.

Dilema obchodnického („ekonomického“) přístupu k náboženství se ve Starém Zákoně zrcadlí zejména v otázce získávání a vlastnění záslužných skutků. I když v ustanoveních Zákona o šabatním klidu se předpokládá, že smyslem života není získávání věcí (materiální ani duchovní) povahy, nýbrž spočinutí, děkování a radost, v nejstarší vrstvě Starého zákona se nezakrytě hlásá, že dobré jednání se (ekonomicky) vyplácí. Dodržování náboženských pravidel Zákona a morální život je nejlepší investicí, kterou může Izraelita učinit: „Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat. Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším. Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem …“ (Ex 22,21-23)

.                                                                . . .

S radikálním zpochybněním obchodnického modu se v rámci Staré Zákona setkáváme u velkých proroků. V úvodu proroka Izajáše čteme: „K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.“ (Iz 1,11-13) Izajáš volá po de-ritualizaci náboženství a po zniternění morálních norem: „Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.“ (Iz 1,15b-17)

Izajášův starší současník prorok Ozeáš jde ještě dále. Odmítnutí obchodnického pojetí morálky se u něj projevuje zpochybněním samotného principu směnné spravedlnosti. Tedy principu, že za dobro náleží člověku odměna a za zlo trest. Ozeáš mluví o Božím odpuštění, tedy  o faktické Boží  ne-spravedlnosti: „Ačkoli jsem sám (já Hospodin) naučil Efrajima (severní Izraelce)  chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval – provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej. Nevrátí se do egyptské země, ale jeho králem bude Ašúr, neboť odmítli vrátit se ke mně … Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk“ (Oz 11,3.9).

Podle Ozeáše se proti Hospodinu a jeho právním nárokům vzbouřilo samotné Boží nitro, Boží srdce, samo jádro Boží lásky. Proto bývá tato kapitola považována za vrchol Ozeášova proroctví. Přichází v ní nejzřetelněji ke slovu to, co zdůrazňovala reformace slovy „sola gratia“ – pouhá milost. Už se nečeká na žádné lidské skutky, nýbrž zde jedná pouze sám Hospodin: Zajisté by bylo radostné, kdyby se člověk napravil, ale ať je jaký je, je Boží a Bůh ho nedá.

.                                                                      . . .

V této souvislosti ukázal německý teolog D. Bonhoeffer ve své knize Následování na potíž: Když někdo přijde takto snadno k omilostnění, nemusí si milosti vážit a jeho život může být v posledku degradací Božích láskyplných vstřícných skutků. Bonhoeffer mluví o „laciné milosti“, která je ve starozákonní prorocké tradici skutečným nebezpečím. Nicméně podle Ježíše, posledního velkého muže židovské prorocké tradice, Boží soud stále hrozí: Propadá mu  ten, kdo Bohem udělenou milost odmítne. V takovém případě se člověk odsoudí sám.  Odmítnutí Boží milosti spočívá v tom, že člověk  trvá na směnné spravedlnosti, která je typická pro obchodnický životní modus. V tomto modu ale žije nevědomě většina z nás a s naprostou samozřejmostí ho vyžaduje. Jak snadno  pak můžeme upadnout do pasti sebezavržení, líčí Ježíš v následujícím podobenství:

„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!‘ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh – Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ (Mt 18,23-35)

Královským odpuštěním byl služebník vytržen z obchodnického životního modu „mít“. Ale ihned se k němu vrací a na obchodnickém pojetí chce nadále budovat svůj život. Pak tady ano, král jeho volbu přijímá a podle obchodní spravedlnosti ho i trestá. Ježíšovo poselství je zřejmé: Obrácení k Bohu musí být spojeno s odmítnutím představy směnné spravedlnosti, věčný život si nelze žádným způsobem zasloužit. Základní životní motivaci činit dobro je třeba postavit na pocitu vděčnosti za dobro, které bylo přijato.