AKTUALITY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Narcistická porucha

 

Podle psychoanalytické interpretace se při zdravém vývoji dítěte postupem doby zpevňuje struktura jeho duše a tím se činí méně zranitelná proti vlivům prostředí. Patologie nastává, je-li dítě vychováváno příliš tvrdě a při bolesti a utrpení není svými rodiči dostatečně chlácholeno. Nedostatečné ujištění o jeho hodnotě vede dítě k přesvědčení, že bolest a frustrace dokazují jeho naprostou bezcennost. Podobný pocit však může v dítěti utvářet i zcela opačná „ne-frustrující“ výchova a přílišné rozmazlování. V případě, kdy rodiče radikálně odstraňují z dosahu svého dítěte každou bolest, frustraci a nepohodu, se v malém člověku může objevit analogické přesvědčení, že frustrace a bolest „by byly“ (a v dospělosti, kdy ke střetu s bolestí a frustrací nevyhnutelně dochází, „jsou“!) dokladem o jeho bezvýznamnosti a nicotnosti.

Otevřeli svá srdce a vyměňují si radost

Práce s narcistickými zraněními patří v psychoterapeutické praxi k nejnáročnějším. V dřívějších dobách se považovalo za důležité poskytovat těmto lidem možnost testování reality – tedy stavět jim před oči jejich nerealistické sebeidealizování a ukazovat, jak destruktivní jsou způsoby jejich vztahování se k ostatním lidem. V současné době převládá tendence k pravému opaku: Je důležité potvrdit pacientovi jeho sebeobrany a pomoci mu vyrovnat se s úzkostí a bolestí, které ho k jejich užívání vedou. Logiku této strategie vysvětluje Lawrence Lazarus: „Teprve po zkompenzování úzkosti a bolesti, jejímiž důsledky narcistické sebeobrany jsou, může pacient sám od sebe destruktivní narcismus opustit“. Terapie pak podle něj má sledovat v zásadě dvojí strategii – strategii zrcadlící a strategii idealizující.

Hlavním úkolem zrcadlící strategie je podle Lazaruse nasytit pacientovu zoufalou potřebu pozitivního sebeobrazu. Dodávat mu prožitek milováníhodnosti a úžasnosti a poskytovat mu chválu a podporu v pozitivních projevech jeho vitality a osobnosti. Podobně jako to činí maminka malému dítěti (a narcistickému pacientovi se toho možná v dětství vůbec nedostalo) mu stále a stále zrcadlit jeho úspěchy, jedinečnosti a láskyhodnost.

Samozřejmou chybou v počátečních sezeních terapie je tedy moralizování nebo skryté odmítání narcistického pacienta kvůli jeho aroganci, nezralosti, egocentrismu a velikášství. Ubránit se tomu není vždy jednoduché. Terapeut i zpovědník mohou pociťovat silné pocity zlosti, nepohody, otrávenosti a nudy a rozhovor s pacientem pro ně může být těžký. Ale jako by stáli na místě Ježíšově, který nikdy nedolomil křehkost, ani oni by neměli dolomit „nalomenost“ narcisticky zraněného člověka. Nelze totiž zapomínat, že narcismus je reparačním mechanismem a slouží k psychickému přežití, a tak – jak říká Stolorow – „v narcistickém přenosu terapeut může strpět svoji pokornou a někdy nevděčnou roli, že není ničím jiným, než ztělesněním funkce, kterou pacientův mentální aparát ještě nedokáže zvládnout“.

Úkolem idealizující strategie je podle Lazaruse naplnit klientovu potřebu po nalezení osoby, kterou by mohl obdivovat a splynout s ní jako s neomylnou a obdivuhodnou osobou. Ani to není jednoduché. Terapeutovi může být tato obtěžující pozice (často spojená se zamilovaností a touhou trávit s terapeutem co nejvíce času) nepříjemná a může na ni reagovat skromností a snahou z blízkého vztahu s pacientem unikat. Odmítat svou vlastní idealizaci, vysvětlovat ji jako přenosovou záležitost, případně ji pacientovi bořit poukazováním na své nedostatky, je těžkou chybou(!). Pravou skromností je i v tomto případě unést pacientův nekritický obdiv a tento obdiv mu nebořit.

Pokud terapeut dokáže fungovat jako „narcistický objekt“, který uděluje pohlazení a je zbožňován, pacientova zlost, deprese, pocity ublížení a obranná grandiozita se obvykle zmírní během několika sezení. Teprve pak je podle Lazaruse možné začít pomalu pomáhat pacientovi docházet k pochopení mechanismů jeho zranitelnosti a náročivosti, a všech jeho reakcí na narcistická zranění. Je pravda, že jak se ukončuje idealizace terapeuta v očích pacienta, může se idealizace náhle změnit v hněv. Ale i tento proces umožňuje pomoci pacientovi pochopit přenosovost jeho zážitků z dětství a z jeho dávných vztahů k rodičům.

.

Repro scan:

Bašó, Úzká cesta do vnitrozemí, Praha 2006, obálka