.

Delíla a Samsonova smrt

(Soud 16,4 – 31)

V závěru svého života se Samson modlí k Bohu a modlitba je hlavním tématem našeho setkání. Samsonův příběh – zdá se – ukazuje, že v modlitbě je možné vyslovovat a předkládat svá přání, touhy, starosti a obavy a tato přání a prosby se v mnoha případech plní. Ale na rozdíl od magie modlitba není pouze nástrojem k dosahování nějakých cílů a duchovních a materiálních dober, ale je to spíš životní úkon, který je výrazem skutečnosti, že život není „monologem“, ale je dialogem.

Jaroslav, husitský farář se závislostí na alkoholu,  říká, že podstatu modlitby tvoří celý kontext života, který je  prožíván jako setkávání. Samson byl samorost, a dokud myslel jen na sebe, na své touhy, vášně a sebeuspokojení, byl jeho život prost smyslu, byl řečí bez odpovědi. Ve vězení a po oslepení si ale zřejmě uvědomil svůj život jako dar a závazek a tímto směrem upřel i svou  naději (nikoliv ovšem pouze ve smyslu splnění jednoho konkrétního přání, ale spíš jako součást prožitku vděčnosti, která je vždy zaměřená k nějakému Ty). V situaci, kdy ho Pelištejci vyvádějí do arény, aby jim sloužil k „nevázaným hrám“, se Samson obrací k Bohu.  Mělo jít zřejmě o jakýsi rituální lynč, a v této pro Samsona beznadějné situaci Bůh plní jeho prosbu a dává mu sílu, aby když už je obětí, byl obětí nerezignující. Avšak to bylo jen „nižší patro“ Samsonovy modlitby. Podstatné bylo to, že jeho modlitba se stala výrazem opětovného dialogu. Jeho život se s modlitbou propojil a život prožívaný jako dialog (jako souhra naslouchání a odpovídání) se tím samým sám změnil v modlitbu.