AKTUALITY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Kateřina Lachmanová

.

K. Lachmanová: Pobouření v Efezu

Ne všichni, kdo dělají kolem sebe „pořádky“, ať už ve své rodině nebo v církvi, jednají skutečně v Duchu Kristově. Ve Skutcích apoštolů najdeme jednu událost, která nám k tomu může mnohé říci (srov. Sk 19,23-40):

V Efezu lidé uctívají svoji bohyni Artemis. Do toho přijde apoštol Pavel a propaguje nějakého jiného boha, což pochopitelně vyvrcholí střetem. Zdá se, že Efezští povstali na obhajobu cti své bohyně Artemidy, což by bylo z jejich pohledu chování pochopitelné a příkladné. Při pozorném čtení však v podhoubí střetu najdeme úplně jiné motivy: povstání lidu vlastně vyvolali ti, kteří zastávali díky chrámu v Efezu výnosné a vlivné postavení: „Mužové, víte, že z této práce máme blahobyt, a vidíte a slyšíte, že tenhle Pavel přemluvil a svedl mnoho lidí…“ (Sk 19,26)

Těmto mužům však nejde vůbec o Artemis, dokonce ani o ostatní lidi; že byli lidé „svedeni“, je vzrušuje jenom proto, že byli svedeni OD NICH, že byli odvedeni z jejich vlivu, z jejich „podniku“. Kult Artemidy jim nejen vynáší zisky ekonomické, ale zajišťuje jim rovněž úctyhodné postavení ve společnosti a ve světě, a v tom tkví podstata jejich obav: „Je nebezpečí, že nejen náš obor ztratí vážnost, nýbrž i chrám veliké bohyně Artemidy nebude považován za nic, a začne upadat sláva té, kterou uctívá naše provincie i celý svět.“ Když to uslyšeli, velice se rozzlobili a začali křičet: „Veliká je efezská Artemis!“ (Sk 19,27-28)

Vypadá to, že jim jde o Artemis, ale více tu jde o to, že je „efezská“. Jde o ně samé, o Efezany. Někdo jim sáhl na něco, co je jejich, a tím se JICH dotknul. Proto je po dvou hodinách řvaní o velikosti efezské Artemis uklidní až slovo městského tajemníka: „Efezané, který člověk by nevěděl, že město Efez je strážcem chrámu velké Artemidy a jejího obrazu seslaného z nebe! Protože o tom nemůže být pochyb, musí se zachovat klid…“ Jinými slovy – kdopak by nevěděl nebo chtěl popírat, že město Efez je veliké a důležité (skrze svou bohyni Artemis)? Kdo by se mohl odvážit zpochybňovat naši důležitost, milí Efezané?

Přesněji to vyjadřuje Raniero Cantalamessa: „Je-li pravda, že ti, kdo bojují za lidská práva, často ve skutečnosti bojují za práva vlastní, je stejnou měrou pravda i to, že totéž velmi často dělají také lidé bojující za práva Boží a církve, tj. ve skutečnosti bojují za sebe a za své zájmy …“Kopie - DSCF0103

Příběh ze Skutků nabude šokující aktuálnosti, jestliže si za Efezany dosadíme nás katolíky a na místo bohyně Artemis třeba tzv. katolicismus, církev nebo mariánskou úctu, případně svoji kongregaci, hnutí, k němuž se hlásíme, dílo, které konáme údajně pro Boha… Jak velmi často se blíží některé šarvátky uvnitř církve (byť i jen slovní) situaci v Efezu! Někteří neustále křičí „veliká je… (naše církev, naše pravda, nauka, Panna Maria, naše praxe v tom či onom, naše práva), až nakonec jako v tom Efezu „každý křičel něco jiného, neboť ve shromáždění byl zmatek a většina nevěděla, proč se vůbec sešli.“ (Sk 19,32)

Ano, ve všem tom horlení pro něco a proti všem můžeme nakonec přehlédnout, proč jsme se tu vlastně sešli, co nás spojuje (s ostatními křesťany i uvnitř církve), kdo je vlastně Pánem církve, jaký je rozdíl mezi komárem a velbloudem a hlavně … jaký je nejhlubší motiv toho všeho křiku na obhajobu… (KOHO nebo ČEHO vlastně?!)

.

K. Lachmanová, Vězení s klíčem uvnitř (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1996), úryvek

.

.



K. Lachmanová: Podobenství o nemilosrdném služebníku

Jeden král jednoho dne zjistil, že královská pokladnice zeje prázdnotou, i rozhodl se vyžádat účty od svých služebníků. V knize dlužních úpisů ulovil pořádného „kapra“ – dlužil mu 60 milionů korun. (Pro lepší názornost si dovoluji zaměnit denáry za koruny). Šedesát milionů dluhu je podle mého názoru pádný důvod k tomu, aby člověku zmizel úsměv z tváře, zvláště když jej král začne vážně vymáhat. A protože ten chudák neměl, jak by hrozný dluh splatil, král se rozhodl prodat jej i se ženou a dětmi a vším, co měl. Tu mu služebník padl k nohám a prosil: „Měj se mnou strpení, a všechno ti vrátím!“ (Mezi námi – stejně neměl z čeho. Ale odklad vždy dává šanci, že se situace nějak vyřeší. Třeba náhle něco zdědí, nebo král zase pozapomene, nebo dokonce umře…) Ovšem situace se řeší úplně nečekaně. Nevím, co ho to napadlo, ale pán se ustrne a odpouští služebníkovi náhle celý dluh. CELÝ DLUH!!! Nechce po něm ani splátky, ani práci odvedenou zadarmo, ani aby si odpykal alespoň část trestu – prostě pohádkově neuvěřitelný obrat.

Nevím, jestli se do této situace našinec dokáže vžít, jestli si dokážeme alespoň trošinku představit, jak se cítí člověk ve chvíli tak nečekané amnestie. Domnívám se, že ten šťastlivec nemohl najít východ z přijímací kanceláře, tak byl radostí bez sebe. Kdo by nebyl! Ještě v euforii však narazí na svého kolegu a náhle mu naskočí vzpomínka: „Tenhleten mi přece dluží stovku…“ Chytí ho za krk a křičí: „Zaplať mi, co jsi dlužen!“ A situace se nápadně opakuje. Také jeho kolega prosí o strpení a je zřejmé, že v jeho případě by splacení dluhu asi nebylo takovým problémem, i kdyby se měl zadlužit někde jinde. První služebník však podle slov Písma poshovět nechtěl. Ne že nemohl, ale prostě NECHTĚL. (Všimněme si tohoto klíčového slůvka. Odpuštění je totiž v první řadě rozhodnutí vůle, nikoliv věc emocí.) Šel a dal svého dlužníka vsadit do vězení, dokud mu nezaplatí celý dluh.

Zcela pochopitelně to zarmoutilo všechny přihlížející, kteří byli svědky předchozí radostné události. Jdou a oznámí vše svému pánu. A pak už to jde rychle. Pán si prvního služebníka zavolá zpátky a slyšíme jeho tvrdá slova: „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ A rozhněvaný pán jej vsadí do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.

V této chvíli si musíme položit otázku: Bylo královo rozhodnutí spravedlivé? Cítíme to – úplně po lidsku – jako spravedlivé? Nebo jinak: Zdálo by se nám spravedlivé, aby se král klidně díval na to, jak ten druhý ubožák sedí ve vězení, zatímco jeho amnestovaný kolega běhá vesele po svobodě? Kdo si myslí, že jednání krále bylo fér? Tuhle otázku už jsem kladla mnoha lidem a musím říci, že (až na malé procento těch, kteří vždy nejdřív počkají, jak hlasování dopadne, a přidávají se teprve, když je jasné, kdo měl pravdu) všichni dotazovaní nakonec vysoukají ruku nad hlavu na znamení, že to královo jednání je logické a velmi spravedlivé, že v tomhle ohledu není co řešit. Prostě jednání toho prvního služebníka by každého pozorovatele muselo spravedlivě naštvat.

Ale co teď? Ve chvíli, kdy se vžijeme do situace a vzplaneme spravedlivým hněvem, Pán Ježíš udělá v příběhu střih a dosazuje na místo hlavního aktéra každého z nás: „TAK BUDE JEDNAT S VÁMI I MŮJ NEBESKÝ OTEC, JESTLIŽE ZE SRDCE NEODPUSTÍTE KAŽDÝ SVÉMU BRATRU.“ (Mt 128,35) A máme-li alespoň špetku smyslu pro spravedlnost, musíme uznat, že nemůže jednat jinak.

Co nám většinou nedochází

Proč Pán na odpuštění tak trvá, proč je vlastně odpuštění druhým podmínkou, aby nám mohlo být odpuštěno? Z příběhu vidíme jasně, že důvodem je oněch odpuštěných šedesát milionů, neboli můj dluh vůči králi, který mi byl velkoryse a nezaslouženě odpuštěn. Král byl ke mně milosrdný, a tak má právo očekávat, že i já budu milosrdný k druhým.

Tady však často udělám první chybu. Dostanu-li se s někým do sporu, začnu srovnávat NAŠE VZÁJEMNÉ DLUHY, a zjistím-li disproporci (a tu zjistím díky trámu ve svém oku téměř pravidelně), docházím rychle k závěru: „To už je moc! Já jsem mu přece nic neudělal, já jsem vyšel vstříc. Já jsem to ani tak nemyslel… a on TAKHLE?! To nelze odpustit.“

Můj Král mi ale říká: „Počkej, uvažuješ úplně špatně! I kdybys byl v tomhle konkrétním případě úplně nevinný, i kdyby za všechno mohla tentokrát stoprocentně druhá strana, neospravedlňuje to tvé neodpuštění. Nemáš odpouštět proto, že jste si s bližním odpustili 1:1 (i když někdy to tak je), ale proto, že  JÁ JSEM ODPUSTIL TOBĚ. Chceš-li, abych tě přivinul do náruče svého milosrdenství, musíš strpět a souhlasit, že tam přivinu i tvého bratra, který ti ublížil! Nemůžeš chtít pro sebe milosrdenství a pro něho spravedlnost! „Jakým soudem soudíš, takovým bude souzen“ (srov. Mt 7,2)

Můžeme se na věc podívat ještě z jiného úhlu. Nebýt oné slavné amnestie, těch odpuštěných šedesáti milionů, měl první služebník PRÁVO vymáhat na kolegovi stovku, kterou mu půjčil? Dokonce i za použití „ramene spravedlnosti“? Samozřejmě že měl! Mohl být sice milosrdný, ale nemusel. Měl právo vymáhat svůj dluh nazpět. Toto právo ztrácí teprve ve chvíli, kdy se jemu samotnému dostalo tak úžasného milosrdenství. Teď už NEMÁ PRÁVO vymáhat svou stovku, teď už je to „nefér“.

Proč tedy neodpouštíme?

Co je příčinou toho, že i jako křesťané zůstáváme nemilosrdní, kritičtí, že tak snadno propadáme hněvu, odsuzování a hořkosti, a ještě se cítíme v právu? Nejčastější důvod: Sami jsme ještě nepřijali svou amnestii, neprožili jsme ji.  A často právě proto, že prostě nevěříme v lásku, která se daruje ZDARMA, chceme si ji zasloužit, zaplatit svým dobrým chováním. Hlavní problém: Nikdy jsme neprožili jásot nad smazaným šedesátimilionovým dluhem! Rozum už slyšel o Kristově výkupné oběti snad tisíckrát, ale srdce ani jednou, a proto zůstává kamenné. Býváme tvrdí k sobě, děláme spoustu věcí pro Boha, aby nás přijal – a zákonitě tutéž tvrdou laťku uplatňujeme ve vztahu k druhým.

Postoj sebevykupování nezná odpuštění sobě ani druhým, nezná milosrdenství. Ale vraťme se k příběhu. Můžeme si položit otázku: Jak nakonec skončili oba služebníci? – Ve vězení. A pro zajímavost, kdo byl na tom hůř? – Jestliže měli oba zaplatit do posledního haléře, skončil nepoměrně hůř ten první. Jeho kolega se zřejmě z té stokoruny vyplatil poměrně snadno, mohl být venku za den nebo dva. Ovšem ten, který vlastně mohl být zázrakem na svobodě, skončil nakonec ve vězení na doživotí, byl ztracen! Je jasné, že kdyby raději nad tou stovkou mávnul rukou, udělal by lépe. Jak hloupé, že si vše vlastně zavinil sám, měl svůj osud naprosto ve svých rukou.

Když se nad tím zamyslíme, nutně dojdeme k závěru: Jestliže nedokážeme odpouštět z lásky k druhým, pak ODPOUŠTĚJME ALESPOŇ Z LÁSKY K SOBĚ! V našem příběhu to vypadá, že pro nevděčného služebníka už neexistuje druhá šance, jak by se dostal z vězení ven. Ve skutečnosti NEODPUŠTĚNÍ JE VĚZENÍM S KLÍČEM UVNITŘ (naštěstí). Velmi zvláštní! Skutečně – já mám klíč od svého vězení ve svých rukou, budu tam sedět jen tak dlouho, dokud bude trvat mé NECHCI  vůči mému bratrovi. (srov. Mt 18,30)

.

K. Lachmanová, Vězení s klíčem uvnitř (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1996), úryvek

.

Repro archiv autora a internet:

http://www.wikigallery.org/wiki/painting_202248/Eustache-Le-Sueur/The-Sermon-of-St-Paul-at-Ephesus

http://www.wikigallery.org/wiki/painting_301343/Willem-Drost/The-Unmerciful-Servant

http://www.rickety.us/2009/04/jesus-christ-teaches-about-money/