AKTUALITY

PŘIJÍMÁME NOVÉ ČLENY DO HAGIO SKUPINY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

VYŠLA NOVÁ KNIHA
Jaromíra Odrobiňáka
Rok na psychiatrii

(více v rubrice Aktuálně)

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Formální rámec

 

Látková závislost představuje v mnoha případech formu nepřiznané prolongované sebevraždy. V důsledku  nějakého nezpracovaného traumatu, viny, zátěže či neřešeného konfliktu ztrácí v jistém okamžiku člověk vůli žít. Sám sebe pomalu drogou likviduje a všechny pokusy o léčení jsou jen iluzorním odkladem konečného fiaska.  Pokud člověk hluboce nepromění svůh vztah k životu, pokud proti rezignaci a sebedestrukci nepostaví silnou touhu žít, a žít jinak než dosud, pak všechny pokusy o abstinenci stojí na písku (T. Halík).

…………………………………………………………. . .

Základní terapeutický rámec hagioterapie představují skupinová setkání nad biblickými příběhy. Tato setkání se nezabývají běžnými náboženskými výklady a hledáním odpovědi na otázku, co měl autor na mysli, když příběh psal. Vycházejí z předpokladu, že v každém biblickém příběhu je skryto velké množství významů, které jsou implicitní a která nás v každé životní etapě mohou oslovovat jiným způsobem a v tomto smyslu na nás působit. Aby se předešlo nebezpečí upadávání do prázdného „filozofování“, podrobují se osobní inspirace skupinovému zpracování (hlubinně analytickému  a existenciálně analytickému), které neproblematizuje obsahy, které Písmo danému jedinci vnuká, ale zaměřuje se spíše na otázku, proč mu je vnuká. Viz: http://www.hagioterapie.cz/?page_id=283 http://www.hagioterapie.cz/?page_id=285

Konkrétní průběh terapeutických skupin sleduje schémata biblických meditací Otců pouště a středověké křesťanské mystiky, ale odráží se v něm i logická posloupnost kroků existenciální analýzy (EA). Setkání je strukturováno do následujícího postupu:

…………………………………………….. . .

a) Úvod – přivítání, představení a reflexe postřehů z minulé skupiny. Následuje poučení uvozené metaforou „lovců perel“, jak o něm hovořil Efrém Syrský: Lovci přicházejí na břeh moře, odkládají oděv a hledají těžký kámen, který by jim pomohl svou tíží sestoupit do hlubiny na mořské dno (odložme tedy vše, co nám brání se soustředit a přijměme pro tuto chvíli, že příběhem, který budeme číst, jsem míněn já, že se v něm hovoří o mé vlastní situaci … neboť příběhy Bible a naše příběhy se vzájemně interpretují a nyní možná sestupují andělé z nebe, aby skrze tyto příběhy pomáhali vyburcovat naše nejvlastnější já pro život, proti destrukci, a to vlastní cestou každého z nás … mějme tu odvahu pustit se do hlubin svého nitra i svých vlastních životů“).

 

b) Seznámení s příběhem dvojnásobné přečtení příběhu, objasnění základního kulturně historického, případně teologického pozadí a při třetím čtení imaginace příběhu na způsob snu („pusťme si videozáznam své fantazie“), aby to zahrnovalo nejen rovinu smyslového prožití, ale i rovinu prožití emocionálního (1. krok EA). Na závěr pětiminutové ztišení a vyhledání zde a nyní nejvýznamnějších osobních asociací inspirovaných příběhem.

 

c) Skupinový diskurz představuje centrální část setkání. Terapeut se ptá po pocitech a základních emocích, které příběh v účastnících vyvolává, dává se prostor i pro pojmenování zdrojů zažívaných emocí. Následuje reflexe toho, co v příběhu nejvíce rozčiluje a štve, přidává se vysvětlení, jak jsou emoce díky své necenzurované povaze důležité (2. krok EA). Po tomto vnitřním propojení s příběhem dává terapeut pobídku a prostor pro hlubší reflexi ze strany účastníků setkání. Jde proces, ve kterém jsou počáteční emoce členů reflektovány v hloubce příběhu a společně s terapeutem se hledají souvislosti a paralely nad základní instrukcí: „Co vás v tom příběhu nejvíc upoutává? …  Co vám tento příběh připomíná z vašeho života? … Kdybyste prožili tento příběh jako sen, co by vám ten sen sděloval?“

Formálně mají reflexe charakter řízené tématické či diskusní skupiny, ale v jejím vedení je zdůrazňována sokratovská „maieutická metoda“ dialogu: V prvé fázi (elenktika) dochází k znejištění stávajících pozic. Je podporována názorová pluralita, ke každému pohledu je hledán protipohled, který provokuje hlubší noření do tématu i do osobní autenticity člověka. Možností je užití gestalt technik, psychodramatické vyjádření, sochání, apod.. Důraz je při tom kladen na vyjadřování hodnotících soudů a postojů  („jaké je hlavní morální poučení příběhu?“ – 3. krok EA). U „ostrých“ skupin (kde klienti hrají o svůj život a kde současně platí, že co se neudělá hned, se třeba neudělá nikdy), je více akcentován direktivní a konfrontační charakter dialogu, dovádění postojů ad absurdum. Smyslem není hledání objektivní pravdy, ani její relativizace, smyslem není ani podněcování interakční dynamiky. Smyslem je otřesení vlastních pohledů a zrcadlení jejich mnohosti, jak jsou přítomny ve skupině (druhá fáze maieutické metody – protreptika): Tím, že vyplývají z jediného zdroje (daný příběh), stávají se osobní postoje zrcadlem individuality jedince a mohou se jemu samému stát indikátorem, jenž ukazuje k vnitřním implicitním předporozuměním, které jeho vnější postoje determinují. Při odkrývání těchto predispozic – což tvoří podstatu maieutického i terapeutického procesu – se používá témat hlubinné a existenciální analýzy, ve hře jsou ale i fantazie o emocích jednotlivých postav příběhu, o jejich motivacích atd. atd.

Maieutika (řecky umění porodní báby; porodnické umění – narážka na povolání Sokratovy matky) je termín používaný samotným Sókratem pro umění vést dialog. Jeho jádrem je myšlenka, že pravda je latentně přítomna v rozumu každého člověka už od narození, ale musí se „přivést na svět“ skrz správně položené otázky učitele. Maieutika, jejímž cílem u Sokrata a Platóna je správný, dobrý, spravedlivý život, se skládá ze dvou kroků: a) Elenktika (řecky „umění převedení“) – Sokrates otřese pozicí svého žáka a nebo partnera v rozhovoru a převede jeho stanovisko do neřešitelného stavu (aporie), přičemž v něm takto probudí touhu po poznání a hledání pravdy, b) Protreptika (řecky „umění obrácení“) – Sokrates přivede vhodně položenými otázkami svého partnera k uvědomění si již v něm implicitně přítomných názorů, kterým pak on sám lépe rozumí a které vnímá jako nazření skutečné povahy a podstaty věcí.

 

d) Závěr často terapeuticky nejvýznamnější část setkání, členové jsou pobídnuti ke ztišení, ukotvení svého uvědomování a vyslovení nejdůležitějších individuálních oslovení, jichž se jim během setkání dostalo („ukažme si nejvzácnější perlu, kterou jsme ulovili“). Tato část má charakter výrazně podpůrný, nepolemický, „perly“ nejsou zpochybňovány, po většinově negativních emocích ze začátku skupinového zpracovávání příběhu je podporován prožitek ztotožňování s pozitivním vzorem, i třeba jen imaginárním jako opozitem k nějaké záporné postavě příběhu. Následuje zadání úkolu na příště, závěrečné zklidnění a společné propojení v modlitbě podpůrného charakteru pro osobní život jedince navazující na „perly“ příběhu podle záměru terapeuta (4. krok EA). Do této části lze zahrnout i osobní a přátelské rozloučení s každým účastníkem zvlášť.

.

Repro internet:

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Mor_Ephrem_icon.jpg