AKTUALITY

Aktuální hagioterapeutické semináříe a skupiny na horní liště v „Aktuálně“.

Celý rozhovor s Prokopem Remešem o hagioterapii jako léčbě závislostí i úvodní článek: v Katolickém týdeníku č. 33… nebo zde, ale bez obrázku:

http://www.josefhurt.cz/node/7343

http://www.katyd.cz/tema/prestat-pit-kdyz-to-nejde.html

Rozhovory o hagioterapii

Thanatologie

 

Smrt a smysl života

Ve své knize K vyšším věcem jsem se narodil načrtává kardinál Špidlík obrysy dvou základních možností, které v lidech myšlenka na smrt vyvolává:

Na jednu stranu nás myšlenka na smrt učí vidět marnost života. Mnohého člověka přepadá tváří v tvář smrti pocit pomíjivosti a nesmyslnosti všeho lidského snažení. Tomáš Špidlík vzpomíná na jedno duchovní cvičení, exercicie, při nichž exercitátor rozvíjel své talenty právě tímto způsobem:Kopie-Židovský-hřbitova-1975

Položte se na lože a představte si, že máte zemřít! Donesli vám ještě jídlo, ale už je nedokážete polknout. A před tím vám tak chutnalo. Na stole leží kniha. Dočetli jste jen do polovičky. Už vás to nezajímá. Nač číst knihy! Tam je váš sváteční oblek. Dají vám ho do hrobu a rozpadne se s vámi. A ostatní věci? Rozeberou si je ostatní nebo je vyhodí do smetí.“ Tímto stylem kázání pokračovalo. A pak přišel závěr: Máte často o smrti rozjímat, protože tu vidíme názorně marnost všeho, oč usilujeme.

I když takové kázání by pohnulo svědomím jistě i světákovi, vyvolalo mezi řeholními bratry nespokojenost. Námitka zněla asi takto. Jestli vidím při smrti marnost všeho lidského úsilí, nebudu na ni raději nikdy myslit. Vždyť dnes musí člověk sbírat všechny síly, aby pokračoval, aby měl chuť k práci a k životu. Nepotřebuje si podlamovat odvahu kázáním o tom, že všechno je marné a že život nemá smysl. Zdá se, že tou námitkou bylo vysloveno něco, co všichni podvědomě cítili, a proto většina lidí raději na smrt nemyslí. Co bychom k tomu řekli? Je pravda, že myšlenka na smrt nás učí vidět marnost života?

Na druhou stranu je pravda, že nás myšlenka na smrt může učit touze po životě a touze nepropásnout jedinečnou šanci, kterou nám nabízí. Je známá epizoda ze života F. M. Dostojevského. Ten byl ve svých osmadvaceti letech odsouzen k trestu smrti a 22. prosince 1849 měl být spolu s dalšími členy Petraševského socialistického kroužku popraven. V dopise bratrovi uvedl Dostojevský ještě týž den, co se přihodilo ráno, když byl veden na popraviště. Jde o svědectví člověka, který zažil zblízka a živě zážitek umírání při plném vědomí. Dostojevský píše:

Přivedli nás na Semjonovské náměstí. Tam nám přečetli rozsudek smrti, dali nám políbit kříž, zlámali nám nad hlavou naše důstojnické šavle a oblékli nás do pohřebních rubášů. Pak nás po třech vedli k popravčím kůlům. Rozkaz zněl po skupinách ve třech. Já jsem byl ve druhé skupině. Měl jsem jen minutu života. Myslil jsem, bratře, na tebe a na celou tvou rodinu. V posledním okamžiku jsem měl jenom tebe, bratře, na mysli. Tehdy jsem pochopil, jak tě vlastně mám, drahý bratře, rád. Mohl jsem obejmout i Platčeva a Durova, kteří mi stáli po boku, a dát jim sbohem. Ale najednou zazněl povel k ústupu. Ty, kteří byli uvázání u kůlů, odvedli k nám nazpět a četlo se nám, že jeho blahorodí car nám daruje život.“

Mladý Dostojevský stál smrti tváří v tvář, ale nepůsobilo to na něj dojmem, že by život byl k ničemu a byl něčím marným. Právě naopak. I když byl odsouzen k nuceným pracím na čtyři roky na Sibiř, ještě po dvaceti letech řekl své ženě, že si nepamatuje, že by měl v životě nějaký jiný den, kdy byl tak šťasten.

Surikov_streltsi

Jaké je tedy řešení dilematu, které nastolily oba příklady? Na jednu stranu pocit nesmyslnosti všeho lidského snažení, které může člověka přepadat tváří v tvář smrti. Na druhou stranu žízeň po životě a vitální touha po jeho znovuprožití, která přichází tváří v tvář smrti. Kde je klíč k pochopení?

Viktor E. Frankl říká, že lidský život lze chápat ve dvou nezávislých dimenzích – v dimenzi úspěchu a v dimenzi smyslu. Tváří v tvář smrti charakterizuje první dimenzi příklad s marností, na kterou poukazoval exercitátor. Druhou dimenzi ilustruje touha žít, kterou zažíval Dostojevský. Úspěch a smysl jsou dvě odlišné věci, ale rozlišení mezi nimi se nám často vyjevuje až ve stínu smrti. Teprve když ztrácíme život a vidina pomíjivosti nás převádí přes intelektuálská klišé, můžeme dojít k poznání, že hodnoty úspěchu a slasti, za nimiž se žene tento svět, jsou banalitou. Na druhou stranu právě tváří v tvář smrti se vyjevuje, že existují věci, které v životě mají opravdový smysl, o které v životě ve skutečnosti „jde“ a které jsou hodnotné samy od sebe. Právě v jejich poznání hraje roli konfrontace se smrtí. Jak to kdysi formuloval Martin Heidegger: „Podmínkou, která nám umožňuje žít naše životy autentickým způsobem, je smrt.“ Nebo jako to říká Irwin D. Yalom: „I když materiálnost smrti vede člověka k zániku, myšlenka na smrt ho zachraňuje.“

.

Terapeutické inspirace

Některá z nejslavnějších literárních děl popisují pozitivní účinky na člověka, který se ocitl v blízkosti smrti. Rozsáhlý historický epos Vojna a mír od Lva Nikolajeviče Tolstého popisuje příklad existenciálního obratu hlavního hrdiny Pierra Bezuchova od znechucení nesmyslným a prázdným životem v nadšené a smysluplné angažování se pro druhé lidi, které prožije jako důsledek nečekané záchrany od popravy zastřelením ze strany napoleonských vojáků. Podobně jeho povídka Smrt Ivana Iljiče obsahuje podobné poselství, jaké popisují reální lidé onemocnělí rakovinou a které by bylo možné popsat jako osobnostní růst:

Přeskupení životních hodnot (trivializace trivialit, rozlišení ne/úspěchu od ne/smyslu). Radostné ocenění základních životních věcí (změny ročních období, větru, padajícího listí, uplynulých Vánoc atd.) a současně zesílený prožitek žití v okamžité přítomnosti spíše než odkládání života do důchodu nebo nějakého jiného okamžiku v budoucnosti. Méně obav z mezilidských vztahů, méně strachu z odmítnutí, větší ochota riskovat, pocit osvobození, schopnost nedělat to, co dělat nechtějí, ale současně hlubší komunikace s milovanými lidmi, než tomu bylo před krizí.

Irwin Yalom cituje jednu svoji pacientku, která prošla blízkostí smrti při onemocnění ledvin a která o své osobnostní proměně píše:„První Katka byla rozmazleným děckem. Žila jen tu a tam jednu minutu. Stěžovala si na studené jídlo v jídelně, na nudu při přednáškách z chirurgie pro zdravotní sestry, na nespravedlnost svých rodičů. Cílem jejího života bylo užívat si o víkendech. Budoucnost byla daleko a netrápila ji. Žila jen kvůli malichernostem … Ale ta druhá Katka – to jsem já teď. Jsem nadšená životem. Podívej se na tu nádhernou oblohu, jak je úžasně modrá! Jdu do zahrady a každá kytka má na sobě takové parádní barvy, že jsem oslněna jejich krásou … Jednu věc ale vím, že kdybych zůstala tou první Katkou, promarnila bych celý svůj život a nikdy bych se nedozvěděla, jakou opravdovou radostí je žít. Musela jsem pohlédnout do očí smrti, abych dokázala žít.“

.

Dialogy s vírou

Co udělá těžká nemoc v duši člověka? Jak člověk vnímá smysl života v blízkosti smrti? Ve své knize Oddělení rakoviny nabízí ruský spisovatel A. Solženicyn dvě proměny vnímání. Na jednu stranu ke snaze k hlubokému prožití života jako úžasné a neopakovatelné šanci. V Solženicynově románu je to hlavní hrdina Oleg, který prožil nejkrásnější léta svého života v koncentračním  lágru na Sibiři, který onemocněl rakovinou, ale nemá o léčení zájem, a který navazuje milostný vztah k mladé lékařce na oddělení a pociťuje nadšení z toho, že tváří v tvář smrti může mluvit svobodně, co chce, může nezachovávat nemocniční předpisy i odporovat váženým funkcionářům komunistické strany. Vedle něj jsou to v románu jiní bývalí vězňové gulagu, manželé Kadminovi, kteří po amnestii skončili na Dálném Východě v Uš Těreku v primitivních podmínkách života a nyní jsou šťastni, že se mohou radovat z maličkostí: Mohou vlastnit psy, dívat se na západ slunce a mít stůl s petrolejovou lampou. „Jak je to pěkné,“ říkají si. „Daleko lepší než dřív. Jaké štěstí, že jsme zapadli zrovna do tohoto kouzelného místečka!“solovky-i3

V Solženicynově románu ale vystupují i postavy, které se snaží zaměřit poslední zbytky sil k naplnění nějakého vyššího cíle. Například je to nadaný vědec Vadim, který má už od mládí pocit, že mu nebude stačit čas k tomu, aby naplnil to, co chce v životě dokázat a co chce po sobě zanechat. V hlavě má myšlenku na novou metodu geologického výzkumu rud. V nemocnici si sežene místo u okna, aby mohl celý den číst, neúčastní se zbytečných debat mezi pacienty na pokoji a jeho program je jasný – dokončit za každou cenu to, co začal.

Je pravda, že lidé nacházejí mimořádnou útěchu v představě, že život má nějaký nadřazený ucelený řád a že každý člověk má v tomto plánu nějakou konkrétní úlohu. Plán však neexistuje bez plánovače a Plánovačem celého Vesmíru nemůže být než ten, kdo tento Vesmír přesahuje, kdo ho vytvořil a řídí. Neexistuje-li Bůh, není žádný dárce smyslu a celé naše hledání není nic než iluze. Vše, co je, je nesmyslné a svět je jen absurdita a bezcílná vášeň. Kardinál Špidlík k tomu píše: „Obě cesty (a my můžeme upřesnit, že podle V. E. Frankla jde vlastně o realizace hodnot prožitkových, postojových a hodnot tvůrčích) – ač nás hluboce dojímají – nám samy o sobě mohou připadat bezútěšné a marné. Neboť bez víry ve věčný život není celý svět nic než jedno velké oddělení kliniky pro postižené rakovinou.“ O jak zničující vědomí se pak může jednat v souvislosti s do důsledku žitým ateismem, ilustruje  freudiánský psychoterapeut, který léčil ženu trpící nevyléčitelnou formou rakoviny:

Žena porovnávala naplnění smyslu ve svém dřívějším životě s absencí smyslu v současné životní fázi. Ale dokonce i teď … byla připravená snášet všechny bolesti potud, pokud by tyto bolesti byly nějak smysluplné. Ale nač bych ji měl odsuzovat k tomu, aby snášela nyní utrpení, kdyby její život již neměl žádný smysl? A proto jsem řekl, že podle mého mínění se dopouští hrubé chyby; neboť její celý život je nesmyslný a odjakživa byl nesmyslný, ještě dřív než onemocněla. O nalezení smyslu života, říkal jsem, by se měli pokoušet pouze filozofové, rozdíl mezi jejím současným a jejím dřívějším životem spočívá jedině a výhradně v tom, že v dřívější fázi mohla ještě věřit ve smysl života, zatímco v současné fázi již této víry ve smysl není schopna. Ve skutečnosti, poučil jsem ji, byly obě fáze jejího života naprosto beze smyslu.“  … A autor uzavírá s děsivou věcností: „Pacientka reagovala na toto konstatování tím, že byla bezradná, tím, že předstírala, že mi nerozumí, tím, že začala plakat.“

(Podle K. Špidlíka: K vyšším věcem jsem se narodil, 1991 a I. D. Yaloma: Existenciální psychoterapie, Portál, 2006.)

.

Více: http://www.hagioterapie.cz/?p=7158

.

Repro archiv autora a internet:

http://www.saudek.com/cz/jan/fotografie.html?r=1971-1975&typ=f&l=0&f=108

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Surikov_streltsi.jpg

http://cestovatelia.wordpress.com/cesty/severne-rusko-polarny-kruh-polostov-kola/solovecke-ostrovy/