Základní model lidské psychiky z hlediska hagioterapie (a obecně existenciální psychoterapie) ilustruje Larry Crabb ve své knize Encouragement na obraze biblického příběhu o stvoření Adama:

Po té, co zhřešil a zaslechl kroky Boha procházejícího se v zahradě za denního vánku, skrývá se první člověk Adam v houštinách rajské zahrady. Na Boží volání „Kde jsi?“ odpovídá: „Slyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se“ (Gen 3,10). Adamova odpověď zahrnuje tři oddělené části: Výpověď o prvním poznání o sobě samém („jsem nahý“), výpověď o první emoci, která z jeho poznání vychází („mám strach“), a výpověď o první strategii chování, jak se se svým strachem vypořádávat („ukryl jsem se“). V Adamovi lze spatřovat prototyp každého z nás. Pro každého z nás platí, že jsme konstituováni propletencem tří základních existenciál:

Vědomím smrti – základní poznání každého z nás o sobě samém spočívá v poznání naší bezvýznamnosti. V poznání, že každý z nás je prach, který může být pro svoji nicotnost, slabost nebo hříšnost odmítnut, ponížen, opuštěn nebo zničen. V konečné instanci vyjadřuje toto poznání nejočividnější nevyhnutelnost našeho bytí – vědomí naší vlastní smrti.

Úzkostí z neexistence – jak si lze ověřit na existenci nočních můr (které se sice liší vnějším obsahem, ale proces, který je způsobuje, je vždycky týž) základní reakcí člověka na smrt je úzkost. Víme, že jednou zemřeme, rozumem si uvědomujeme fakta a naše mysl – přesněji její nevědomá část, která nás chrání před přemírou úzkosti – disociuje, tedy odděluje strach ze smrti od našeho vědomí. V jistém smyslu však každá úzkost a každý strach, který prožíváme, je nejen strachem z odmítnutí lidmi, světem nebo Bohem, ale na nejhlubší rovině i strachem z vlastní smrti a neexistence.

Obranami – abychom unikli úzkosti, která nám brání, abychom chovali ke světu, Bohu i ostatním lidem spontánní city, hledáme cesty, jak se se svými pocity vypořádat. Skrýváme svoji autenticitu a hrajeme „role“ – jednou se utíkáme k láskyplnné oddanosti a snažíme se přilnout k nejsilnějším osobám, které kolem sebe máme (za základní životní hodnotu považujeme hodnotu „být milován“). Jindy se pokoušíme o vzpouru a boj (a za základní považujeme hodnotu „být uznáván“). A jindy se zase můžeme pokusit vytěsnit ostatní ze svého vnitřního života a emocionálně se od nich distancovat (hodnota „být svobodný“). Ve zdravých mezilidských vztazích se kroky „k“ ostatním, „proti“ nim nebo „od“ nich navzájem nevylučují. Pokud se ale tyto kroky stávají extrémními, ulpívavými a strnulými, stávají se mocným zdrojem bolestí, utrpení až případné psychopatologie lidské duše.

,