AKTUALITY

Informace o aktuálních hagioterapeutických seminářích a skupinách najdete v hlavním menu pod větvičkou „Aktuálně“.

A  ještě krátký rozhovor s vynálezcem existenciální hagioterapie :o)

http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/i-kdyz-lide-padnou-podruhe-nebo-potreti-vidim-nadeji-rika-vynalezce-hagioterapie-remes–1707014 

Zrcadlo člověka

,

Kromě roviny historické a mýtické můžeme nalézt v biblickém textu i další významové vrstvy. Pro psychoterapii je asi nejvýznamnější rovina komunikační. Je to rovina, skrze níž Bible hovoří jako uzdravující „slovo“… ať už věříme, že jím k lidem promlouvá Bůh, nebo pouhá věkovitá moudrost lidstva. S touto rovinou vstupujeme do kontaktu v okamžiku, když čteme biblický text a propůjčujeme mu svým čtením živý hlas. O tuto rovinu šlo v úvodním příběhu o krásné Bat-šebě, když prorok Nátan vyprávěl králi Davidovi příběh o ukradené ovečce. A o tuto rovinu jde například i židovskému filozofovi a mystikovi Martinu Buberovi, když vypráví následující biblicky zarámovaný příběh:

Když seděl rabi Šneur Zalman, rav z Reussenu, v petěrburském vězení a čekal na výslech kvůli tomu, že jeden z vůdců mitnagdim pomluvil u vlády jeho názory a cestu, přišel do jeho cely velitel četnictva. Podle mocné a klidné tváře rava, jenž ho nejdříve, ponořen do sebe, vůbec nezpozoroval, mohl tento přemýšlivý muž vytušit, co je jeho vězeň zač. Dal se s ním do řeči a po chvíli nastolil nejeden problém, který se mu vynořil při čtení Písma. Nakonec se zeptal: „Jak se má rozumět tomu, že Bůh Vševědoucí říká Adamovi „Kde jsi?“ „Věříte“ odpověděl rav, „že Písmo je věčné a každá doba a každý člověk jsou v něm obsaženy?“ „Věřím“, řekl on. „Dobře“, pravil rabi. „Tedy na každého člověka v jakékoliv době Bůh volá: ´Kde jsi ty ve svém životě? Již tak mnoho let uplynulo ze dnů, jež ti byly vyměřeny, kam až jsi došel ve svém světě?´“ Pak pohlédl veliteli do očí a řekl: „Asi tak to říká Bůh: ´Čtyřicet šest roků jsi prožil. Kde dlíš?´“ Když velitel uslyšel výčet let svého života, probral se, položil rabimu ruku na rameno a zvolal: „Skvěle!“ A jeho srdce se zachvělo.

Když sledujeme Buberovo vyprávění, vidíme, že se velitel (podobně jako král David v příběhu o ukradené ovečce) ve svém myšlení pohybuje na rovině historické zprávy. Otázky, které ho napadají, jsou otázky rozumu. Velitel vidí rozpor ve světě židovské víry, neboť Židé vyznávají Boha jako vševědoucí bytost, ale Bible mu připisuje otázky, jaké klade někdo, kdo něco neví. Bůh hledá Adama, který se ukryl, volá na něho do zahrady a ptá se, kde je. Není tedy vševědoucí. Tak uvažuje velitel.

Odpovědi se však veliteli dostává na jiné rovině. Na místo vysvětlení biblického textu, tedy odpovědi na rovině historické, přichází osobní oslovení, tedy odpověď na rovině existenciální. Na věcnou otázku přichází aha-zážitek. Náhle je zřejmé, že je zbytečné se přít o historické či teologické souvislosti. Vyprávění se stává formou psychoterapie, v níž se teologická výpověď mění v dialog. Velitel vstupuje do komunikace s Božím slovem a náhle je do příběhu zapleten sám za sebe. Začíná vidět nově sám sebe a začíná mu být jedno, „co“ se vlastně říká, protože příběh mu odhaluje poznání, „proč“ se to říká; proč se to říká právě jemu a proč se mu to říká zde a nyní.

„Čtyřicet šest roků jsi prožil. Kde dlíš?“ Hlavním poselstvím příběhu o stvoření člověka je podle Bubera otázka. Nikoliv deklarace pravdy. Teologické, morální, psychologické poznatky přicházejí a zase odcházejí. Co zůstává, jsou otázky. Vztaženo k nám, zůstává před každým z nás v jakékoliv době otázka „Kde jsi ty ve svém světě? Právě teď a v tuto chvíli?“. Kdyby se Bůh takto obrátil na nás samotné, jaký obraz by se nám objevil před očima? Jaká odpověď by nás napadla? A hlavně, jaká fantazie by nás napadla, proč se vlastně ptá? Zajímá se o nás Bůh, nebo nás kontroluje? Co tím vlastně chce říct?

.

Repro internet:

http://www.shalomnewyork.com/jewish-ny/cutting-wheat-for-the-boro-park-shmurah-matzoh-bakery/