AKTUALITY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Archeologie

.

Biblická archeologie a dobytí „Země zaslíbené“ v pojetí badatelů 20. století

.

Úvod

Vědecké disciplíny věnující se starověké Palestině prošly během posledních cca 30 let velkými změnami. Toto období bývá nejčastěji charakterizováno jako spor mezi tzv. minimalisty a maximalisty ohledně možnosti použití Hebrejské Bible jako historického pramene. V praxi ale těžko můžeme striktně rozlišit nějaké dva tábory, z nichž tábor maximalistický by považoval Hebrejskou Bibli za zcela hodnověrný historický dokument, zatímco tábor minimalistický za zcela nehodnověrný. Spíše jde o celou škálu nejrůznějších postojů poté, co se konsensus dřívějších generací biblistů a archeologů ocitl v troskách.

.

Zrod biblické archeologie

V 19. století se se vzrůstajícím zájmem koloniálních mocností o oblast Předního východu zvětšoval také příliv evropských i amerických cestovatelů do těchto končin. Oproti dřívějším dobám se ale jednalo ani ne tak o zbožné poutníky na svatá místa křesťanství, jako o dobrodruhy a „archeology“, kteří byli hnáni vidinou objevení drahých muzejních a sběratelských exponátů. V oblasti Palestiny byl tento zájem vyvažován touhou identifikovat biblická města a poskytnout argumenty biblickým fundamentalistům ve prospěch historické věrohodnosti Hebrejské Bible. Těchto argumentů jim bylo skutečně zapotřebí, poněvadž nové vědecké teorie Charlese Darwina (1809-1882) na poli biologie a Charlese Lyella (1797–1875) na poli geologie znamenaly ohrožení doslovného chápání biblické zprávy o stvoření světa. Německou jazykovou oblastí se přibližně ve stejné době začala šířit tzv. pramenná hypotéza Juliuse Wellhausena (1844–1918) popírající mojžíšský původ Pentateuchu a popisující jeho vznik jako proces trvající několik staletí, během nichž byly zkombinovány 4 hlavní prameny a výsledné podoby bylo dosaženo mnoha autorskými a/nebo redakčními zásahy. A aby rozruchu nebylo málo, George Smith oznámil v roce 1872, že ve sbírkách Britského muzea našel tabulku popisující potopu světa, jejíž popis se nápadně podobal biblické zprávě.

Stéla z Tel Dan (9. st. př. n. l.)

Na druhou stranu se zvyšující se schopností číst klínopisné texty začali stále více světlo světa spatřovat starověcí panovníci i národy dříve známí jen z biblických zpráv a rodící se archeologie a historická geografie identifikovala stále další a další biblická místa, což u obránců historické věrohodnosti Hebrejské Bible vyvolávalo pochopitelné nadšení. Asyriologie začátku 20. století byla sice zejména v německé jazykové oblasti nesena v duchu Panbabylonismu (přesvědčení prominentních badatelů té doby inspirovaných difuzionismem, jako např. Hugo Winckler či Alfred Jeremias, že Hebrejská Bible – a nejen ona – je nepůvodní a závislá na dřívější babylonské kultuře), po 1. světové válce však biblická archeologie zejména v USA slavila při obraně historické věrohodnosti Hebrejské Bible velké úspěchy.

Na scéně se v té době objevila mimořádná osobnost, která až do konce 60. let zásadním způsobem ovlivňovala biblickou archeologii: W. F. Albright (1891–1971). Albright nejenže mistrně ovládal řadu starověkých semitských jazyků, ale brzy také získal zkušenosti s archeologickými vykopávkami a ve své době se stal nedostižným znalcem palestinské keramiky, což mu umožnilo přesnější datování archeologických nálezů než kdykoliv předtím. Vynikající jazykové i archeologické znalosti mu zajistily vysokou prestiž mezi biblickými badateli a vliv na mladou generaci biblistů. Albrightovo jméno je spojeno zejména s historickou rekonstrukcí praoteckého období (Abraham, Izák, Jákob) a dobytí Palestiny Izraelci pod vedením Jozuovým. Albrightovým žákem a nástupcem se stal G. E. Wright. Wright byl rovněž uznávaný archeolog, avšak do širšího povědomí se zapsal zejména jako teolog. Pro Wrighta byla historická věrohodnost Hebrejské Bible naprosto zásadní pro křesťanství i židovství: Bůh se projevil v dějinách, svými činy vzhledem k izraelskému národu. Výstižný je již samotný název jedné z jeho knih: God Who Acts: Biblical Theology as Recital (London 1952). Zpochybňování historicity událostí popsaných v Hebrejské Bibli tedy vlastně pro Wrighta znamenalo zpochybňování křesťanství a židovství.

.

Pád biblické archeologie I.: praotecká doba

Monumentální rekonstrukce praotecké doby na základě hmotných i písemných pramenů byla až do konce 60. let výkladní skříní biblické archeologie. Na začátku 70. let však vyšly nezávisle na sobě dvě publikace, které naprostou většinu domnělých paralel mezi biblickými a mimobiblickými písemnými prameny pohřbily v troskách. T. L. Thompson a J. Van Seters nejenže ukázali, že mnoha domnělých paralel bylo dosaženo dezinterpretací ať už biblických, či mimobiblických písemných pramenů, ale také že nejrůznější paralely ilustrující praotecké příběhy lze najít od konce 3. tisíciletí př. n. l. až do doby helenistické. Thompson navíc excelentním způsobem ukázal, že základní stavební kámen rekonstrukce praoteckého období, tzv. amorejskou hypotézu (předpokládanou migraci skupin obyvatelstva z Mezopotamie směrem na západ do Kenaanu), je nutno opustit. To pak mělo velký dopad i na diskuze ohledně dobytí Palestiny Izraelci.

.

Pád biblické archeologie II.: dobytí „Země zaslíbené“

Samotné biblické podání popisující dobytí Palestiny v biblických knihách Jozue a Soudců není ani po textově kritické stránce bezproblémové, a tak se pochybnosti o jeho věrohodnosti objevovaly již v 19. století. V Německu se ve 20. a 30. letech objevila hypotéza tzv. pokojné infiltrace (peaceful infiltration) spojována se jmény Albrechta Alta a Martina Notha. Podle této teorie byli předkové Izraele seminomádi, kteří se postupně usazovali v palestinské pahorkatině, která byla neobydlená, a posléze tam vytvořili centralizovanou monarchii. G. E. Mendenhall v roce 1962 a po něm  zejména N. K. Gottwald vystoupili s přístupem nazvaným rolnické povstání (peasant revolt). Podle tohoto přístupu inspirovaného marxismem byli Izraelci původní kananejské obyvatelstvo, které se vzbouřilo proti svým pánům, a z bohatých měst se přesunulo do pusté palestinské pahorkatiny.

Nejrozšířenějším přístupem byla až do 70. let 20. století teorie vojenského dobytí, po praotecké době další z úspěchů albrightovské biblické archeologie, čerpající z biblické knihy Jozue a dodnes převládající v populárních příručkách o biblistice. Kniha Jozue líčí vstup Izraelců do Palestiny jako vojenskou invazi, jíž padlo za oběť jak tamní kananejské obyvatelstvo, tak jejich městské státy. A skutečně, když archeologické vykopávky v Palestině odkrývaly destrukční vrstvy na přelomu pozdní doby bronzové a začátku doby železné (tzn. kolem roku 1200 př. n. l.) na místech jako Chasór, Bét-el, Tell Beit Mirsim aj., tyto vrstvy byly na základě biblických zpráv interpretovány jako doklad dobytí daného sídliště Izraelci. Odkrytí osídlení centrální palestinské pahorkatiny pak jen dovršilo jistotu převážné části badatelů, že Hebrejská Bible skutečně přesně zachycuje děje, k nimž na přelomu doby bronzové a železné v Palestině docházelo.

Nové a staré Jericho (Tell es Sultan, Izrael, 2010)

Jak z výše uvedeného vyplývá, biblická archeologie a historie používala argumentaci kruhem: interpretace nálezů z vykopávek byla činěna na základě Hebrejské Bible, a biblické zprávy pak byly zpětně „ověřovány“ pomocí archeologických nálezů. Dalším problémem bylo, že tam, kde byl nesoulad mezi biblickým podáním a archeologickými výzkumy příliš zřejmý (viz např. případ dobytí Aje), badatelé byli ochotni netrvat na doslovném znění, ale nějak ho upravili. Zde nelze nevzpomenout T. S. Kuhna, který poukázal na běžně rozšířenou praxi ve vědeckém bádání: ve chvíli, kdy výsledky výzkumů začnou odporovat přijatému paradigmatu, zpočátku je snaha tyto výsledky nějak náležitě „reinterpretovat“ ve světle daného paradigmatu. Když už je takových nesouladů příliš, paradigma se začne hroutit. A to se stalo také v biblické archeologii.

Teze M. B. Rowtona o dimorfní společnosti (dimorphic society) změnily chápání vztahu usedlého a nomádského obyvatelstva na starém Předním východě: dřívější ostrý protiklad mezi usedlými zemědělci a nomády inspirovaný obrazem arabských beduínů 19. století byl nahrazen pohledem na usedlé, seminomádské a nomádské obyvatelstvo jako na tři komponenty jedné společnosti žijící ve vzájemné symbióze. V reakci na změněné podmínky (např. sucho) může dojít ke specializaci či despecializaci – přechodu usedlého obyvatelstva k pastevectví či naopak usazení pastevců (nutno podotknout, že pastevci jsou velmi závislí na zemědělských produktech usedlého obyvatelstva, poněvadž jedině z nich mohou získat dostatečné množství sacharidů).

Dalším důležitým aspektem byl vliv francouzské historické školy Annales. Do archeologie byl zaveden pojem dlouhé trvání (longue durée) a vliv prostředí na společnost (často pod názvem environmentální determinismus – environmental determinism). Větší pozornost byla věnována jak širokému horizontu časovému (longterm perspective), tak geografickému (po vzoru Fernanda Braudela se začali zabývat archeologové Předního východu širší oblastí Středozemního moře).

Dřívější důraz na intenzivní archeologické výzkumy Palestiny byly zejména zásluhou I. Finkelsteina a jeho studentů vyváženy výzkumy extenzivními, které dovolovaly rekonstruovat vzorce a hustotu osídlení jednotlivých oblastech v různých dobách.

Do 60. let 20. století převládal v archeologii kulturněhistorický přístup, který změny materiální kultury připisoval migracím nových složek obyvatelstva. Tento přístup byl však posléze nahrazen přístupem inspirovaným procesuální a postprocesuální archeologií, která dávala při vysvětlování změn přednost adaptivním mechanismům dané společnosti na změněné socioekonomické podmínky. Aplikace výše zmíněných přístupů se ukázala pro teorii vojenského dobytí Palestiny pod vedením Jozuovým jako smrtelná.

Otisk pečetidla královny Jezábel (kol. roku 850 př.n.l.)

Odlišná materiální kultura nelézaná v sídlištích palestinské pahorkatiny (límcová keramika, čtyřpokojové domy s pilíři, užívání terasování, budování cisteren omítnutých vápnem), dříve pokládaná za důkaz příchodu nového etnika – tedy Izraelců, byla jednak postupně nalézaná i na jiných místech (např. v Zajordání), tak v jiných dobách (budování cisteren jako zásobáren vody pro období sucha a terasování bylo prakticky nezbytnou podmínkou existence v palestinské pahorkatině). V sociálních vědách se navíc v 80. letech 20. století dostala do popředí problematika národa a nacionalismu a od 90. let převážil radikální konstruktivistický přístup, chápající národ jako konstrukt, který lze prakticky libovolně “vynalézt”. Konstruktivistický přístup se uplatňoval (a uplatňuje) i v bádání o etnicitě a identitách obecně, a byl spolu s procesuální a postprocesuální archeologií jedním z důvodů ostrého odmítnutí dřívějšího kladení rovnítka “odlišná materiální kultura = odlišné etnikum”.

V 70. letech 20. století se navíc zvedla vlna odporu proti biblické archeologii. Její definice byla značně nejednotná a sahala od pojetí biblické archeologie jako subdisciplíny obecné archeologie specializující se na oblast Palestiny až po názor, že je to teoretická disciplína zahrnující interpretaci jakýchkoliv písemných a hmotných pramenů, které by mohly nějak souviset s Biblí. S navrhovaným termínem syropalestinská archeologie většina badatelů souhlasila, rovněž s tím, že je nutno užívat stejné metodologie jako archeologie v jiných částech světa, avšak samotný termín se moc neujal.

.

Současný stav

Prakticky všichni archeologové věnující se starověké Palestině se shodují na tom, že k žádné masivní vojenské invazi Izraelců kolem roku 1200 př. n. l. nedošlo. Obyvatele centrální palestinské pahorkatiny, kde v 1. tisíciletí došlo ke zformování teritoriálních států (Izrael, Juda), chápou jako původní kananejské obyvatelstvo, které se v neklidných dobách konce doby bronzové uchýlilo z okolí bohatých městských států do prakticky neobydlené pahorkatiny. Byla to doba značně neklidná v celé oblasti Středozemního moře, provázená invazí mořských národů (oproti dřívějšku ale badatelé tvrdí, že invaze mořských národů nebyla příčinou kulturního kolapsu východního Středomoří, spíše důsledkem jiných, hlubších změn – snad dlouhotrvajícího sucha). Kananejská kultura městských států postupně upadala (ne náhle, ale v průběhu cca 100 let), některá města byla zničena a vypálena, což možná ukazuje na sociální nepokoje navrhované již dříve N. K. Gottwaldem (viz výše), mezinárodní obchod v Palestině prakticky ustal, obyvatelé městských států proto museli hledat náhradní zdroje obživy, zemědělská produkce již nebyla zdaleka tak vysoká, což nutilo pasteveckou složku společnosti k přechodu k usedlému způsobu života (viz model dimorfní společnosti a Altovu a Nothovu teorii postupné pokojné infiltrace kočovného obyvatelstva do palestinské pahorkatiny).

Kamenem úrazu je však snaha nové obyvatele centrální palestinské pahorkatiny nazvat: proti termínu Izraelci (či Protoizraelci) se ozývají ostré protesty z řad “minimalistů” poukazujících na to, že jediný důvod, proč je takto nazvat, je Hebrejská Bible (a možná zmínka o Izraeli na egyptské Merneptahově stéle z konce 13. století př. n. l.), a že naprosto nevíme, jak sami sebe nazývalo toto obyvatelstvo. Badatelé obhajující termín (Proto)Izraelci kontrují: takovýto název je legitimní, poněvadž archeologicky lze vidět kontinuitu v materiální kultuře centrální palestinské pahorkatiny až do období království Izraele a Judy. Jejich oponenti ale namítají, že materiální kultura nám neříká vůbec nic o tom, za koho se její nositelé pokládají.

V biblistice obecně lze sledovat jistou skepsi ke hledání biblických a mimobiblických písemných paralel. Důraz je kladen na rozlišování mezi historickým srovnáváním a typologickým srovnáváním.

Obrázek s hebrejským nápisem: „Žehnám ti skrze Jahveho samařského a jeho (manželku) Ašeru“

T. W. Davis poukazuje na to, že biblická archeologie, která od svého vzniku byla nasměrována proti textové kritice praktikované zejména v Německu, považovala hmotné prameny za naprosto objektivní fakta (dnes by filozofové vědy řekli hard facts) v protikladu k subjektivním literárním analýzám. Konečný verdikt ohledně historicity spočíval tedy v očích biblických archeologů výhradně na bedrech hmotných pramenů. Soudobé bádání ovšem takovouto důvěru v objektivní charakter hmotných pramenů ztratilo, a s ní padl i projekt klasické biblické archeologie.

Stejně jako v případě literárních pramenů, interpretace je nedílnou součástí hmotných pramenů. Jinými slovy, i archeologie potřebuje “příběh”. Dle mého názoru za hluboké změny biblické archeologie ve 20. století může hlavně interdisciplinarita. Bible postupně ztrácela monopol na interpretaci archeologických nálezů v Palestině a její místo začaly zaujímat jiné modely, jiné “příběhy”: antropologické, etnologické, historické … atd. Pro explikaci změn v osídlení a kultuře na přelomu doby bronzové a železné se vedle biblické knihy Jozue začaly používat např. modely komplexních společností (complex societies), jejich zhroucení (systems collapse), model hranice (frontier model) atd., které přinášely výsledky odlišné od biblického podání. V literární kritice biblického textu lze sledovat postupný odklon od interpretací diachronních k interpretacím synchronním. To přináší rovněž nové pohledy: jevy dříve chápané jako důsledek několika vrstev podání, postupných redakčních úprav (duplicitní vyprávění, protikladné informace,…) atd.,  mohou být nyní nahlíženy jako záměr autora.

.

Závěr

Grandiózní projekt biblické archeologie týkající se potvrzení historicity Hebrejské Bible padl. Problémy s řešením vztahu mezi písemnými a hmotnými prameny však zůstávají, a jsou známy badatelům po celém světě. Připomeňme například Trójskou válku nebo vznik Velké Moravy. Dle mého názoru je třeba každý takový případ posuzovat individuálně a možné “body dotyku” mezi písemnými a hmotnými prameny chápat ne jako potvrzení historičnosti daného písemného pramene, ale jako kamínek do mozaiky konstrukce více či méně pravděpodobného řešení daného historického problému.

.

Autor: Mgr. Roman Göttlicher, text včetně poznámkového aparátu in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Historica 34 – 2007.

.

Repro internet:

http://www.bible-history.com/archaeology/israel/house-of-david-inscription.html

http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Jericho_Seilbahn.jpg&filetimestamp=20100124141652

http://www.bib-arch.org/scholars-study/jezebel-seal-01.asp

http://en.wikipedia.org/wiki/Kuntillet_Ajrud