do hlubiny na mořské dno („vezměme pro tuto chvíli jako danost, že příběhem, který budeme číst, jsem míněn já, že se v něm hovoří o mé situaci“). K tomu musejí mít odvahu, aby se pustili do temnoty vodních vírů („mějme tu odvahu pustit se do svých hlubin“).

b) Seznámení s příběhem – dvojnásobné přečtení příběhu, objasnění základního kulturně historického pozadí a při následném (třetím) čtení aktivní imaginace příběhu (1. krok EA), která již ale zahrnuje jeho emocionální prožití. Na závěr pětiminutové ztišení a vyhledání nejdůležitějších osobních asociací inspirovaných příběhem.

c) Skupinový diskurz – představuje časově nejdelší část setkání. Nejdříve probíhá kolečko nejsilnějších emocí, které příběh v účastnících vyvolává, pak ještě jedna reflexe toho, co v příběhu nejvíce rozčiluje a štve (2. krok EA). Po tomto niterném, necenzurovaném a stenizujícím propojení s příběhem (emoce zlosti) následuje část individuálních reflexí. Ty se prolínají s tematickou skupinou na nadhozená témata, zdůrazňují se  hlubinně analytické a existenciálně analytické momenty, ve hře jsou i nadále fantazie o emocích jednotlivých postav příběhu. Důraz je kladen na vyjadřování hodnotících soudů a postojů (3. krok EA), na jejich vzájemnou konfrontaci, možností je užití gestalt technik, psychodramatické vyjádření konfliktních momentů, sochání apod.

d) Závěr – shrnutí individuálních oslovení („ukažme si nejvzácnější perlu, kterou jsme ulovili“), zadání úkolu na příště, závěrečné zklidnění a meditatovní výzva pro osobní život („modlitba“) (4. krok EA).