.

V hagioterapii jde v zásadě o tématické skupiny zabývající se důležitými existenciálními otázkami člověka. Protože v této oblasti existuje nebezpečí degenerace a plochého intelektuálštění, užívá hagioterapie několika sebeodkrývajících technik: Vzájemná konfrontace, překládání „jazyků“, strategie hovoru „Co to vypovídá o mně?“

1) Vzájemná konfrontace: V extrémech se ozřejmují skutečnosti. Hagioterapie vychází z A – B – C modelu psychoterapie (A – activating event, B – belief system, C- consequens), který říká: Je-li identická aktivující událost A (zde biblický příběh), a přesto existuje rozličnost výstupů C (různost názorů na tento příběh), pak tato skutečnost je vysvětlitelná pouze rozličností vnitřního světa B jednotlivých účastníků setkání (systém přesvědčení). Debata o objektivních důvodech různých postojů je proto v hagioterapii vždy směřována k vnitřním motivačním zdrojům, k otázce, co příběh vypovídá o vnitřním uspořádání člověka. Tomu slouží vzájemná konfrontace názorů a jejich dovozováním do extrémů.

(Např. proti obrazu světa, ve kterém je spousta dobrých a ušlechtilých organizací, a proti nim ta černá skvrna špatné katolické církve, která napáchala tolik zla, lze stavět konfrontační názor, že jde o očividný omyl: Ani jedna z lidských skupin nemá v dějinách čisté ruce, žádné království, žádný stát, žádná organizovaná struktura, žádná politická strana. Proti obvinění, že ale církev a věřící lidé jsou pokrytci, kteří káží vodu a pijí víno, lze zase stavět jiné tvrzení, že větu „nikoho jsem nezabil, nikoho neokradl, žiji dobře“, říkají spíše ateisté než křesťané. Při takto vyhrocených debatách dochází často k frustraci vyplývající z nemožnosti obhájit svůj názor, ale tato frustrace může být využita k tlaku na proměnu diskurzu „objektivní debaty o světě“ v psychologický diskurz o „vlastních hlubinných motivacích“.)

2) Vzájemné překládání „jazyků“: Existuje mnohost vnitřního zobrazování skutečnosti – slovními a pojmovými vyjádřeními (církevní terminologie i běžné češtiny), fantazijními představami (imaginace), emocionálním prožitím či hodnotovými postoji. Existuje i možnost  zobrazování skutečnosti životní praxí (psychodrama). Každý člověk má specifický „jazyk“, v němž se cítí dobře, kterého ale pak často užívá k ochraně před reálným životem. Neustálým „překládáním“ jazyků – a nejdůležitější „překlady“ představuje surfování mezi jazykem rozumu a citů, mezi jazykem tam-a-tehdy a zde-a-nyní a diskurzem církve a člověka z ulice – je možno vést klienty k tomu, aby vstoupili do toho „jazyka reality“, který má pro ně nejvíce zeskutečňující efekt a umožní jim prožít situaci jako  svou životní skutečnost).

3) „Co to vypovídá o mně?“: Smyslem hagioterapie není manipulace k určitým konkrétním myšlenkovým obsahům, ale k novým pohledům na vlastní fungování. Oceňována není „správnost“ výpovědí, ale jejich autenticita. Základní strategie není proto zaměřena na nalézání pravdy o světě, ale na nalézání inspirujících sebenáhledů. Otázky objektového jazyka „Jak to je?“, které se zaměřují na hledání odpovědí na určitý problém, jsou nahrazovány otázkami meta-jazyka „Co mé výpovědi o realitě vypovídají o mně samotném?“.

(Např. každé zaujetí „divným“, „nelogickým“ či „banálním“ obrazem je možné analyzovat jako vnitřní dynamiku: „Kdyby tento obraz symbolizoval něco uvnitř mé duše, o čem by to mohlo být? Kdyby tento obraz symbolizoval něco v mém vnějším životě, o čem by to mohlo být?“ Atd.)

.

Více: http://www.hagioterapie.cz/?p=81

.

Repro internet:

http://www.heqigallery.com/gallery/new-works/072002/pages/TheMagi.html … více: http://www.heqigallery.com/