.

V hagioterapii jde v zásadě o tématické skupiny zabývající se důležitými existenciálními otázkami člověka. Protože v této oblasti existuje vždy velké nebezpečí degenerace a upadnutí do pouhé intelektuální debaty bez jakékoliv hlubší emocionality, užívá hagioterapie několika “zeskutečňovacích” technik: Vzájemného překládání “jazyků”, systému podvojných transakcí a strategie hovoru “Co se tím myslí?”

1) Vzájemné překládání “jazyků”: Existuje mnohost vnitřního zobrazování skutečnosti – např. slovními a pojmovými vyjádřeními (církevní terminologie i běžné češtiny), fantazijními představami (imaginace), emocionálním prožitím či hodnotovými postoji. Existuje imožnost  zobrazování skutečnosti životní praxí (psychodrama). Každý člověk má specifický “jazyk”, v němž se cítí dobře, kterého ale pak často užívá k ochraně před reálným životem. Neustálým “překládáním” jazyků – a nejdůležitější “překlady” představuje surfování mezi jazykem rozumu a citů, mezi jazykem tam-a-tehdy a zde-a-nyní a diskurzem církve a člověka z ulice – je možno vést klienty k tomu, aby vystoupili z bezpečí svých virtuálních obrazů a vstoupili do “jazyka reality” (“jazyk R”, jak ho nazývá V. Bělohradský), který má pro ně zeskutečňující efekt a umožní jim prožít situaci jako  svou životní skutečnost.

2) Podvojné transakce: Zeskutečňovací efekt je v hagioterapii přítomen i jako důsledek transakcí podvojného charakteru přesahující rovinu Dospělý – Dospělý. Na sociální rovině je sice klientův Dospělý aktivizován tlakem na jeho racionální konzistenci, na psychologické rovině je však frustrováno klientovo narcistické Dítě tak, aby se jeho nespokojenost obrátila proti vlastnímu Dospělému (který v jeho očích není schopen člověka v racionálním diskurzu ochránit). Pocit úzkosti a narcistické frustrace představuje jeden z nejsilnějších tlaků klientova Já na promýšlení a proměnu systému přesvědčení ve směru zrání a opravdové dospělosti.

3) “Co se tím myslí?”: Protože smyslem hagioterapie není manipulace k určitým konkrétním myšlenkovým obsahům, ale k rozvoji fungování myšlenkových struktur, je i základní strategie vedení rozhovoru zaměřena nikoliv na nalézání pravdy o světě, ale na nalézání obohacujících myšlenkových algoritmů. Otázky objektového jazyka “Jak to je?”, které by se zaměřovaly na hledání odpovědí na určitý problém, jsou často nahrazovány otázkami meta-jazyka “Co se tím myslí?”. Tedy hledáním odpovědí na otázku, jak je možno vysvětlovat alternativní způsoby myšlení a jednání žít (např. každé zaujetí „divným“, „nelogickým“ či “banálním” obrazem je třeba analyzovat jako vnitřní dynamiku: “Kdyby tento obraz symbolizoval něco uvnitř tvé duše, co by to mohlo být? Kdyby tento obraz symbolizoval něco ve tvém vnějším životě, co by to mohlo být?” atd.)